Koncept přednášky Will Zionism self-destruct? uveřejnil server Strategic Culture Foundation 22. dubna 2024

Strategie Izraele z minulých desetiletí bude pokračovat s nadějí na dosažení určité chimérické transformativní „deradikalizace“ Palestinců, která učiní „Izrael bezpečným“.

Tento příspěvek je základem přednášky, která bude přednesena na 25. mezinárodní akademické akci Yasin (duben) o hospodářském a sociálním rozvoji, Univerzita HSE, Moskva, duben 2024

V létě po izraelské (neúspěšné) válce proti Hizballáhu v roce 2006 seděl Dick Cheney ve své kanceláři a hlasitě naříkal nad rostoucí silou Hizballáhu; a ještě horší bylo, že to vypadalo, že největší prospěch z americké války v Iráku v roce 2003 měl Írán.

Cheneyho host – tehdejší šéf saúdské zpravodajské služby, princ Bandar – energicky souhlasil (jak zaznamenalČesky John Hannah, který se setkání účastnil) a k všeobecnému překvapení prohlásil, že Írán lze ještě okrájet: Sýrie je „slabým článkem“ mezi Íránem a Hizballáhem, který by mohl zkolabovat islamistickým povstáním, navrhoval Bandar. Cheneyho počáteční skepticismus se změnil v nadšení, když Bandar prohlásil, že by účast USA  byla zbytečná: on, princ Bandar, projekt zorganizuje a bude řídit. „Nech to na mně,“ řekl.

Johnu Hannahovi Bandar řekl: „Král ví, že kromě kolapsu samotné islámské republiky by nic neoslabilo Írán víc než ztráta Sýrie“.

Tak začala nová fáze opotřebovávání Íránu. Regionální rovnováha sil měla být rozhodně posunuta směrem k sunnitskému islámu – a monarchiím regionu.

Stará rovnováha sil z dob šáha, kdy se Persie těšila regionálnímu prvenství, měla být skončena: doufaly USA, Izrael i saúdský král.

Írán – již těžce pošramocený „vnucenou“ íránsko-iráckou válkou – se rozhodl, že tak zranitelný už nikdy nebude. Írán si stanovil jako cílČesky najít cestu ke strategickému odstrašení v kontextu regionu, kterému dominuje drtivá vzdušná převaha jeho protivníků.

To, co se stalo tuto sobotu 14. dubna – asi o 18 let později – bylo proto nanejvýš závažné.

Navzdory bu-bu-bu a rozčilování po íránském útoku, Izrael i USA pravdu znají: íránské střely dokázaly proniknout přímo do dvou nejcitlivějších a nejlépe chráněných izraelských leteckých základen a pozic. Za uřvanou západní rétorikou se skrývá izraelský šok a strach. Jejich základny již nejsou „nedotknutelné“Česky.

Izrael také ví – ale nemůže připustit, že takzvaný „útok“ nebyl žádným útokem, ale íránským vzkazem k prosazení nové strategické rovnice: že jakýkoli izraelský útok na Írán nebo jeho personál bude mít za následek odplatu ze strany Íránu do Izraele.

Tento akt postulování nové „rovnice rovnováhy sil“ sjednocuje různé fronty proti „souhlasu USA s izraelskými akcemi na Blízkém východě, které jsou jádrem politiky Washingtonu – a v mnoha ohledech hlavní příčinou nových tragédií“ – slovy ruského ministra zahraničí Sergeje Rjabkova.

Rovnice představuje klíčovou „frontu“ – spolu s ruskou válkou proti NATO na Ukrajině – k přesvědčování Západu, že se jeho výjimečnost a spasitelský mýtus ukázaly být fatální domýšlivostí; že musí skončit; a že na Západě musí nastat hluboká kulturní změna.

Kořeny tohoto širšího kulturního konfliktu jsou hluboké – ale nakonec byly výslovně uvedeny.

Vyložení sunnitské „karty“ princem Bandarem po roce 2006 bylo (z velké části díky ruské intervenci v Sýrii) propadákem. A Írán povstal z popela a je pevně ukotven jako primární regionální mocnost. Je strategickým partnerem Ruska a Číny. A státy Perského zálivu se dnes místo salafistické jurisprudence zaměřily na peníze, „podnikání“ a techniku.

