Výjimečnost a mezinárodní právo

Photograph by Nathaniel St. Clair

Výjimečnost je výrazem animus dominandi (pudu získání moci) mocných národů, které se odmítají podřídit zavedeným pravidlům lidského soužití a odmítají obyčejové mezinárodní právo. Místo toho si tito aktéři vymýšlejí nová pravidla podle své libosti a předstírají, že jejich bájný „mezinárodní řád založený na pravidlech“ je nějakým způsobem legitimní a v jistém smyslu nahrazuje Chartu OSN. Nedávná studie profesora Jeffreyho Sachse (Kolumbijská univerzita) pro Summit OSN o budoucnosti ukazuje index, v němž se Barbados umístil na prvním a Spojené státy na posledním místě v žebříčku zemí[1], které jsou nakloněny uplatňování zásad OSN a mezinárodní solidarity v praxi[2].

Blízkým příbuzným výjimečnosti je šovinismus, který je někdy nesprávně označován jako vlastenectví, aby zněl přijatelněji, dokonce ušlechtileji, ačkoli zjevná nevyváženost nás poněkud zneklidňuje. Výjimečnost je zatím úspěšná, protože její oběti mají jen málo sil, aby se jí účinně bránily: Slabší země jsou oběťmi vydírání a obávají se vojenských a jiných intervencí. Výjimečnost je projevem onoho antického pravidla, které si pamatujeme z dialogu Melian v Thukydidově Peloponéské válce: „Silní dělají, co chtějí, a slabí snášejí, co musí.“[3] To odráží i latinské přísloví „quod licet Iovi, non licet bovi“ – co je dovoleno Jupiterovi, není dovoleno nám dobytku.

V průběhu dějin Asyřané, Peršané, Egypťané, Řekové, Římané, Mongolové, Španělé a Britové beztrestně praktikovali zásadu „moc je právo“. V 21. století tuto zásadu uplatňují především USA, jejich vazalové z NATO a Izrael s podporou a spoluúčastí mainstreamových médií. Prostřednictvím public relations a neutuchající propagandy se jim podařilo přesvědčit mnohé, že výjimečnost a militantní intervencionismus jsou v pořádku. Tento názor převládá na „kolektivním Západě“, ale zdá se, že globální většina v Latinské Americe, Africe a Asii s pastelovými barvami americké benevolence nesouhlasí. Postupně vzniká nový, multipolární svět.

Duch výjimečnosti prostupuje západní společností a je patrný ve většině toho, co říkají a dělají naši politici, akademici a novináři. Tak si vzpomeneme na výrok americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, že Spojené státy jsou „nepostradatelným národem“.[4] Vzpomeneme si také na rozhovor, v němž vyjádřila názor, že smrt 500 000 iráckých dětí (odhady UNICEF) „stála za to“, protože mělo být dosaženo konečného cíle – odstranění Saddáma Husajna od moci.[5] Účel světí prostředky. Jejich přístup není příliš vzdálený sebestředným prohlášením George W. Bushe před válkou v Iráku, během ní i po ní nebo nabubřelému sloganu Donalda Trumpa „Make America Great Again“ (MAGA) či jásavému přiznání ministra zahraničí Mikea Pompea: „Lhali jsme, podváděli jsme, kradli jsme“.[6] Ještě na nižší morální úrovni je komentář Hillary Clintonové k zavraždění Muammara Kaddáfího: „Přišli jsme, viděli jsme, zemřel.“[7] To byla pýcha v nejčistší podobě.

