Vladimir Putin 30. září 2022 (Wikimedia Commons)

Démonizování Putina není politika. Je to výmluva pro absenci politiky.

Ještě před poslední fází války na Ukrajině se vyprávění o politice Západu vůči Moskvě soustředilo na ruského prezidenta Vladimira Putina. Takový přístup ignoruje skutečnost, že Putin působí spíše jako rozhodčí a konečný stabilizátor roztříštěné politické elity země. Nicméně nedávné zpravodajství o Rusku zůstalo zaměřeno na Putina a fakticky odmítlo zbytek společnosti a institucí jako neschopné a bezvýznamné.

V březnu 2014, po vypuknutí ukrajinské krize, napsal bývalý americký ministr zahraničí Henry Kissinger v deníku The Washington Post, že „démonizace Vladimira Putina není politika; je to alibi pro absenci politiky“. Bohužel, toto hodnocení je od ruské invaze na Ukrajinu v únoru loňského roku jen aktuálnější. V důsledku toho se ze západní veřejné „debaty“ zdánlivě vytratila samotná možnost politiky založené a zaměřené na Rusko, nikoli na Putina. Tento přístup, kromě toho, že zkresluje naše vnímání zásadnějších problémů, kterým čelíme ve vztahu k americko-ruským vztahům, umožňuje Západu slepě kráčet vpřed, aniž by zvážil svou vlastní roli v současném stavu problematických vztahů.

Washington má za sebou historii zaujímání konfrontačních zahraničněpolitických postojů vůči jednotlivým vůdcům (pravda, často ne zrovna chvályhodných postav), spíše než vůči strategickým cílům, které podporují nebo hájí národní zájmy USA. Tak tomu bylo v případě Saddáma Husajna v Iráku, Moammara Kaddáfího v Libyi a Bašára Asada v Sýrii. Tyto tři země nadále trpí politickými, hospodářskými a humanitárními problémy, což vyvolává otázku: Čeho západní politika dosáhla?

Ačkoli mnozí na Západě rádi věří, že hodnoty, které jsou nám drahé a které tvoří základ našich společností, jsou univerzální, skutečnost je zcela jiná. Démonizováním vůdců, kteří se neřídí našimi zásadami, tak často dochází k nepochopení různých kultur a toho, jak jejich společnosti takové jedince vyprodukovaly a vynesly do mocenských pozic.

Politika zaměřená výhradně proti jednotlivým vůdcům sice skutečně vytváří snadno stravitelný příběh pro domácí publikum, ale často podkopává strategické zájmy USA a regionální stabilitu, což v konečném důsledku náš manévrovací prostor omezuje. Tím, že lídry, kteří se nám nelíbí, charakterizujeme jako ztělesnění zla (nebo dokonce jako příslovečného HitleraČesky) a sebe jako dobrotivého demokratického křižáka, nejenže klameme vlastní obyvatelstvo, ale dopouštíme se i diplomatických chyb.

Zatímco podporu invaze na Ukrajinu v roce 2022 mezi Rusy je ze sociologického hlediska stále obtížnější posoudit (i když ukazatele svědčí o obecném souhlasu s konfliktemČesky), příklad anexe Krymu nabízí významný referenční bod. StudieČesky ukázaly, že většina Rusů považuje anexi Krymu za pozitivní událost; stejně tak to podle výzkumných šetření financovaných ZápademČesky ve skutečnosti považuje i většina obyvatel Krymu.

Tvrdá linie politické elity údajně tlačila Putina k tomu, aby v roce 2014 zašel ještě dál, podobně jako se to děje dnes na východě a jihu Ukrajiny. Zatímco na Západě byla anexe Krymu jasným porušením mezinárodního práva, pro mnoho Rusů šlo o „sjednocení“ a historicky oprávněné. Je zřejmé, že naše problémy se neomezují pouze na Putina, ale spíše na celkové vztahy s RuskemČesky.

Putin je totiž v čele ruského státu již více než 23 let, během nichž stále více umlčuje domácí opozici a provádí asertivnější zahraniční politiku. Jak však napsaliČesky moji kolegové Anatol Lieven a George Beebe na webu Responsible Statecraft: „Putin má daleko k tomu, aby byl stalinistickým autokratem, jak je často líčen na Západě, ale obecně působil spíše jako silný předseda rozhádané správní rady, který si udržuje vlastní pozici vyvažováním jedné elitní frakce proti druhé.“

