1. Blogger Billmon: Sýrie – vítězové a poražení anebo obojí
2. Alan Sabrosky: Změna režimu v Sýrii: Další krok k „Většímu Izraeli“
3. Andrew Korybko: Rusko se vyhnulo kulce

Analýza Bloggera Billmona Syria – Winners And Losers Or Both vyšla na serveru Moon of Alabama 9. prosince 2024

Sýrie – vítězové a poražení anebo obojí

Sýrie padla.

Nyní je vysoce pravděpodobné, že se země rozpadne. Vnitřní i vnitřní hráči se budou snažit uchvátit a / nebo ovládnout tolik částí mršiny, kolik jen každý z nich dokáže.

Z toho budou následovat roky chaosu a svárů.

Izrael zabírá další velké části syrské země. Převzal kontrolu nad syrským městem Quneitra spolu s městy Al-Qahtaniyah a Al-Hamidija v oblasti Quneitra. Postoupil také na syrskou horu Hermon a nyní se nachází jen 30 kilometrů od syrského hlavního města (a nad ním).

Dále Sýrii demilitarizujeČesky bombardováním každého syrského vojenského skladu v jeho dosahu. Pozice protivzdušná obrany a výzbroje jsou jeho hlavními cíli. Pro nadcházející roky bude Sýrie, nebo cokoli jiného, co se z ní může stát, proti útokům zvenčí naprosto bezbranná.

Izrael je v Sýrii prozatím velkým vítězem. Ale s neklidnými džihádisty, kteří jsou nyní na jeho hranici, se teprve uvidí, jak dlouho to vydrží.

USA bombardujíČesky centrální syrské pouště. Tvrdí, že útočí na ISIS, ale skutečným cílem je jakýkoli místní (arabský) odpor, který by mohl spojení mezi USA ovládaným východem Sýrie s Izraelem ovládaným jihozápadem zabránit. Mohou existovat plány na další rozšíření tohoto spojení do Eretz Israel, sionistického státu „od řeky k moři„.

Turecko hrálo a hraje v útoku na Sýrii velkou roli. Financuje a kontroluje „Syrian National Army“ (SNA, „Syrská národní armáda“, dříve „Free Syrian Army„, „Svobodná syrská armáda„), kterou využívá hlavně k boji proti kurdským separatistům v Sýrii.

V Turecku je asi 3 až 5 milionů syrských uprchlíků, od kterých chce, aby se z domácích politických důvodů vrátil do Sýrie. Rozvíjející se chaos to nedovolí.

Turecko si vydržovalo od al-Káidy odvozenou „Hayat Tahrir al-Sham“ (HTS) a tlačilo na ni, aby obsadila Aleppo. Nečekávalo aleČesky, že by pokračovala dál. Nyní se pro Turecko stává pád Sýrie problémem, protože nad ní přebírají kontrolu USA. Washington se bude snažit využít HTS pro své vlastní zájmy, které jsou, mírně řečeno, ne nutně slučitelné s tím, co bude chtít dělat Turecko.

Primárním cílem pro Turecko jsou kurdští povstalci v Turecku a jejich podpora ze strany Kurdů v Sýrii. Kurdové, organizovaní v „Syrian Democratic Forces“ (SDF, „Syrské demokratické síly“), jsou sponzorováni a kontrolováni Spojenými státy. SDF již proti Erdoganově SNA bojujíČesky a budou jakékoli další turecké proniknání do Sýrie konfrontovat.

SDF, podporované americkou okupací východní Sýrie, má pod kontrolou hlavní ropná, plynová a pšeničná pole na východě země. Každý, kdo chce vládnout v Damašku, bude k těmto zdrojům potřebovat přístup, aby mohl stát financovat.

Ačkoliv je na hlavu vůdce HTS Abu Mohammada al-Golaniho vypsaná odměna 10 milionů dolarů, hraje v současné době v západních médiích roli sjednotitele a nového tolerantního syrského vůdce. Ale jeho HTS je sama o sobě koalicí tvrdých džihádistů z různých zemí. V Sýrii toho zbývá k rabování pramálo a jakmile se zdroje vyčerpají, začnou boje uvnitř HTS. Podaří se al-Golanimu sektářské nutkání soudruhů zvládnout, až začnou drancovat šíitské a křesťanské svatyně v Damašku?