Výjimečnosti se daří ve vesmíru amerického solipsismu: jen my jsme důležití. V některých ohledech tento Weltanschauung (světonázor) zrcadlí kalvinistickou tradici, kterou do Massachusetts přinesli puritáni v 17. století.[8] Zbožní poutníci se považovali za „vyvolené“, jimž je souzeno obsadit severoamerická území jako své právoplatné dědictví, být plodní a množit se, jako nástupci starověkého Jeruzaléma, města na kopci.[9] Připravili půdu pro svalnatou americkou výjimečnost pozdějších staletí, jak ji hlásala Monroeova doktrína a jak se realizovala v geopolitice Manifest Destiny.[10] Tato mentální dispozice umožnila vyvlastnění a etnické vyčištění Severní Ameriky od původních obyvatel, Algonkinů, Kreeů, Čerokézů, Dakotů, Hopiů, Irokézů, Lakotů, Mohawků, Navajů, Pequotů, Seminolů, Siouxů, Squamishů atd., jejichž počet kdysi dosahoval 10 milionů a koncem 19. století se snížil na 300 000.[11]

Jen málo Američanů bylo připraveno změřit rozsah této tragédie, kterou Martin Luther King Jr. právem označil za „genocidu“. V roce 1964, čtyři roky před svým zavražděním, vydal pozoruhodnou knihu s názvem „Proč nemůžeme čekat“.[12] Na straně 141 čteme:

Náš národ se zrodil do genocidy, když přijal doktrínu, že původní Američané, Indiáni, jsou méněcennou etnickou skupinou. Ještě předtím, než na našich březích žilo velké množství černochů (negrů), poznamenaly koloniální společnost jizvy rasové nenávisti. Od 16. století tekla krev v bojích o rasovou nadvládu. Jsme snad jediným národem, který se v rámci své národní politiky pokusil vyhladit své původní obyvatelstvo. Navíc jsme tuto tragickou zkušenost povýšili na vznešenou křížovou výpravu. Ve skutečnosti jsme dodnes nedokázali tuto hanebnou epizodu odsoudit ani pocítit lítost. Naše literatura, naše filmy, naše dramata a náš folklór ji oslavují.[13] I to byla forma americké výjimečnosti.

Vztah mezi mezinárodním právem a lidskými právy

Mezinárodní právo a lidská práva spolu úzce souvisejí a vzájemně se posilují. Pokud je tedy mezinárodní právo beztrestně porušováno, trpí tím celý systém, včetně mechanismů ochrany lidských práv. Nerovné, svévolné uplatňování mezinárodního práva znamená, že někteří lidé nejsou plně chráněni zákonem, jsou opomíjeni, zatímco jiní požívají výsad; upevňuje panskou filozofii (Herrenmensch philosophy) a je konkrétním a jasným porušením nejzákladnějšího principu lidských práv: rovnosti všech lidských bytostí.

Výjimečnost porušuje důstojnost jednotlivce, když právo některé zvýhodňuje, zatímco jiné vykořisťuje, utlačuje a pronásleduje. Porušuje článek 1 Všeobecné deklarace lidských práv, který uvádí: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti i právech. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.“[14]

Výjimečnost rovněž porušuje článek 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (ICCPR):

Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a s účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.[15]

Zneužívání mezinárodního práva výjimečností potvrzuje imperiální výsadu jít do války a provádět preventivní údery proti potenciálním nepřátelům. Odráží pseudonáboženskou a pseudovědeckou filozofii nadřazenosti. Jako protiváhu tomuto zákazu stanoví Mezinárodní pakt o občanských a politických právech v článku 20:

1. Jakákoli válečná propaganda je zakázána zákonem.
2. Jakákoli národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí, musí být zakázána zákonem.[16]

Není překvapením, že většina zemí ‚kolektivního Západu‘ vyjádřila k ICCPR výhrady a uvedla, že článek 20 nepřijme.

Tento animus dominandi je rovněž v rozporu s článkem 4 Mezinárodní úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z roku 1965:

Smluvní státy odsuzují veškerou propagandu a všechny organizace, které jsou založeny na myšlenkách nebo teoriích o nadřazenosti jedné rasy nebo skupiny osob jedné barvy pleti nebo etnického původu, nebo které se pokoušejí ospravedlňovat nebo povzbuzovat jakoukoli formu rasové nenávisti a diskriminace, a zavazují se, že přijmou bezodkladná a pozitivní opatření k vymýcení jakéhokoli podněcování k rasové diskriminaci nebo činů rasové diskriminace …[17]

Podobně je porušována Úmluva o potlačování a trestání zločinu apartheidu z roku 1973[18] – nejen v Jihoafrické republice před osvobozením Nelsona Mandely, ale i dnes v Izraeli za vlády Benjamina Netanjahua.

