Převzato ze ZeroHedge, 8. července 2023

Teď, když dluh roste rychleji než „růst“ a „růst“ závislí na bublinách spekulativních kreditních aktiv, kolaps Keynesinánského snu přichází natvrdo.

Aniž by si toho ekonomové všimli, tak nosné podloží moderního národohospodářství Keynesiánství, které využívá finanční represe a vládní výdaje financované z dluhů ke zvládání hospodářských cyklů růstů a recesí je ve skutečnosti artefakt století expanzivně levné energie a pěkného demografického vývoje.

Keynesiánské politiky prezentované jako by šlo o vědecké „zákony ekonomie“ o srážení úrokových měr a o finančních stimulech, kdy takové dluhy byly možné jen v éře, kdy energie na hlavu byla čím dál hojnější a dostupnější i z hlediska parity kupní síly platů, tj. toho, kolik hodin zabere, aby si člověk koupil energii k pohonu vozidla, připravil jídlo atd.

Také demografie byla během 100 let Keynesiánské nadvlády unikátně příznivá. Pracovní síla platící daně a financující průběžné systémy sociálních dávek pro důchodce, sociální  zabezpečení a zdravotní péči  a sociální dávky a zdravotní pomoc pro nemajetné dekádu za dekádou šikovně rostla, čímž narůstaly vládní výnosy a výdaje jakožto přirozený důsledek růstu pracovní síly.

Třetí unikátně příznivou podmínkou byla ohromná zásoba reálného kapitálu, který nebyl ještě financializován, tj. přeměněn na komoditu, kterou lze použít jako zástavu pro nový dluh a finanční páku. (Viz graf níže)

Čtvrtou unikátně příznivou podmínkou byla globalizace, jakožto výstižný výraz pro nestoudné vykořisťování zbývajících rezerv zdrojů planety a levné práce. Profitovalo se z těch poslední kapes snadno vykořisťovatelných zdrojů, z nichž se vysávalo bohatství.

Všechny čtyři tyto podmínky jsou už za vrcholem a teď se to obrací. Levně přístupná energie dojela, pracovní síla přešla z růstu ke stagnaci, přičemž populace důchodců exploduje, globalizace dojíždí, už pohltila celou planetu a lidskou populaci, a každý zdroj možné záruky už byl financializován na cenný papír, a použit k větší finanční páce až po rukojeť.

Keynesiánské politiky tlačení úrokových sazeb skoro až k nule, aby se zvyšovalo soukromé zadlužení a deficitní utrácení vlád se přetvořilo ze „záchranných politik“ na trvalý režim. Vzhledem k tomu, že lidé jsou výchozím nastavením člověka hrabiví a líní, tak bylo vždy nerealistické si myslet, že „záchranné nástroje“ ve formě půjčit si a utrácet by mohly zůstat rezervovány jen pro recese/deprese. Teď už na trvalém nárůstu dluhů stojí veškerá spotřeba jak soukromá, tak veřejná, a nejen spotřeba, ale už i samotné obsluhy balónovitě se nafukujících dluhů samotných.

Keynesiánská fantazie vždy spočívala na jedné dynamice: můžeme zvyšovat produkci a spotřebu rychleji, než zvyšujeme dluh a náklady obsluhy dluhu. S tím, jak se teď ty čtyři výhodné podmínky obrací, rostou náklady dluhů rychleji, než je ten jen vlažný nárůst produkce a spotřeby placený dluhově financovaným utrácením.

Posledním zoufalým trikem Keynesiánské fantazie je efekt tvorby bohatství generovaného bublinami kreditních aktiv, v němž aktiva, která bývala držena při zemi užitečností a náklady, uniknou gravitaci a vznesou se do stratosféry, přičemž generují biliony dolarů „volných peněz“ pro ty movité, co si ta aktiva nakoupí ještě před splasknutím bubliny.

Spotřeba umožněná těmito bublinami vytvářenými „volnými penězi“ byla posledním zdrojem Keynesiánského „růstu“: prostě stlačte úrokové sazby, abyste se ukájeli soukromými půjčkami, zaplavili finanční systém likviditou a máte to tu, biliony „volných peněz“, které netřeba vydělat, tečou k těm, kdo už jsou dost bohatí, aby mohli taková aktiva katapultovaná k měsíci vlastnit.

Ale všechny sny jednou končí, i ten Keynesiánský. Riziky a náklady rostoucích dluhů se nelze prosnít a nevyhnutelným důsledkem je, že náklady kapitálu rostou spolu s riziky a náklady rostoucích dluhů. Bubliny nafouknuté politikami povzbuzujícími ke spekulativním finančním pákám nakonec všechny popraskají a zničí ty, kdo si mysleli, že ty „volné peníze“ nikdy neskončí.

Planeta je už vyždímaná od zdrojů se snadnou dostupností a od levné práce. Náklady rostou a finanční hry s úrokovými sazbami nemohou zvrátit reálné náklady ve světě nebo zvyšující se náklady kapitálu. Ani demografii nelze zvrátit finančními triky.

Keynesiánská fantazie se blíží k závěru. Financializace a nekonečné dluhy financované stimuly se staly artefaktem těch čtyř unikátních podmínek (levné a hojné energie, demografie, globalizace a financializace), které jsou už všechny za zenitem a nyní jedou zase dolů po S-křivce. Umělá inteligence může dát rtěnku na zrcadlo, není však schopná zvrátit ten úpadek směřující ke konečnému dějství oněch čtyř unikátních podmínek.

Jelikož alternativa ke Keynesiánskému snu o věčném „růstu“ financovaném magií neexistuje, tak budeme dělat to, co už selhalo, ještě více, dokud se systém nesesype na hromadu: budeme dělat více toho, co selhalo, dokud to neselže ohromně.

Stojí za to si připomenout postřeh Petera Druckera, že podniky nemají zisky, mají jen náklady. To samé lze říci o vládách a celé ekonomice. Půjčování k zaplacení rostoucích nákladů má krátkou životnost, protože dluhy hromadí své vlastní náklady a vrší tak rizika, která mají svou vlastní unikátní asymetrickou dynamiku.

Nyní roste dluh rychleji než „růst“ a „růst“ závisí na spekulativních bublinách kreditních aktiv, kolaps Keynesinánského snu tedy přichází natvrdo.