Zamyšlení po poslání (1)

Úvod

Putinův 19. projev přednesený ve čtvrtek 29. února byl rekordně dlouhý: 2 hodiny a 6 minut. Projev ve Federálním shromáždění lze považovat za volební program i proto, že ruský prezident ví, co a jak má dělat, a chápe, na koho se lze spolehnout při plnění stanovených úkolů. V jazyce občana jsou to rodina, mládež a kádry. V jazyce vojenském: vojenská a technologická síla a vysoká hospodářská produktivita. V jazyce politika: nezapomínejte, co jsem kdy řekl, kdo jsem, a proč i politik by nikdy neměl být zrádcem svých spoluobčanů. A vzkázal chamtivcům bez duše: elity nejsou ti, kteří se obohatili v divokých devadesátých letech a konci minulého století.

Projev lze označit za globální v tom smyslu, že jeho obsah nebyl určen jenom Rusům. To není překvapivé vzhledem k nedávným změnám na ukrajinské frontě a nedostatku politické jednoty na Západě. Mapy Kyjeva jsou zmatené, lži a klam obyvatel nabývají nevídaných forem a konec konfliktu je v nedohlednu. Přesto některé průběžné výsledky ukazují na zásadní změny v podmínkách hry v blízké budoucnosti, ve které Česko nebude platícím divákem, ale platícím poraženým, osamoceným státem bez vize a výhledu na pomoc, tápajícím v rašeliništi.

Koncepční projev ruského prezidenta, dotýkající se současnosti a budoucnosti největší a strategicky nejvýznamnější ozbrojené konfrontace na světě, kterou několik let nazývám antropologická válka, logicky upoutal pozornost západního publika. Navíc jak ve Spojených státech, tak v EU v předvečer volebního cyklu panuje dokázaná krize důvěry mezi těmi nahoře a dole. Lidé při hledání odpovědí se stále více zajímají o názor druhé strany. Proto si dovoluji sdělit několik západních názorů na projev s vlastními mini-komentáři a doplněním.

Západní mainstream

Mainstreamový západní tisk se zapojil do své oblíbené zábavy: překrucování a démonizace ruského prezidenta. Po povrchním hodnocení šesti západních deníků mohu tvrdit, že všechny jaksi zapomněly, že na Ukrajině se prezidentské volby vůbec konat nebudou. Že existuje absolutní nedostatek pochopení Ruska a toho, proč provádí takovou politiku. Že všechny úspěchy hospodářské, diplomatické a vojenské jsou vykreslovány buď jako bezvýznamné, nebo nemorální. Přitom jednu věc lze mezi řádky vyčíst: změnu rovnováhy sil ve prospěch Moskvy nelze popřít, a to ani při vší touze. A také historií potvrzené pravidlo: kdo se vzdá morálky jako takové, musí počítat i se ztrátou teritorií a institucí.

Platí to pro Rusko od poloviny 90 let minulého století stejně jako pro EU, NATO a USA. Rusko se dnes vidí v zrcadle chyb a následků zmíněného pravidla se snahou přiznat si chyby a v budoucnosti se vyhnout jejich opakování. EU, NATO a USA čeká podobný osud a stání před zrcadlem chyb, které udělaly a stále ještě dělají. Se zrádci národa se nebude nikdo zvenku zabývat. Se zrádci se musí vypořádat vlastní lidé, národ. S pravděpodobností hraničící s jistotou česká kotlina bude jednou z posledních zemí, která se dostane před zrcadlo chyb, ve které se odehraje moderní vypořádání se se zrádci. Klikatá pěšina času vede přes všechny zákruty ke zjištění, že Boží mlýny melou pomalu a jistě, a žádný strom neroste do nebe.

Očekávám, že před vyčištěním české kotliny se odehraje vyrovnání se zrádcem Arménie, Nikolem Pašinjanem. Jedna vlaštovka jaro nedělá, říká se. Ale za pozornost stojí skutečnost, že velvyslanec arménského ministerstva zahraničních věcí Edmon Marukyan rezignoval kvůli neshodám s premiérem Pašinjanem. Bývalý diplomat to oznámil na Facebooku: Podal jsem petici předsedovi vlády Nikolu Pašinjanovi, aby mne odvolal z funkce velvyslance Arménské republiky. (…) Rozdíly v našich vizích v řadě zásadních zahraničněpolitických otázek mi v poslední době znemožnily další účast na zahraničněpolitické frontě.

Marukyan poznamenal, že bude i nadále sloužit arménskému lidu a uplatňovat své zkušenosti v mezinárodní práci ve prospěch republiky. Připomínám, že v září 2023 Marukyan se účastnil jednání s Ruskem ohledně ratifikace Římského statutu o zřízení Mezinárodního trestního soudu Arménií. Od té doby se vnitropolitická a hospodářská situace v Arménii rychle zhoršuje mj. díky EU a USA. Ty si vybraly za svého vůdce na Kavkazu galského kohouta, prezidenta Macrona. Ve hře v Arménii jde o potenciální likvidaci křesťanského národa, kterou by měl přivézt k bodu nenávratu koupený milióny USD premiér Pašinjan & Co. A Západ mlčí!

