Za vyzvánění zvonů

ZAMYŠLENÍ NAD MEDITAČNÍMI VERŠI RUDOLFA STEINERA „ZA VYZVÁNĚNÍ ZVONŮ“

Opět se jako lidstvo dostáváme do situace, kdy se tážeme, jaký ideál,  by nás měl vést do budoucnosti? Není to tak, že se podstata smyslu života zaměňuje za politiku, ekonomiku, přestože ony by měly jen sloužit životu v moudrosti, porozumění a lásce? Není to spíše duchovní „Platónský ideál“, který se může stát dobrým základem smysluplného života a budoucnosti, protože se v něm objevuje úsilí o pochopení tří základních věčných principů Bytí – Pravdy, Krásy a Dobra, které v důsledku vedou lidstvo k lásce?

Krásu obdivovat,

pravdu hájit,

šlechetnost vždy ctít,

dobro chtít:

to člověka vede

dál v životě k cílům:

 

v jednání ke spravedlnosti,

v cítění k míru,

v myšlení ke světlu.

 

To důvěru dává mu

v řízení Boží,

jež proniká vládou vše:

říši vesmírnou i duše tůň[1]

Báseň-průpověď Rudolfa Steinera „Za vyzvánění zvonů“ mne vždy přivádí v úžas a nadšení svým obsahem i formou vyjádření. Znovu a znovu se podivuji, jak na první pohled prostý text vystihuje podstatu lidství s jeho hodnotami a možnostmi, s poznáváním tvořícího ducha vesmíru. Nejedná se vskutku o profánní text, ale naopak o text velmi hluboký svým sdělením, spíše meditační průpověď. Báseň daroval při osobním setkání R. Steiner jednomu chlapci pro jeho životní pouť. I přes svou stručnost obsahuje vše, čeho by se mladému člověku mělo dostat, aby byl schopen porozumět životu i světu a dokázal odlišit hodnoty trvalé, které konstituují svět, od těch pomíjivých, a aby se pro ně nadchl.

Krása

Ó synu člověka!

Naplň své srdce radostí, abys byl hoden

setkání se mnou a byl zrcadlem Mé krásy[2]

Není pochyb o tom, že krása je vetkána do stvoření jako krajka, která zdobí šat, je jednou z nejpřednějších hodnot lidského života, inspirátorkou tvořivosti, citů, lásky a všech forem umění. Proto jí autor ve své básní vyhradil první verš: „Krásu obdivovat“. Co nám tím chce naznačit? Zajisté jsme vyzýváni k přemýšlení, zaznívá naléhavá otázka:  Člověče, co pro tebe znamená krása? Víš, proč je hodna pozornosti a obdivu? – A člověk, který se chce více s krásou světa spojit, se musí ponořit do svých vzpomínek, poznatků, myšlenek uchovaných z minulých setkání s krásou. Pak cítí, že krása má nadosobní charakter a díky tomu může působit v mnohých jsoucnech a jevech světa. Obrátí proto, obrazně řečeno, svou duši jako kalich květiny k nebi – tedy duchovnímu světu –, aby načerpal nové myšlenky a inspirace z původní nebeské substance krásy. A duch (Múza) krásy nebo Anděl k němu hovoří a on odčítá něco z jeho milostí darovaného poselství tak, jak je schopen je převést do lidské řeči. V duši počne promlouvat tichý hlas:

Nadchni se krásou, člověče, ona je nedílnou součástí stvoření, bez ní by byl život pustý a prázdný, odumřel by zrovna tak, jako život bez vody. Je pramenem nebeské sladkosti a líbeznosti, který probouzí úžas a lásku, oslovuje všechny lidské smysly, cit, myšlení i vůli k tvé tvořivé činnosti.

