1. Ivo Šebestík: Zásadní otázka, jakou Washingtonu nikdo nepoložil
2. Ladislav Hohoš: Zásadných otázok je viac

Zásadní otázka, jakou Washingtonu nikdo nepoložil

Existuje velmi mnoho otázek, jaké ve veřejném mediálním a v oficiálním politickém prostoru nikdo nepoložil Washingtonu. A konečně ji nepoložil ani Londýnu, Berlínu, Paříži, Bruselu či dalším oficiálním místům politiky takzvaného „kolektivního Západu“ Tyto otázky se týkají konfliktu na Ukrajině.

Mezi těmito „nevítanými“ a takto i „nepřijatelnými“ dotazy, jejichž zodpovězení by vrhlo jasné světlo na záměry oficiálního Washingtonu i jeho „spojenců“, se zvláště vyjímá jedna zásadní otázka. A ta zní naprosto logicky: „Pročpak jste se nepokusili odvrátit ukrajinskou nacionalistickou opozici od její konfliktní protiruské orientace? A proč jste to neučinili ještě před provedením protiústavního krvavého puče na kyjevském Majdanu, po kterém následovalo mimo jiné upálení mnoha obětí v Oděse a další násilné skutky?“

Můžeme otázku i maličko rozvést: „Pročpak jste na Ukrajině nepostupovali právě opačným způsobem, než byl ten, který jste si vybrali? Vždyť Ukrajina byla v té době samostatným státem, už čtvrt století existujícím mimo rámec jakéhokoliv typu „ruského impéria“. Rusové Ukrajinu už neovládali. Takže, ukrajinský nacionalismus zaměřený s takovou záští proti Rusům a Ruské federaci postrádal charakteristiku národně osvobozeneckého hnutí. Nebyl bojem za svobodu a nezávislost, neboť obojí Ukrajina už měla. Byla na Rusku nezávislou! Tak proč?! Mohli jste působit na ukrajinské nacionalisty směrem k dodržování práv národnostních menšin. Neudělali jste to. Mohli jste je vést k mírové koexistenci s jeho velkým sousedem, ale vy jste učinili pravý opak. Proč?! Vždyť mohl být na východě Evropy mír, klid a bezpečí. Vy jste nechtěli, aby byl na východě Evropy mír, klid a bezpečí? Proč?!

Můžeme zde jen zopakovat, že Západ (rozumí se USA a jejich spojenci) v případě takzvané ukrajinské krize postupovali přesně opačným způsobem. Tedy nejenom že se nepokusili v zájmu míru a bezpečí na východě Evropy ukrajinský nacionalismus nesoucí prvky etnické nenávisti a banderovského dědictví mírnit, ale Washington (a Londýn) právě tohoto nacionalismu využily k pokusu přinutit Moskvu k vojenskému zásahu mimo jiné i na obranu ruskojazyčného obyvatelstva žijícího už tisíc let na východě Ukrajiny.

Ostatně přesně týž cíl měla i záměrná sabotáž Minských dohod, na níž se oficiálně podílely Paříž a Berlín. Jistě nikoliv bez vědomí Washingtonu a Londýna. V případě dodržení Minských dohod mohl být na východě Evropy klid, mír a bezpečí. Osm let trvající válka vedená těžkou vojenskou technikou novým kyjevským režimem proti obyvatelům Donbasu nemusela pokračovat. Nemuselo tedy dojít k přímému vstupu Ruska do tohoto konfliktu. Počet civilních obětí nemusel dosáhnout přibližně patnácti tisíc.

Nemělo by se zapomínat na to, že Donbas vyhlásil nezávislost na Ukrajině jako výraz nesouhlasu s krvavým protiústavním převratem v Kyjevě a s nástupem vlády, která prokazatelně zavedla ostře protiruský kurs. Měl Donbas zůstávat v jednom státním svazku s nepřátelským režimem? Pochopit Donbas se Západ samozřejmě ani nepokusil. A propos, i ona ruská invaze z února 2022 mohla během dvou měsíců skončit, kdyby Kyjev dodržel dohodu z Istanbulu a odmítnul sobeckou západní radu „pokračovat v boji“. (Známý zásah britského premiéra B. Johnsona.) Tehdejší podmínky míru byly pro Kyjev nejspíš poslední z kategorie přijatelných. Skoro by se dalo říci vlastně i výhodných.