The New York Times (NYT), který se těší pověsti neoficiální hlásné trouby Bidenovy administrativy, interpretoval Putinovo varování před rizikem jaderné války v případě vstupu vojsk NATO na Ukrajinu jako hrozbu. Přidal k tomu tradiční obviňování z porušování lidských práv na pozadí smrti Alexeje Navalného. Dnes, kdy pracuji na příspěvku, pohřbívají Navalného, jehož oficiální manželka se někde toulá se svým milencem a učí se nové roli. Podle NYT pokračuje v Rusku represivní kampaň proti opozici. Proto Putinovo připomínání nepřípustnosti pokusů Spojených států vměšovat se do vnitřních záležitostí země není pro NYT ničím jiným než poloprůhledným náznakem pokračujícího potlačování disentu. Navalného případ, je prodáván nevědoucím za cenu důležitého faktoru v mezinárodní politice.

The Wall Street Journal (WSJ) se rozhodl zveřejnit obsah návrhu mírové smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou z dubna 2022. Sedmnáctistránkový dokument uvádí, že Ukrajina se nesmí připojit k vojenským aliancím, jako je Severoatlantická aliance, a do země nebudou vpuštěny žádné zahraniční zbraně. Kyjev může usilovat o členství v Evropské unii, ale vstup do NATO je vyloučen. Podle návrhu dohody ze dne 15. dubna 2022 by měla být ukrajinská armáda zredukována na určitou velikost. Ruská strana trvala na tom, aby se ve vládě a u soudů používal ruský jazyk na rovnoprávném základě s ukrajinštinou. Kyjev tuto klauzuli dohody nepodepsal.

Podle návrhu mírové smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou z dubna 2022 Krym měl zůstat ruským a nebude považován za neutrální. Dohoda neobsahovala doložky o území regionů, které se později stanou součástí Ruska v důsledku referend v září 2022. O této otázce měly během rozhovorů diskutovat hlavy států Putin a Zelenskyj. K jednání nedošlo a nedojde, osud Ukrajiny a Zelenského je zpečetěn s pomocí Britů v roli psa baskervillského.

Protože nelze ignorovat skutečnost, že v březnu 2022 existovaly určité podmínky a dnes existují jiné podmínky a jiný právní status území, která se stala regiony Ruské federace, budoucí jednání se nebudou vést s prezidentem Zelenským a nebudou obsahovat slova vítěz a poražený. Budou to formulace o udržení míru v nových podmínkách, které mohou obsahovat i problematiku OSN, jejíž spoluzakladatelem byla Ukrajinská SSR, jedna z patnácti svazových republik SSSR. Ta vznikla 25. prosince 1917, do SSSR vstoupila 30. prosince 1922 a dnes se nachází ve finále zániku jako suverénní státní útvar a spoluzakladatel OSN, s očekávaným odříznutím od moře.

The Telegraph, seriózní britský deník s konzervativní orientací, viděl v projevu deklarativní vyjádření ruských expanzivních choutek. Politoložka Jade McGlynnová interpretuje její vojensko-politickou část jako projev militarismu a otevřenou výzvu Západu. Cituji v neautorizovaném překladu: Putinův projev ve Federálním shromáždění je víc než jen projev. Je to další projev éry ruské asertivity, založené na přesvědčení, že nerozhodnost Západu je pro Rusko příležitostí. Je to silný argument, který se zdá být neuvěřitelně přesvědčivý, čím více přicházím do styku s vojáky zde na Ukrajině a čím více času trávím v blízkosti frontových linií.

Anton Trojanovskij, šéf moskevské kanceláře publikace, kritizuje projev: Putin opakovaně zastřeně vyhrožoval Západu od zahájení totální invaze na Ukrajinu před dvěma lety ve snaze využít rozsáhlý ruský jaderný arzenál k odstrašení Evropy a Spojených států od podpory země. Zdá se, že v uplynulém roce tuto rétoriku zmírnil. Ale tento čtvrtek se k tomu vrátil a spojil své hrozby s prohlášením, že je připraven obnovit jednání se Spojenými státy o kontrole zbrojení.

Ještě větší drzost si dovolila estonská politička Kaja Kallasová (1977), od ledna 2021 premiérka země jako první žena v tomto úřadu. V letech 2014 až 2018 byla poslankyní Evropského parlamentu za Alianci liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE). Před zvolením působila jako advokátka se specializací na evropské právo hospodářské soutěže. Tato rádo-by advokátka zapomněla, že v mezinárodním právu, v každém případě vždy existuje prezident. Možná pro ni Putin je výš než prezident, že je pro ni tak velký, že pro něj neexistuje jméno. Kallasová totiž odmítla nazvat Vladimira Putina prezidentem Ruska. Uvedla to na vládní tiskové konferenci, když odpovídala na otázku týkající se uznání výsledků budoucích voleb ruského vůdce. Cituji: Možná najdete mé výroky, ve kterých nazývám Putina prezidentem Ruska. Podle mého názoru vždy říkám jen „Putin, ano Putine“. Nepřidala jsem žádný titul a nebudu ho přidávat.

