Vítězství není jednou a navždy

„Vztyčení vlajky nad Říšským sněmemČesky“, foto: Jevgenij Chalděj, Berlín 2. května 1945.

Taťána Ladějeva: Začněme tím, co se děje v USA. Konají se tam shromáždění na podporu Trumpa, ale jeho rating klesá a protestuje se proti němu. Hodně se mluví o Trumpově politice – o tom, zda Elon Musk skončí, nebo ne. Jako by se vytvořily dva tábory. Co se tam děje?

Alexandr Dugin: Nejprve mi dovolte, abych všem poblahopřál ke Zvěstování Panny Marie, velkému pravoslavnému svátku (v ČR Zvěstování Páně 25. března – pozn. překl.). Začněme tím dobrým, světlým, svatým, ruským. Zvěstování by měl slavit celý národ, a předpokládejme, že tomu tak je: lidé navštívili chrám a po holdu tradici začínají týden. Jen z této pozice – naší pravoslavné ruské civilizace – bychom měli chápat svět: USA, Ukrajinu, Evropu. To je naše měřítko, náš pohled.

V USA probíhají zajímavé procesy spojené s Trumpem. Když o něm mluvíme, máme na mysli evangelijní rozdělení „Satanova království“. Evangelium říká: je-li království rozděleno, padne. A právě to se nyní děje v Americe. Západ je „Satanovo království“, neoliberální antihumanistická civilizace, se kterou válčíme na Ukrajině. Vynesla k moci degeneráty, kteří provozují orgie a zneužívají děti jako na Epsteinově ostrově. Náš prezident ji označil za „satanskou elitu“.

Trump tuto sféru zpochybnil. On a jeho příznivci, včetně Muska, řekli: přestaňte se řítit do propasti. Západ po staletí degeneroval: teismus, materialismus, ateismus a nyní postmodernismus. Moderní Západ je vlak jedoucí do propasti. Trump zaznamenal, že „se něco pokazilo“. Uznávají se gendery, muži v ženských sportech, dětem se mění pohlaví. Je to totální degenerace, která ničí tisíce životů. Trump si uvědomil: něco je špatně.

Dostal se k moci, protože ho podpořili ti, kteří si všimli: něco se pokazilo. Je symbolem obrovského trendu, rozkolu na Západě. Část této „satanské civilizace“ odmítá jít do propasti. Ale antihumanistické tendence – nepřirozené postoje, falešné mýty, totalitní kontrola, lži ve vědě, vzdělávání, kultuře – nejsou jen Bidenovou politikou, ale výsledkem staletí úpadku. Trump řekl: „Nepůjdeme do propastného úpadku“ A polovina Američanů, dokonce i magnáti ze Silicon Valley, ho podpořila. Někteří sní o další „propasti“ – na Marsu.

Rozkol se dotkl i Evropy. Orbán, Trumpův spojenec, navrhl „křesťanské NATO“ – bez zvrhlíků,  s křesťanskými hodnotami, přátelské k Rusku. Zvláštní, ale výmluvné prohlášení. Demonstrace v USA přicházejí z obou stran. Trump označil transsexuály za „mrzáky“, nešťastné invalidy, kteří byli zlomeni a vykastrováni. Nyní jsou to lidé druhé kategorie – statisíce, možná miliony, kteří nejsou nikomu užiteční, budou se jim vyhýbat jako moru. Samozřejmě, že někdo tímto směrem postupoval, někdo se touto rošádou zabýval. Těmi autory jsou Soros, Obama, Biden, který teď asi umírá a žije na nějakých drátkách. No a Kamala Harrisová je také z této skupiny, a ti říkají: bereme transgendery, úchyly, liberály. Všichni v naší Ruské federaci zakázaní, protože my jsme v tomto případě na sociální čistotu přísní. Nebylo to tak vždycky, ale posledních pár let to nabralo směr. A proto je pro nás těžké si představit rozsah úpadku americké a evropské společnosti. Takže to jsou všechno nemocní lidé, kteří byli ještě včera pupkem země a dnes jsou uznáváni za to, čím jsou – ubohými invalidy. Jejich páni samozřejmě říkají: tady máte peníze, tady máte prostředky, běžte pálit Tesly, běžte zničit život Muskovi, běžte proti Trumpovi, dejte se dohromady, tady máte autobusy, tady máte jídlo, běžte a běsněte. Jak se nedávno ukázalo, mítinky Bernieho Sanderse a Ocasio-Cortezové, dvou levicových politiků Demokratické strany – tam se platilo asi 500 dolarů za účast. To už je docela vážné.

