Vyprávění o 7. říjnu (2023) v rozporu s historií

Přestože masakry v Súdánu a Kongu jsou mnohem smrtelnější než ty v Palestině, právě o těch druhých budu dnes hovořit. Je to totiž poprvé, co jsme svědky etnických čistek v přímém přenosu z mobilních telefonů. Rád bych se vrátil k některým informacím, o kterých jsem již psal v různých článcích, ale které některá média zřejmě nechtějí zahrnout do svých analýz. Chtěl bych vám říci, že neexistuje žádná komunitní osudovost: tento konflikt nevyprovokovali obyvatelé Palestiny, ať už židé, křesťané nebo muslimové, ale vnější mocnosti, které po celé století chtěly, aby nikdy nepoznali mír.

Za zástěnou spatří princ z Walesu (ochránce Muslimského bratrstva) Boha a stane se králem Karlem III.

Abych se vyjádřil jasně, začnu tím, že vám budu vyprávět o Spojeném království. Zúčastnili jste se korunovace krále Karla III. Jistě si vzpomínáte, že uprostřed obřadu svlékl své honosné šaty a oblékl se do plátna. Jeho pážata rozestavila zástěny, aby diváky příliš neoslnil. Když byly zástěny odstraněny, stal se králem. Poté mu byly předány symboly jeho moci, žezlo a zeměkoule. Co se stalo v těch několika okamžicích mimo zraky veřejnosti? Princ z Walesu spatřil Boha, podobně jako Mojžíš před hořícím keřem[1]. Toto vysvětlení vám pravděpodobně zní přitažené za vlasy a divíte se, jak mohli jeho poddaní uvěřit takové pohádce. Ve skutečnosti se britští panovníci od Jakuba VI. v 16. století prohlašovali za krále Izraele[2]. Právě proti jeho pojetí božského práva svrhl Oliver Cromwell svého syna Karla a vyhlásil Commonwealth. Stejně osvícený byl však i lord protektor, který vyznával, že všichni Židé by měli být přesídleni do Palestiny a tam obnoven Šalamounův chrám[3]. Nakonec tento mýtus udržovaly při životě následující dynastie. Přijímaly různé obřady a další vnucovaly svým poddaným, například židovskou obřízku, která se v průběhu 19. století prováděla v porodnicích všem novorozeným mužům v království hned po narození.

Dva roky před Balfourovou deklarací (1917), která oznámila vytvoření židovského národního domova v Palestině, sepsal židovský diplomat a budoucí ministr zahraničí lord Herbert Samuel memorandum o budoucnosti Palestiny (1915). V něm se vyslovil pro židovský stát, který by celou diasporu postavil do služeb říše. O něco později upřesnil, že tento nový stát by nikdy neměl být schopen zajistit si vlastní bezpečnost, aby byl věčně závislý na anglické koruně. Přesně toho jsme dnes svědky. To je osud, který postihl palestinský lid.

Na deklaraci lorda Arthura Balfoura navázal americký prezident Woodrow Wilson 14 body. V nich popisuje cíle, kterých jeho země dosáhla během první světové války. Bod 12 je formulován podivně, ale na pařížské konferenci, která připravovala Versailleskou smlouvu, písemně upřesnil, co se tím má rozumět: vytvoření státu Izrael v Palestině (a Kurdistánu v Turecku). Světová válka přinesla změnu rovnováhy sil, takže Washington nyní spolupracoval s Londýnem při obraně společných zájmů.

V meziválečném období probíhalo přistěhovalectví Židů do mandátní Palestiny hladce. Arabští vlastníci půdy ochotně prodávali Židům část své půdy. Již v roce 1920 však začali arabští teroristé Židy vraždit. Mezi vrahy byl i Mohammed Amín al-Husejní, který byl Brity odsouzen k deseti letům vězení, ale nikdy nebyl popraven. Naopak lord Herbert Samuel (muž, který napsal, že v Palestině by nikdy neměla být bezpečnost), který se stal britským vysokým komisařem v Palestině, mu udělil milost a jmenoval ho velkým muftím Jeruzaléma, údajně proto, aby byla zachována rovnováha mezi dvěma velkými místními rody.