V této souvislosti je také vhodné připomenout slova na začátku Deklarace nezávislosti USA z roku 1776: „Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni…“[19] Stejně tak francouzská Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, jejíž článek 1 zní: „Les hommes naissent et demeurent libres et égaux en droits.“[20]

Jak tedy doktrína výjimečnosti ovlivňuje tuto všezahrnující zásadu rovnosti ve vnitrostátní a mezinárodní praxi? V názorovém článku zveřejněném v New York Times 11. září 2013 vyjádřil Vladimir Putin své obavy: „Je nesmírně nebezpečné povzbuzovat lidi, aby se považovali za výjimečné, bez ohledu na motivaci … Každý jsme jiný, ale když prosíme o Boží požehnání, nesmíme zapomínat, že Bůh nás všechny stvořil rovné.“[21]

Výjimečnost a riziko jaderné konfrontace

Výjimečnost v sobě skrývá mnohá nebezpečí. Zejména v jaderném věku může narcistická představa výjimečnosti zatemnit naše vnímání, vést nás k nesprávnému hodnocení smýšlení druhých a ovlivnit tak naše hodnocení rizik. Země, které praktikují výjimečnost, tradičně projevují naivní nonšalanci vůči tomu, co říkají a dělají. Rády hazardují. Riskují pro sebe i pro ostatní. Provokují a očekávají, že druhá strana nebude reagovat, že provokaci „vstřebá“.

Bohužel v jaderném věku není v sázce jen bezpečnost výjimečného provokatéra, ale osud celého lidstva. USA a státy NATO, zejména Velká Británie, hrají hru vabank již léta a zřejmě se domnívají, že tak mohou činit donekonečna. Ačkoli by mělo být všem jasné, že jadernou konfrontaci nikdo nepřežije, USA, Spojené království a některé státy NATO si nadále zahrávají s ohněm a nezodpovědně eskalují válku na Ukrajině, místo aby hledaly způsoby, jak konflikt ukončit prostřednictvím diplomacie a jednání. To je další důvod, proč se musí ozvat světová většina v Latinské Americe, Africe a Asii, protože pokud se NATO přepočítá jako v minulosti, následky ponesou všichni obyvatelé naší planety.

V OSN panuje shoda, že jaderné zbraně nesmí být nikdy použity. Již v roce 1995 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 984[22] a prodloužila platnost Smlouvy o nešíření jaderných zbraní na dobu neurčitou.[23] V roce 2004 přijala Rada bezpečnosti rezoluci 1540, která uložila všem státům závaznou povinnost zavést vnitrostátní kontroly, aby se zabránilo šíření jaderných zbraní. 30. listopadu 2022 bylo v rezoluci č. 2663 rozhodnuto, že „‚Výbor 1540‘ provede komplexní přezkum stavu provádění rezoluce č. 1540 (2004) jak po pěti letech, tak před prodloužením svého mandátu, a to i prostřednictvím otevřených konzultací výboru v New Yorku…“, a vyzval státy, aby „při ralizaci rezoluce č. 1540 (2004) zohlednily vývoj hrozeb šíření jaderných zbraní a rychlý pokrok v oblasti vědy a techniky“.[24] Mezitím 22. ledna 2021 vstoupila v platnost Smlouva OSN o zákazu jaderných zbraní[25], ale USA, Spojené království, Rusko, Čína a Izrael nejsou jejími smluvními stranami.

