Změna koncepce hegemonie USA v Evropě: Vyhrožuje Trump NATO?

Článek Redesigning U.S. hegemony in Europe: Trump threatens NATO? vyšel na serveru Strategic Culture Foundation 29. prosince 2024

© Photo: Wikimedia

Rok 2024 byl rokem plným překvapení. Možná posledním byla ‚hrozba‘ zvoleného prezidenta Spojených států amerických Donalda Trumpa adresovaná NATO ještě když vedl kampaň a pak zopakovaná pár dnů po jeho cestě do Evropy a po pádu Ba’athistické Sýrie, tj. že Spojené státy vystoupí z Atlantické smlouvy. Je to však opravdu možné?

Je NATO Severní Atlantik a nic víc?

V první řadě je nezbytné revidovat, co NATO vlastně je.

Mluvíme-li o NATO, musíme rozlišovat co je, jak vypadá a co není.

Založené bylo roku 1949 jako vojenská aliance podepsáním Washingtonské smlouvy s primárním účelem kolektivní obrany jejích členů.

Článek 1 stanovuje, že členské státy postupují podle Charty OSN, aby vyřešily mezinárodní spory mírovou cestou a odvrátily hrozby silou a její použití. Už od těchto prvních slov je jasné, že to byla ohromná šaráda. Pojďme ale dále. Zajímavá část přichází v neblaze proslulém Článku 5, který stanovuje přijetí principu, že útok proti jedné nebo více zemím bude považován za útok proti všem.

Je tu však ještě další, často zapomínaný článek, který hraje klíčovou roli, tj. Článek 8, stanovující, že členské státy nepřijme žádný mezinárodní závazek, který by byl v rozporu s Atlantickou smlouvou. Toto omezení má základní důležitost, protože pro každého, kdo do NATO vstoupí, vytváří něco na způsob ‚žaláře‘ zajišťujícího, že NATO de facto zaujímá vůdčí pozici ve všech jak vojenských, tak zahraničně politických záležitostech, a ovšem i v domácí politice členských zemí. Tedy všechno, úplně všechno musí projít vládou Spojených států amerických, jak se to opakuje i v Článku 10.

NATO bylo navrženo v kontextu studené války, která následovala po skončení druhé světové války. 4. dubna 1949 dvanáct evropských a severoamerických zemí (Belgie, Kanada, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Norsko, Nizozemsko, Portugalsko, Spojené království a Spojené státy) podepsalo Smlouvu formalizující alianci, která měla vzdorovat sovětské hrozbě a prosazovat v Evropě stabilitu podle poválečné vize Ameriky.

Aliance nebyla během let studené války jen obranná, nýbrž představovala i nástroj k postupnému rozšiřování amerického vměšování na Východ: vypracovala si složitou vojenskou strukturu s Nejvyšším velením spojeneckých sil v Evropě (SACEUR) jakožto svým nervovým centrem umístěným v Bruselu, jehož vojenská integrace s podílejícími se vojsky a zdroji byla klíčovým prvkem pro udržení celého Evropského kontinentu pod tímto jařmem. S pádem Berlínské zdi roku 1989 a po rozpuštění SSSR roku 1991 se NATO ocitlo v situaci předefinování své role. Konec sovětské hrozby vedl k rozšíření mise NATO, k níž začaly patřit mírové operace, krizový management a humanitární intervence. Rozšiřování na východ s přistoupením bývalých komunistických zemí, jako Polsko, Maďarsko a Česká republika roku 1999, otevřelo novou kapitolu, která NATO transformovala z aliance regionální na alianci s globálním dosahem. Tento proces rozšiřování pokračoval přistupováním dalších východoevropských a balkánských zemí k posilování hegemonické dominance NATO nad tímto kontinentem. NATO rovněž rozvíjelo programy partnerství s nečlenskými zeměmi, jako je Partnerství pro mír, kdy prohlašovalo, že chtělo posílit kooperaci ve vojenské a bezpečnostní sféře, přičemž šlo vždy o znovudobytí bývalých sovětských prostorů, o rozšiřování dále a dále na východ, neí o několik kilometrů dále narazili na dalšího velkého nepřítele USA – Čínu.

Je kuriózní, že ve Smlouvě vždy a i v historii jejího politického průběhu od roku 1949 dodnes se pokaždé používá termín „Severoatlantická“ a nikdy úplný Atlantický oceán. To může vypadat jako přehnaná specifikace, ve skutečnosti to ale ukazuje na lokalizaci politických zájmů těch, kdo Alianci založili. Na severní hemisféru, v níž leží centrum moci.

To potvrzuje i další důležitý detail: žádný generální tajemník NATO (politický úřad) nikdy nebyl Američan. Všichni jsou Evropané a převážně ze Severní Evropy. Není to kuriózní? K podpisu smlouvy došlo ve Washingtonu, na americké půdě, a uváděným státem jurisdikce jejích ustanovení je americký stát, ale ve skutečnosti byla politická správa vždy ponechána v rukou Evropanů. Mohli by se do toho vložit právníci a říci, že to je uplatnění principu právní vyváženosti pravomocí a že je to tak jedině správně, pokud by politikům šlo opravdu o dodržování zákona, jenže tak tomu není.