Podobně daleko došel i Seznam. Již volby slov a formulace včerejšího komentáře na Seznamu mě odradily od čtení textu do konce. Proto se krátce vrátím k některým z pramenů tohoto nejenom pro mne osobně, ale i pro domovinu a Evropu důležitého projevu, i když byl věnován především domácím ruským výzvám, jejich řešení a vizi ruského prezidenta.

Několik z mnoha poučení z poslání

Putin během zasedání RB: Již jsme diskutovali o podstrčených příbězích některých osobností na Západě o našich údajných plánech na rozmístění jaderných zbraní ve vesmíru. Říkám „údajně“, protože, jak jsem již řekl, žádné takové plány nemáme. Ale přesto by otázka vesmíru, neutralizace hrozeb, které pro nás mohou vyvstat, měla být neustále ve sféře naší pozornosti.

Když Putin začal speciální vojenskou operaci (SVO) na Ukrajině, němečtí politici se v něm viděli podvedeni. Chtěli být oklamáni. Ale proč? Skandální příběh. 24. února 2022 v Německu se zhroutil světonázor. Otázky německých politiků – Jak je možné, že Vladimir Putin vrátil válku zpět do Evropy?, bylo možné slyšet v té či oné formulaci z různých úst. Zejména němečtí sociální demokraté to vysvětlili podvodem. Očividně všechny podvedl, řekla Manuela Schwesigová, premiérka Meklenburska-Předního Pomořanska. Doris Schröder-Köpfová řekla, že Putinova tvář, kterou vidíme dnes, nebyla v té době rozpoznatelná. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier přiznal, že podcenil Putinův imperiální blud. Stejně jako ostatní jsem se mýlil, řekl v paláci Bellevue a vrátil svůj čestný doktorát univerzitě v Jekatěrinburgu. Já jsem si titul profesora Honoris causa ponechal, i když z něj nemám žádné výhody, ani tam, ani zde.

Mýlili se, byli jsme podvedeni, nevěděli jsme

Nejenom němečtí politici se podvodem snažili dostat do bezpečí. Pokud je válka nepředvídatelná, což ale není a nemůže být pravda, a zlověstná postava všechny podvedla, pak za to nikdo nemůže. A každý se může v klidu vrátit ke svým povinnostem. Někteří, jako například bývalý německý kancléř a plynárenský lobbista Gerhard Schröder, se ani nechtěli nechat oklamat. Nedělám mea culpa. Není to moje parketa, řekl deníku New York Times. Přiznání viny není jeho parketa. Schröder věděl, že rozkaz zabíjet civilisty v Buči nepřišel od Putina, a že ruský prezident udělil těmto vojákům medaile. Nestálo mu to ale ani za zmínku.

Vždy je snazší vyprávět příběh od konce. Cožpak se všude neobjevily náznaky, které předznamenávaly budoucí dění? Jakkoli mohla být ruská speciální vojenská operace na Ukrajině pro někoho překvapivá, v případě Putina si žádný politik nejpozději od roku 2007 a od jeho projevu v Mnichově nemohl dělat iluze. Pokud ho ovšem nepostihne naivita nebo patologie, která ho učiní zcela nezpůsobilým pro politiku. Nebo se vůbec nezajímá o zahraniční politiku a geostrategické otázky. Nebo se snaží trivializovat Rusko z politických, ekonomických zájmů nebo ze sympatií. Připomínám, že nejenom v německé politice vůči Rusku se prolínají všechny možné a i těžko představitelné faktory.

Připomínám, že dva měsíce před zvolením Vladimíra Putina ruským prezidentem byla vznesena důležitá otázka v panelové diskusi na Světovém ekonomickém fóru v Davosu. Čtyři ruští experti se na sebe v rozpacích dívali a mlčeli. V jednu chvíli se rozesmála celá místnost. Protože se zdálo, že nikdo nezná odpověď. V té době byl Putin pro veřejnost téměř nepopsaným listem. To je přesně to, co vyneslo k moci bývalého pracovníka FSB. Vlivný oligarcha, intrikář bez páteře, vzdělaný, ale hloupý bez morálky Boris Berezovskij viděl v Putinovi poslušného byrokrata: člověka bez tváře nebo s tváří, v níž každý mohl vidět, co chtěl.