Během posledních let byla investice Ruska do Asadovy vlády menší, než se zdálo. VěděloČesky že se Asad stal převážně zbytečným partnerem. Ruská středomořská základna v Chmeimimu v provincii Latákia je jeho odrazovým můstkem do Afriky. USA budou na jakékoli nové vedení v Sýrii vyvíjet tlak, aby Rusy vykoplo. Nicméně jakékoli nové vedení v Sýrii, pokud bude chytré, bude chtít udržet Rusy uvnitř. Nikdy není špatné mít alternativní volbu, pokud by jí nakonec bylo potřeba. Rusko může zůstat v Latákii ještě roky.

S pádem Sýrie ztratil Írán hlavní vazbu na svou osu Rezistence proti Izraeli. Jeho předsunutá obrana, kterou mu poskytuje Hizballáh v Libanonu, je nyní v troskách.

Jak informovalČesky bývalý generál Wesley Clark o rozhovoru, které kdysi vedl v Pentagonu:

Tohle je memorandum, které popisuje, jak v pěti letech vyřídíme sedm zemí, počínaje Irákem, a pak Sýrii, Libanon, Libyi, Somálsko, Súdán a zakončíme to Íránem.

Šest ze sedmi zemí zmíněných v tomto slavném memorandu již bylo uvrženo do chaosu. Írán je – zatím – jediným přeživším těchto plánů. Naléhavě bude muset dále posílit svou místní obranu. Je nejvyšší čas, aby konečně získal skutečné jaderné zbraně.

Nastupující Trumpova administrativa považuje za svého hlavního nepřítele Čínu. Tím, že odcházející Bidenova administrativa uvrhla Sýrii (a Ukrajinu) do chaosu, zaručila, že Trump bude muset zůstat zaangažovaný na Blízkém východě (a ve východní Evropě).

Masivní americký „Pivot to Asia“ („Obrat do Asie“) bude muset opět počkat. To dává Číně více času na vybudování své sféry vlivu. Může to být jediná síla, která se v Sýrii stala vítězem.

Zpět na obsah

Analýza Alana Sabroského Regime Change in Syria: Another Step Towards „Greater Israel“ vyšla v The Unz Review 8. prosince 2024

Změna režimu v Sýrii: Další krok k „Většímu Izraeli“

Zhroucení Asadovy vlády v Sýrii bude jistě přivítáno se značným uspokojením v Jeruzalémě a Washingtonu. Obě hlavní města sionistického Con-Dominia dlouho viděly Asada stejně jako iráckého Saddáma Husajna a libyjského Muammara Kaddáfího. Všichni byli překážkou izraelských regionálních plánů.

Všichni tři byli také terčem hanebné politiky „změny režimu“, kterou USA zahájily po 11. září, stejně jako čtyři další země v regionu. Poslední z těch tří padl, i když mnohem později než v roce 2001 očekávali většinou židovští neokonzervativní „jestřábi s modrými límečky“ (protože všichni obhajovali válku, ale jen velmi málo z nich kdy sloužilo v uniformě).

Co způsobilo kolaps?

Vnitřní dynamika v Sýrii jistě sehrála svou roli, ale zaměřím se zde na vnější faktory. Hlavním důvodem byl neúprosný tlak a značné prostředky vlévané do vybraných milicí a džihádistů snažících se syrský režim svrhnout. Peníze hovoří a tady se hovořilo velmi hlasitě. Stejně tak časté izraelské letecké a dělostřelecké údery na Sýrii. Proti zaštítění USA mohly ruské síly v Sýrii pro svého spojence udělat jen málo.

Pak měla na Sýrii svůj vlastní dopad také početně malá, ale politicky významná otevřená americká vojenská přítomnost na zemi, Stejně tak omezené, ale strategicky významné přímé vojenské útoky USA a dalších zemí NATO proti syrským vládním silám a zařízením. Na obrázcích záleží a tady na nich záleželo velice.