Taťána Ladějeva: To jsou slušné peníze.

Alexander Dugin: To nejsou špatné peníze, zvláště pro ty, kteří změnili pohlaví a teď bez zvláštní podpory těžko najdou práci. Proč je američtí podnikatelé potřebují? Tito lidé byli pro společnost přítěží, za své bohatství měli slíbena privilegia. Nyní byli odmítnuti. Programy DEI – diverzita, rovnost, inkluze – byly omezeny, USAID přestala těmto skupinám pomáhat. Pro ně je 500 dolarů otázkou přežití a proti Trumpovi se ozvali. Má to však i vážnou stránku: obrovské demonstrace na jeho podporu. Ale k čemu jsou, když je Trump u moci a v ulicích se nebojuje? Občanská válka zatím nevypukla, i když v USA je možná. Jde o rozkol v „ďábelském impériu“ a z něj se jen tak snadno nedostaneme. Trump se drží u moci se střídavými úspěchy. Musk byl napaden – je plamenný, otevřený, mluví bez skrupulí. Jako nejbohatší muž světa si to může dovolit. Vytvořila se proti němu koalice, ale Trump ho neopouští. Carolyn Levittová, mluvčí Bílého domu, řekla: zvěsti o Muskově odchodu jsou dílem globalistických médií. Jeho rezignace je ještě daleko, ale odpor se stupňuje. Jedná se o rozkol v „ďáblově císařství“. Trump není svatý, je součástí stejného systému, ale postavil se do čela hnutí těch, kterým se úpadek Západu protiví. Opírá se o lidi, kteří touto cestou jít nechtějí. V Evropě je to stejné rozdělení: vládnou tam fanatici – Macron, Keir Starmer, Merz. Jejich cílem je přímá válka s Ruskem, zatáhnout do ní Trumpa a Ameriku. Pokud svět zanikne, budou spokojeni: jejich civilizace vybudovaná globalisty o to usiluje. Pro nás Rusy, kteří jsme si zachovali zdravý rozum, je těžké pochopit, jaké síly ovládají masy za účelem zničení lidstva.

Taťána Ladějeva: Je zvláštní si to představit: proč vládnout spálené planetě? Ale vraťme se k Trumpovi. Říká Američanům: kvůli clům budou potíže, ale později bude lépe. Kdybyste, Alexandře Dugine, žil ve Spojených státech, jak byste se stavěl k prezidentovým slovům o nadcházejících těžkostech – s pochopením, nebo s nespokojeností, možná byste vyšel na ulici?

Alexandr Dugin: S pochopením bych to bral a Trumpa podpořil, zejména v předvečer těžkých časů. Ekonomie není exaktní věda, ale ideologie, která odráží určitý světonázor. Jednou z takových ideologií je liberalismus, který prosazuje odstranění cel a volný mezinárodní obchod bez ohledu na zájmy státu. Jeho zastánci věří, že světová ekonomika bude vzkvétat bez státních zásahů a že to následně prospěje národním ekonomikám. Liberálové to přijímají jako axiom, i když v praxi se tato hypotéza potvrzuje jen částečně. Pokud je povýšena na absolutní hodnotu – žádná cla, pouze volný obchod, optimalizace zisků za každou cenu – často se obrací proti zájmům mnohých. Pro globalisty se trh stává jakýmsi náboženstvím, kde „neviditelná ruka“ zaujímá místo nejvyšší moci a rovnováha nabídky a poptávky se stává dogmatem. Ne všichni z toho však mají prospěch.