Jak to všechno mohli nejenom němečtí politici akceptovat a ignorovat? Je to kombinace mnoha faktorů: ekonomický zájem o levný plyn spojený s nedostatkem zájmu o geostrategické myšlení. Připomínám, že Německá vláda neúnavně prohlašovala, že plynovod Nord Stream 2 je projektem soukromého sektoru a nikoli geostrategickou zbraní. A zdálo se, že Němci tomu věří ještě více, když tehdejší americký prezident Trump varoval před jeho výstavbou. Součástí tohoto příběhu je i německý podkožní antiamerikanismus: mnozí němečtí politici by raději důvěřovali Rusku než Americe. Ale nemohou, protože na každého existuje něco, co ohrožuje existenci celé rodiny a kamarádů. Změna prostřednictvím obchodu, třetí cesta mezi Východem a Západem – takovým sebe zaklínadlem se proto řídila německá zahraniční politika.

Tyto aspekty jsou výstižně analyzovány v knize Moskevská spojka Reinharda Bingenera a Markuse Wehnera. Autoři docházejí k závěru, že Schröder a dva ministři zahraničí SPD, Steinmeier a Gabriel, špatně odhadli, trivializovali a v některých případech dokonce negovali bobtnající agresivitu Ruska. Podivná blízkost těchto politiků k jejich ruským protějškům je zachycena i na četných snímcích. Proto není divu, že Putinova anti-woke politika zapůsobila na některé politiky na Západě tak, že omámeni mocí a penězi se stali slepými a hloupými. To je patrné i ve Švýcarsku. Roger Köppel, člen Národní rady Švýcarské lidové strany (SVP), vidí Putina jako chodící vyhlášení války duchu doby, ‚woke‘ a ‚cancel culture‘. Západní intelektuálové a politici bojují proti Putinovi s panickým nepřátelstvím, protože v něm vidí politického macha jako hrozbu pro své světonázory.

Trivializace Putina ale žije dál. Neznalost ruské kultury, hodnot a ruské duše narůstá. Protože je zřejmé, že tzv. experti na Rusko se mýlili a mýlí, skuteční vědoucí jsou odstaveni do stínu a od politicky korektních médií, nemá prezident Putin ani nikdo jiný dnes v Rusku u moci možnost jednat s respektem se západním partnerem-politikem, který má znalosti historie, zná fakta a je schopen jednat věcně, bez emocí. A není zrádce. Současně připomínám, že i sám prezident Putin použil několikrát předem zmíněné: Mýlili se, byli jsme podvedeni, nevěděli jsme. Proč použil taková slova?

---

Zamyšlení po poslání (2)

Odpověď na otázku – Proč použil taková slova? je složitá, a současně i jednoduchá.

Pro nalezení odpovědi je nutné snažit se porozumět a pochopit osobnost prezidenta Putina. Klíčovou scénou v jeho životě musela být výtržnost demonstrantů před budovou KGB v Drážďanech v lednu 1990. Putin tenkrát zavolal a požádal o pomoc. Jediné, co slyšel z druhé strany, bylo: Nemůžeme nic dělat, dokud nebudeme mít rozkaz z Moskvy. A Moskva mlčí. V určitém okamžiku konečně dorazili sovětští vojáci a demonstranti se stáhli. Ale byla tu jedna věc, kterou jsem nemohl dostat z hlavy, řekl Putin: Moskva mlčí. Chápal jsem, že Sovětský svaz je nemocný. Byla to smrtelná nemoc zvaná ochrnutí. Paralýza moci.

Další budíček pro Putina musel být v roce 1990 během první války v Perském zálivu. Jevgenij Primakov jménem Michaila Gorbačova se snažil najít nějaké mírové kompromisní řešení. Spojené státy o tom však nechtěly slyšet a reakce byla velmi typická: Kam jdete?

Otázkou nebylo ani to, že by postoj SSSR nevyhovoval Spojeným státům. Bílý dům prostě nechápal, proč se Kreml do tohoto příběhu vůbec vměšuje, když země ztratila svůj status, praská ve švech a není na ní, aby Spojeným státům vysvětlovala, jakou politiku mají vůči Iráku uplatňovat. Připomínám, že Spojené státy vybudovaly koalici proti Saddámu Husajnovi s tradičními sovětskými klienty, jako je Sýrie, a sovětská pozice nebyla pro nikoho ani v nejmenším významná.

Putin jako voják ale věděl, že vše, co se ve světě odehrává, je spojené se zradou, a že takové bezmocnosti je třeba se v budoucnu vyhnout. Proto první dekrety, které přijal, jsou poznamenány restitucemi, militarismem a kontrolou. Prvním dekretem zaručil Jelcinovi svobodu od trestního stíhání. Poté opustil vojenskou doktrínu, která počítala se zřeknutím se prvního úderu. Od té doby by také mělo být možné nasadit armádu proaktivně, když byly vyčerpány jiné prostředky řešení konfliktů nebo se staly neúčinnými. Záložníci museli znovu provádět záložní cvičení, museli rozebírat, čistit a znovu skládat kalašnikovy. Pokud vím, čtyřiceti vysoce postaveným úředníkům bylo uděleno právo utajovat informace. Měsíc po inauguraci byl vojenský rozpočet navýšen o 50 procent. Proč se o tom všem minulém zmiňuji?