 

Útvary, které vidíš v přírodě, tě inspirují k práci s látkami země, stavíš sobě nádherné domy, cesty a mosty, modeluješ sochy, přetváříš materiál pro své potřeby do nových forem. Západ a východ Slunce, barvy květin, ptáků, zvířat i oblohy podněcují tvůj cit pro harmonii barev a umění malby. Tóny slyšitelné i niterné hudby dokázaly v tvé duši probudit nadání pro komponování nádherných symfonií, oratorií a písní. Cit pro slovo a mluvu ti daly sílu modelovat slova ve smysluplné pojmy a věty, dávat jim ušlechtilou podobu v uměleckém přednesu a poezii, ve filosofii. Dokážeš rozumět harmonii sfér a rytmům vesmírných zákonitostí, neboť jsi uchopil logiku myšlení i čísel…

 

Krása svět vyzdobila duhovým třpytem, jitřními krůpějemi rosy. Hýří barvami, tvary a rozmanitými formami života. Křídly ze záře světla utkanými se dotýká všeho a všech, jako motýl, který je přítelem květin a bez nějž by jejich život byl ochuzen. Tvé oči mohou vidět bohatství světa. Jak umně je krása do světa vetkána. Najdeš ji i tam, kde bys ji nečekal. Ve střídání dne a noci, v existenci bílé a černé spolu s ostatními barvami, v bouřce, která je krásná ve své síle, když přináší vláhu. Stačí se podívat na křišťál, ametyst, pyrit a jejich pravidelné tvary, na květy šípkové růže, která v rozložení svých okvětních lístků napodobuje tanec nebeské Venuše okolo Slunce. Sedm múz umění a dvanáct vzácných smyslů tobě bylo darováno, abys mohl krásu ve světě najít, obdivovat, a z ní se radovat tak, jako se umíš radovat z tajemství nebeské duhy a jejích barev.[3]

Autor do druhé části básně vkládá slova: „to povede tě dál v životě k cílům“. Z řečeného vyvozuji, že pokud jsme schopni úžasu, lásky ke stvoření a dokážeme vnímat krásu, harmonii kolem nás, naučíme se postupně utvářet umělecky náš osobní život a, jako to nejvyšší, i život ve společnosti formou sociálního umění, kterého je nám – zvláště dnes – tolik zapotřebí.

Slova „to povede tě dál v životě k cílům“ tvoří v básni přechod mezi částí první, udávající směřování –  vědomím člověka: „Krásu obdivovat, pravdu hájit, šlechetnost vždy ctít, dobro chtít“ a druhou částí – nadosobní, duchovní, směřující k ideálu.

Samozřejmě po přečtení básně vnímáme její obsah celistvě, cítíme, že každý jednotlivý verš souvisí s ostatními, každý pojem vyjadřuje určitou hodnotu korespondující s pro člověka nejprospěšnější činností. A nakonec obraz graduje v závěrečných verších, které jsou odpovědí – inspirací – ducha kosmu na naše představy a vize… to důvěru dá nám v řízení Boží, jež vládou proniká vše, říši vesmírnou i duše tůň.

Jistě, mnoho knih by se dalo sepsat o kráse… Každý člověk je svým způsobem umělec a může nacházet nové a nové aspekty krásy světa a života. Jeden z velkých duchů světové kultury, William Shakespeare, dobře chápal, že bez vnímání krásy, moudrosti vložené do světa, onoho „bohatství uvnitř“, nemá člověk na čem stavět, stala by se z něj „prázdná schránka“ hmoty, pouhý prach země:

Ubohá duše, v hříšném těle vězíš,

tělesné pudy se v něm vzpurně sváří,

proč uvnitř zmíráš, hladovíš jak v cele,

tvůj zevnějšek však nádherou jen září?

K čemu ten lesk, když zajde v krátké době?

Proč pouhá schránka má tě tolik stát?

Pro radost červů, co ji pozřou v hrobě?

Pro ně se pachtíš? Jim chceš všechno dát?

Hleď z nouze těla udělat svou ctnost,

čím ono schází, v tom zkus najít lék,

pozemskou bídu vyměň za věčnost,

bohatá uvnitř, chudá navenek.

Ze Smrti žij, co ze života žije,

smrt Smrti navždy smrtelnost z nás smyje.[4]

Pravda

… A to Slovo tělem stalo se

a přebývalo mezi námi

a slyšeli jsme učení jeho,

učení o jednorozeném synu Otce

naplněném oddaností a pravdou.[5]

Přikročíme-li k úvaze o druhém verši básně: „Pravdu hájit“, čeká nás nejnáročnější úkol: Promyslet, jak získáváme jistotu, že určitý pojem či předpoklad jsou pravdivé. Kde a jak lze najít zřídlo pravdy, abychom ji dokázali rozlišit od omylu, zdání, klamu nebo lži?

