Článek Co zabilo Navalného v Rusku a Liru na Ukrajině? Totéž, co právě zabíjí i Assange… vyšel v deníku Krajské listy 19. února 2024

Foto: Hans Štembera
Popisek: Protest za Alexeje Navalného v Praze

V úterý začal klíčový soud s Julianem Assangem. Tentýž den to bylo deset let, co se na Ukrajině bojuje, a v sobotu to budou dva roky od „regulérní“ války…

Ti z vás, co kdo čtou moje texty pravidelně, vědí, že jsem (i když narozen devět let po jeho smrti) vyrostl v téže vesnici jako Jan Palach a že v duchu tak trochu žiju s ním. O některých hodnotách, které s ním sdílím, jsem se ale dozvěděl až posléze. Například to, že byl i Jan Palach slavjanofil (tedy příznivec slovanství), mi potvrdili až jeho osobní přátelé Hubert Bystřičan a Jan Šolta. Mladého muže, co duší neustále dlel v době národního obrození, po invazi v srpnu 1968 nesmírně ranilo, že naši vlast, zem dvou slovanských národů, násilně okupoval právě slovanský (rusko-ukrajinsko-běloruský) Sovětský svaz, slovanské Polsko a Bulharsko, ba i NDR, kterou nekorektně (ale historicky přesně) považoval za zemi germanizovaných Slovanů.

Se svým slovanstvím to cítím stejně. Kromě jiného jednou za čas zveřejňuji i svůj „Stav slovanských hlav na světových tocích“, který zní aktuálně takto: Prezidentem Chile je Gabriel Boric (Borić), jehož tatínek je Chorvat, zatímco prezidentem Argentiny je Javier Milei, u něhož je Chorvatka zase maminka, rozená Lucić. Pověřencem francouzského prezidenta pro vedení Andorry je aktuálně Polák Patrick Strzoda a guvernérka amerického státu Oregon je Tina Kotek, která je po českém tatínkovi Západoslovanka a Jihoslovanka po své slovinské mamince, rozené Matić. Pro úplnost třeba zmínit i současného premiéra Izraele Netanjahua, jehož tatínek se narodil jako Bencyjon Milejkowski ve Varšavě (i když při průběžném sledování jeho postojů bych místo něj v jeho funkci stokrát radši viděl jeho předchůdce, který se v roce 1995 dal zastřelit za to, že chtěl ve své izraelské vlasti dojednat mír, tedy Jicchaka Rabina, jehož otec se zas narodil na předměstí Kyjeva pod jménem Němija Rubicov.).

Jenom ta „naše“ Katalin Novák(ová), po předcích slovenského původu, už osm dní není maďarskou prezidentkou. Odstoupila s odůvodněním pokání za to, že udělila milost muži, který kryl sexuální zneužívání dětí. (Bývalý biskup, který ji k tomu podle tisku přemluvil, knězem ovšem nadále zůstává…) Kdybych chtěl použít sarkastického humoru, napsal bych, že v případě demise paní prezidentky šlo o dost neslovansky čestný krok, na který by v našem slovanském Česku asi nikdy nedošlo.

Jenomže s tím, o čem chci dneska psát, si humor moc netyká. Po desítkách let míru, následujícího po druhé světové válce (který vycházel z dohod, jež v roce 1945 uskutečnil nově zrozený komunistický východní blok s mnohem více než dnes demokratickým západem), se v letech 1991-2001 v jedné velké krvavé občanské válce s různými ohnisky rozložila srbsko-chorvatsko-bosensko-slovinsko-makedonsko-černohorská jihoslovanská Jugoslávie a tuhle sobotu už to budou dva roky, co spolu otevřeně bojují východoslovanští Ukrajinci a Rusové. (Celkově ovšem konflikt začal už 20. února 2014, což bylo v úterý už taky deset let!) A bohužel ani v této válce se už neumírá jenom na frontě, v lazaretech a pod údery ruských raket v ukrajinském zázemí, a následně i ukrajinských dronů v tom ruském – ale i ve vězeních:

Minulý pátek zemřel v trestanecké kolonii, nacházející se v katastru obce Charp v Jamalo-něneckém autonomním okruhu Ruské federace, Alexej Navalnyj. Bylo mu 47 let, jen o rok víc než mně. Právník a aktivista, který se z kritika všudypřítomné korupce stal ztělesněním liberální opozice vůči režimu Vladimira Putina, se v roce 2020 na pozvání kancléřky Merkelové odjel do Německa léčit po opakované otravě, kterou mu způsobili stoupenci Putinova režimu. Dne 17. ledna 2021 se Navalnyj vrátil do Ruska a byl okamžitě zatčen s tím, že ve vězení stráví dva a půl roku. Později byl odsouzen na dalších devět, a pak ještě na devatenáct. Byl překládán do stále horších a horších vězení, načež byl koncem minulého roku přeložen do vězení v arktické oblasti, kde byla v době jeho smrti teplota minus 30 stupňů.

Po smutné události jeho smrti, která by si zasloužila spíš modlitbu a kontemplativní mlčení, se na sociálních sítích strhl velký ryk. Radikálové z obou „fanouškovských“ stran této války si navzájem nadávali, zatímco ti, kdo si vzpomněli, že mrtvý byl „mimochodem“ taky otcem rodiny, se truchlivě ptali: „Proč se tam jen vracel?“ Jistěže v tom byly vidět motivy i politické, ale já jsem si vzpomněl, že i Pavel Kohout a Pavel Landovský (ačkoli byli členy Charty a dobře věděli, co je doma čeká) se svému úřednímu vyobcování z ČSSR do Rakouska na přelomu 70. a 80. let taky bránili, a kdyby jim tehdejší režim dal tu možnost, nevylučovali možnost návratu. (Pro úplnost je ovšem třeba říct, že tehdy mezi našimi bloky ještě nezuřila otevřená válka. Ta ovšem v dnešní podobě nezuřila, ani když se Alexej Navalnyj vracel zpět…)

Jen málokterý komentující ve spojení s Alexejem Navalným a jeho příběhem ale zmínil jiné jméno a příběh, který se podle mě od toho jeho nedá oddělit: Gonzalo Lira!

Gonzalo Lira byl potomek zakladatele a prezidenta Chile Josého Carrery. Sám Lira už byl ovšem druhou generací Američan, vystudovaný historik a filozof (promoval na prestižní univerzitě Dartmouth College), který se živil jako režisér, dokumentarista a spisovatel. Před lety se odstěhoval do ukrajinského Charkova, kde se oženil a měl dvě ukrajinské děti. Stejně jako Navalnyj byl i Lira „youtuber“, i když zatímco Navalnyj měl na svém Youtube kanálu šest milionů odběratelů, Lira jen tři sta tisíc (ale také miliony zhlédnutí). Ačkoli mnozí ideologové by řekli, že příspěvky jich dvou se politicky neshodovaly, myslím, že je to pohled jen povrchní. Zásadní věc měli společnou: Navalnyj chtěl lepší Rusko a Lira lepší Ukrajinu.

Poprvé byl Gonzalo Lira za své příspěvky na Youtube zatčen 15. dubna 2022. Propuštěn byl ovšem až 6. července 2023 na kauci ve výši jedenáct tisíc amerických dolarů. Když ale 31. července 2023 chtěl odjet ze země, byl na maďarských hranicích zadržen. Na tom by dnes nebylo nic divného, totéž se 1. prosince 2023 stalo i ukrajinskému exprezidentovi z let 2014-2019 (tedy prezidentu-architektu dnešní ukrajinské administrativy!) Petro Porošenkovi. Ani toho dnešní „demokratická“ Ukrajinská republika nepustila ze země, ale aspoň ho pak propustila na svobodu. To se Lirovi už nepoštěstilo…

Vzhledem k tomu, že Gonzalo Lira byl starší než Alexej Navalnyj (loni v únoru mu bylo 55 let) a také těžce nemocný, vznesl Elon Musk loni v prosinci dotaz k ukrajinským orgánům na jeho zdraví. Odpověď zazněla pouze v tom smyslu, že jeho odsouzení bylo zákonné. Dne 12. ledna 2024 pak bylo suše oznámeno, že režisér Gonzalo Lira zemřel v nejmenovaném ukrajinském vězení. Dvěma dětem, které po něm zůstaly (stejně jako po Alexeji Navalném), vzápětí kondolovaly americké i chilské ministerstvo zahraničí.