Rozhodnutí ustanovit Bílý dům jako sídlo problémů je ale spíše maskováním: skutečné vedení NATO je v Evropě s pěkným palácem v Londýně. Proradný Albion nikdy nepřestal svou imperiální kontrolu uplatňovat, pouze delegoval pár správců, aby se tím nemusel obtěžovat sám.

Ale na druhou stranu ve funkcích vojenských náčelníků NATO (ve vojenských postech) nacházíme Američanů spoustu. USA byly vybrány jako ozbrojená pracka Britské koruny, aby dělaly to, do čeho se Británii nechtělo a už to ani dělat nemohla.

Abychom to upřesnili, NATO má následující organizační strukturu:

• Severoatlantická rada: to je rozhodovací orgán, kde má každý člen zástupce s rovným hlasovacím právem. Rozhodnutí se přijímají konsensem, z čehož vyplývá, že všechny země musí souhlasit.
• Generální tajemník: tuto organizaci vede, předsedá zasedáním Rady a zastupuje NATO mezinárodně.
• Vojenská komise: nejvyšší vojenská rada složená z náčelníků štábů členských států, která poskytuje radě vojenské poradenství a vedení.
• Velitelská struktura: skládá se z Vrchního velitelství spojeneckých sil v Evropě (SHAPE) a z různých regionálních velitelství řídících vojenské operace.

Takže velice dobře promyšlená architektura, kterou by teď mohly čekat změny.

Přestavba Evropy podle Trumpa, tj. ne podle NATO, ale podle USA

Budeme-li brát Trumpova slova vážně, mohl by rozběh jeho prezidentství na konci ledna 2025 přinést období velké nestability, a to přinejmenším kvůli problémům s NATO, jak ale víme, existuje i mnoho jiných, které budí nemalé obavy.

Odchod USA z Aliance by znamenal odchod většiny použitelné vojenské síly.

Vzhledem k tomu stojí za to si napřed udělat pořádek v nedorozuměních, která by někoho mohla zmást: ne všechny americké vojenské základny v Evropě patří NATO a ne všechny základny NATO v Evropě jsou americké. Přeložíme-li to: když Američané vyhráli 2. světovou válku, zřídili si různé trvalé vojenské základny; když pak bylo roku 1949 založeno NATO, i to si zřídilo své základny. Základny Aliance mají obslužný personál z různých členských zemí, nejen Američany.

Tyto jemné rozdíly zaměřují pozornost zpět k jádru pudla: pokud USA ze Smlouvy vystoupí, co se stane s vojenskou přítomností na evropské půdě (i jinde)? Zkusme se nad tímto problémem zamyslet.

Smlouva se v první řadě odkazuje na Washington a na vládu USA, takže by se musela revidovat a přepsat. To je dost náročná záležitost, z právního hlediska by to znamenalo naprosté přepsání. V tomto smyslu vypadá Trumpův návrh spíše jako provokace k vybuzení reakcí východních zemí, především Ruska a Číny, a ke kalibraci strategie americké mezinárodní politiky. Přeformulování smlouvy je velmi nepravděpodobné a ještě méně pravděpodobné je její úplné zrušení a zrušení Aliance. Ani zdaleka není představitelné, že by buď USA nebo UK souhlasily, že se vzdají své thalasokratické nadvlády nad oceány. O tom nemůže být řeč. Nanejvýš lze uvažovat o ‚střednědobé‘ přestávce, aby si vyřešily domácí problémy a pak se vrátily k dobývání, ale odmítnutí takového rysu vlastní identity, jako je thalasokracie kteroukoliv z nich, je extrémně vzdálená možnost a každopádně to není okamžitě možné.

Kdybychom se opravdu pokusili představit si odchod USA z NATO, viděli bychom v Evropě více méně následující scénář: vojenské zaměření NATO by změnilo charakter a drasticky by se zredukovalo; další členské státy by pak musely ten pokles kapacity nahradit; v kontextu války vyhlášené Rusku a závazků kontingentů NATO na více frontách by to znamenalo odstavení nebo i rychlou demontáž celých základen a misí. To by byl nesmírně nebezpečný a strategicky znevýhodňující krok. NATO by sice zůstalo aktivní, ale stálo by před velice závažnými problémy k řešení ve velice krátkém čase.

To všechno by ale vůbec neznamenalo odchod amerických ozbrojených sil z evropské půdy. A v tom je podstata.

Trumpův návrh není o skoncování s americkou vojenskou okupací evropské půdy. K tomu by došlo jen při skutečném stažení všech vojsk USA. Odchod USA z NATO by znamenal jen odchod části mužů nasazených do zahraničních misí, ne všech. Americký vojenský personál by na amerických základnách zůstal.