Posuzujeme-li objekty fyzicky uchopitelné (číslo, míra, váha – počitatelné), je úkol o něco snadnější, než týká-li se zkoumání pravdy například pojmů a jevů psychických, metafyzických, božských ve smyslu prapůvodu stvoření (nepočitatelné) nebo celospolečenských kulturních jevů, mezilidských vztahů a vztahů jako je oblast politiky nebo práva, sociálních aspektů.

Jaký proces v nás nastává při hledání pravdivých odpovědí na vznesené otázky, jak dospíváme k poznání a ověření pravdivosti určitého předpokladu?

Pro nalezení odpovědi nejdříve zvolíme jeden praktický příklad – vážení zboží na starých tržištích. V prvopočátku se zboží vážilo na závěsných vahách. Obchodník držel váhy v ruce. Na jedné straně vahadla spočívalo závaží s měrnou jednotkou dle požadovaného množství zboží, a na druhé straně bylo na misce položeno zboží. Správná míra nastala, pokud se rameno vahadla dostalo do rovnováhy, to znamená, že bylo rovnoběžné s rovinou země. Osu váhy, která – v tomto případě pomyslně – procházela středem vahadla a svírala s ním úhel 90°, zde zastupovalo držadlo umístěné ve středu vahadla a ruka obchodníka. To byl reálný děj, bylo ho možné vidět na vlastní oči. Poukazoval na vážení a rovnováhu, jevy s přesnou zákonitostí, které dnes již přijímáme se samozřejmostí.

Jak bychom však vyvrátili tvrzení člověka, který řekne: „Ne, to není správné vážení, rameno váhy na straně se zbožím musí být dole, protože moje zboží – peří – je lehoučké a závaží těžké – teprve pak to je správné.“ Budeme-li stát na místě obchodníka, musíme dotyčnému člověku vysvětlit princip vážení a říci mu, že správné vážení není závislé na povaze zboží, ať se jedná o zboží lehké jako peří, či těžké jako například železo. Je-li rameno vahadla v rovnováze, odpovídá míra uvedená na závaží váze zboží zcela přesně. Není-li zákazník ani s tímto vysvětlením spokojen, nezbývá, než mu říci, ať zkusí chodit bez opory s tělem v záklonu či předklonu tak, aby osa jeho těla svírala se zemí 70° – pokud to dokáže, dá mu obchodník za pravdu. Samozřejmě to možné není, protože člověk při chůzi svým tělem zaujímá polohu – obrazně řečeno – osy váhy, to znamená 90° vůči zemskému povrchu. A jen tak udrží rovnováhu bez opory, aby mohl chodit a ne padat a navíc měl ruce volné pro práci. Můžeme dotyčnému připomenout pomyslnou osu člověka ve vztahu k rovnováze. Ať si uvědomí, že má dvě ruce, nohy, dvě oči, pravou a levou hemisféru mozku, dvě komory srdce, dvě ledviny, vždy po dvou kloubech od čelistních až po ramenní, loketní, zápěstní, kyčelní, kolenní a tak dále. Jsme krásně a účelně vyvážení. Naše vlastní tělesná konstituce je vystavěna na principu rovnováhy, dokonce si lze představit, jak člověk, který váhy sestavil, viděl v imaginaci své dvě ruce jako misky vah, které vzájemně potěžkávají určité předměty, aby odlišil lehčí od těžšího – vždyť to často praktikujeme i dnes. Ovšem bez imaginace – obrazné představivosti a určité intuice, inspirace –  by člověk váhy nedovedl sestavit. Odkud se v člověku náhle promítne intuice, inspirace, že dovede vyrobit váhy, pochopí princip rovnováhy a začne se zabývat filosofováním o podstatě věcí, jevů, života?