Pak přišel salafista (tj. muslim, který chtěl žít jako Prorokovi společníci v 7. století) Izz al-Dín al-Kásam, který již v Sýrii zorganizoval povstání proti Francouzům a stal se imámem v Haifě. Rozhodl se vést džihád nikoli proti britským okupantům, ale proti židovským přistěhovalcům. Následovaly různé útoky a pogromy na Židy. Aby Britové udrželi občanský mír, zabili al-Kásama, po němž jsou pojmenovány současné brigády Hamásu al-Kásam.

Smrt al-Kásama nic nevyřešila. Britové, věrni své koloniální technice „rozděl a panuj“, vždy jednou rukou rozvíjeli to, proti čemu druhou bojovali. V roce 1936 lord Willam Peel v čele oficiální komise ujišťoval, že mír lze obnovit pouze rozdělením arabského a židovského obyvatelstva do dvou samostatných států. To je to, co je dnes známo jako “ dvoustátní řešení“.

Během druhé světové války se jeruzalémský velký muftí stal spojencem kancléře Adolfa Hitlera. Zejména mobilizoval muslimy na Balkáně, aby se přidali k SS, a podporoval „konečné řešení židovské otázky“. Židovští fašisté („revizionističtí sionisté“) Ukrajince Vladimira Žabotinského zase bojovali po boku Osy proti Britům. Sionisté naopak bojovali na straně Spojenců, přičemž zpochybňovali limity, které Britové teoreticky stanovili pro židovské přistěhovalectví – pouze však teoreticky.

Fašistický historik Benzion Netanjahu a jeho syn Benjamin Netanjahu.
Zdroj: Netanjahu Nietanjahu: Úřad předsedy vlády

Sešli se v květnu 1942 v newyorském hotelu Baltimore pod vedením Davida Ben Guriona. Stanovili zásady budoucího státu Izrael. Až dosud jsme byli ujišťováni, že Ben Gurion byl mužem dobré vůle. V meziválečných letech však byl Žabotinského společníkem a vyslovoval se pro etnické čistky v Palestině. Kniha, která vyšla v hebrejštině v Izraeli před dvěma týdny a kterou vydalo významné nakladatelství, ujišťuje, že byl informován o jednáních Maďara Rezső Kasztnera s Heinrichem Himmlerem a Adolfem Eichmannem, která trvala až do pádu Říše. Kasztner tvrdil, že si koupí útěk milionu maďarských Židů. Ve skutečnosti zachránil pouze svou rodinu a přátele. Především vylákal od bohatých židovských rodin v Maďarsku 8,5 milionu švýcarských franků ve zlatě (na tehdejší dobu kolosální částka) a přesvědčil je o možnosti útěku[4]. Pokud jsou dokumenty citované v této knize přesné, byl by David Ben Gurion také podvodník, který podvedl vlastní lid.

Organizace spojených národů navrhla
– nerozdělit Palestinu (nikoliv „Peelovo řešení dvou států“) ;
– vytvořit republikánský, demokratický a zastupitelský režim;
– zaručit kulturu různých menšin;
– zaručit náboženskou svobodu pro židy, křesťany a muslimy.

Následovaly marné konference a jednání. Dne 29. listopadu 1947 Valné shromáždění Organizace spojených národů (které tehdy čítalo pouze 56 členských států) schválilo plán rozdělení vypracovaný zvláštní komisí[5]. Všechny arabské země jej okamžitě odmítly.

Dne 14. května 1948 (dva a půl měsíce před koncem britského mandátu) David Ben Gurion jednání přerušil a jednostranně vyhlásil nezávislost Státu Izrael. Den po převratu, kdy se 100 000 britských vojáků začalo stahovat, vyslaly Egypt, Jordánsko, Irák, Sýrie, Libanon, Saúdská Arábie a Severní Jemen své jednotky na obranu Arabů v Palestině. Také egyptské Muslimské bratrstvo k nim vyslalo skupinu bojovníků pod velením Saída Ramadána (zetě zakladatele Hasana el-Banná a otce Tárika Ramadána). V té době však žádná z těchto zemí neměla armádu hodnou toho jména. Byly rychle poraženy. Zrodil se mýtus o neporazitelnosti Tsahalu [15].