Existuje ještě jeden ekonomický koncept – merkantilismus, který staví zájmy národního státu nade vše. Tato teorie předpokládá rozvoj suverenity v oblasti průmyslu, financí a obchodu, podporu domácích výrobců a zavedení cel na ochranu klíčových průmyslových odvětví. Trump tento přístup zastává, a to z dobrého důvodu: merkantilismus neboli ekonomický nacionalismus, jak jej nazval Friedrich List, může být účinný pro země s rozsáhlým územím a zdroji. Spojené státy mají díky své suverénní emisi měny, značnému hospodářskému potenciálu, přírodnímu bohatství a demografii dobré předpoklady stát se plně nezávislou supervelmocí, aniž by svůj průmysl kvůli krátkodobému zisku obětovaly. Domnívám se, že toto uspořádání je obecně správné, i když má své výhody i nevýhody. V některých případech může být snížení cel oprávněné, ale až po zajištění hospodářské, finanční a průmyslové nezávislosti.

Merkantilismus podle mého názoru lépe vyhovuje zájmům států, jako jsou Spojené státy a Rusko. Například Čína úspěšně využila cla k posílení své ekonomiky díky obratné regulaci obchodních bariér. Globalisté naopak trvají na úplném zrušení cel, což považuji za extrém, nikoliv nedogmatický. Tvrdí, že odstranění národních hranic obchodu povede k prosperitě pro všechny, ale když to nefunguje, často překrucují fakta, vyvíjejí nové metody počítání a odměňují ty, kteří pokles nazývají růstem.

Elon Musk nedávno na svém Twitteru, v Rusku zakázaném, napsal, že moderní média jsou plná zkreslení. Poznamenal, že pokud jsou i současné události prezentovány s takovou mírou nepravdy, je děsivé si představit, jak je to s historií. Ve společnosti založené na zkreslování pravdy, jak zdůrazňuje Musk, nám může být chudoba prezentována jako bohatství a úpadek jako vzestup.

Taťána Ladějeva: Můžeme si zde ujasnit, jak je to s Elonem Muskem? Zná pravdu o historii, o tom, kdo vyhrál Velkou vlasteneckou válku? Tedy, že ne Američané?

Alexandr Dugin: Aby to byla pravda, musíme v nadcházejícím konfliktu zvítězit. Musk začal teprve nedávno tušit, že s historií není něco v pořádku, a má pravdu – je tu zjevně chyba. Dějiny nejsou objektivní; utváří je ideologická špička, která momentálně řídí civilizaci. Právě tato vrchnost ji píše a je nesmírně obtížné to změnit. Není to jen lež – je to ideologický výklad minulosti.

My Rusové máme suverénní civilizaci – díky Bohu, díky Putinovi a našemu lidu. Proto jsme vyhráli válku. Kdybychom v 90. letech podlehli Západu hlouběji, odepsali bychom druhou světovou válku jako porážku. Učebnice se již začaly přepisovat – proces zahájil Soros. Historie v podstatě závisí na tom, kdo je dnes u moci. To je klíčový moment. Je určována ideologií, světonázorem a nakonec i náboženstvím těch, kteří momentálně vládnou.

Taťána Ladějeva: Sergej Lavrov řekl, že v Evropě, zejména na Ukrajině a v Pobaltí, jsou oslavováni nacisté a je falšována historie. To je charakteristické nejen pro Američany, ale i pro Evropany, a to ještě více v současnosti.