Syrský Asad se tomu nikdy nemohl vyrovnat. Pouze Rusko (ve velmi omezené míře) a Írán (v ještě menší) opravdu udělaly mnohé. Ale Rusko je chyceno ukrajinským „nezvedeným dítětem“ a Írán se sám zajišťuje v očekávání vlastní „změny režimu“ Amerikou. Záleží také na vzácných silných, přiměřeně spolehlivých spojencích, a na těch tu záleželo hodně, ale ne v dobrém smyslu.

Zadruhé Sýrie prohrála informační a propagandistickou válku velkým a velmi rozhodujícím způsobem. Židy ovládaná média v USA a většině Evropy se ujistila, že prakticky každé tvrzení džihádistů a dalších syrských protivládních elementů, bez ohledu na to, jak směšné, bylo považováno za evangelijní pravdu. V tradičních médiích jejich tvrzení zpochybnil jen málokdo, i když to v alternativních médiích a na sociálních platformách dělali mnozí.

Nestačilo to. Izrael může rozmlátit Gazu a zabít desetitisíce civilistů, ale jakákoli kritika jeho velmi skutečných válečných zločinů je v médiích a západních hlavních městech téměř všeobecně odsuzována jako „zlovolný antisemitismus“, který je třeba potlačit a potrestat. Že tato kritika ničím takovým není, ukazuje výjimečnou míru židovského vlivu na celém Západě. Zdůrazňuje to také přesnost axiomu, že „pravda je první obětí války“, alespoň kdykoli se jedná o Izrael nebo jeho zájmy.

Za třetí, stojí za zmínku, že tato událost viděla povstalecké milice a místní džihádisty dělat syrským vládním silám to, co USA podporovaní mudžahedínové dělali afghánské vládě a jejímu sovětskému spojenci, a později Tálibán (řádný operativní potomek původních mudžahedínů) dělal jiné afghánské vládě a jejímu americkému patronovi. Zdá se, že místní vlády mají velmi velké potíže s potlačováním povstalců, kteří mají vnější zázemí, vnější pomoc nebo obojí.

Ve všech třech výše uvedených případech měli povstalci obojí. V Sýrii se vládní síly musely také potýkat s přímými vojenskými útoky Izraele, USA a dalších zemí NATO. To, co jim přitížilo, bylo, že v podstatě proti těmto vnějším silám bojovali s jednou rukou pevně zavázanou za zády.

Kromě obrany se syrské vládní síly mohly zapojit pouze do občasných dělostřeleckých soubojů s Izraelci, ale ne přiměřeně reagovat na letecké útoky. Ani Rusové jim nemohli asistovat nad rámec obrany. Jakýkoli pokus reagovat přímo na americké, izraelské nebo jiné útoky by znamenal přímou konfrontaci s USA, s Izraelem krytým jeho americkou loutkou anebo s NATO. Syřané to sami nedokázali a pro Rusko Sýrie prostě neměla dostatečnou cenu, aby tento druh angažovanosti riskovalo.

Reflexe

Bude nějakou dobu trvat, než se důsledky toho všeho stanou jasnější („méně zamlžené“ by asi bylo přesnější). Očekávám, že současní syrští vládní činitelé a vysocí vojenští velitelé přemýšlejí, jestli budou příští týden ještě naživu. Nejsem specialista na syrské záležitosti, ale historické příklady takových situací nejsou uklidňující.

Očekávám však, že hlavní úvahou na straně vítězů bude role, kterou jim jejich zahraniční patroni přidělí. Chceme, aby nová syrská vláda byla dalším Egyptem, alespoň pokud jde o Izrael? Nebo to má být něco jiného?

Ať už je to cokoliv, povstalecké síly – a to i silně infiltrované – se ukázaly jako mimořádně obtížné předvídatelné, kontrolovatelné či dokonce ovlivnitelné, jakmile se dostanou k moci. Připomeňme, že lidé, které USA v Afghánistánu vyzbrojily pro boj proti Sovětům, se proměnili v Tálibán, který leccos z těch zbraní a techniky využil, aby si vynutil další ponižující americký debakl.