Historie rozšiřování NATO (WikiMedia Commons)

Na námi uvedenou, avšak nikým nepoloženou otázku si samozřejmě můžeme odpovědět sami. Ostatně, nikdo z Washingtonu nebo z Londýna nám ji nezodpoví: Byl to krok mající na Západě (Washington, Londýn, NATO) mnoho let trvající přípravu, jaká počítala s tím, že soustavné ohrožování Ruské federace formou přibližování vojenských struktur NATO (USA) co nejblíže hlavním centrům Ruska, nemůže jednou konečně nevyvolat vojenskou reakci Moskvy. To by v tom byl čert, aby se ruský medvěd konečně neprobral k činu! Tak dlouho mu mávat před nosem hořící pochodní! Nesouhlasně byť ještě tiše medvěd mručel už od prvního rozšíření NATO v roce 1999. Jednalo se ze strany Západu samozřejmě o jasné porušení dohody, jež výměnou za dlouhou řadu Gorbačovem slíbených a také dodržených ústupků Západu (sjednocené, a nikoliv neutrální Německo, konec Varšavské smlouvy, konec RVHP, rozpad SSSR, atd.) slibovalo, že se NATO nepohne „ani o píď“ na Východ. A hle, postupně nastalo pět vln posunů NATO na Východ, zatímco Rusko se vojensky na Západ nepřiblížilo opravdu „ani o píď“. Z „ani o píď“ bylo najednou více než tisíc kilometrů tím nejkratším směrem ze Západu na Východ. A všude v postsovětském prostoru (asi jako bonus) zakládal Washington barevné revoluce (Bělorusko, Ukrajina, Gruzie, Moldavsko a znovu Ukrajina a znovu Gruzie a opět Moldavsko, zkouší se to i v Arménii a zájem byl a jistě i bude také i Kazachstán). Cíl: Izolace Ruska v postsovětském prostoru. Prostě ani metr ruské hranice bez nepřátel a bez NATO! Tomu se asi říká bezpečnostní doktrína USA a NATO.
NATO vskutku není šachový kroužek, rybářský svaz nebo sdružení filatelistů. Nic takto nevinného. Je to jednoznačně nástroj Spojených států uplatňovaný při prosazování amerických zájmů ve světě. Je to nástroj zajišťující astronomické zisky vojensko-průmyslovému komplexu Západu, jaký nemá s obranou států, zejména těch malých, vůbec nic společného. Tvrzení, že se jedná o obrannou alianci chránící mír a bezpečí ve světě, nelze doložit ani jediným skutkem NATO. Pravý opak ovšem můžeme doložit hravě! Zde je důkazů až příliš!

Západ ohrožující Rusko (kdo chce vyrobit hrozbu, musí sám ohrožovat) věděl se stoprocentní jistotou, že prostřednictvím Ukrajiny Moskvu už konečně donutí, k činu, neboť Kreml žádnou jinou možnost neměl. Ukrajina představovala velký prostor a ukrajinsko-ruská hranice byla až nebezpečně dlouhá. No a konečně, Ukrajinci jsou národ vyrůstající ze stejného houževnatého, odolného, mentálního, kulturního, historického i etnického, nakonec i jazykového základu, jako Rusové. Tohle ostatně věděli už Němci v roce 1941. Pro válku proti Rusům nemůže existovat „vhodnější lidský materiál“. Cynické, arogantní, bezohledné… Rusko mělo být tedy donuceno k vojenskému vystoupení, jaké bude možné označit za nevyprovokovanou agresi, a takto konečně zahájit další obří tažení proti Rusku úplně na všech možných frontách. Vyhlásit Rusku absolutní nesmiřitelné a neodvolatelné nepřátelství. Do doby, dokud se Rusko „nezařadí do řady“ a nevzdá se nezávislosti, svých zdrojů, vlastně sebe sama.

Kreml tak musel volit mezi dvěma mimořádně špatnými alternativami. Snažil se toto dilema odvracet celá léta. Žádal Západ o jednání. Západ hrál o čas, odkládal, odmítal. Cvičil Ukrajince, vyzbrojoval Ukrajinu. Došlo tedy k nejhoršímu: Buď Rusko dovolí Západu, co už začalo za Jelcina a za ruských oligarchů, tedy aby Západ uskutečnil starý (nejméně stoletý) plán na vyřazení Ruska z mapy velkých světových hráčů. Záměr spočívající v jeho podrobení, rozdělení na menší státy a jejich následnou kolonizaci s cílem, jenž je pro kolonie společný. Tedy s cílem rozchvácení jeho bohatství, přivlastnění si půdy, zdrojů, pracovní síly, trhů, technologií, kosmického a vojenského průmyslu a podobně. A to všechno za účasti ochotné místní páté kolony složené opět z oligarchů, kolaborantů a jiných domácích nepřátel Ruska, kteří soudí, že jedinec se může cítit svobodný a být úspěšný, i když jeho stát klesne na roveň pouhého vazala bez práva na vlastní zájmy, vlastní bohatství a zdroje, na autonomní politiku, a to nejenom na tu mezinárodní, ale i domácí. Dokonce se zníží hluboko na roveň poníženého vazala, na kterém jeho suverén bohatě vydělává a který za suveréna příležitostně tahá horké kaštany z ohně nebo rukama rozplétá klubka zmijí.