Jeden můj známý, který se vyzná v internetových vyhledávačích, zjistil, kolik světových agentur, které v den jeho smrti uveřejnily zprávy o úmrtí Alexeje Navalného, informovalo aktuálně i o smrti Gonzala Liry. CNN (16), CBS (17), NBC (17), Wall Street Journal (7), New York Times (22), Washington Post (12), Bloomberg (14) a Reuters (26) se o smrti Liry nezmínily vůbec (přičemž číslo za jejich názvem je počet zmínek o tragédii smrti Alexeje Navalného). Naopak New York Post (6) a Newsweek (8) o smrti Liry informovaly. O českých (i slovenských) médiích radši ani nemluvím…

Když Alexej Navalnyj zemřel, vzpomněl jsem si na slova, která řekl tehdejší předseda vlády České socialistické republiky Stanislav Rázl, když se dozvěděl o smrti Jana Palacha: „Ten nám pěkně zamíchal kartami…“ Kdyby se jeho věta vztáhla na dnešek, Alexeje Navalného a Gonzala Liru, Navalnyj (po jehož smrti v Rusku začal řetěz demonstrací) svou smrtí kartami režimu ve své vlasti alespoň trochu zamíchal, ale Lirovi to zatím moc nevyšlo…

Být slavjanofilem pro Jana Palacha (a koneckonců ani pro mě) nikdy neznamenalo uctívat i to, co je ve slovanství nemocné, ale naopak chtít, aby se vše prohnilé v slovanství léčilo. Třeba aby někteří naši spoluobčané neříkali Rusům „Rusáci“, když i v Rusku existují protiválečná hnutí, jako Rospartizan nebo Svaz výborů matek ruských vojáků. A aby zas jiní, ti opační, neříkali Ukrajincům „Úkáčka“, když i na Ukrajině existuje Ukrajinské mírové hnutí, které protestuje proti válce z opačné strany a jehož předseda Jurij Šejaženko je podle posledních zpráv momentálně taky ve vězení. (Kdopak se tentokrát zeptá na jeho zdravotní stav? Ani Elon Musk to asi všechno nevytrhne sám…)

A važme si i sebe samých, my západní Slované. Vy, kteří tenhle text čtete na Slovensku, jste měli třeba Jána Kuciaka. My jsme aspoň měli Zdeňka Adamec, který v roce 2003 dobrovolně zemřel, aby upozornil na zhoršující se poměry v naší zemi. Tomu se podařilo zamíchat kartami hrůz v naší zemi aspoň potud, že se ho po jeho smrti ujal rakouský nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke, který o jeho poselství (i o tom, co se u nás děje) napsal část knihy a divadelní hru. Ti, kteří přišli po něm (Roman Mášl, Jaroslav Janota), jak to tak bývá, už takové štěstí neměli. Natožpak ti, kteří přišli ještě po nich, u kterých nesmíme znát ani jejich jména…

Rozhodně na tom nejsme špatně ale jenom my Slované, ačkoli právě z požáru v našich krajích (po začátku první světové války z jiskry v bosenském Sarajevu a té druhé zase v polských Hlivicích…) chce opět kdosi nahoře rozdmýchat požár globální.

Australan Julian Assange, zakladatel společnosti WikiLeaks, který zamíchal kartami řady světových zločinných administrativ snad nejsilněji ze všech zmíněných (byl za to taky nominován na Nobelovu cenu míru), po celkem čtrnácti letech nelidského zacházení ve Velké Británii, které je dlouhodobě opravdu neslučitelné s jeho zdravotním stavem, právě absolvuje proces dalšího rozhodujícího řízení, které rozhoduje o jeho vydání do vězení v USA. To vydání by (i po zkušenostech z věznění jeho spolupracovníka Bradleyho Manninga) s pravděpodobností téměř jistoty znamenalo další smrt vězně svědomí, ve světě, který se tak často jako nikdy v dějinách ohání slovem „demokratický“.

Budeme mlčky čekat i na tuto smrt? A na tu Šeljaženkovu? A na další? Já jsem se rozhodl, že nebudu. No a to málo pro začátek, co jsem pro ně zatím mohl udělat, už jsem vlastně udělal. (Napsal a zveřejnil jsem tento text…)