Vidíme, že se nám téma pravdy může košatit do velké šíře. To, že se jí vůbec zabýváme, znamená, že vnímáme a pojmenováváme jevy kolem nás, předměty, vztahy, dále o nich přemýšlíme, včleňujeme je do kontextu světa, analyzujeme, rozvažujeme argumenty pro i proti, a učíme se tak myslet logicky a nezaujatě. Klademe si otázky. Tím se dostáváme z roviny objektivní a materiální – měřitelné, do roviny subjektivní a duchovní, protože naše myšlení a myšlenky nejsou hmotné podstaty. Díky ověření hypotézy v praxi však můžeme doložit – jak jsme si uvedli na příkladu vážení, váhy a rovnováhy -, že je možné nalézt objektivní pravdu, která není zjevná jen pro jednoho člověka, ale je platná všeobecně, protože v sobě má vyšší zákonitost – princip – platný jak v mikrokosmu, tak v makrokosmu.

V procesu poznávání pravdy je přítomen ještě jeden důležitý prvek, který je třeba připomenout. Naše řeč. Řeč se skládá ze slov a slova z jednotlivých hlásek. Slova řadíme v určitém pořadí ve větě tak, aby vznikl smysluplný celek. Myšlením hledáme logické zákonitosti – řád řeči. Kdyby slova, pojmy a řeč v sobě neměly Logos, nikdy bychom žádný smysluplný dialog nemohli vést. Představme si rozhovor, kdy házíme oproti naslouchajícímu člověku slova, která nás libovolně napadnou, a on by dělal totéž. Těžko bychom se domluvili na společném zájmu, konkrétním projektu, neřku-li filosofické otázce. Řeč má své zákonitosti – gramatická pravidla -, vše je v ní uspořádáno tak, že nás vyslovená slova a věty přivádí blíže tomu, co nám chce dotyčný sdělit. Řeč je díky tomu smysluplná a dovoluje nám chápat myšlenky druhého člověka. Smysl – Logos – inteligenci a moudrost můžeme vidět i v naší snaze dopátrat se pravdy o původu „Rovnováhy“ (rovná váha) jako konkrétním jevu existujícím i ve fyzickém světě, z něhož se odvíjí možnost vzpřímené lidské chůze a nakonec i vnímání rovnováhy – vyrovnanosti v oblasti naší psychiky i života.[6]

Položme si ještě jednu otázku: „Jestliže můžeme logos nalézt již v základu lidské řeči a myšlení, lze pochybovat o tom, že by příroda a celé stvoření nepovstaly díky kosmickému Logu – světovému slovu tvořícímu v kosmu? Lze popřít princip„otcovského ducha světa“, makrokosmickou inteligenci působící v přírodě i v člověku? Druhá otázka vyplývá z první: Jak já člověk souvisím s tímto Logem? V čem jsem rozdílný, a co máme společného? Za jakých okolností jsem schopen tvořit i já něco smysluplného, krásného a dobrého nejen pro sebe, ale i pro druhé lidi, přírodu a budoucnost?

Proč mohl Ježíš Kristus, syn Boha, říci: „já i Otec jedno jsme“, a dále: „Já jsem ta pravda, cesta a život“? Protože byl s touto vesmírnou inteligencí přímo spojen, byl jí prostoupen. Podobně mohl díky určité darované milosti zřít nebe ve svém vhledu a chápat zjevené obrazy i Jan Evangelista v Apokalypse.

Člověk vždy touží po pravdě, chce vědět kým je a bude. Člověče, hledej a obhajuj pravdu, povede tě dál v životě k cílům…

Šlechetnost

Ve třetím verši „šlechetnost vždy ctít“ je zdůrazněna pozoruhodná lidská vlastnost, které bychom si měli vážit – šlechetnost. O kterém člověku lze říci, že jedná šlechetně? Jak se v životě projevuje, jak jej poznáme, abychom si díky jeho příkladu sami mohli ušlechtilou ctnost osvojit?

Co je opakem šlechetnosti? Hrubost? Vulgárnost? Neúcta? Sobectví, vandalství, lživost, lenost? Asi by se našlo ještě více vlastností člověka, kterého bychom mohli označit slovy neurvalec, člověk nemorální a pochybného charakteru. Člověk, kterému šlechetnost zcela chybí.