Alexandr Dugin: Jde o to, že dějiny nejsou jen minulostí, ale složitým prolínáním minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Když spojíme události do jednoho souvislého řetězce, vyvstane před námi intelektuální konstrukt. Fakta nabývají významu díky našim hodnotám a postojům. Vítězství ve Velké vlastenecké válce je pro nás základním kamenem identity, symbolem suverenity, který promlouvá nejen k minulosti, ale i k přítomnosti a potvrzuje náš boj za svobodu a nezávislost, který je příslibem budoucnosti. Trváme na tomto vítězství jako na nezpochybnitelném faktu, podloženém mnoha argumenty, protože tvoří základ našeho historického já. Není náhodou, že Vladimir Putin podepsal dekret č. 314 „O historické osvětě“[1] – je to krok k tomu, aby naše cesta měla smysl.

Když jsme byli silní jako Sovětský svaz, svět s námi počítal. Jakýkoli pokus zpochybnit naše tvrzení o vítězství se setkal s důrazným odmítnutím, protože jsme měli sílu svou pravdu bránit. Ale v devadesátých letech, oslabení a integrovaní do západního systému, jsme Západu dovolili, aby si historii vyložil ve svůj prospěch. Moderní liberálové nemají nacismus v lásce, ale používají ho jako nástroj. Jejich skutečnou ideologií je rusofobie. Rusko jako baštu tradičních hodnot a křesťanského ducha globalisté rádi nemají. Snaží se srovnávat stalinský a nacistický režim a v reakci na naše tvrzení o vítězství se uchylují k rehabilitaci nacismu – ne ze sympatií k němu, ale ze snahy nás oslabit. Nacisté jsou dnes pryč, ale my zůstáváme, a to jim nedodává klid. Jejich cílem je bagatelizovat naši účast ve druhé světové válce a naše vítězství nám vzít.

Vítězství je třeba nejen vybojovat, ale také si ho udržet. Dobrovolně jsme se vzdali jeho plodů – vlivu ve východní Evropě, hranic vymezených Varšavskou smlouvou a NATO. Když se lidé po dosažení úspěchů vzdají toho, čeho dobyli, povzbuzují tím své odpůrce a kritiky, aby jejich sílu zpochybňovali. Je to vnímáno jako slabost a kritici nás začnou zkoušet, jako zkouší smečka zestárlého vůdce. Takto se krade vítězství. Pokud ho neobhájíme, nevyhrajeme znovu stejnou Velkou vlasteneckou válku, jejíž výsledky jsme kdysi promrhali, riskujeme, že přijdeme o všechno. Proto dnes – SVO, Ukrajina, oživení nacismu v Evropě, rusofobie a dodávky zbraní ze strany Západu. Vycítili naši zranitelnost a liberálové uvnitř Ruska vlastní porážku někdy vítají. To dalo Západu podnět, aby si myslel, že si s námi může dělat, co chce: tlačit NATO na východ, vrhnout se na naše sousedy – Ukrajince, Pobaltí a další.

Taťána Ladějeva: Ukázalo se, že si za to můžeme sami.

Alexandr Dugin: A o to právě jde. My sami jsme je vyprovokovali tím, že jsme nedokázali Vítězství udržet. Není dáno jednou provždy – každá generace ho musí bránit znovu. Nemůžeme říci, že naše vítězství z roku 1945 je neměnné. Ano, tehdy jsme zvítězili, ale aby se vítězství stalo věčným, musí být znovu potvrzováno – stejně přesvědčivě, stejně velkolepě. Teprve pak na chvíli – ne navždy, ale na chvíli – zmizí pochybnosti o tom, kdo byl v roce 1945 vítězem. Získali jsme převahu ve Velké vlastenecké válce a nyní musíme získat převahu ve speciální vojenské operaci. Jen tak si zachováme vítězství, o které jsme téměř přišli, a získáme nové. Pak budeme moci říci: toto je naše historie, naše pravda. A zbytek světa bude muset uznat, že nezlomní Rusové znovu prokázali svou sílu a že jejich podíl na porážce nepřítele ve Velké vlastenecké válce byl rozhodující – a zapsat si to do svých učebnic. Ale to ještě není konec. Jakmile polevíme, projevíme slabost, uvěříme Západu nebo mu vyjdeme vstříc, bude se vše opakovat. Vítězství vyžaduje, aby každá další generace stála pevně na svých pozicích. Pokud se některá z nich nedokáže na úroveň svých hrdinných předků povznést, bude vše ztraceno a boj bude muset začít nanovo – tak jako my dnes.