Protože Rusko stálo před velmi jednoduchou volbou: buď tvrdý postup, nebo úplné zřeknutí se své suverénní role nejen v mezinárodních vztazích, ale i v domácí politice. Teprve když Rusko čelilo obrovskému tlaku, jak z hlediska své zahraniční politiky, tak i domácího pořádku, bylo nuceno učinit obtížné rozhodnutí: konfrontovat Západ. Rozhodnutí bylo opravdu těžké, protože ekonomické možnosti západního světa byly nesrovnatelné s těmi ruskými. A bylo by lehkovážné od samotného Ruska, kdyby o takovou konfrontaci usilovalo.

Potopení ponorky Kursk v ruském Barentsově moři bylo pro Putina v prvním roce jeho působení v úřadu další katastrofou. Více než dva dny námořníci vysílali zoufalé SOS signály, aniž by dostali jakoukoli odpověď. Putin na dovolené na Krymu odmítl nabídku pomoci ze zahraničí. Udělal jsem správnou věc, řekl médiím po dlouhém mlčení v Jaltě. Zapojení laiků z jiných oborů nebo přítomnost vysoce postavených úředníků v oblasti katastrofy by nepomohla, ale spíše by práci zbrzdila. Každý by měl zůstat na svém místě.

Další zkušenosti z válek v Čečenské republice, s Gruzií a nepředstavitelné pro normálního člověka aktivity Západem financovaných NGO v Rusku, penetrace všech státních médií, Centrální banky a strategicky důležitých podniků, které se do dnes neosvobodily od zrádců, sabotérů ve formě tzv. páté a šesté kolony, formovaly charakter prezidenta, kterému je vlastní profesionální loajalita. Proto modifikace strategie a taktiky boje s vnitřními a vnějšími nepřáteli, včetně speciální vojenské operace určují obsah závěrečné části svého poslání:

Jsme jedna velká rodina, jsme spolu, a proto budeme dělat vše tak, jak chceme, plánujeme a sníme!

Rozhodnutí ke konfrontaci se Západem se stalo nevyhnutelným, když Rusko stálo před volbou mezi konfrontací a podrobením se, a sami mocní u moci v Rusku došli k přesvědčení, že se jedná o antropologickou válku na desetiletí. Pro snazší porozumění, co mám na mysli a proč se jedná o antropologickou válku, zmíním se krátce o hegemonii a transformaci státních zájmů Spojených států a nebudu se dnes z prostorových a jiných důvodů zabývat rolí Velké Británie. Ta čas od času budí dojem, že jedná jako pes baskervillský, který vede i Spojené státy do pekla.

Doporučuji přečíst si román, který vyšel na pokračování v magazínu Strand v letech 1901 – 1902 po delší pauze, kdy spisovatel oznámil, že Holmesovy příběhy již psát nebude, neboť ho vyčerpávaly a odváděly od pro něj skutečně podstatné tvorby, a doporučuji srovnat si příběh s postupy Britů nejenom na Ukrajině, ale i v české kotlině a jinde, včetně Blízkého Východu. Podobně mne odvádějí od práce na knize účasti na sympoziích, dotazy čtenářů, přátel, tzv. přátel a Bůh ví, koho ještě, kteří se ptají na cenu hegemonie a přejí si znát můj názor na dění a budoucnost. Přesto všem děkuji za odvádění od práce na knize – 77, a ničeho nelituji, protože odvádění nedovoluje rezavět mému mozku. I proto si dovoluji tvrdit, že debata o ceně hegemonie teprve začíná.

Indikuje to skutečnost, že ve Spojených státech lidé, kteří nebyli pozváni před rokem, začali publikovat a jsou zváni do televize. I v americkém Kongresu lze zhlédnou první vlaštovky diskuse. Nic podobného nevidím v EU, tím méně v české kotlině. A to i přesto, že Putinův projev nutí západní politiky se zbytkem rozumu začít přemýšlet nejenom o ceně hegemonie, ale i přehodnocení priorit zahraniční politiky, včetně americké, a vytvoření hierarchie státních zájmů. Proces se může zrychlit, pokud dojde k plánovaným volbám v USA a pokud prezidentské volby vyhraje senior Trump.

Státní zájmy a proces jejich formování

Jednání státu na mezinárodní scéně vždy podléhá určitým zákonům, i když je před vnějším pozorovatelem, tj. občany, skryto. Teorie mezinárodních vztahů nabízí několik pohledů na státní zájmy a proces formování těchto zájmů, ale všechny se shodují na jednom: státní zájmy odpovídají potřebám státu pro ekonomické přežití a bezpečnost tváří v tvář vnějším hrozbám.