Jak mi však řekl můj libanonský přítel Hassan Hamade, toto vyprávění je lež. Ve skutečnosti byly arabské hlavy států již oddány Izraeli a Židé nebyli o nic statečnější než Arabové.
Takto vedl emír Madžíd Arslan, libanonský ministr obrany, své jednotky, aniž by narazil na větší odpor, do Betléma, který osvobodil. Libanonský prezident Bechara el-Choury mu okamžitě nařídil opustit bojiště, což odmítl. Propustil ho, ale on pokračoval ve válce jako pouhý důstojník. Nakonec jeho vojska neporazili palestinští Židé, ale „jordánská“ armáda, které velel britský generál John Bagot Glubb (známý jako „Glubb Paša“) a asi stovka britských důstojníků. Ve skutečnosti Jordánsko žádné vojáky nemělo, ale Arabská legie, kterou Britové zformovali během druhé světové války, si první den války změnila název na „jordánskou armádu“, přičemž si ponechala britské důstojníky. Byli to právě Britové a Jordánci, kteří Izrael od počátku zachránili, stejně jako ho zachránili znovu, když na něj minulý měsíc zaútočil Írán. Tato válka nebyla pokusem o rozdrcení Izraele, ale prvním projevem arabského sionismu.

Organizace spojených národů, znepokojená tímto vývojem, vyslala zvláštního vyslance, Švéda Folkeho Bernadotta, aby zklidnil situaci po izraelském převratu a arabsko-izraelské válce. Hned po svém příjezdu si uvědomil, že zvláštní komise, která vypracovala plán rozdělení, ignoruje demografickou realitu: Izraelci si nárokují území neúměrné jejich počtu a těší se podpoře arabských sionistických vlád, které nejprve předstíraly roli dobrých služebníků a poté vedly válku.

Dne 17. září 1948 „revizionističtí sionisté“ (tj. židovští fašisté) zavraždili Folkeho Bernadotta a vedoucího pozorovatelů OSN, francouzského plukovníka Andrého Serota. Můj dědeček z matčiny strany, Pierre Gaïsset, byl ve vedlejším autě. Nebyl zraněn a nahradil plukovníka Serota v jeho povinnostech. Atentátník, Jehošua Cohen, nebyl nikdy zatčen. O dva roky později se stal oficiálním bodyguardem premiéra Davida Ben Gouriona. Vůdce „revizionistických sionistů“ Jicchak Šamir byl okamžitě jmenován vedoucím oddělení Mossadu. Po celou dobu studené války prováděl tajné akce ve prospěch Velké Británie a Spojených států, od Guatemaly po Kongo, a později se stal premiérem (1983-1984 a 1986-1992).

Dne 29. listopadu 1948 podala Ben-Gurionova vláda, která tvrdila, že pátrá po vrazích Folka Bernadotta a Andrého Serota, přihlášku ke členství v Organizaci spojených národů, k níž byl přiložen dopis, v němž se prohlašovalo, „že Stát Izrael tímto přijímá bez jakýchkoli výhrad závazky vyplývající z Charty Organizace spojených národů a zavazuje se je dodržovat ode dne, kdy se stane členem Organizace spojených národů“. Přesvědčeno, 11. května 1949 Valné shromáždění OSN přijalo[6]. Dnes, vzhledem k soustavnému nedodržování závazků ze strany Izraele, několik států vyzývá k „pozastavení“ jeho členství.

OPERACE “ AL-AQSA FLOOD“

Přejděme do současnosti. Dne 7. října 2023 zahájil Palestinský odpor z iniciativy Hamásu rozsáhlou operaci proti izraelské vojenské základně a také proti civilistům. Podle mezinárodního práva jsou Arabové v Palestině „okupovaným obyvatelstvem“ ve smyslu Ženevských úmluv. Mohou však útočit pouze na vojenské cíle, nikoli na kibucy nebo vesnice. Cílem operace bylo zajmout vojenské zajatce a případně i civilní rukojmí, aby bylo možné vyjednat propuštění palestinských rukojmích v Izraeli, tj. administrativních vězňů. Není známo, kolik vězňů a rukojmích zajali, natož kolik je civilistů a kolik vojáků. Podle Hamásu je zadržováno více než 30 důstojníků.

