Za nový humanismus

Lorenzo Bastiglia, Giovanni Pico della Mirandola v zahradách Boboli ve Florencii (opona Teatro Nuovo di Mirandola, 1905)

Co se rozumí pod pojmem „humanismus“? Jedná se o intelektuální hnutí 14. až 16. století, které zdůrazňovalo důstojnost lidské bytosti, inspirované dílem Giovanniho Pica della Mirandola[1] „Discurso sobre la dignidad del hombre / Pojednání o důstojnosti člověka“ (1496). Tento směr vedl k lepšímu pochopení rozdílů mezi lidmi a hodnoty individuální existence a probudil potřebu stanovit omezení politické a náboženské moci.

Celé lidské dějiny jsou poznamenány koexistencí zrna a plev, humanismu a barbarství, rozumu a pudovosti. Kultura a vědomí, že ten druhý je také bytostí, která má svá práva a vyžaduje péči, jsou základními podmínkami existence, které brání tomu, aby lidé mezi sebou bojovali jako divoká zvěř.

To vychází z naší vnitřní spirituality, z onoho směřování k obrácení se dovnitř, abychom se decentralizovali v Druhém jako v transcendentnu a v druhých jako v jinakosti. Odtud pramení nadčasovost Bible, evangelií, Koránu, Tao, Bhagavadgíty a mnoha dalších posvátných knih, které jsou stále tak aktuální a zajímavé.

Navzdory optimismu, který vyvolal nástup modernity, nelze říci, že by humanismus zvítězil. V posledních 500 letech jsme byli svědky masakru milionů původních obyvatel Latinské Ameriky a obchodování s africkými otroky na našem kontinentu. V Brazílii trval otrokářský režim 350 let!

Vedle vědeckých pokroků, jako je důkladné studium geneze lidského druhu a otevření Pandořiny skříňky zvané lidská mysl díky Freudovým výzkumům, jsme sestrojili válečná zařízení, jako jsou jaderné bomby, schopné nesčetněkrát zničit veškerý život na naší planetě.

Neoliberalismus, zaměřený na soukromou akumulaci majetku, propagoval antihumanistickou ideologii, která se snaží naturalizovat sociální nerovnosti, etnické rozdíly, zkrátka třídní boj. To spolu s chudobou a bídou vytváří sociální patologii, depresi vyplývající z vykořenění společenství, ze ztráty smyslu pro kolektiv.

Kritika kapitalismu ze strany papeže Františka správně nevychází z ideologické perspektivy, ale z jeho převážně eko-humanistické vize. Civilizační projekt zahájený v Evropě v 15. a 16. století již překročil únosné meze. Dvě milované dcery modernity – věda a technika – se přestaly zaměřovat na blaho člověka a místo toho usilovaly o stále větší zisky, o stále větší nadvládu jedněch nad druhými.

Mýtus o neposkvrněném pojetí vědecké neutrality byl rozbit, když Spojené státy v roce 1945 svrhly dvě atomové bomby na obyvatelstvo Hirošimy a Nagasaki. Věda a technika byly postaveny do služeb zabíjení, k němuž se přidala devastace přírody.

Úpadek současného modelu civilizace, v němž dominuje kapitalismus, je nejzřetelnější ve dvou skutečnostech: v ničení ekosystémů a ve vyloučení více než miliardy lidských bytostí odsouzených k chudobě a bídě z důstojných životních podmínek.

V tomto smyslu je hledání nového civilizačního projektu a opozice vůči kapitalismu etickou otázkou. Postupující dehumanizace lidských bytostí je důsledkem redukcionistické vize, která posiluje individualismus, jemuž je cizí transcendence a jemuž je lhostejná ochrana životního prostředí podle parametrů pilířů moderní racionality. Proto je tak důležitý nový humanismus obdařený postnáboženskou, sekulární spiritualitou, hluboce zaměřenou na odlišnost s ohledem na druhé a na přírodu.