Historie nesnese nedotknutelná fakta. Neexistuje v ní nic, co by nebylo možné zpochybnit, nově interpretovat nebo zapomenout. Pokaždé musíme v přítomnosti znovu vytvářet minulost a budovat budoucnost – o tom je výuka dějepisu. Dějiny nejsou sbírkou muzejních exponátů. Vzpomeňme si na Franze Boase, amerického antropologa, který když před více než sto lety přišel na výstavu o Eskymácích ve Smithsonově institutu, ve vzteku ji zničil. Prohlásil, že to, co tam bylo vystavené, je lež, koloniální fikce, nikoliv skutečná historie Eskymáků. Kupodivu, místo aby ho vedení muzea potrestalo, jmenovalo ho ředitelem. Tak se zrodila americká antropologie. Tento případ nás učí: znalost faktů je jen začátek. Historie je o smyslu, ne o roztroušených detailech. Velká vlastenecká válka a naše vítězství v ní je triumfem ruského ducha, posvátným potvrzením, které musí každá generace znovu posilovat. Je škoda, že válku nelze vyhrát jednou provždy – historie takové precedenty nezná.

Taťána Ladějeva: Historie je cyklická a historici pravidelně vypočítávají, ve kterém století bylo více válek a konfliktů. Konflikt na Ukrajině a naše budoucí vítězství by měly potvrdit, že Rusové se nevzdávají a všechna vítězství patří jen a jen nám. Představme si na chvíli: zítra jsme zvítězili – ať už vyjednáváním, nebo porážkou nepřítele, jak řekl Vladimir Putin. Co pak budou dělat Američané a Evropané? Američané se nejspíše pokusí připsat si nějaké zásluhy tím, že řeknou, že Rusko zvítězilo „díky nám“ nebo „společně s námi“. Evropané naproti tomu zatím nemají v úmyslu naše vítězství uznat: chtějí bojovat, prosazují svou pozici, i když je k jednání nezvou. V jakém okamžiku uznají, že jsme zvítězili?

Alexandr Dugin: Nespěchal bych s tvrzením, že je Trump připraven naše vítězství uznat nebo že už je blízko. To je předčasný úsudek. Měli bychom se připravit na vážnou zkoušku: bez hluboké restrukturalizace společnosti vítězství nedosáhneme a jakékoli příměří se za současných podmínek změní v porážku a kolaps země. Čekají nás těžké časy a je příliš brzy na to, abychom polevili.

Pokud zvítězíme, mohou Američané podle vaší logiky tvrdit, že to bylo díky jejich stažení se z konfliktu. Oni se skutečně z přímé účasti stahují a nahrazují ji logistickou podporou a vojenskými experty z Evropy. USA již neusilují o to, aby s námi bojovaly přímo, a přesouvají tuto roli na EU. Pokud Američané po našem vítězství řeknou, že k němu přispěli, můžeme jim odpovědět vděčností: jejich zdrženlivost zachránila lidstvo před jadernou válkou, za což jim patří čest a chvála. Jako projev vděčnosti jim dokonce můžeme nabídnout malou dávku kovů vzácných zemin – jsou stejně cenné jako zlato. A v budoucnu možná společně dosáhneme na hvězdy.