Operace „Záplava al-Aksá“ byla připravována v průběhu posledních tří let všem na očích[7]. Stovky kilometrů tunelů byly vyhloubeny pomocí tunelovacích strojů, které mohly do Gazy vstoupit pouze se souhlasem izraelských celníků. Pod dohledem izraelských bezpečnostních složek musel být odtěžen nejméně 1 milion metrů krychlových zeminy a suti. Bylo vybudováno několik výcvikových táborů a probíhal výcvik na rogalech. To vše sledovaly nejen izraelské zpravodajské služby, ale i další mocnosti, například Egypt a USA. Premiérovi Benjaminu Netanjahuovi byly zaslány četné zprávy. Ten však nereagoval. A co hůř, v srpnu 2023 odvolal svého ministra obrany, generála Yoava Gallanda, protože Galland si na tuto nedostatečnou reakci kabinetu stěžoval. Vzhledem k reakci veřejnosti na toto odvolání ho však raději znovu jmenoval do funkce, než aby musel vysvětlovat důvod.

Izrael obvinil novináře, který zveřejnil fotografie ze 7. října, dlouho před zásahem bezpečnostních služeb, že je členem Hamásu.

Různé palestinské frakce (Islámský džihád, PFLP a Národní iniciativa) byly Hamásem vyburcovány ve 4:30 ráno, aby se zúčastnily operace začínající v 6:30 ráno (tj. před východem slunce). Začala zničením všech automatických přístrojů monitorujících oddělovací bariéru. Od 6.30 hodin byl tedy vyhlášen poplach. Do 8.00 vysílaly zpravodajské agentury po celém světě záběry z útoku[8]. Izraelské bezpečnostní síly však zasáhly až v 9.45 hodin.

Izraelské obranné síly (IDF) od počátku svého zásahu uplatňovaly „Hannibalovu směrnici“; pokyn, který přikazuje raději zabít vlastní vojáky, než aby je protivník zajal. Údaje izraelské vlády o počtu obětí nerozlišují mezi útočníky a obránci. Stejně tak izraelská vláda uvádí excesy, které bojovníci během překvapivého útoku obvykle nestihnou spáchat. Mauricijka Pramila Pattenová, zvláštní zpravodajka OSN pro sexuální násilí, vedla rozhovory s oběťmi a svědky operace Potopa al-Aksá. Došla k závěru, že k některým sexuálním excesům mohlo dojít, ale že nejzávažnější obvinění (zejména kastrace vojáků) nejsou věrohodná[9]. Zprávy o stínání hlav kojenců byly po vyšetřování Al-Džazíry staženy.

Izraelská opozice se prozatím odmítá zabývat otázkou možné role premiéra při organizaci této operace. Je však třeba se na ni zeptat: Benjamin Netanjahu je synem fašisty Benziona Netanjahua, soukromého tajemníka Vladimíra Žabotinského (spojence Benita Mussoliniho, který zemřel na začátku druhé světové války). Vždy vyjadřoval svůj obdiv k oběma mužům.

Benjamin Netanjahu vždy podporoval Hamás jako taktického spojence v boji proti Fatahu Jásira Arafata. Až do roku 2017 se však Hamás označoval za „palestinskou odnož Muslimského bratrstva“. Tato organizace byla v roce 1949 restrukturalizována britskými tajnými službami podle vzoru Spojené velké lóže Anglie[10]. V roce 1950 se stala součástí anglosaského aparátu studené války. Tehdy se její hvězdou stal Sayyed Qutob, teoretik džihádu. V roce 2017 se k ní sice přidali Gazané, kteří chtěli bránit svou zemi, ale požadovali, aby se Hamás rozešel s Muslimským bratrstvem a Brity. Nakonec oba proudy koexistovaly[11]. Dne 19. října 2022 přijal syrský prezident Bašár Asad Chalíla Hajju, vůdce revolučního proudu Hamás. Odmítl však přijmout Ismáíla Haníju a Chálida Mečála, vůdce bratrstva Hamás[12]. Z arabského pohledu tedy neexistuje jeden Hamás, ale dva. Po celou dobu syrské války totiž Hamás bojoval proti Syrské arabské republice po boku al-Nosry (syrské odnože al-Káidy), IDF a speciálních jednotek NATO. Dne 9. prosince 2012 přišli příslušníci Hamásu na damašské předměstí Jarmúk, aby zavraždili vůdce Fronty osvobození Palestiny (PFLP), včetně mého přítele[13].