Dvěma dobrými příklady této nové humanistické vize jsou zdravý život původních obyvatel And a integrovaná ekologie.

Renesance – s Erasmem a osvícenci Diderotem, Voltairem a Rousseauem, neúplatností markýze de Sade a Freudovou psychologií – vyzdvihovala svobodu mužů a žen bouřit se proti dogmatům a útlaku; podrobit diskusi každou jistotu, příkaz či hodnotu a hlásat svobodu emancipace ducha i těla. Byly však etické principy, jimiž se řídilo společenské soužití, zachovány, nebo vyvráceny, když „my“ ještě neustoupilo „já“?

Domnívám se, že v jádru lidské emancipace osvobozené od bohů, papežů a králů vedlo prosazení individua k nejvyhrocenějšímu individualismu. Touha vytlačila rozum a dnes lidstvu hrozí, že se stane rukojmím jiné síly, která je rafinovanější a rozkládá naše hodnoty: automatizace. Nové digitální technologie jsou virtuálními obojky, které nás unášejí z kolektivu a drží nás uzavřené ve výklencích, kde se rozmanitost setkává s nenávistí a jednota spolupracovníků je oslavována jako post-pravda.

Musíme zachránit humanismus Františka z Assisi, který se snažil „ne tak moc být pochopen, ale pochopit“, „ne tak moc být milován, ale milovat“.

Dante Alighieri ve své Božské komedii založil svou vlastní teologii, když ukázal, že humanismus existuje, když překračujeme hranice jazyka tím, že vymýšlíme nové jazyky, jak to sám dělal, když psal novým stylem v běžném italském jazyce a vymýšlel neologismy. „Překročení lidského v lidském“, řekl Dante, bude cestou k pravdě. Spojit – ve smyslu „sjednotit“ – božské s lidským. Něco podobného, co udělal náš Guimarães Rosa v „Gran sertón, veredas / Velký sertón, stezky pro pěší“.

Po holocaustu a gulagu a 350 letech otroctví a masakru 70 milionů původních obyvatel (Bartolomé de las Casas)[2] má humanismus povinnost připomínat muže a ženy, kteří trpěli jako ztělesněné oběti.

Uvádím text, který jsem napsal jako poctu Walteru Benjaminovi v knize „A arte de semear estrelas / Umění rozsévat hvězdy“. Benjamin nás upozornil, že je důležité nikdy nezapomínat na oběti:

Tvůj anděl trvá na tom, aby ses ohlédl zpět. A vidí to, co my nevidíme jinak než jeho očima: obrovské pole anonymních lidských těl, tesařů lodí Alexandra Velikého, keramiků středověkých katedrál, služebníků všech království, majestátů a mocností. Tam dějiny nacházejí svou kolébku, svůj původní příběh, svou cenu. Právě v těchto zapomenutých, utlačovaných, rozčtvrcených, přemožených a smetených tělech vaše paměť jako zázrak popsaný Ezechielem znovu spojuje fragmenty a přetváří tak tělo, tělesnost dějin, hutný a neodstranitelný korpus pravdy.

 

Víš, že k revoluci je třeba síly opilce, protože tvůj anděl je čirý a bezmocný. Není možné vrátit se do minulosti, ale pokusit se ji zachránit v přítomnosti, i když oběti zůstanou bez vykoupení, kromě toho, že je to pietní vzpomínka. Mnozí řeknou, že jsou to okolnosti, nevyhnutelné oběti, malé vraždy, které ospravedlňují velké důvody. Ale ty, strážce u rajské brány, nedovol, abychom se nechali svést červenými jablky, která nám podávají navoněná ti, kdo ve jménu pokroku raději uctívají hřbitovy.

 

Jsi světlem našeho rozumu v této době plné hlouposti a iracionality. Tvé dílo z nás v něm činí cherubíny, serafíny, benjamíny / blahoslavenými.