Doktrína státních zájmů, která se zformovala v amerických akademických kruzích, se rozšířila po celém světě, včetně Ruska. Zvláštnosti vývoje státních zájmů a jejich vnímání tvoří základ historického konfliktu mezi USA, potažmo Západem, včetně Velké Británie, a Ruskem.

Faktem je, že v americkém establishmentu po skončení studené války převládl názor, podle kterého není nutné hierarchii zájmů rozvíjet, natož ji dodržovat. Téměř všichni američtí prezidenti byli zahraničněpolitičtí realisté. To platilo zejména o prvním prezidentovi Georgi Washingtonovi. Ten ve svém poselství na rozloučenou vyzval Kongres nastolit harmonické vztahy se všemi národy a k obchodní politice založené na principech rovnosti a nestrannosti. Zmíněné tvořilo základ amerického zahraničněpolitického realismu. Nevím proč současná diplomatická a vládní garda v EK a členských státech EU nevyužije zmíněné příležitosti.

Po druhé světové válce se Spojené státy poprvé staly globální velmocí. A administrativa prezidenta Trumana se rozhodla zadržet komunismus, zabránit šíření vlivu Sovětského svazu a komunistické Číny. Ale stále to byla doktrína odstrašování, nikoli doktrína osvobození, a neexistovala představa, že by Spojené státy měly vnucovat svůj systém světu. Jako podpora ale stála Fultonská řeč bývalého britského premiéra Churchilla (5. března 1946) na univerzitě Westminster College ve Fultonu, u příležitosti udělení čestného doktorátu.

Skutečný název tohoto proslovu je Sinews of Peace (Opory míru). Vyzval v něm k úzké spolupráci USA a Velké Británie (užil později zlidovělý termín speciální vztahy) a kritizoval Sovětský svaz za politiku vůči zemím východní Evropy, které připadly do jeho sféry vlivu.

V tomto kontextu se postupně začala používat mnohem širší definice amerických národních zájmů: tvrdilo se, že se vyžaduje nejen ochrana Spojených států a jejich spojenců, odstrašení potenciálního protivníka, ale také udržení a posílení systému globální dominance Spojených států. V procesu transformace státních zájmů USA neokonzervativci hráli velkou, možná klíčovou roli. Byli a jsou to přímí dědici trockistů. Stejně jako trockisté nevěřili, že socialismus lze vybudovat v jedné zemi, tak i neokonzervativci věřili, že je nemožné udržet systém volného trhu a pluralitní demokracie nejen v jedné zemi, ale dokonce i na jediném kolektivním Západě.

Panovalo přesvědčení, že nové Rusko je závislé na americké ekonomické pomoci a požádalo o vstup do systému amerických aliancí. Z toho se dospělo k závěru, že vojenský konflikt mezi Ruskem a Spojenými státy je nemožný. A pokud je takový konflikt nemožný, pak na ruském jaderném arzenálu nezáleží. Proto se začaly jevit jako životně důležité naprosto všechny zájmy, včetně šíření západního modelu života do všech zemí světa, včetně Ruska. Proč? Protože je to stále velká země s velkými zdroji, s velkou armádou a ano, stále velkým jaderným arzenálem.

Následky pokusů o obnovu suverenity Ruska

Jakékoli pokusy ze strany Ruska říci, že má zvláštní postavení, začaly vyvolávat ostrý protest ze strany Spojených států, které navíc vycházely z předpokladu, že spojenci pochopí, že jejich přátelství s USA nebude rovnocenné, že budou uznávat, a dokonce vítat americkou nadvládu. Tento názor přetrval až do nultých let. Ale od vojenského konfliktu mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008 se to vše postupně stalo minulostí. Dnes snad jenom v Praze pomatení věří v rovnocenné přátelství s hegemonem v odcházení a jeho pomoc v nouzi.

Například v roce 2003, kdy došlo k americké intervenci v Iráku, mnoho zemí intervenci nepodpořilo. Ale jen velmi málo z nich bylo připraveno postavit se Spojeným státům v této otázce. Rusko nepodporovalo USA v Iráku, protože mělo na situaci v Iráku jiný názor. Jak se to ve výsledku projevilo? Rusko nevyužilo této situace proti Spojeným státům, nezasáhlo do vojenské kampaně v Iráku, a nevytvořilo žádnou mezinárodní koalici proti Spojeným státům.

Jinými slovy, Rusko bylo rozhodnuto nejít ve stopách americké zahraniční politiky, ale také se jí nestavět. V podstatě a z hlediska ruského pojetí morálky, Rusko zradilo především samo sebe. Co následovalo nepotřebuje komentáře. Protože zvyk je přirozenost a v psychologickém smyslu zvyk usnadňuje výkon, odstraňuje proces stálého rozhodování a volby mezi různými alternativami (protože při vykonávání zvykových činností hraje značnou roli podvědomá, často ritualizovaná složka), zvyk někdy odklání bezprostřední účel a stává se jakoby samoúčelným, většinou při tom plnící zástupnou roli. Účelovost zvykového chování nemusí být vázána na individuum, ale i na instituci, i když v pozadí této vazby je obecný konsensus s touto účelovostí. Proto to, s čím bylo Rusko nuceno a muselo počítat, bylo pro mnohé krátkozraké politiky a nevědoucí občany nečekané.