Kromě toho je důležité si uvědomit, že Putin se dostal k moci po téměř deseti letech postsovětského hospodářského, politického a společenského kolapsu. V tomto období se Washington hluboce angažovalČesky v ruských záležitostech za prezidenta Borise Jelcina, který se hlásil k přání pomoci ruskému státu a jeho obyvatelům přejít k liberální demokracii a tržnímu hospodářství. Tyto kroky však byly zevnitř Ruska stále více vnímány jako škodlivé nejen pro samotnou zemi, ale také pro další vývoj rusko-amerických vztahů. Několik prozíravýchČesky lidí v USA si tohoto trendu všimlo a snažilo se varovat, že spoluúčast Washingtonu na Jelcinově bombardování parlamentu v roce 1993, na válce v Čečensku v roce 1994 a na finanční krizi v roce 1998 připravuje půdu pro vůdce reprezentujícího tuto rodící se perspektivu. Proto je Putin dnes spíše užitečným zvěstovatelem myšlení politických elit v největším, na zdroje bohatém a jadernými zbraněmi vybaveném státě na světě.

Staleté zkušenosti Ruska, nikoliv pouze Putinovy „imperiální iluze“, vytvořily specifické národní zájmy, které dnešní vládnoucí elita považuje za životně důležité. Dva z těchto zájmů jsou důležitost domácí stability a státní moci, které jsou zachovány díky ruské suverenitě. Stejně jako lidé na Západě se Rusové silně staví proti vnímaným zásahům do svých domácích politických procesů.

Pokud jde o krizi na Ukrajině, neochota Moskvy tolerovat protiruskou vládu, natož pronacistickou, se vysvětluje nejen historickými, psychologickými a bratrskými faktory, ale také dlouhodobými bezpečnostními obavami. Invaze Napoleonovy Grande Armée do Ruska v roce 1812 a nacistického Německa v roce 1941 vedly k přecitlivělosti na potenciální hrozby na jeho rozsáhlých hranicích, zejména ze směru od Evropy. Ačkoli to v žádném případě neomlouvá brutální válku Ruska proti Ukrajině, Američané by měli být alespoň schopni pochopit tyto trvalé národní zájmy vzhledem k vlastní Monroeově doktríněČesky Washingtonu, která považuje jakoukoli intervenci vnějších mocností na území Severní a Jižní Ameriky za potenciální hrozbu pro národní bezpečnost USA. Na tuto doktrínu se stále častěji odvolávají ti, kteří jsou na politické praviciČesky, když diskutují o údajném čínském pronikání na západní polokouli.

Neexistence jasných pravidel angažovanosti, jako byla pravidla mezi SSSR a USA po kubánské raketové krizi, a odumírání dohod o kontrole zbrojení jsou jen dva příklady strategických nebezpečí, kterým v současnosti čelí vztahy mezi USA a Ruskem. Vzhledem k nedostatku odborníků na Rusko v americkém národním bezpečnostním aparátu, rychle se zhoršujícímu přístupu do samotné země a dramatickému zhoršení diplomatické angažovanosti ve všech oblastech se tato nebezpečí budou pravděpodobně jen prohlubovat.

Bohužel se zdá, že při řešení těchto problémů někteříČesky lidé na Západě místo toho sázejí na oslabení a následný rozpadČesky Ruska, což představuje obrovské nebezpečí a malou naději. Alternativní představou je změna režimu v Moskvě, která by k moci vynesla ruského vůdce, jenž by se vzdal války na Ukrajině a vesele přenechal regionální vliv Spojeným státům a NATO. Ačkoli to může být pro některé lidi na Západě obtížné ocenit, skutečnost je taková, že ruský vůdce, který jednoho dne nahradí Putina, bude pravděpodobněČesky ještě nacionalističtější, militarističtější a nepředvídatelnější – nikoli nějaký imaginární liberální demokrat, který je v současné době v exilu.

Jak na těchto stránkáchČesky nedávno vysvětlil Thomas Graham, vrchní ředitel pro Rusko v Radě pro národní bezpečnost za vlády George W. Bushe, po ukončení plnohodnotných bojů na Ukrajině „by se mohla objevit nová příležitost“ pro vztahy mezi USA a Ruskem. To však bude možné pouze v případě, že Washington bude postupovat „opatrně, ale cílevědomě při prosazování amerických zájmů v regionu, který Moskva považuje za zásadní pro svůj status velmoci“.

Rusko tam v té či oné podobě bylo dávno před Putinem a s největší pravděpodobností tam zůstane i dlouho po jeho odchodu. Proto by západní komentátoři i politici měli začít uvažovat o tom, jak by mohla vypadat budoucí politika vůči Rusku, místo aby zadržovali dech v naději, že statečné ukrajinské oběti učiní potřebu takového uvažování zastaralou.