Jsou takoví lidé a žijí, bohužel, po celém světě. Oni věří, že svoboda jedince vůbec, ani v nejmenším nesouvisí se svobodou národa a nezávislostí státu. Obejdou se bez národa i bez státu, dokonce i bez mateřského jazyka. Někteří i bez rodiny, dětí a pohlavní identity. Takoví lidé vždy velice snadno prodávají vlastní národ. Nezáleží jim na něm. Výměnou získávají nejenom kariérní možnosti a právo přiživit se na kořisti pocházející ze zdrojů (z těla a krve) vlastního státu, ale s obojím si osvojí také iluzi, že oni sami se z národa vydělují a stávají jakýmisi lepšími lidmi. Že službou suverénu oni sami opouštějí pro ně nedůstojný svazek s prostými spoluobčany, jichž si neváží, a stávají se elitou. Dokonce elitou s cizím nátěrem. Zůstávají žít sice doma, ve staré vlasti, ale cítí se být příslušníky vyšší internacionální, a pochopitelně obdivuhodně západní(!) elity. Díky této iluzi mají potom pocit, že potupné vazalství jejich vlastního národa, do kterého oni sami tento svůj národ zavlekli, se jich vůbec netýká. Tato iluze je velice stará a projevuje se vždy a všude, kde nějaký suverén usiluje o vliv v cizí zemi s cílem si ji přivlastnit, ovládnout, kolonizovat, zařadit do svého houfu, smečky či stáda.

Lidé bez pevných mravních zásad, bez charakteru, bez národního cítění, bez lásky k vlasti a ke svým spoluobčanům; lidé bez vztahu ke kultuře vlastního národa, bez znalosti jeho dějin a bez úcty ke skutečným velkým osobnostem minulosti se velmi snadno stávají nástrojem cizího suveréna, hegemona.

—

Moskva tedy zvolila druhou z obou špatných možností. Její okolnosti jsou známé každému člověku, který se snaží proklestit si mačetou husté křoví válečných propagand všeho druhu a usilovně pátrá po faktech, argumentech a vnitřní logice jevů. Kdo tak poctivě činí, s hrůzou zjišťuje, kolika naprosto zásadním otázkám se vládnoucí politické režimy ve většině států NATO (a jim poplatná média) snaží ze všech sil vyhnout. Jistě, kdyby na tyto otázky odpověděly poctivě a popravdě, musely by samy okamžitě abdikovat.

PhDr. Ivo Šebestík je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).

Zpět na obsah

Zásadných otázok je viac

Památka Majdanu (Wikimedia Commons)

Ukrajina

Anno Domini 1941. Nemci považovali Ukrajincov za Untermenschen určených na likvidáciu. Bandera chcel bojovať proti Stalinovi, ale ako nacionalista, lenže Hitler nemal v úmysle zriadiť nejaký ukrajinský štát. A vlasovovci sa počas Pražského povstania ocitli v tragickej slepej uličke. Banderovci v diaspore v Kanade sa konečne dočkali. Sovietska politika ukrajinizácie znamenala rozrieďovanie pôvodného obyvateľstva v rámci ruského národa. Tak pripojením priemyselných oblastí s ruským obyvateľstvom ako aj neskôr Krymu. Takže Ukrajina v pôvodných sovietskych hraniciach sa po prerušení vojny rozdelí. Áno, poslednou príležitosťou na udržanie tohto umelého štátneho celku boli Minské dohody. Okrem svetovej geopolitiky je dôvodom na rozdelenie aj ukrajinský nacionalizmus, ktorý má fašistickú podobu. Na druhej strane prezident Putin robí chybu, ak neuznáva formovanie ukrajinského národa po WWI.

