Washington od eskalace konfliktu neupustí

Analýzu Washington od eskalace konfliktu neupustí publikoval slovenský deník Nové slovo dne 25. listopadu 2024 a dne 27. 11. 2024 portál Vaše Věc.

Konstantin Vasiljev – Ohně planou (1973)

Mohlo by se zdát, že Spojeným státům v této válce o mnoho nejde. Že riskují „pouze“ další propad prestiže své armády a armád NATO, a takto i výrazné oslabení jejich planetární hegemonie. Ve srovnání s Ruskem, kterému jde o samotnou existenci, se americká rizika zdají v podstatě nevelká. Ale zřejmě tomu tak není. Je docela dobře možné, že právě ztráta hegemonie a tedy rozpad amerického unipolárního systému mohou zavést Spojené státy do hluboké krize, jaká může nakonec vyústit dokonce v jejich zánik.

Proč takové riziko? Musíme si uvědomit, že onen tolik obdivovaný úspěch Spojených států je výsledkem souhrnu dlouhé řady velice příznivých okolností, jakým se jiné části světa většinou těšit nemohly. V posledních sto letech se obě světové války úplně vyhnuly americkému území a Spojené státy do obou válek vstoupily především s vidinou finančních a geopolitických zisků, které jim jejich nevelká přímá účast v konfliktech vedených z jejich perspektivy velmi daleko přinese. Zatímco Evropa po druhé světové válce ztratila nejméně jedno až dvě desetiletí obnovou své předválečné situace a byla nucena přijímat americkou pomoc (která pochopitelně nepřicházela zadarmo) a Sovětský svaz musel obnovu provádět doslova na spáleništi velkých oblastí země a bez mužů, kteří ve válce padli (v těžkém průmyslu nastoupily ženy), Spojené státy bohatly. Churchill zahájil „studenou válku“ a Západem se šířil strach ze Sovětského svazu, jenž Spojeným státům usnadňoval ovládnutí západní části kontinentu a rozmístění svých vojenských základen.

Redakce Nového slova: Peter Kuznick, Oliver Stone: Utajené dějiny Spojených států; CPress, 2015, 336 strán. Originálny názov: The Concise Untold History of the United States, 2014. Hoci kniha nepojednáva o celej histórii USA, je dostatočnou ilustráciou autorovej state.

Žádné americké město ale nezažilo bombardování, žádná americká vesnice nebyla vypálena a vyvražděna nacisty. Nikde v USA neležely na ulicích na hromadách tisíce zmrzlých těl válečných obětí jako v Leningradu. Nikde v USA nebyly objeveny hromadné hroby s tisícovkami nacisty chladnokrevně zavražděných lidí. Nikde šibenice s oběšenými těly. Amerika z vlastní zkušenosti vlastně neví o válkách vůbec nic. Nezná ruiny po bombardování, hukot sirén při poplachu, útěky do krytů, nářek raněných, pláč pozůstalých. Nic, vůbec nic z toho, co poznala skoro celá Evropa a národy SSSR obzvláště. Proto jí války nepřipadají jako něco mimořádného, scénáře k filmům, nic víc. Takže místní „elity“ je mohou exportovat libovolně po světě. A vlastně Severní Amerika ani netuší, co to byl a je nacismus, což možná vysvětluje (doufejme, že nezapomenutelný) aplaus ve stoje, jaký kanadský parlament loni věnoval příslušníku jednotek SS.

Dva roky po druhé světové válce měly Spojené státy přibližně dvakrát tak vysoké finanční i zlaté rezervy, jako před válkou. (Naopak Evropa se z hlediska rezerv hluboko propadla.) A staly se jednou ze dvou supervelmocí. A po rozpadu bipolárního světa se dostaly dokonce do pozice, ve které mohou násobit vlastní technologickou, ekonomickou a obchodní efektivitu různými formami dohledu, nátlaku i vydírání jiných částí planety včetně „spojenců“. Západní část světa jim prostě podepsala bianco šek snad úplně na všechno. Jsou beztrestné, nikomu se nezodpovídají, mezinárodní a nadnárodní organizace mají skoro všechny pod dohledem. A díky vládě nad západním mediálním mainstreamem zůstává skutečná charakteristika jejich působení ve světě neznáma širší veřejnosti. Ostatně, ta se o tyto věci často vůbec nezajímá. Nadto v zemích „spojenců“ jsou ve vládách a parlamentech, téměř všude, lidé, kteří se snaží Washington ze všech sil podporovat. Bez ohledu na důsledky pro vlastní země a pro světový mír.