Nejenže není správné přičítat útok ze 7. října pouze Hamásu, ale je také nesprávné ignorovat skutečnost, že existují dva Hamásy. Tyto lži umožňují prezentovat operaci „Záplava al-Aksá“ jako rozsáhlý antisemitský pogrom, jak říká prezident Emmanuel Macron, zatímco ve skutečnosti šlo o akt odporu, jak upozornila Francesca Albaneseová, zpravodajka OSN pro lidská práva na okupovaném palestinském území.

MASAKR NA GAZANECH SPOLU S ANGLOSASY

Byli jsme svědky masakru 35 000 lidí, zmizení dalších 13 000 pod troskami a vážných tělesných zranění dalších 120 000 lidí. Každý, kdo má lidské city, může být jen zděšen. To nemá nic společného s identitou obětí, je to jen otázka lidskosti.

Podle premiéra Benjamina Netanjahua se jedná pouze o policejní operaci s cílem zatknout útočníky ze 7. října, ale každý pochopil, že mezi tímto útokem a současnou izraelskou operací není žádná souvislost. Jde jen o to, aby byl život Gazanů nesnesitelný, dokud neodejdou z vlastní vůle. To byl program Vladimíra Žabotinského a jeho tajemníka Benziona Netanjahua. Potvrdil ho nacistický vyjednavač a zakladatel Izraele David Ben-Gurion.

Po celou dobu masakru, a dokonce i dnes, poskytují Anglosasové Izraeli zbraně k jeho provedení.

Avšak právě v době, kdy na amerických univerzitách začaly demonstrace proti krveprolití a šíří se po celé zemi a poté i do Francie, uvažuje Bidenova administrativa o odvolání Benjamina Netanjahua ve prospěch generála Bennyho Gantze. Je sice pravda, že toto rozhodnutí mu právně nepřísluší, ale Washington má dlouhou historii státních převratů a barevných revolucí. Ministr zahraničí Antony Blinken ho proto vyzval, aby „situaci projednal“. Benny Gantz nabídku přijal a zároveň si během své zpáteční cesty domluvil schůzku se Sunakovou administrativou. Věci se však nevyvíjely dobře[14]: Benny Gantz dobře chápal, že Washington po něm žádá, aby zastavil masakr, který schvaluje, ale trval na tom, že své partnery informuje o své touze chránit svou zemi tím, že zničí Hamás. Jeho protějšky to zaskočilo a uvědomili si, že není „zkurvysyn, ale náš zkurvysyn“, řečeno slovy prezidenta Franklina D. Roosevelta. Okamžitě to oznámili britskému premiérovi Riši Sunakovi. Když Benny Gantz přijel do Londýna, aby se setkal se zvláštním bezpečnostním poradcem, Sunak se na jejich schůzku pozval. Snažil se zmatenému Bennymu Gantzovi vysvětlit, že na „zkurvysyny“ z Hamásu by se nemělo sahat, protože někteří z nich jsou „naši zkurvysyni“. Anglosasové tedy Benjamina Netanjahua nesvrhli.

Britský premiér Rishi Sunak přišel říct Bennymu Gantzovi, aby se nedotýkal jejich Hamásu.

Z pohledu Londýna a Washingtonu jsou masakry civilistů odsouzeníhodné, ale jsou pouze přizpůsobením nastavených podmínek. Za současného stavu je Izrael nepostradatelným státem. Kdyby se měl zpacifikovat a stát se normálním, přestal by sloužit jakémukoli účelu. Stejně jako Korzárská republika v 18. století umožňuje Izrael nejrozsáhlejší operace praní špinavých peněz a slouží jako útočiště největším světovým zločincům.

Jeden z představitelů Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) mi vyprávěl, že pracoval jako číšník v baru hotelu King David v Jeruzalémě. Jednoho dne se stal svědkem příjezdu skupiny obchodníků s diamanty, kteří přijeli, aniž by prošli celnicí, a byli doprovázeni armádou. Tito muži a několik zákazníků si vyměnili diamanty a hotovost a pak inkognito odešli. Takový obchod by se v žádném jiném státě nemohl uskutečnit.

[1]

[2]

[3] Who is the Enemy? / Kdo je nepřítelem, by Thierry Meyssan, Translation Roger Lagassé, Voltaire Network, 4 August 2014.

[4]The Kastner case resurfaces / Případ Kastner se znovu objevuje, Voltaire Network, 3 May 2024.

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]A Document of Genéral Principles and Policies / Dokument o hlavních zásadách a politikách, Hamas, May 2017.

[12]

[13]

[14]