Izraelská zkušenost s těmito záležitostmi je ještě problematičtější. V osmdesátých letech mi vysoký izraelský důstojník řekl, že úspěšně infiltrovali každou jednotlivou arabskou vládu a hnutí a spoléhali přitom především na sefardské Židy. Takže když Izrael v osmdesátých letech založil Hamás jako protiváhu k OOP, myslím, že to považovali za dobrou dohodu. I to se v průběhu let změnilo. Infiltrovaný nebo ne, Izraeli přinesl „zajímavější“ časy, než předpokládal.

Případ ISIS a syrských džihádistů je ještě zajímavější. Dnes jsou „falešné vlajky“ (na někoho zaútočit a přinutit lidi uvěřit, že to udělal někdo jiný) něco jako izraelská specialita. Motto Mossadu, nejznámější izraelská zpravodajské organizace, je výstižně „Při pochybách dáme válku„.

Mossad a jeho sesterské organizace tomuto mottu od založení Izraele dostály. Po celém světě jim pomáhali dvojí izraelští občané nebo Židé bez izraelského občanství, někteří křesťanští sionisté a přímo žoldáci.

Příklady jsou hojné. Tři pro USA obzvláště významné jsou například Lavon Affair v Egyptě (1954), útok na USS Liberty (1967) a útoky z 11. září (2001). Stojí za to si je vyhledat (ale NEVĚŘTE ani Wikipedii ani Googlu!), zde je úvod k poslednímuČesky jmenovanému.

Případ ISIS je ještě zajímavější. Údajně militantní islámské organizace má, zdá se, mimořádně velké potíže zasáhnout izraelské nebo americké cíle kdekoli na světě. To byl problém, který Al-Káida Usámy bin Ládina s menším počtem aktivistů zjevně nesdílela.

Navzdory zdrojům terénních flotil bílých pick-upů Toyota s těžkými zbraněmi na lafetách a dalšího příslušenství zjistili, že je „téměř“ nepřekonatelnou výzvou zaútočit na ty, kdo by měli být jejich vlastními úhlavními nepřáteli. Kuriózní, že? Zajímalo by mě, kolik vůdců ISIS si připíjelo se svými kontakty z Mossadu a CIA.

Poslední jsou syrští džihádisté, snad nejvíce fascinující aspekt syrské hádanky. Neustále nám říkají, že tito lidé jsou islámští fanatici, kteří své noci tráví sny o zabíjení nevěřících a své dny snahou o jejich naplnění (nebo je to jen zaostalost?). Ale zřejmě existují „dobří“ džihádisté a „špatní“ džihádisté. První z nich jsou ti, kteří plní příkazy západních vlád (včetně Izraele) a útočí na muslimské země. Druzí jsou zjevně ti, kteří to nedělají.

Vyhlídky

Je riskantní byť jen předvídat, co se po porážce syrské vlády vyjeví. Minimálně bych očekával, že noví vládci nařídí Rusům nová pravidla. Samozřejmě, že Rusové nemusí odejít, stejně jako ignorovaly USA požadavky mnoha slabších vlád, aby odešly. Imperiální mocnosti, i když oslabené a v chaotickém světě, už takové často bývají.

V Sýrii se můžeme dozvědět trochu více o ISIS a těchto „dobrých“ džihádistech. Co přesně udělají, až budou u moci? Budou jako Tálibán v Afghánistánu? Pokud ne, co by to vypovídalo o jejich skutečném charakteru a kloboucích jejich vůdců? V nejlepším případě čas k provokativním úvahám.

Jasnější je, že co se stalo v Sýrii, povzbudí Izraelce, jak mají jednat s Palestinci uvnitř a s Libanonem a Hizballáhem venku, zvláště jakmile bude Trump prezidentem a uzná izraelskou suverenitu nad východním Jeruzalémem a Západním břehem Jordánu. Trump je Izraeli ještě zavázanější než většina amerických prezidentů a Izrael si to zúročí.

Navíc, když je ze hry odstraněna Asadova Sýrie, do regionálního ohniska se přesune Írán. Žádný člověk v USA se dnes nemůže stát ani vážným prezidentským kandidátem, aniž by ho měl Izrael v kapse, natož být do tohoto úřadu zvolen, ale obě americké politické frakceČesky mají různé priority.