Na druhé straně mne napadají jména mnoha osobností, kterým šlechetnost rozhodně nechyběla. V historii svatá Hildegarda, Klára, naše Anežka Česká, svatý Václav, Vojtěch a Zdislava, nelze opomenout svatého Františka a jistě žilo mnoho dalších známých i neznámých žen a mužů, kteří obětavě a často i za cenu ohrožení vlastního života jen z čisté lásky pečovali o chudé, nemocné a vyvržené. Jak nevzpomenout legendárního krále Artuše a rytíře„kulatého stolu“, kterým – kromě šlechetnosti – jistě nechyběly ani další ctnosti. Vždy jednali ne z osobního zájmu, ale v zájmu celku v duchu křesťanství. Zajisté jim mír byl cennější než válka, i když se boji nemohli zcela vyhnout. Z nedávných dob je to Mahátma Gándhí s jeho protestem nenásilí, matka Tereza, pro kterou byl i nejubožejší život hodný záchrany, nebo naše Marta Kubišová, které byla režimem odepřena úspěšná pěvecká kariéra, ale přesto nesla svůj úděl pokorně a bez nenávisti k těm, kteří jednali protiprávně a nečestně. Lékaři  zasahující ve válečných zónách, v místech přírodních katastrof či epidemií a ošetřující raněné a nemocné. Každý člověk, který nabídne druhému pomoc v nouzi, tím prokazuje svou šlechetnost.

Z uvedených příkladů lze dovodit určitou charakteristiku pojmu šlechetnost a pochopit, které vlastnosti si člověk musí osvojit, aby mohl být ctěn za svou šlechetnost a aby ji mohl ve světě sám v jednání spolubližních poznat. Co charakterizuje právě vyjmenované osobnosti? Z jejich práce vysvítá nezištnost, obětavost, láska k lidem i Bohu, úcta k životu, pokora, odvaha, úsilí o mír, porozumění, schopnost odpouštět, víra, morálnost a hlavně práce na sobě, snaha o překonání sama sebe a určitého egoismu, kterým jsme často postiženi. A nakonec moudrost, kterou museli získat a bez níž by nedovedli posoudit, co je správné činit.

Když R. Steiner uvádí v pátém verši průpovědi „To povede tě dál v životě k cílům“ a v sedmém verši „v cítění k míru“, můžeme nahlédnout tato slova jako odpověď duchovního světa na lidské jednání v souvislosti se ctností – měli bychom zušlechťovat život všude, kde k tomu již máme síly, neboť nám byly darovány díky našemu směřování a snaze.

Dobro

Slovo „dobro“ je v naší době velmi frekventovaný pojem, většina lidí chce dobro. O dobru se zmiňuje i čtvrtý verš textu průpovědi „dobro chtít“. Ale co to je dobro, jaká je jeho podstata, jakým způsobem vchází do života lidí? Jak rozlišíme to, co je možné považovat za dobré, co si přejeme pro sebe i pro druhé lidi, a co je zlem, něčím škodlivým?[7]

V dětství jsme se setkávali s pohádkami, legendami a hrdinnými příběhy. V těch původních, ještě nezkreslených, se téměř pokaždé odehrával souboj dobra se zlem. Ne vždy muselo mít dobro navrch, ale to důležité – poučení, příklad nebo varování –  si dítě odnášelo v podobě obrazů, prožitků a fantazie ve své duši. V ní mohly působit celý život a dokonce člověka vést, aniž by si to plně uvědomoval. Ve většině těchto pohádek, mýtů a legend je skryta moudrost starých mysterií, tisíciletími vykrystalizovaná moudrost životních zkušeností, která má napomoci výchově lidské duše.

Při přemýšlení o podstatě pravdy jsme hovořili o vahách a vážení. Od nich se můžeme přenést ke zvažování, které provádíme duševně-duchovně, když volíme, co je správné a co ne. Budu-li mít na jedné pomyslné misce vah skutečnost, kterou považuji za správnou, tedy dobro, a na druhé straně vnímám lež, podvod, opak dobra – zlo, jak získám jistotu, že se ve svém soudu nemýlím?

Za příklad v otázce dobra a zla nám může posloužit i tato úvaha. Je hák, na kterém visí zabité zvíře, dobrým nebo škodlivým předmětem? Jistě je nám jasné, že hák nemá podíl na tom, že na něm visí zabité zvíře. Slouží účelu, pro který byl zhotoven. Háček na zavěšení police nebo kabátu je přece báječná věc. Záleží jen na tom, jak ho člověk použije. Vidíme tak, že problém zla nebo dobra je v rukou člověka a jeho volby.