Hierarchie národních zájmů

Národní zájmy lze posuzovat, hodnotit a rozdělit na základní, druhotné a žádoucí, abychom si mohli vybrat, zda si to můžeme dovolit, nebo ne.

Když ale s příchodem prezidenta Baracka Obamy vznikl konflikt s novým, aktivnějším a sebevědomějším Ruskem, velmi rychle začal převládat názor, že pokud bude Rusku dovoleno řešit některé problémy mimo své hranice proti vůli Spojených států, vytvoří to hrozbu pro nový světový řád. Obrana světového řádu, který vznikl bez velkého úsilí Spojených států, ale s pomocí zrady elit, začala být považována za samozřejmost a státní zájem Spojených států.

Kromě toho převládal názor, že v novém globálním světě země, které mají McDonald’s, KFC a Starbuck, už nebudou mezi sebou válčit. Takže například v případě Číny se očekávalo, že jakmile otevře své trhy, dojde v této zemi k posunu směrem k demokracii, a ve výsledku ji učiní přátelštější vůči Spojeným státům. Začal rychlý růst například monstra Alibaba, podle všech pravidel amerického kapitalismu bez duše, soucitu a sdílení, který dnes, podle osobního hodnocení, ohrožuje Čínu, představuje výzvu pro KS Číny a možnost kritizovat Čínu Západem.

Zároveň se dodnes nediskutuje v USA o tom, zda je globální dominance životně důležitým zájmem a zda USA nepotřebují upřednostňovat stejně důležité, ale realističtěji vymezené zájmy.

V kontextu státního zájmu připomínám, že koncept se začal objevovat v ruském politickém prostředí v době prezidenta Gorbačova a ministra zahraničí Ševardnadzeho. Byla to doba, kdy jsem odjel ze SSSR a kdy SSSR začal opouštět svou roli vůdce světového komunistického systému a koncept třídního boje na mezinárodní scéně. Sovětské úřady měly naprosto naivní očekávání, že by mohly ztratit svůj status velmoci, a dokonce obětovat svou suverenitu a nezávislou zahraniční politiku. Myslely si, že si udrží postoj ostatních účastníků mezinárodního procesu k sobě jako k velmoci. To bylo naprosto nerealistické, naivní a nezodpovědné očekávání. Ale nikdo, ani se vzdělaných přátel, nechtěl slyšet, co jsem tehdy říkal nebo napsal.

Doporučuji seznámit se s kapitolou knihy autora tohoto příspěvku, Souhlasu netřeba (2016) nazvanou Válka a mír ve 20. století v zrcadle historie (str. 59-71). Již samotná kapitola umožní pochopit mnohé, včetně mnou často používaného Nic nového pro vědoucí, co nás čeká, co nás nemine, nezměníme-li naše chování, myšlení a jazyk, a nepřejdeme-li k akceptování a realizaci organických reforem, které by měly nahradit dosavadní neorganické a s nimi spojené hlouposti.

Hlouposti a naivity využili chytře političtí realisté administrativy George H. W. Bushe, kteří si kladli otázky typu: Co si můžeme ještě dovolit? Co nás to bude stát? Možná, že neusilovali o globální hegemonii, ale byli pod tlakem kapitálu a připraveni jako administrace podnikat aktivní zahraničněpolitické akce tam, kde to skutečně vyhovovalo americkým zájmům, ve kterých kontrola nad produkcí ropy a nerostným bohatstvím nepochybně patřila ke klíčovým.

USA nabyly dojmu, že si mohou dovolit více, ba vše, protože nemusely myslet na reakci SSSR (a poté Ruska). Na americké zahraničněpolitické zájmy se začalo pohlížet šířeji i proto, že během prezidentství Jelcina panovalo mnoho iluzí o tématu všichni lidé jsou bratři a o tom, že všechny západní země budou vůči novému Rusku přátelské a začnou mu pomáhat.

Jevgenij Primakov, se kterým jsem měl možnost se několikrát setkat, měl jiný názor. Obecně však nemohl změnit politiku, protože centrem formování zahraniční politiky byl prezident. Ten měl jiný názor. Je pravda, že Jelcin se čas od času obořil a řekl, že je nemožné se takto chovat k Rusku, ale nebyl připraven konfrontovat prezidenta Clintona. Jelcin byl přesvědčen, že pro Rusko by bylo nesmírně obtížné obejít se bez americké pomoci. Toho využili Američané. Dvořili se všemi možnými způsoby, zkorumpovaná klika kolem Jelcina byla plně pod kontrolou CIA a Rusku byla poskytnuta pomoc mimo jiné miliardami dolarů od Mezinárodního měnového fondu, přestože podle rozumu a jakýchkoli objektivních kritérií na to Rusko nemělo právo.