Tento krok by mohl mít rozmanité aspekty, pokud uvážíme Trumpovu ochotu emancipovat se od mechanismu NATO, a to by mělo cenu pouze v perspektivě větší americké moci, kdy se Američané vymaní z kontroly Britskou korunou a vměšování evropských loutek nasazených jako kápové na ocelovém hřišti, které jim nepatří.

Z tohoto hlediska tedy Trump opravdu znovu spouští MAGA, tj. udělat Ameriku opět velikou, novým uplatněním americké dominance nad územími jejích dobytých kolonií. Evropa je stále ve sporu s Británií, takže, aby ji mohlo někdo úplně kontrolovat, musel by se v první řadě oprostit od pout závislostí, jakými je NATO. Podle přesvědčivých odhadů je v Evropě více vojáků USA než vojáků NATO. To je velice důležitá skutečnost. Když k tomu přidáme určité mezi Američany populární příběhy o spoustě generálů v ozbrojených silách loajálních Trumpovi a připravených plnit v Evropě jeho rozkazy, uděláme si úplný a dost možný obrázek situace.

Trump by následně mohl přednést i návrhy na znovusblížení s Ruskem, jak jako návnadu během konfliktu, tak jako pokus kolapsu Evropy skutečně zabránit, alespoň na chvíli. Na Starém kontinentu vždy držela politickou moc osa Británie s Francií, přičemž ekonomická moc historicky náležela Německu s Itálií. První dvojice je ta, která se nedávno sešla s Trumpem na jeho evropské túře k rozhovorům (konaným náhodou v Paříži), přičemž Macron byl od počátku Speciální vojenské operace prvním evropským politikem, který vyrazil na Východ, aby se pokusil ochránit své zájmy, jak ohledně pacifikace, tak možného vystupňování konfliktu. Na druhou byly obě porážkou ve II. světové válce nejhůře postižené země, tedy jak Německo, tak Itálie, sraženy na kolena 30 lety recese a nyní těžce trpí dopady sankcí. Itálie vůči Rusku přijala velice nepřátelskou diplomatickou rétoriku, což je přístup podobný tomu, jaký přijalo Německo, které se však teď potýká s těžkou politickou krizí a s těžkou hospodářskou recesí. Obě země mají stále jen málo karet, s nimiž lze hrát, když už první vynesly, a tou bylo znovuvyzbrojení s přechodem na válečnou ekonomiku a s přípravou k přímé účasti na frontě. Mějte také na paměti, že Itálie podepsala desetiletou smlouvu o poskytování strategické vojenské pomoci Ukrajině.

Aby si udržela ‚poslušnost‘ NATO, mohla by se Trumpova Amerika  pokusit vytvořit most na Východ přes Německo a Itálii, což jsou historičtí ‚bratranci‘ Ruska a těší se v něm úžasné reputaci, ale nemají téměř žádné alternativy, protože jsou obě plné amerických vojenských základen.

No, nezapomínejme ovšem na jednu věc, a to, že Británii se tahle možnost líbit nebude. Musíme tedy očekávat určitá překvapení.

Takový krok by Evropu přeformoval. Dosud diskutované plány by se musely reinterpretovat výhradně pomocí klíče, kterým je prokouknutí, co mají v Americe za lubem. Všichni převezmou odlišné role: Iniciativa Trojmoří změní své proporce, Ukrajina změní na této škále svoji váhu, Severoevropské země Skandinávie změní v této rovnici své místo, Středomoří se bude muset přebarvit jinou paletou barev, možné jsou i dialogy v rámci určitých partnerství nebo zřizování jiných, jasně že takových, které se budou USA hodit, ale budou pořád probíhat na území Evropy a Eurasie.

Nenechme se oblbnout: sice možná méně NATO, zato ale více USA, což nebudou dobré zprávy. Americký imperialismus se prostě jen vyvíjí ve směru odlišném od toho, na který jsme si zvykli, ale jinak by to přeci ani nemohlo být možné vzhledem k tomu, jak se svět mění na multipolární.

Teprve uvidíme, co se bude dít dál. Rok 2025 přinese určitá překvapení, doufejme, že dobrá. Vydržme to.

Lorenzo Maria PaciniČesky (*1994) vystudoval na více italských univerzitách a v Číně celou řadu oborů jako bioetiku, filozofii estetiky, politickou filozofii a politickou metafyziku. Na univerzitě UniDolomiti v Belluno přednáší politickou filozofii a na univerzitě Lorenza De‘ Medici ve Florencii filozofii, sociologii, krateziologii (vědu o moci, propagandě a manipulaci) a další obory. Pracuje rovněž jako konzultant v oblasti strategické analýzy, zpravodajství a mezinárodních vztahů. Publikuje – zpravidla v italštině – na Strategic Culture FoundationČesky, KatéchonČesky. Arktos. Jeho poslední knihou je Dugin e PlatoneČesky (Dugin a Platon, 2024).