Znamenitým příkladem spravedlnosti a dobra je známý příběh o soudu krále Šalamouna nad dvěma ženami, které se přely o dítě, protože sice obě porodily dítě, ale jedné z nich zemřelo. Když mělo kvůli rozsudku dojít k usmrcení dítěte, o které se ženy přely, vlastní matka dítě raději darovala druhé ženě, aby mohla dítěti zachovat život, i když se ho musela sama vzdát. A král měl jasno. Již věděl, kdo je vlastní matkou dítěte, ta by jej přece nedala roztít mečem. Byl to spravedlivý soud krále Šalamouna, spravedlnost se stala dobrem ve světě. Dobro v podobě života pro dítě a lásky matčiny zvítězilo nad zlem a lží.

Již bylo zmíněno, že druhá část básně je určitou zpětnou odpovědí světa na afirmace v první části básně. S veršem „dobro chtít“ velmi souvisí naše mravní jednání, uplatnění vůle, sebeovládání, moudrost, které jsme v životě nabyli, a také smysl pro spravedlnost, jak jsme si právě připomněli u Šalamouna. V tomto konkrétním příkladu přichází od Šalamouna spravedlnost, která nese dobro, protože Šalamoun tu neusiluje o své dobro, svou slávu, svůj prospěch, jde mu o dobro a spravedlnost pro jeho poddané. Chce sloužit druhým. Zachová se šlechetně v zájmu vyššího dobra, ne svého „dobra“.

Ale i zkušený Šalamoun / nebo král David ? / selhal po mravní stránce, když se jednalo o jeho vlastní osobu a posouzení dobra a zla, spravedlnosti ve chvíli, kdy svedl manželku jiného muže. Nedokázal odolat své touze po krásné vdané ženě a přivlastnil si ji, navíc jejího manžela poslal záměrně na smrt, aby se s ní mohl oženit. Pokušení bylo silnější než jeho vláda nad sebou a mravní zákon Desatera, který říkal – nesesmilníš, nepřivlastníš si majetek svého bližního,… A tak se Šalamoun sám dopustil zla, když nejednal v souladu se svým svědomím a základními mravními zákony vesmíru i lidskými a stal se nespravedlivým. Tímto činem není zatracen navždy, ale jedná se nám o pochopení situací, kde a jak vzniká a působí dobro a zlo, jaká je jejich podstata.

Otázka zla a dobra je velkou školou života člověka, asi vůbec tou nejtěžší. Učí nás sebeovládání a oběti, protože člověk nemůže mít vše, čeho se mu zachce, a připravovat kvůli tomu druhé lidi o radost a štěstí. Jsme-li spravedliví, vnášíme dobro do světa. Činíme dobro pro sebe i ostatní bytosti.

Ve čtyřech úvodních verších básně zaznívá předznamenaný ideál pro život člověka, jsou tu zdůrazněny vznešené a žádoucí hodnoty – krása, pravda, šlechetnost a dobro – ve vztahu k možnému jednání člověka vůči spolubližním a světu. Ve druhé části textu lze zaslechnout zpětné echo, odpověď duchovního světa na ušlechtilý cíl člověka, pokud dokáže naplnit ony žádoucí hodnoty. „Dobro chtít“-  konat dobro, volit dobro v různých životních situacích je nemyslitelné bez spravedlnosti, bez rozvažování, bez svědomí. Můžeme se pak ptát, kdo k nám hovoří, když slyšíme naše svědomí? V závěru básně je nám nabídnuta odpověď – můžeme ji přijmout nebo ne, záleží jen na nás.

To důvěru dává mu

v řízení Boží,

jež proniká vládou vše:

říši vesmírnou i duše tůň.

[1]Průpověď z knihy: Rudolf Steiner – Básně, modlitby, meditace – vydané nakladatelstvím Michael v roce 1999

[2]Bahá u lláh.

[3]

[4]W. Shakespeare – Sonet č. 146.

[5]

[6]

[7]