To znamená, že neokonzervativci, kteří se v Trumpově administrativě sešli, s jistotou vidí jako zlatou příležitost dokončit svou agendu z roku 2001 a Írán neutralizovat. Jak je známe, oni a židovské peníze budou ponoukat (možná bych řekl „pošťuchovat“) Trumpa, aby udělal jednu ze tří věcí: (1) podpořit Izrael při útoku na Írán, (2) s Izraelem se za tím účelem spojit, nebo (3) zaútočit na Írán bez Izraele.

Čistým efektem je mnohem nebezpečnější rok 2025, než jsme viděli v posledních letech, a nebyly zrovna radostné. Čelíme občanským otřesům doma a větší válce v zahraničí, pokud se do toho Trump skutečně pustí. Pro Izrael se porážka Sýrie a Trumpovo prezidentství dobře setkávají na jeho pochodu k „Většímu Izraeli“. Pro Palestince, Libanonce a mnoho dalších se v důsledku toho věci zhoršily od špatného k téměř nepředstavitelně horšímu. Pro Američany opravdu náročné časy.

Alan Ned SabroskyČesky je důstojník námořní pěchoty ve výslužbě a bývalý ředitel studií na Institutu strategických studií United States Army War College, kde zastával pozici předsedy výzkumu Douglase MacArthura. V roce 1998 obdržel cenu Superior Civilian Service Award. Učil na Vojenské akademii Spojených států ve West Pointu; Georgetown University; University of Pennsylvania a Johns Hopkins University School of Advanced International Studies. Jeho publikace se zaměřují především na alianční systémy a odborovou organizaci v armádě Spojených států. Je autorem knihy Blue Collar Soldiers: Unionization and the US MilitaryČesky (Vojáci s modrými límečky: odbory a americká armáda, 1977) a spoluautorem knihy Prisoners of War?: Nation-States in the Modern EraČesky (Váleční zajatci?: Národní státy v moderní éře, 1990). Své analýzy publikuje především na The Unz Review, VT Foreign PolicyČesky, The Liberty BeaconČesky a dalších serverech.

Zpět na obsah

Komentář Russia Dodged A Bullet By Wisely Choosing Not To Ally With The Now-Defeated Resistance Axis vyšel na Substacku Andrew Korybka 12. prosince 2024

Rusko se vyhnulo kulce

Rusko se vyhnulo kulce tím, že se moudře nespojilo s nyní již poraženou Osou Rezistence.

Íránem vedená Osa Rezistence byla poražena Izraelem. Teroristický útok Hamásu 7. října 2023 podnítil izraelské kolektivní trestání Palestinců v Gaze, což spustilo sérii konfliktů, které se rozšířily do Libanonu a Sýrie. Izrael také bombardoval Jemen a Írán. Vedení Hamásu a Hizballáhu bylo zničeno, což vedlo k příměří v Libanonu, zatímco Assadova vláda byla právě svrženaČesky tureckým teroristickým útokem, který přerušil íránskou vojenskou logistiku k Hizballáhu.

Již tyto výsledky byly dostatečně překvapivé pro ty, kdo uvěřili tvrzení zesnulého Nasralláha, že „Izrael je slabší než pavučinaČesky“, ale mnozí byli šokováni, že k nim došlo, aniž by Rusko zvedlo prst, aby zachránilo Rezistenci, s níž si mysleli, že se už dávno spojilo proti Izraeli. Tato druhá zmiňovaná falešná představa se proslaví jako jeden z nejúspěšnějších psy-opsů (psychologických operací), které kdy byly proti Alt-Media CommunityČesky (AMC) vedeny, a je ironií, že jejími vlastními nejlepšími influencery.

Začátkem října bylo vysvětleno „Proč se falešné představy o ruské politice vůči Izraeli nadále šiříČesky“, což by si čtenáři měli pro podrobnější informace přečíst, ale co lze shrnout tak, že nejlepší influenceři AMC sdělují svému publiku to, co si myslí, že chce slyšet – ve vlastním zájmu. V závislosti na konkrétní osobnosti k němu patří vytváření vlivu, prosazování vlastní ideologie a/nebo získávání darů od dobře mínících, ale naivních členů publika.

