Vyšlo v knize Deník čtenáře 2014-15, vydal Moravskoslezský kruh.

Soubor esejů Zahradou těch, které mám rád (Atlantis, 2014) napsal Milan Kundera pro českého čtenáře v rodném jazyku a věnoval umění romanopisců, kteří umí odhalit na lidském životě, co jinak nelze uvidět. Vzdal jimi poctu těm, kteří si dokázali uchovat svobodu pohledu a neváhali jít proti vládnoucí blbosti. Právě oni vesměs tvoří zahradu těch, co má rád…

Koho v jeho zahradě najdeme?

Milan Kundera často myslí na Carlose Fuentese a Salmana Rushdieho… Rád má Maxima Gorkého, jehož knihy jsou mnohem svobodnější a krásnější, než se o nich dnes mluví. A Josefa a Zdenu Škvorecké, kteří jsou v čase velkého bálu, který vedou uniformizátoři Evropy, se svým českým vlastenectvím rovněž passé. Obdiv chová k enfant terrible románu Curzio Malapartemu, který v roce 1945 v Kůži dokonale vystihl, kam se bude ubírat nová Evropa.

Nová Evropa se zrodila z její veliké porážky, píše Kundera. Vždyť jediný, kdo se dokázal na tomto kontinentu osvobodit vlastními silami, byla Jugoslávie vlastní armádou partyzánů. Což je současně důvod, proč musela být srbská města bombardována v devadesátých letech americkými letadly. Aby se zpětnou platností státu i v této poslední části Evropy byl vnucen statut toho poraženého.

V roce 1945 zde tedy byl vítěz: Amerika — zářící a všudypřítomná — a Evropan, unavený a skeptický, poražený. Nechal se lehce oslnit bělostí zubů, které každý Američan, když sestupuje s úsměvem do hrobu, ukazuje jako závěrečný pozdrav světu živých (Malaparte).

Větší prostor věnuje i Fellinimu, který přestal být milován a na něhož nové generace hledí s opovržením. Kundera píše, že právě v souvislosti s pohrdáním Fellinim na Západě v osmdesátých letech poprvé zakusil pocit, který u nás nepoznal ani za nejtužšího stalinismu, že se ocitl v období po umění, ve světě, z něhož umění mizí, protože mizí jeho potřeba, citlivost a láska pro ně.

Šedesátým létům v Československu se nemůže vyhnout. Pojednává je jako roky, kdy česká kultura žila své velké období, možná poslední, které je možno nazvat velkým. Ach drahá šedesátá, píše.

Rád jsem tehdy říkal cynicky, že ideální politický režim je diktatura v rozkladu. Hranice se otevřely, všechny společenské organizace (odbory, svazy, sdružení) až dosud určené přenášet lidu vůli strany se staly nezávislé a proměnily se v nečekané nástroje demokracie. Zrodil se bez jakéhokoli projektu skoro náhodou systém, který neměl precedentu. Na sto procent znárodněné hospodářství, zemědělství v rukou družstev, nikdo příliš bohatý, nikdo příliš chudý, školství a zdravotnictví zadarmo, ale též konec tajné policie, konec politického pronásledování, svoboda psát bez cenzury a s tím spojený rozkvět literatury, umění, myšlení, časopisů. Nevím, jaké byly perspektivy tohoto systému. V tehdejší geopolitické situaci asi žádné, ale v jiné? V každém případě tato vteřina, kdy tento nečekaný systém existoval, ta vteřina byla nádherná.

U nás v polistopadové době sláva Milana Kundery z různých důvodů vybledla.

Nepředpojatý čtenář po přečtení esejů dozajista pochopí, proč v těchto letech ke slávě romanopisce přidal ve světě ještě slávu esejisty.