Porážkou s Ruskem na Ukrajině mohou Spojené státy o všechna tahle královská privilegia postupně přijít. Velká část světa jim sice už dlouho nedůvěřuje, ale takto se jich nakonec i přestane bát. Heslem Washingtonu po druhé světové válce bylo v podstatě toto: „Nemusí nás mít rádi, jen když se nás bojí.“ Tohle skoro božské privilegium tedy může porážkou NATO na Ukrajině skončit. Takže ve válce na Ukrajině Washington asi neriskuje tak málo, jak by se mohlo zdát.

Mentalita washingtonských „elit“ se zrodila kombinací zděděného britského (anglického) a francouzského kolonialismu s mentalitou, jaká se v nebezpečně příznivých podmínkách rozvinula na samotném americkém území, v čase dobývání teritorií na původním domorodém obyvatelstvu (jeho genocida) a v dlouhé éře otrokářství jižních států Unie. Kolonialismus, rasismus a pocit nekontrolované a ničím neomezené moci se svým způsobem snad promítly do samotných genů místních elit. Rasismus uplatňovaný vůči indiánům byl založen na představě, že indiáni nejsou lidé. Během 18. století probíhaly na severoamerickém území války mezi Francouzi a Angličany, během nichž se obě evropské koloniální mocnosti naučily najímat si místní indiánské kmeny. S touto praxí (divide et impera) začali Francouzi, ale Angličané brzy nezůstali pozadu. Ve válkách mezi Evropany umírali indiáni, což mělo dvojí význam. Jednak se tím šetřila krev Angličanů a Francouzů, ale hlavně rychle řídlo původní domorodé obyvatelstvo, tedy uvolňovalo zemi, jakou dříve obývalo. Cynické? No, řekněme koloniální.

Postupně bílí kolonisté začali domorodé kmeny dělit do dvou kategorií. Indiánským kmenům v první kategorii se dostalo čestného označení „civilizované“, zatímco těm kmenům, které tvrdošíjně vzdorovaly kolonistům, zůstalo hanlivé jméno „divocí indiáni“. Kdo se brání, je divoký, kdo se podrobí, stává se „civilizovaným“. Jak prosté, že? K „divokým indiánům“ patřili například bojovní Siouxové. Do zmíněné první kategorie patřili třeba Čerokijové, kteří bílé kolonisty velice zaskočili, když kmeny Čerokijů až nečekaně rychle a v podstatě brilantně přijaly evropskou kulturu i se zemědělstvím, farmářstvím, dokonce s černými otroky. A nakonec měly tu opovážlivost, že se rozhodly vyhlásit vlastní republiku v rámci Unie. No to byl vrchol od „civilizovaných“ indiánů. Civilizace jistě ano, ale nesmí být narušeny zájmy bílých kolonistů. Co je dovoleno Jovovi…

Pochopitelně, že bílí Američané nakonec nedodrželi žádnou z písemných dohod s těmito poevropštěnými domorodci, kteří si dokonce vybudovali vlastní školy, na kterých se děti naučily od míšenců velmi slušně anglicky. Státy Unie a nakonec federální úřady a Bílý dům měly vždycky poslední slovo, což znamenalo, že každá smlouva s indiány, každá dohoda (třeba i Minské dohody, že?), mohly být libovolně zrušeny a indiáni znovu vyhnáni z území, která jim byla milostivě ponechána, kdykoliv se ukázalo, že i tato území se „mohou hodit“.

Tady se prostě rodila mentalita, jež v negativním smyslu dále rozvíjela starší mentalitu evropských koloniálních pánů získanou ve východní Asii, v Africe, Oceánii a jinde. Prostě s domorodci se jedná vždy s vědomím, že dohodnuté věci nemusejí platit dlouho. A třeba ani nemusejí platit vůbec. Nebo se s nimi nejedná vůbec. Nejsou jako my, a to rozhoduje. Tuto mentalitu je docela snadno možné studovat i na geopolitice Spojených států po skončení druhé světové války, zejména v unipolární epoše. Jestliže osoby vybavené koloniální mentalitou začnou některé národy planety chápat jako „domorodce“, pak je zaděláno na neštěstí.