Postsovětský přístup se začal měnit až po nástupu Vladimira Putina k moci. Lidé, kteří byli spojeni s Jelcinovou politikou uznání americké hegemonie, byli vytlačeni z vedoucích pozic. Protože velká část ruského zahraničněpolitického establishmentu již vyrostla pod globální dominancí USA, nejenom na úrovni mezinárodní bezpečnosti a světového obchodu, ale také na úrovni podpory odborné komunity prostřednictvím konferencí, stáží a grantů, významná část nové ruské mocenské elity nikdy neměla touhu jít do konfliktu se Spojenými státy, s Evropskou unií nebo s NATO, dokud tento konflikt nebyl přímo vnucen Rusku a prezidentovi Putinovi.

Životní a pracovní zkušenosti mi napovídají, že ruský stát jako celek, ani prezident Putin osobně nijak neusiloval o konflikt s kolektivním Západem. Připomínám, že Rusko na podzim roku 2013 neudělalo téměř nic, aby zabránilo vítězství Euromajdanu v Kyjevě. Toto chování označuji za další zradu Ruska na sobě samém a neomluvitelné ignorování lidského rozumu a historie.

Proto se Rusko dostalo do situace, ve které se ještě dnes nachází: Být, či nebýt. Teprve když Rusko čelilo obrovskému tlaku, a to jak z hlediska své zahraniční politiky, tak z hlediska domácího pořádku, bylo nuceno učinit rozhodnutí konfrontovat Západ, i když ekonomické možnosti západního světa byly v době rozhodnutí nesrovnatelné s těmi ruskými. Dnes je situace kvalitativně jiná. Rusko z hospodářského pohledu je na tom lépe než USA a EU.

Poslání prezidenta Putina ze dne 29. února 2024 potvrdilo životaschopnost Ruska, existenci vize a řešení urgentních a rozvojových výzev. Proto poslání odpovídá duchu doby nové doby a duchu Ruska. NATO, USA, EU a nevědoucí občané, kteří dovolí dál pokračovat v cestě, kterou si vybrali volbami, nevyjdou z překvapení v budoucnosti a možná nebudou ani životaschopné.

Indikuje to předání dokumentu se jmény šéfredaktorce RT Margaritě Simonjanové. V audionahrávce soudruzi v uniformách (vysocí důstojníci Bundeswehru) diskutují o tom, jak bombardovat Krymský most, aby to nemělo následky pro Německo. Proto paní Zacharovová píše: Požadujeme od Německa vysvětlení. Oficiální Berlín je povinen je neprodleně poskytnout. Pokusy vyhnout se odpovědím na otázky budou považovány za přiznání viny. A Berlín mlčí.

Současně Paříž zvažuje, že umožní speciálním a dalším vojenským jednotkám překročit hranice na Ukrajinu. O nápadu francouzských úřadů informuje deník Le Monde. Jak zdůraznil účastník rozhovoru v publikaci, odpovídající opatření umožní Francii vytvořit pro Rusko strategické dilema. Myšlenka udělení práva překročit ukrajinskou hranici je podle něj v centru pozornosti Elysejského paláce. Le Monde poznamenává, že francouzské speciální jednotky mohou být zapojeny do obrany některých ukrajinských území. Otázka bez odpovědi: Kterých území?

Během týdne Ukrajina ztratila přes 2 600 vojáků, 23 tanků včetně amerických Abrams, 45 bojových obrněných vozidel, 83 vozidel a také 26 polních dělostřeleckých děl, informoval oficiální zástupce ruského MO. Po osvobození Avdijivky ruské ozbrojené síly osvobodily další tři osady (Lastočkino, Severnoje a Petrovskoje) a pokračovaly v postupu. Není divu, že dnes prezident Zelenskyj připustil možnost, že ozbrojené síly Ukrajiny ztratí kontrolu nad Charkovem, pokud se jim nepodaří zatlačit ruské jednotky.

Podle nejvyššího velitele britských ozbrojených sil admirála Sira Tonyho Radakina není země na prahu války s Ruskem, protože NATO, jehož je Británie součástí, má nad Ruskem jasnou vojenskou převahu. Řekl to na londýnské konferenci, kde také uvedl, že ruská vojenská slabost na Ukrajině představitele Západu překvapila. V případě, že by se Putin nějaké agrese vůči evropským členským státům dopustil, Británie by dle Radakina převzala roli v centru vojenské odpovědi. Pes baskervillský zaštěkal. Snad ho anglický král a pražští P&P&M uslyšeli.

A jak rychle se svět mění, indikuje divadlo v Londýně. Na dvou představeních hry Jeremyho O. Harrise Slave Play mají bílí návštěvníci zůstat doma nebo venku. Černí hosté by měli představení prožít bez bílého pohledu. Jaké to máme vyhlídky?!

Souhlasu netřeba.
01. 03. 2024