Amerobritskí imperialisti mali a majú za cieľ zničiť, t.j. kolonizovať a vydrancovať Rusko asi tristo rokov od čias Petra Veľkého, ktorý sa vyhlásil za imperátora v roku 1721. Halford Mackinder túto geopolitickú koncepciu Heartlandu zosystemizoval v roku 1904. Takže sa začala prvá svetová vojna, lebo Britská ríša, „nad ktorou slnko nezapadá“, nezvládla manažovanie prvej vlny globalizácie (La belle époque). A tak nejako vypukla prvá priemyselne vedená vojna, akosi z ničoho nič, pričom podľa cisára pána mala skončiť do šiestich mesiacov (pozri Ch. Clark, Náměsičníci). Druhá svetová vojna bola pokračovaním tej prvej, lebo rivalizujúce impériá sa dožadovali svojho podielu. Po veľmi zložitej pozičnej hre, ktorej súčasťou bola Mníchovská dohoda (žiadna zrada, iba britská geopolitika) sa dve rivalizujúce impériá, Nemecká ríša a Sovietsky zväz, ocitli v smrteľnom boji. No a tretia svetová vojna vzhľadom na disponovanie jadrovými zbraňami sa začala ako studená a pokračuje ako hybridná. Podľa vzoru Churchilla (operácia Unthinkable 1945) Anglosasi by chceli po rozpade ZSSR dosiahnuť konečné riešenie ruskej otázky.

Rusko

To je asi taký omyl, ako keď prezident Truman v Postupimi (1945) nenápadne začal jadrové vydieranie voči spojencovi ZSSR. Stalin sa iba usmial, lebo vedel svoje. V USA ani dnes nie je možné presadiť inú ako konfrontačnú politiku vo vzťahu k Rusku (liberal hawks). Hoci už prezident F. D. Roosevelt chcel poskytnúť zničenému ZSSR hospodársku pomoc, čo by viedlo k určitej ekonomickej a politickej konvergencii. Stalin by nebol proti, napokon vedel konať pragmaticky; napríklad po rokovaniach s prezidentom Benešom pripustil niečo ako „finlandizáciu“ ČSR, teda v krajine, ktorá podľa Jaltskej dohody patrila do sovietskej sféry vplyvu. Boli sme síce ušetrení prvé tri-štyri roky zbesilej stalinizácie podľa sovietskeho vzoru, ale zlyhanie spoločnej štvormocenskej správy Nemecka malo za následok vytvorenie dvoch vojenských blokov, stojacich proti sebe.

Ako dopadla v rámci perestrojky podaná ruka M. Gorbačova spojená s obetovaním časti sovietskej vojnovej koristi, je všeobecne známe. Amíci sa obmedzili na sľuby. Pritom robili „vynikajúci biznis“ (Clinton) a spoliehali sa na to, že pre Rusov bude predstierané priateľstvo natoľko dôležité, že nebudú protestovať. A krátkodobo to fungovalo, lenže strategicky urobili veľkú geopolitickú chybu. Geoffrey Sachs v ruskej televízii nedávno upozornil, že Clintonov team na rozdiel od G. Busha staršieho nemal zahraničnopolitické skúsenosti. A že zahraničnú politiku robili osobnosti zo strednej Európy s patričným rusofóbnym resentimentom: poradcom pre národnú bezpečnosť sa stal Z. Brzezinski (z poľsko-litovskej kniežacej rodiny) a ministerkou zahraničia M. Albrightová (rod. Korbelová).

A Čína

Katastrofálny geopolitický omyl, ako to dnes vnímajú niektorí analytici aj na stránkach renomovaných Foreign Affairs, mal za následok vytvorenie pevného spojenectva medzi RF a ČĽR, ktoré prezidenti oboch krajín charakterizovali ako „dvojité protipostavenie“. Nedávno som si vo FA prečítal, že Amíci vlastne naleteli Číňanom, lebo si mysleli, že ak poskytnú hospodársku podporu a umožnia vstup do WTO, tak sa ČĽR „demokratizuje“, samozrejme, na americký spôsob. To sa nestalo, tragické udalosti na námestí Tchien-an-men z roku 1989 sú všeobecne známe. Západ neberie do úvahy, že Čína nezabudla na „veľké poníženie“ zo strany britských kolonialistov počnúc ópiovými vojnami (1842, 1860) a končiac čínsko-japonskou vojnou od roku 1937, čím sa fakticky začala WWII. Dnes sa Čína ako rivalizujúca ríša dožaduje postavenia v medzinárodnom spoločenstve, ktoré jej právom patrí. Pritom spojenectvo s RF sa zakladá na komplementarite, Čína plánuje do desať rokov dosiahnuť strategickú paritu s USA vrátane jadrových zbraní a RF potrebuje modernizáciu svojho priemyslu. Za čias Petra Veľkého vývozným artiklom Ruska boli kožušiny, dnes sú to suroviny a energetické zdroje.