Dalším neblahým dědictvím Ameriky byl rasismus namířený vůči černošské populaci, která byla tajně a pod různými krycími manévry, často přes Kubu, dopravována na jižní americké plantáže dokonce ještě dlouho po oficiálním zákazu otroctví. Když už přestalo být možné dovážet otroky do Ameriky „legálně“, začala se uplatňovat mimořádně zákeřná taktika, kdy Afričané byli nadále přiváženi na práci, ovšem jako „svobodná pracovní síla“. Neuměli číst a psát, a tak dostali k přečtení a k podpisu „smlouvu“, která fungovala jako alibi pro otrokáře, kdyby loď s nimi náhodou zastavila nějaká pobřežní hlídka. Na postavení těchto „svobodných dělníků“ se pochopitelně ještě dlouho nezměnilo vůbec nic.

Hospodářský zázrak Spojených států, který budil tolik obdivu v Evropě (Sigmund Freud ale Amerikou nadšen nebyl, považoval ji za „omyl), spočíval od samého začátku na snadném přístupu k půdě a dalšímu bohatství obrovské země. Americký prezident Abraham Lincoln v roce 1862 vyhlásil takzvanou Homestead Act, což byl dokument zásadního významu pro rozvoj Spojených států, a zároveň rozsudek smrti nad indiánskými kmeny na Západ od tehdejší hranice, která vedla severojižním směrem od Chicaga po New Orleans. Spojené státy tehdy jaksi končily přímo v polovině svého nynějšího území, bráno tedy od východního pobřeží po pobřeží Tichého oceánu (po Kalifornii).

Homestead Act vycházel z volání po darování půdy ležící na Západ od oné severojižní hranice. Majitelé pozemků na Východě sice protestovali, protože se báli pádu cen jejich půdy, zato všichni, kteří se tlačili na Východě bez majetků nebo do Ameriky připlouvali ze všech evropských zemí s velkou nadějí na úspěch a rovněž bez majetků, se těšili na přidělení 160 akrů půdy na hlavu každé osoby starší 21 let. A to zdarma.

Takto se v roce 1862 otevřela cesta na Západ. Putovali po ní nejenom mírumilovní kolonisté, ale jim ve stopách zlatokopové, lovci kožešin, obchodníci s dobytkem, ale i bandité a desperáti. Indiáni bojovali, ustupovali nebo i vítězili. Když někdy a někde zvítězili, Bílý dům vyslal vojáky, aby je potrestali za to, že bránili svoji rodnou zemi. O tom, kdo má právo se bránit a kdo toto právo nemá, rozhoduje Bílý dům i dnes. A to celosvětově! Aby později hrůzy genocidy indiánského obyvatelstva nevystupovaly tak do popředí, přijali kolonisté hodně změkčené vysvětlení své kolonizace znějící skoro líbezně: „Co se dalo dělat? Primitivní civilizace sběračů, pastevců a nomádů musela ustoupit vyspělejší civilizaci průmyslové.“ A bylo vymalováno. Nepřipomíná to tak trochu ideu současné západní progresívní neoliberální „demokratické“ oligarchie? „Všechny ostatní kulturní okruhy se musí přizpůsobit! Jinak se budeme tuze zlobit…“ Když se ptala jedna novinářka M. Albrightové, jestli jí nevadí statisíce mrtvých iráckých dětí v důsledku embarga uvaleného z americké iniciativy proti Iráku, také jen pokrčila rameny, že „to prý bylo nutné“. Současným Spojeným státům rovněž nevadí tisíce mrtvých dětí na palestinských územích. Kdyby neměl Izrael trvalou podporu USA, takovýchto brutálních „trestných výprav“ by se nikdy neodvážil.

Existuje vskutku důvodné podezření, že Spojené státy nejenom, že nechtějí, ale ani nedokážou existovat na stejné úrovni jako ostatní státy planety. Rovnost neuznávají, v rovnosti se neumí pohybovat. Toto jim prostě není dáno. Jejich dějiny jsou velice krátké a jsou dědicem evropského kolonialismu, ještě dále rozvinutého na americké půdě. Na spoustu národů planety pohlížejí jako na domorodce. Oscar Wilde někdy před koncem 19. století napsal, že „Amerika na cestě od barbarství k dekadenci vynechala civilizaci.“ Barbarstvím byla nejspíš epocha dobývání Západu a dekadencí je nesporně současná fáze ve vývoji Západu. Dekadenci takto sdílíme se Severní Amerikou i my v západní části Evropy. Mezi oběma póly měly Spojené státy vlastně jen dvě staletí úspěchu, obdivu, síly, sebevědomí, sebelásky, ale také náboženského blouznění a mesianismu, jež vyvrcholily třemi desetiletími planetární diktatury jemně označované za pouhou unipolární hegemonii. Mohou se vůbec americké „elity“ účastnit na světě, který by byl založen na rovnoprávných vztazích? Americký národ možná ano, ale „elity“?! Lze se velice, převelice obávat, že toho nejsou schopny. Dokonce, ani kdyby chtěly. Ale ony samozřejmě nechtějí. Podle toho to nyní na světě také vypadá.