Sýrie, na kterou se tehdy Západ zaměřoval a ostrakizoval ji, nejenže přežila vše, co na ni Západ mohl „uvrhnout“, ale byla Arabskou ligou vřele přijata a rehabilitována. A nyní si pomalu nachází cestu, aby se opět stala sama sebou.

Přesto se i během syrské krize odehrávala nepředvídatelná dynamika hry prince Bandara na islamistickou identitu versus arabskou socialistickou sekulární identitu:

Tehdy jsem v roce 2012 napsal:

Během posledních let jsme slyšeli, jak Izraelci zdůrazňují svůj požadavek na uznání spíše specificky židovského národního státu než izraelského státu per se;

– státu, který by zakotvil židovská politická, právní a vojenská výjimečná právaČesky.

[V té době] … muslimské národy [hledaly] ‚odčinění‘ posledních následků koloniální éry. Budeme tento boj stále chápat jako prvotní boj mezi židovskými a islámskými náboženskými symboly – mezi al-Aksá a Chrámovou horou?

Abychom to zkrátili, už tehdy – v roce 2012 – bylo zřejmé,

že se jak Izrael, tak jeho okolí upíná směrem k jazyku, který je odvádí daleko od základních, převážně sekulárních konceptů, jimiž byl tento konflikt tradičně konceptualizován. Co by to mělo za následek – kdyby se konflikt svou vlastní logikou stal střetem náboženských pólů?

Jestliže se před dvanácti lety protagonisté výslovně vzdalovali základním sekulárním konceptům, jimiž Západ konflikt konceptualizoval, my se naopak stále snažíme izraelsko-palestinský konflikt chápat optikou sekulárních, racionalistických konceptů – dokonce i přestože je Izrael zcela evidentně zachvácen stále hlubším apokalyptickým šílenstvím.

A tím pádem jsme ve snaze řešit konflikt prostřednictvím naší obvyklé utilitární, racionalistické sady nástrojů uvízli. A divíme se, proč to nefunguje. Nefunguje to, protože všechny strany překročily mechanický racionalismus do jiné roviny.

Konflikt se stává eschatalogickým

Loňské volby v Izraeli zaznamenaly revoluční změnu: Mizrahim vstoupili do kanceláře premiéra. Tito Židé – nyní možná většina – pocházejí z arabské a severoafrické sféry a se svými politickými spojenci na pravici přijali radikální agendu: dokončit založení Izraele v Zemi Izrael (tj. žádný palestinský stát); postavit Třetí chrám (na místě Al-Aksá); a zavést halachické právo (namísto světského práva).

Nic z toho není to, co by se dalo nazvat „sekulární“ nebo liberální. Je to myšleno jako revoluční svržení aškenázské elity. Byl to Begin, kdo Mizrahim připoutal nejprve k Irgunu a poté k Likudu. Mizrahim, kteří jsou nyní u moci, mají o sobě samých vizi skutečných představitelů judaismu, přičemž jejich plánem je Starý zákon. A k evropským aškenázským liberálům blahosklonných.

Pokud si myslíme, že v našem sekulárním věku můžeme biblické mýty a příkazy odložit stranou – kde většina současného západního myšlení má tendenci takové dimenze ignorovat a odmítat je jako zmatené nebo irelevantní – byli bychom na omylu.

Jak píšeČesky jeden komentátor:

Politické osobnosti v Izraeli nyní na každém kroku balí svá prohlášení do biblických odkazů a alegorií. První z nich [je] Netanjahu: „…Musíte si pamatovat, co vám Amalek udělal, říká naše svatá Bible, a my si to pamatujeme – a bojujeme…“ Tady [Netanjahu] nejenom vzývá proroctví Izajáše, ale rámuje konflikt jako „světlo“ versus „tma“ a dobro proti zlu, portrétuje Palestince jako děti temnot, které mají být Vyvolenými poraženy: Pán nařídil králi Saulovi, aby zničil nepřítele a všechen jeho lid: „Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíš vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla“ (15:3)“.

Mohli bychom to nazvat „horkou eschatologii“ – modus, který se mezi mladými izraelskými vojenskými kádry do té míry utrhl z řetězu, že izraelské vrchní velení nad zemí ztrácí kontrolu (postrádá celou střední vrstvu poddůstojníků (Non-Commissioned Officer)).