Čína v súčasnosti robí dlhodobo premyslenú zahraničnú politiku, ako sa patrí na jednu zo svetových veľmocí. Má koncepciu globalizácie, ktorá nepredpokladá unifikáciu krajín v ich civilizačnej rozmanitosti pod jedným hegemónom. Naopak, zdôrazňuje rozmanitosť pozemských civilizácií a kultúr v duchu civilizačnej analýzy (multiple modernities – S. N. Eisenstadt). Nie hru s nulovým súčtom, ale win-win motiváciu pre všetkých.

Úpadok politickej triedy v USA vnímam s obavami. Nikdy som si nemyslel, že v USA sa bude držať pri moci gerontokracia, navyše dve relevantné politické strany predstavujú extrémne znepriatelené tábory. A mladá generácia, ako signalizujú nepokoje v kampusoch, sa vymyká ovládaniu a nedôveruje politikom pri moci. Táto stará generácia politikov sa stále snaží riešiť kvadratúru kruhu. Začal s tým prezident Obama, ktorý si myslel, že Rusko bude jednoducho poslúchať a Číňanov podcenil. Teda že USA zachovajú hegemóniu, hoci na rozdiel od situácie po skončení WWII už nedisponujú patričnými zdrojmi.

Záver: Únos Európy

Podobne aj Putin a jeho ideológ A. Dugin zdôrazňujú autochtónne postavenie ruskej civilizácie a jej byzantské korene. Situácia v Rusku sa zásadne zmenila. V osemdesiatych rokoch, kedy som bol na stáži na Moskovskej štátnej univerzite v čase smrti posledného cára L. I. Brežneva (1982) som vnímal u mladej generácie niečo ako filiáciu voči Západu, predovšetkým konzumnú, ale aj túžbu po zmene, napríklad aby mohli voľne cestovať. Na MGU študovala elita, západné jazyky ovládali, veľmi žiadané boli napríklad západné gramoplatne. Táto generácia sa zásadne líšila od vojnovej a povojnovej generácie otcov a dedov, poznamenaných Veľkou vlasteneckou vojnou. Situácia v dnešnom Rusku je zásadne odlišná od tej pred rozpadom ZSSR. Mladá generácia sa hlási k odkazu svojich dedov a pradedov vo Veľkej vlasteneckej vojne a k Západu sa stavia s nedôverou a kriticky, nie celkom nepriateľsky. Lenže o nejakej filiácii nemôže byť ani reči. Minister Lavrov to vyjadril presne, obnovenie dôvery vo vzťahu k Západu bude možné až s výmenou generácií. To sú dlhodobé strategické okolnosti, ktoré vo svojich geopolitických kalkuláciách západní politici nebrali a neberú do úvahy.

V hre je budúcnosť Európy. V roku 2005 vyšla v českom preklade kniha Jeremy Rifkina Evropský sen. EU mala zatieniť USA, teda americký sen, ktorý dominoval po WWII. Lenže demontáž sociálneho štátu pokračuje a politika EÚ sa vyznačuje absurdnosťami ako Green Deal. Navyše únos Európy Amíci úspešne dovŕšili. Nie Zeusom v podobe býka (Rembrandtova olejomaľba), ale sabotážou NordStream 2. Takže európsky sen sa nekoná. Európa má viesť vojnu proti RF, do ktorej sa USA pod hlavičkou NATO priamo nezapoja. Čínsky veľvyslanec nám nedávno vysvetlil, že jeho krajina by mala záujem na vzájomne výhodných vzťahoch s EÚ, pokiaľ táto zmení stratégiu. Tak prehovoril diplomat, ktorý nemôže na rovinu povedať, že pokiaľ sa EÚ stane satelitom USA, záujem nemajú. Voľby do Európskeho parlamentu možno rozhodnú o tom, či Európa má šancu byť jedným z globálnych aktérov budúceho multipolárneho sveta. A súčasná slovenská vláda nevyšle našich vojakov na Ukrajinu. Preto sa aktivizujú liberofašisti. Túto vládu chcú za každú cenu zvrhnúť. Aj za cenu atentátov a provokácií.