Kdyby se Spojené státy dostaly do situace, že musí spoléhat jen na vlastní zdroje, technologie a hospodářské dovednosti, uvědomují si, že velice rychle začnou ve světové konkurenci prohrávat ještě daleko rychleji, než se tak děje v současné době, kdy mají stále k dispozici dolar coby mocnou zbraň „hromadného ničení“, možnost sankcionovat cizí ekonomiky, narušovat obchodní vazby, ničit energetická zařízení nebo je nechat ničit dobrovolnými teroristy. Po celém světě mají na 800 vojenských základen. Kdyby o tyto nástroje Spojené státy přišly, vlastně by jim nezůstala žádná privilegia. Všechna esa z rukávů by spadla na zem. A Amerika bez privilegií rovná se neexistující Amerika. Takže Washington ve válce, pro kterou si najal kyjevský režim, Ukrajinu a Ukrajince, prohrát prostě nesmí. Rusko ovšem také ne. Za žádnou cenu. Tak tomu se asi říká patová situace!

Bude to asi či snad velkým úkolem pro Donalda Trumpa a jeho administrativu nabídnout Ruské federaci takové řešení, při kterém se Rusku dostane toho, čeho žádalo a žádá a přitom Spojené státy si budou moci přisvojit něco, čeho absolutně nezasluhují, tedy aureoly mírotvorce. Ten, kdo válku vyvolal, ji může jaksi slavnostně ukončit. Jako v amerických filmech, kde se na samém konci příběhu chrabrý neohrožený hrdina a jeho obětavá kráska, už čistě převlečení a nažehlení, objeví na zaplněném fotbalovém stadiónu, kde jim sto tisíc diváků tleská za zvuků americké hymny. A všichni mají v očích slzy dojetí a navzájem se objímají. A sluníčko svítí z blankytné oblohy, k níž vzlétají hejna ptáků. A Hollywood inkasuje. Kýč jako hrom! To je Amerika. A co více? Americký mírotvorce může být dokonce světem oslavován bez ohledu na to, že jeho předchozí čin způsobil úplně zbytečnou smrt nejméně miliónu lidí. Kdyby počínání lidstva pozorovala některá opravdu vyspělá civilizace ve Vesmíru, připadalo by jí to jako zlý sen. Ale pro nás je absurdní nespravedlivý šílený svět realitou.

Ovšem než dojde (snad, doufejme) k happy endu, musí eskalace konfliktu s Ruskou federací pokračovat. A pro občany Západu hezky podle „narativu“. Tedy ruská reakce budiž vždy označena za nevyprovokovanou akci, ruská odpověď za snahu Ruska naprosto bezdůvodně útočit na mírumilovné NATO, které se přibližovalo a přibližuje k ruským hranicím jedině proto, aby s náručí květin mohlo Moskvě popřát dobrého jitra. A tak podobně. Prostě vláda nesmyslu nad realitou bude pokračovat, dokud se nenajde takové řešení, aby všichni poražení mohli slavit vítězství.

A co Ukrajina? No co se dělá s nástrojem, který se samým užíváním rozlomil na dvě či dokonce více částí?

PhDr. Ivo Šebestík (*1959) je novinář, historik a překladatel. Absolvoval Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti působil jako politický komentátor, později jako šéfredaktor krajského deníku Svoboda se sídlem v Ostravě a vedl zpravodajství ostravského studia ČT. Externě přednášel žurnalistiku na univerzitách v Olomouci a v Ostravě. Od roku 2004 žije v Bruselu. V současné době působí u Evropského parlamentu, v týmu profesora Kellera. Vydal šest knih překladů z angličtiny, francouzštiny a němčiny, množství publicistických textů. Jeho hlavním zájmem jsou obecné dějiny, evropské literatury, média a mezinárodní vztahy v současné epoše. Vlastní tvorba: Listy z Brabantska a Flander (2011), Nizozemské listy (2018).