Na druhé straně –

Povstání zahájené z Gazy se ne nadarmo nazývá Potopa Al-Aksá. Al-Aksá je jak symbolem slavné islámské civilizace, tak také hrází proti výstavbě Třetího chrámu, na kterou probíhají přípravy. Jde o to, že Al-Aksá reprezentuje islám jako celek – ani šíitský, ani sunnitský, ani ideologický islám.

Na další úrovni pak máme jakousi „nezaujatou eschatologii“: Když Yahyah Sinwar píše o „vítězství nebo mučednictví“ pro svůj lid v Gaze; když Hizballáh mluví o oběti; a když íránský nejvyšší vůdce mluví o Hussainu bin Ali (vnukovi Proroka) a asi 70 společnících stojících v roce 680 n. l. proti 1000 silné armádě před neúprosnou smrtí ve jménu spravedlnosti, tyto emoce jsou prostě mimo dosah západního utilitárního chápání.

V západních způsobech myšlení tenhle jiný „způsob bytí“ nemůžeme snadno racionalizovat. Jak však poznamenává Hubert Védrine, bývalý francouzský ministr zahraničí, – jakkoliv titulárně sekulární – je Západ nicméně „pohlcen duchem proselytismu“. Že se „jdi a evangelizuj všechny národy“ svatého Pavla stalo „jdi a rozšiř lidská práva do celého světa“… A že je tento proselytismus zakořeněn extrémně hluboko v [západní] DNA: „I ti nejméně věřící, naprostí ateisté, to mají stále na mysli, [ačkoli] nevědí, odkud to pochází“.

Mohli bychom to nazývat takříkajíc sekulární eschatologií. Je to jistě důsledné.

Vojenská revoluce: Nyní jsme připraveni

Írán, přes veškerou opotřebovanost Západu, prosazuje svou chytrou strategii „strategické trpělivosti“ – udržuje konflikty daleko od svých hranic. Strategii, která se silně soustředila na diplomacii a obchod; a na měkkou sílu pozitivně zapojit blízké i vzdálené sousedy.

Za touto klidnou frontou jeviště však ležel vývoj k „aktivnímu odstrašení“, který vyžadoval dlouhou vojenskou přípravu a výchovu spojenců.

Naše chápání světa se stalo zastaralým

Jen příležitostně, velmi příležitostně může vojenská revoluce převládající strategické paradigma zvrátit. To byl klíčový poznatek Qasema Suleimaniho. To znamená „aktivní odstrašení“. Přechod na strategii, která by převládající paradigmata zvrátit mohla.

Izrael i USA mají armády, které jsou konvenčně mnohem silnější než jejich protivníci, skládající se většinou z malých nestátních rebelů nebo revolucionářů. S druhými se v rámci tradicionalistického koloniálního rámce zachází spíše jako se vzbouřenci, pro které je závan palebné síly obecně považován za dostatečný.

Západ však plně neasimiloval vojenské revoluce, které probíhají nyní. Došlo k radikálnímu posunu v rovnováze sil mezi low-tech improvizací a drahými komplexními (a méně robustními) zbrojními platformami.

Doplňkové ingredience

To, co činí íránský nový vojenský přístup skutečně transformačním, byly dva další faktory: Jedním z nich bylo vystoupení vynikajícího vojenského stratéga (nyní zavražděného); a za druhé jeho schopnost míchat a aplikovat tyto nové nástroje ve zcela nové matrici. Fúze těchto dvou faktorů – spolu s technicky nenáročnými drony a řízenými střelami – revoluci dokončila.

Filozofie této vojenské strategie je jasná: Západ příliš investuje do vzdušné dominance a do své kobercové palebné síly. Upřednostňuje údery typu „šok a hrůza“, ale na začátku střetnutí se rychle vyčerpá. To lze zřídka vydržet dlouho. Cílem Resistance je nepřítele vyčerpat.

Druhý klíčový princip, který tento nový vojenský přístup řídí, se týká pečlivé kalibrace intenzity konfliktu, podle potřeby plamen zesilovat a rozdmýchávat; a zároveň udržovat eskalační dominanci pod kontrolou Resistance.

V Libanonu zůstal v roce 2006 Hizballáh hluboko pod zemí, zatímco izraelský letecký útok se přehnal nad hlavou. Fyzické poškození povrchu bylo obrovské, přesto nebyly jeho síly dotčeny – a z hlubokých tunelů až se vynořily poté. Pak přišlo 33 dní raketové palby Hizballáhu – dokud ji Izrael neukončil.