Dodatok

Prevládajúcim argumentom v súčasnej geopolitickej kríze a následne vyvolanej proxy vojne je suverénne právo každej krajiny zvoliť spojencov a zabezpečovať vlastnú bezpečnosť. Napríklad Šalamúnovým ostrovom nedávno pohrozili USA vojenskou intervenciou, keď chceli nadviazať spojenectvo s Čínou. Ani to však nie je isté. V článku z Foreign Affairs, o ktorom som sa zmienil v texte, sa hovorí o tom, že USA by sa mali zbaviť mesianizmu a stať sa „normálnym štátom“, teda veľmocou, ktorá asertívne obhajuje svoje záujmy, lež nemusí zasahovať po celom svete.[1]

Why should the United States risk war with Russia over Ukraine and the Baltic states, or with China over semi-submerged rocks in the South China Sea? Why must the Pentagon protect Chinese trade with Europe from Houthi attacks? A normal country wouldn’t.

Prečo by mali USA riskovať vojnu s Ruskom o Ukrajinu a baltské štáty alebo vojnu s Čínou o napoly potopené skaly v Juhočínskom mori? Prečo by mal Pentagón chrániť čínsky obchod s Európou od útokov Hútiov? Normálna krajina by takto nekonala.

Takže uplatňovanie suverenity štátu je „zapeklitá“ otázka. Teóriu absolútnej suverenity vytvoril v 16.storočí francúzsky právnik a filozof Jean Bodin. Vzťahovala sa na absolutistické monarchie. Dnes vieme, že tridsaťročnej vojne v Európe sa nepodarilo zabrániť. Podľa školy politického realizmu ani superveľmoc, v skutočnosti žiadny štát, nedisponuje absolútnou suverenitou. Aktuálne preto, lebo sa tak či onak presadzuje globálna vzájomná závislosť (global interdependence).

V súčasnosti sa teda rozhoduje o tom, akým spôsobom budú jednotlivé štáty, predovšetkým globálni aktéri, uplatňovať svoju suverenitu, teda aký bude NWO (nový svetový poriadok). Jednu variantu popísal presvedčivo George Orwell. Tri superveľmoci, Oceania (čierna), Eurasia (červená) a Eastasia (žltá), sa srdečne nenávidia, v čom obyvateľov utvrdzujú povinné dvojminútovky nenávisti denne na všadeprítomnej obrazovke. Lenže práve táto nenávisť umožňuje oligarchom vo všetkých troch diktatúrach udržanie pri moci.

Druhým možným variantom je dohoda na určitých pravidlách garantovaných medzinárodným právom v rámci formujúceho sa multipolárneho sveta. Minimálnou podmienkou multipolarity je, že absentuje hegemón, na ktorého sa pravidlá nevzťahujú, lebo on ich určuje a vymáha Citujem Budapeštiansky dokument KBSE 1994 k autentickému partnerstvu v novej ére:

IV: 3. Účastnícke štáty zostávajú presvedčené, že bezpečnosť je nedeliteľná a že bezpečnosť každého z nich je neoddeliteľne spätá s bezpečnosťou všetkých ostatných. Nebudú posilňovať svoju bezpečnosť na úkor bezpečnosti iných štátov. Budú sledovať svoje vlastné bezpečnostné záujmy v súlade so spoločným úsilím posilniť bezpečnosť a stabilitu v regióne KBSE a mimo nej.[2]

Summit sa prihlásil k plneniu Záverečného aktu Helsinskej konferencie (1975), KBSE bola premenovaná na OBSE. Ako je známe, závery Helsinskej konferencie o bezpečnosti v Európe prestali platiť bombardovaním Juhoslávie v roku 1999. Ukrajina aktuálne hlasno vykrikuje o vylúčení Ruska z Organizácie pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe. Takže druhá cesta win-win kooperácie v rámci uznania multipolarity v mocenských vzťahoch bola zamietnutá.

Ostáva teda tretia cesta horúcej a napokon jadrovej vojny WWIII. Pripravovaný tzv. mierový summit vo Švajčiarsku v polovici júna sa vyznačuje eskaláciou konfliktu, pričom nie sú vylúčené ďalšie provokácie. Pôvodne dlho plánované zhromaždenie malo potvrdiť medzinárodnú izoláciu Ruska a poslať Putinovi ultimátum. Vyzerá to však skôr tak, že potvrdí medzinárodnú izoláciu Kolektívneho Západu, ktorý sa ocitá v menšine.

Snívalo sa mi o čiernej labuti. Prezidentské voľby v USA vyhral tretí kandidát, nositeľ slávneho mena. To sa však nestane.

Zpět na obsah