Snadno se (ústně, slovy) ohání mezinárodním právem. Dělají to všichni. Ale můžeme se spolehnout na nefunkční OSN, že ochrání svět před politiky riskujícími vabank? OSN nedokázala zabránit tomu, aby NATO porušilo zákaz použití síly (čl. 2 odst. 4 Charty OSN) a v roce 1999 bombardovalo Jugoslávii a pod falešnou záminkou a zcela beztrestně zničilo její územní celistvost. V roce 2003, opět pod prokazatelně falešnou záminkou „zbraní hromadného ničení“, sestavily USA nechvalně proslulou „koalici ochotných“, aby napadly a zdevastovaly Irák, jen aby dokončily útok na irácké obyvatelstvo a drancování jeho zdrojů, které začaly již v roce 1991.[26] Válka z roku 2003, kterou generální tajemník OSN Kofi Annan odsoudil jako „nezákonnou válku“[27], byla vzpourou proti mezinárodnímu právu a Chartě OSN ze strany značného počtu států, které se údajně zavázaly k dodržování zásad právního státu a lidských práv. Nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti.

Nezapomínejme, že Harry Truman nařídil svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki v srpnu 1945, kdy Japonsko již válku v Tichomoří prohrálo a USA nebyly Japonskem nijak existenčně ohroženy. USA ve své jedinečné nadutosti požadovaly od Japonska „bezpodmínečnou kapitulaci“ a nehodlaly přijmout nic jiného, přestože Japonsko vyvíjelo mírové úsilí již od roku 1944.[28] V souladu se svou filozofií výjimečnosti se USA rozhodly Japonce a jejich císaře ponížit. Atomová bomba nebyla použita k legitimnímu vojenskému účelu, ale spíše k psychologickým účelům – k zastrašení Japonců, aby se podřídili, a zároveň k varování Sovětů, že USA jsou od nynějška jediným hegemonem a nebudou váhat použít atomovou bombu proti jakémukoli potenciálnímu nepříteli – dokonce preventivně. Jaderné zbraně ve válce dosud použily pouze USA. Když to udělaly dvakrát proti Japonsku, mohou to udělat znovu, tentokrát proti Rusku a Číně?[29]

V jaderném věku už toto chvástání nezní přesvědčivě. Rusové mají více jaderných hlavic než USA a k jejich nasazení mají také hypersonické rakety, které USA nemají. Je načase vrátit se k úvodnímu projevu Johna F. Kennedyho na Americké univerzitě z 10. června 1963:

Především však musí jaderné mocnosti zabránit konfrontacím, v nichž má protivník na výběr jen mezi ponižujícím ústupem a jadernou válkou. Vydat se takovým směrem v jaderném věku by bylo jen důkazem bankrotu naší politiky – nebo toho, že přejeme kolektivní smrt celému světu.[30]

Obávám se, že v dnešním světě falešných zpráv a zmanipulovaných narativů, v dnešní společnosti s vymytými mozky, by byl Kennedy obviněn z toho, že je „appeaser“ (udobřovatel), dokonce zrádce.[31] A přitom je v sázce osud celého lidstva. To, co skutečně potřebujeme, je další JFK nebo Jimmy Carter v Bílém domě.

Závěr

Není pochyb o tom, že americká výjimečnost je v rozporu s literou i duchem Charty OSN, Vídeňské deklarace a akčního programu z roku 1993 a mnoha rezolucí Valného shromáždění OSN – včetně rezolucí 2625, 3314 a 60/1. V této souvislosti je třeba připomenout, že americká výjimečnost je v rozporu s duchem a literou Charty OSN. Unilateralismus je rovněž neslučitelný s mnoha články Vídeňské úmluvy o smluvním právu, jejíž článek 26 stanoví, že smlouvy musí být dodržovány v dobré víře: Pacta sunt servanda. Mezi smlouvy, které musí být dodržovány, patří především Charta OSN, jejíž článek 103 – doložka o nadřazenosti – jí dává přednost před všemi ostatními smlouvami, včetně smlouvy o NATO a maastrichtské a lisabonské smlouvy o EU.

V USA existuje řada akademiků, kteří nás před nebezpečím jaderného zničení varovali a zdůrazňovali potřebu deeskalace. Patří mezi ně profesoři John Mearsheimer, Jeffrey Sachs, Stephen Kinzer a Francis Boyle. Bohužel jsou to novodobí Cassandrové. Je smutnou skutečností, že výjimečnost a unilateralismus jsou součástí DNA mnoha našich politických vůdců v USA, Spojeném království, Francii a Německu.