Zmíněná analýza také uvádí pět souvisejících otázek o ruské politice vůči Izraeli od začátku západoasijských válek, včetně této „Objasňující Lavrovovo srovnání nejnovější izraelsko-hamasské války ke speciální operaci RuskaČesky“, která sama o sobě navazuje na několik desítek dalších. Všechny také odkazují na tuto zprávu z května 2018: „Prezident Putin o Izraeli: Citáty z webu Kremlu (2000–2018)“. Všechny tyto materiály se ve svých závěrech opírají o oficiální a autoritativní ruské zdroje.

Dokazují, že Putin je hrdý celoživotní filozof, který nikdy nesdílel sjednocující antisionistickou ideologii Rezistence, namísto toho vždy vyjadřoval velmi hlubokou úctu k Židům a Státu Izrael. V souladu s tím jako konečný rozhodovatel o ruské zahraniční politice pověřil své diplomaty balancováním mezi Izraelem a Rezistencí. Za tím účelem se Rusko nikdy nepostavilo na žádnou stranu a v jejich sporech zůstalo vždy neutrální, včetně západoasijských válek.

Nejvíce, co kdy osobně udělal, bylo odsouzení izraelského kolektivního trestání Palestinců, ale vždy stejným dechem s odsouzením neblaze proslulého teroristického útoku Hamásu ze 7. října 2023. Co se týče Ruska, nejvíc, co kdy udělalo, bylo opakování stejné rétoriky a příležitostné odsudky izraelských úderů proti IRGC a Hizballáhu v Sýrii, do kterých Rusko nikdy nezasahovalo. Ani jednou se je nepokusilo odradit nebo odchytit, provést odvetu nebo poskytnout Sýrii prostředkyČesky a oprávněníČesky, aby tak učinila.

Bylo to kvůli dekonfliktnímu mechanismuČesky, na kterém se Putin a Bibi dohodli koncem září 2015 krátce před syrskou operací. Z pochopitelných diplomatických důvodů to nikdy nebylo potvrzeno, ale tyto akce (nebo spíše jejich absence) naznačovaly, že Putin věřil, že íránské protiizraelské aktivity v Sýrii představují pro Izrael legitimní hrozbu. Z toho důvodu stálo Rusko vždy stranou, kdykoli Izrael bombardoval Írán, ale občas si stěžovalo kvůli izraelským útokům, které formálně porušovaly mezinárodní právo.

Je objektivně existujícím a snadno ověřitelným faktem, že odpor Ruska vůči regionálním aktivitám Izraele, ať už v Gaze, Libanonu, Sýrii, Jemenu nebo Íránu, zůstával vždy přísně omezen na politickou oblast oficiálních prohlášení. Rusko ani jednou nevyhrožovalo jednostranným sankcionováním Izraele, natož aby jen vzdáleně naznačilo vojenský zásah proti Izraeli jako trest. Rusko neoznačí Izrael ani symbolicky jako „nepřátelský stát“, už jen z toho důvodu, že nedodržuje americké sankce a nevyzbrojuje Ukrajinu.

Z toho vyplývá další skutečnost, o které většina v AMC buď nevěděla, nebo ji popírala, a sice, že Izrael není loutkou USA, jinak by tyto dvě věci už dávno dělal. Vysvětlit to, stejně jako důvody, proč se Bidenova administrativa pokusila destabilizovat a svrhnout Bibiho, je nad rámec tohoto článku, ale analýza zdeČesky se ponoří do podrobností a cituje související články. Jde o to, že rusko-izraelské vztahy zůstávají srdečné a tito dva jsou daleko od nepřátelství, jak si někteří mysleli.