Pokud jde o Evropu, její současná politika vypadá sebevražedně. Směřuje k přímé konfrontaci s námi, což je mnohem vážnější než boj s ukrajinskými nacionalisty. Určitě zvítězíme: jestliže jsme porazili Napoleona a Hitlera, nebude tak těžké vypořádat se s moderní Evropskou unií, oslabenou vnitřními problémy. Ukrajinci, kteří jsou součástí našeho národa, prokázali pozoruhodnou houževnatost, i když bojují na straně globalistického Západu. S nimi je to obtížnější, ale s Evropany, navzdory jejich technice, se žádné velké potíže nepředpokládají. Pokud se Evropa vzpamatuje a dovolí nám, abychom ukrajinskou otázku vyřešili sami, bude to její záchrana. Půjde-li do války, konflikt se neomezí jen na Ukrajinu.

Evropané tvrdí, že je ohrožujeme, ale není tomu tak. Vzpomeňme si, jak po roce 2014 Ukrajinci neustále tvrdili, že Rusové zaútočí a obsadí Krym a Novorosii. Takové akce jsme neplánovali, ale jejich provokace, výhrůžky a genocida rusky hovořících obyvatel nás donutily zasáhnout: Krym se vrátil Rusku a východ Ukrajiny si vybral naši stranu. Tak se juntě dostalo zpětné záminky: „Říkali jsme vám, že Rusové zaútočí“. Dál nás provokovali v Donbasu, mařili minské dohody a nakonec jsme byli nuceni do konfliktu zapojit vojska. Obávám se, že podobný scénář se může opakovat i v případě Evropy: stále mluví o naší hrozbě a pod touto záminkou mohou poslat vojska na Ukrajinu. Pak se naše reakce neomezí jen na její území – začneme válku s Evropou. Pod falešnou záminkou obrany proti nám sami rozpoutají konflikt a my se budeme nuceni bránit.

Taťána Ladějeva: A oni řeknou: no vidíte, my jsme vás varovali, Rusko to udělalo. Měli jsme pravdu.

Alexandr Dugin: V posledních letech jsme něco takového viděli mnohokrát. Proto beru evropské zastánce konfrontace vážně. V těchto podmínkách nabývá naše diplomacie zvláštního významu. V minulosti nám málokdo naslouchal – Amerika a Evropa byly až na výjimky proti. Nyní se poměr sil změnil a je načase, aby naše diplomacie, zahraniční mediální vysílání a veřejně činné osoby našly nový dech. Rozštěpení kolektivního Západu nám otevírá příležitost. Je třeba sdělit naši pravdu různým silám na Západě – v Americe i v Evropě.

Je dobře, že Kirill Dmitrijev odjel do USA – jakékoliv kontakty jsou důležité. Ale ještě důležitější je navázat kontakty s konzervativci v Evropě a Americe. Poté, kdy si uvědomili, že jejich civilizace směřuje do záhuby, snaží se její pád zpomalit. V tom nejsme protivníky, ale spojenci, protože i my hájíme tradiční hodnoty. Upřímně řečeno, Trump má jen tři skutečné přátele: Vladimira Putina, Si Ťin-pchinga a Naréndru Módího. Tito vůdci představují civilizační státy, které si zakládají na tradici a vzdorují globalismu. My všichni – čtyři velmoci – máme společného nepřítele: globalistické síly. V Indii Soros podporuje Módího protivníka Rahula Gándhího, v Číně se globalisté snaží podkopat moc Si Ťin-pchinga, Putin byl prohlášen za hlavního nepřítele globalismu a ve Spojených státech je to Trump. Tento společný nepřítel dnes ovládá Evropskou unii.

Navrhl jsem spojit síly s trumpovci proti globalistům v EU. V amerických médiích to okamžitě vyvolalo rozruch: obávají se, že by se to mohlo stát skutečností. Ale přesně tak bychom měli jednat.

Konstantin Vasiljev – Invaze (1974, skica)