Existuje tedy nějaký strategický bod pro izraelskou vojenskou reakci na Írán?

Izraelci jsou široce přesvědčeni, že bez odstrašení – aniž by se jich svět bál – přežít nemohou. 7. říjen v izraelské společnosti tento existenční strach vyvolal. Samotná přítomnost Hizballáhu ho jen umocňuje – a nyní odpálil Írán rakety přímo na Izrael.

Otevření íránské fronty mohlo zpočátku Netanjahuovi určitým způsobem prospět: porážka IDF ve válce v Gaze; slepá ulička při osvobozování rukojmích; pokračující vysídlování Izraelců ze severu; a dokonce i vražda humanitárních pracovníků World Kitchen – to vše je dočasně zapomenuto. Západ se opět seskupil na stranu Izraele – a Netanjahua. Arabské státy opět spolupracují. A pozornost se přesunulaČesky z Gazy do Íránu.

Zatím dobré (nepochybně z Netanjahuovy perspektivy). Netanjahu se už dvě desetiletí snaží zatáhnout USA do války s Izraelem proti Íránu (i když po sobě následující američtí prezidenti tuto nebezpečnou vyhlídku odmítají).

Ale pokoření Íránu by vojenskou pomoc USA vyžadovalo.

Netanjahu cítí Bidenovu slabost a má nástroje a know-how, pomocí kterých může americkou politiku manipulovat: skutečně by mohl Bidena přimět, aby ve vyzbrojování Izraele pokračoval, a dokonce přijal rozšíření války na Hizballáh v Libanonu.

Závěr

Strategie Izraele z minulých desetiletí bude pokračovat s nadějí na dosažení určité chimérické transformativní „deradikalizace“ Palestinců, která učiní „Izrael bezpečným“.

Bývalý izraelský velvyslanec v USA tvrdí, že bez takové „transformativní deradikalizace“ Izrael mír dosáhnout nemůže. „Pokud to uděláme správně,“ tvrdí Ron Dermer, „učiní to Izrael silnějším – a také USA“. V tomto kontextu je třeba naléhání válečného kabinetu na odvetu proti Íránu chápat.

Racionální argument obhajující umírněnost se čte jako pozvánka na porážku.

To vše znamená, že Izraelci jsou psychologicky velmi daleko od toho, aby byli schopni obsah sionistického projektu židovských zvláštních práv přehodnotit. Prozatím jsou na úplně jiné cestě a důvěřují četbě Bible, kterou mnozí Izraelci začali považovat za povinné příkazy podle halachického zákona.

Hubert Védrine nám pokládá doplňující otázku: „Umíme si představit Západ, který dokáže zachovat společnosti, které zrodil – a přesto „neproselytizuje“, nezasahuje? Jinými slovy, Západ, který dokáže přijmout alteritu, který dokáže žít s ostatními – a přijmout je takové, jací jsou “.

Védrine říká, že to „není problém diplomatické mašinerie: je to otázka hlubokého hledání ducha, hluboké kulturní změny, ke které musí v západní společnosti dojít“.

Pravděpodobně se nelze vyhnout „zkoušce síly“ mezi Izraelem a frontami Rezistence namířenými proti němu.

Kostky byly úmyslně vrženy tímto směrem.

Netanjahu ve velkém hazarduje s budoucností Izraele – a Ameriky. A může prohrát.

Pokud dojde k regionální válce a Izrael utrpí porážku, co pak?

Když se vyčerpání (a porážka) konečně usadí a strany začnou „hrabat v šuplíku“ nová řešení své strategické nouze, skutečně transformačním řešením by pro izraelské vůdce bylo myslet „nemyslitelné“ – myslet na jeden stát mezi řekou a mořem.

A aby Izrael – po ochutnání hořké byliny „rozpadu věcí“ – hovořil přímo s Íránem.


Alastair CrookeČesky (*1949) je bývalý britský diplomat a je zakladatelem a ředitelem Fóra pro konflikty se sídlem v Bejrútu, organizace, která se zasazuje o zapojení politického islámu a Západu. Předtím byl významným představitelem britské rozvědky (MI6) i diplomacie Evropské unie.

[PJ]