Nikdy proto nedávalo smysl si představovat, že Putin, který se považuje za dokonalého pragmatikaČesky, spálí most k Bibimu a mezi jejich dvěma národy, do jehož vy budování osobně investoval téměř čtvrt století svého času. Ostatně Putin se v roce 2019 chlubilČesky, že „Rusové a Izraelci mají rodinné a přátelské vazby. Je to skutečná společná rodina; to mohu říci bez nadsázky. V Izraeli žijí téměř 2 miliony rusky mluvících lidí. Považujeme Izrael za rusky mluvící zemi.“

Mluvil před Keren Heyesod FoundationČesky, jednou z nejstarších sionistických lobbistických organizací na světě, během její výroční konference v Moskvě. Kdykoli byli členové AMC konfrontováni s těmito „politicky nepohodlnými“ fakty z oficiálních a autoritativních zdrojů, jako jsou vlastní webové stránky Kremlu, spřádali konspirační teorii „5D šachového hlavního plánu“, která tvrdila, že jen „konejšil sionisty“. Nejlepší influenceři také agresivně „zrušili“ každého, kdo to uváděl.

Konečným výsledkem bylo, že se tyto falešné představy o rusko-izraelských vztazích, stejně jako Putinovy ​​vlastní názory na toto téma, prostřednictvím AMC nadále bez zpochybnění množily, což vedlo k dojmu, že jsou s Íránem tajnými spojenci kvůli jejich údajně sdílenému antisionistickému ideálu. Tento pojem se stal pro mnohé v AMC záležitostí dogmatu a odpovídajícím způsobem se pro ně změnil v axiom mezinárodních vztahů. Každý, kdo tvrdil opak, byl pošpiněn jako „sionista“.

Poté, když Rusko ani nehnulo prstem, aby Rezistenci zachránilo, je nyní zjevné, že ve skutečnosti spojenci nikdy nebyli. Někteří z těch, kdo se stále nemohou smířit s tím, že jim lhali důvěryhodní influenceři AMC, kteří je oklamali z důvodů sobeckých zájmů (vliv, ideologie a/nebo žádosti o dary), nyní spekulují, že Rusko Rezistenci „zradilo“ a že je „zaprodané sionistům“, přestože se nikdy na žádnou stranu nepostavilo. Pokud se své kognitivní disonance brzy nezbaví, odtrhnou se od reality ještě dál.

Zpětně se Rusko vyhnulo kulce, když se moudře rozhodlo nespojit se s nyní poraženou Osou Rezistence, protože by zbytečně zničilo své vztahy s Izraelem, nesporným vítězem západoasijských válek. Putin udělal správnou volbu, která byla vždy vedena jeho racionální kalkulací toho, co je v objektivních zájmech Ruska jako státu, nikoli kvůli „sionistickému vlivu“, jak někteří v AMC nyní směšně tvrdí a a očerňují ho, že je šílený, když nehnul ani prstem, aby Rezistenci zachránil.

Z toho vyplývá několik závěrů: 1) Putin a jeho představitelé nehrají „5D šachy“ a vždy říkají, co si skutečně myslí; 2) Rusko není proti Izraeli ani proti sionismu, ale také není proti Íránu ani proti Rezistenci; 3) AMC je plné šarlatánů, kteří ze svých vlastních zájmů sdělují svému publiku vše, co si myslí, že chce slyšet; 4) jejich publikum by je tak mělo pohnat k odpovědnosti za lži o rusko-izraelských vztazích a vztazích Rusko – Rezistence; a 5) AMC vyžaduje naléhavou reformu.

Andrew Korybko (*1988) je americký politolog sídlící v Moskvě, novinář a pravidelný přispěvatel do několika online časopisů, a také člen odborné rady Institutu strategických studií a předpovědí na Univerzitě lidového přátelství Ruska. Specializuje se vztah mezi americkou strategií v Afro-Eurasii, čínskou globální vizí One Belt One Road konektivity New Silk Road a hybridní válkou a na globální systémový přechod k multipolaritě. Mezi jeho další oblasti zájmu patří taktika změny režimu, barevné revoluce a nekonvenční válčení. Jeho kniha „Hybrid Wars: The Indirect Adaptive Approach To Regime ChangeČesky“ (Hybridní války: nepřímý adaptivní přístup ke změnám režimu, 2015) rozsáhle analyzuje situaci v Sýrii a na Ukrajině a tvrdí, že představují nový model strategické války vedené USA. Mimo vlastního SubstackuČesky publikuje na řadě analytických serverů jako Sputnik InternationalČesky, Global ResearchČesky či Modern DiplomacyČesky.

Zpět na obsah