Public relations a propaganda přesvědčily mnohé, že NATO je „obranná aliance“. Od roku 1991 a rozpuštění Varšavské smlouvy však NATO ztratilo smysl své existence a proměnilo se v agresivní vojenskou mocnost, jejímž posláním není obrana, ale expanze pro expanzi, expanze s cílem přinutit ostatní, aby se podřídili vůli Washingtonu a Bruselu, organizace, která předstírá, že převzala funkce OSN.

Síly NATO se dopustily agrese, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti v Jugoslávii, Afghánistánu, Iráku, Libyi, Sýrii atd. ale falešné zprávy, které tyto války provázely, se nyní vyvinuly ve falešnou historii a mnozí věří apologetice zločinných akcí NATO. V pravém slova smyslu by NATO mělo být označeno za zločineckou organizaci podle precedentu Norimberského rozsudku z roku 1946 a článků 9 a 10 Statutu Mezinárodního vojenského tribunálu (Londýnská dohoda z 8. srpna 1945, ironicky přijatá dva dny po atomovém bombardování Hirošimy a jeden den před vyhlazením Nagasaki).

Vládní právníci nesou velkou odpovědnost za tuto mizérii, za toto zničení právního státu, protože místo aby radili politickým vůdcům, jak nejlépe provádět Chartu OSN a rozsudky Mezinárodního soudního dvora, jak udržovat mír, jak uplatňovat mezinárodní solidaritu, hledají způsoby, jak se z mezinárodních závazků vykroutit, jak najít mezery ve smlouvách, jak formulovat výjimečné výklady mezinárodního práva.

Dne 21. září 2024 jsme oslavili Mezinárodní den míru[32] uprostřed válek a hrozby vyhlazení. Jsme blíže jaderné apokalypse než kdykoli od roku 1945. NATO se vymklo kontrole. Potřebujeme okamžité příměří a diplomatická jednání k ukončení válek na Ukrajině, v Izraeli/Palestině, Libanonu, Jemenu, Sýrii a Súdánu. Globální většina musí rozhodně odmítnout zastaralá paradigmata výjimečnosti a unilateralismu a znovu objevit spiritualitu Všeobecné deklarace lidských práv.

Pax optima rerum (Mír je nejvyšší dobro všech).

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[27]

[28]

[29]

[30]

[31]

[32]

Alfred-Maurice de ZayasČesky (*1947) je profesor mezinárodního práva a historie na Ženevské škole diplomacie, působil jako hostující profesor na mnoha univerzitách v USA, Kanadě, Německu, Španělsku a Švýcarsku. V letech 2012-2018, kdy byl nezávislým expertem OSN pro mezinárodní řád, vypracoval 14 zpráv pro Valné shromáždění OSN a Radu pro lidská práva, v nichž formuloval „25 zásad mezinárodního řádu“. V letech 1980-2003 působil jako vedoucí právník Úřadu OSN pro lidská práva v Ženevě, zastával funkci tajemníka Výboru OSN pro lidská práva a vedoucího petičního oddělení. Je autorem desítky knih, mimo jiné Building a Just Global OrderČesky (Budování spravedlivého světového řádu, 2021), The Genocide against the Armenians 1915-1923 (Genocida Arménů 1915-1923, 2010), United Nations Human Rights Committee Case LawČesky (Judikatura Výboru OSN pro lidská práva, 2009), The Human Rights IndustryČesky (Průmysl lidských práv, 2021), Countering Mainstream NarrativesČesky (Vyvracení mainstreamových narativů, 2022). Publikoval řadu článků týkajících se arménské genocidy a práva na sebeurčení Arménů v Náhorním Karabachu a vystupoval na tato témata v Evropském parlamentu. Je americkým a švýcarským občanem, žije ve švýcarské Ženevě se svou manželkou Carlou. V letech 2006-9 a 2013-17 byl prezidentem P.E.N. International Centre Suisse.