Vzpomínka Mohla být první dámou, ale byla víc. Držela Kunderu i mě. vyšla v deníku Krajské listy 16. září 2024

Foto: Se svolením České televize
Popisek: Milan Kundera se svou ženou Věrou Kunderovou

Minulou sobotu, 14. září, zemřela Věra Kunderová (1935 – 2024), hlasatelka Československé televize z 60. let a manželka spisovatele. Jestli o Evě Hrušínské či Olze Havlové platilo, že osobnost jejich manželů by bez nich byla polovic, o Věře Kunderové to platilo ještě víc.

V noci z pátku na sobotu večer jsem uprostřed deště šel nakoupit do naší večerky a telefonoval jsem se svou kamarádkou Štěpánkou. Shodli jsme se, že znalci krajiny, jako Marko Pogačnik nebo Václav Cílek, upozorňují, že povodně ve svých duchovních souvislostech představují fenomén zrychlené změny, která se třeba děje i v některých rytmických časových obdobích, například v adventu. Já jsem si při tom vzpomněl, jak během tisícileté vody v roce 2002 sice těsně za záplavovou čárou, ale v kontaktu se svou zaplavenou zemí, odcházeli lidé, o nichž jsem věděl, že byli duševně či tělesně dlouhodobě mezi životem a smrtí, například herečka Slávka Budínová nebo výtvarník Jiří Kolář. Někdy v době, kdy jsme si to po telefonu povídali, v pobřežním letovisku Le Touquet-Paris-Plage v Normandii (které bylo předobrazem řady přímořských městeček v díle jejího manželka) odešla Věra Kunderová. Celý život tolik svázaná se dvěma fenomény, svým manželem a rodnou zemí, že jejich ztrátu nemohla přežít bez poškození své podstaty:

Emigrant, v té první generaci, je někdo, kdo visí ve vzduchu. Skutečný domov ztratil a v nové zemi nikdy doma nebude. Já jsem doma denně, když se mi podaří usnout. To ležím na kameni nebo v tůni ve Vydře, v Brně na přehradě, bruslím nebo se koupu ve Vltavě. Já jsem celé noci doma.

Spisovatel se před ní oženil už jednou, s neteří Hugo Haase, operetní zpěvačkou Olgou Haasovou, ale to manželství trvalo jen dva roky, protože Kundera a ženy… No, zkrátka to paní Věra neměla na žádný způsob lehké. Kundera, narozený na (prvního) apríla 1929, se s ní na apríla 1963 oženil a jejich šedesát let trvající manželství právně nebylo nikdy platné, protože si Kundera na radnici na poslední chvíli vyměnil místo se svým svědkem, spisovatelem Vojtěchem Jestřábem. O to platnější bylo fakticky…

Škrtnutý z čs. kultury byl Kundera už jednou, po plamenném projevu proti zbytkům cenzury na sjezdu spisovatelů v roce 1967, a podruhé definitivně po srpnovém zničení Pražského jara, za normalizace. To všechno s ním paní Věra vydržela, včetně pěti let zákazu po srpnu 1968, kdy Kundera musel psát na cizí jména „pod pokrytím“, až mu nakonec, pro obrovský francouzský úspěch jeho románu Žert, v roce 1975 hodila lano univerzita v Rennes a Husákova ČSSR se nejslavnějšího literárního opozičníka ráda zbavila (ano, nejslavnějšího; i přes jisté mezinárodní divadelní úspěchy tehdy jméno Havel venku nikomu nic moc neříkalo, na rozdíl od jména Kundera).

Po odchodu do Francie si tam Kunderovi od faktické hlavy našeho pravého exilu Pavla Tigrida museli vyslechnout, ať si hledí svého a nedělají do politiky: že čs. exil žádnou pražskojarní „třetí cestu“ (mezi kapitalismem a socialismem) prosazovat nebude. A tak se stáhli do levého exilu (nezaměňovat s dnešní novolevicí!), který byl spíš na kulturu. V něm byl hlavou A. J. Liehm, jenž založil časopis Lettre Internationale, který se rychle stal nejslavnější literární revuí v Evropě a vycházel celkem ve 12 jazycích – a Kundera byl samozřejmě jeho oporou. Jeho obrovská západní sláva byla dána i účastí na Liehmově revui. Paní Věra byla tehdy Kunderovi sekretářkou i (tak jako Olga Havlovi) důvěrnicí jeho milostných eskapád i vyhledávanou hostitelkou literární bohémy – její večírky navštívil každý velký umělec, který prošel Paříží, počínaje tím nejmilejším, argentinským spisovatelem Julio Cortázarem.

S Kunderou nesla paní Věra zklamání, když v roce 1984 švédská královská akademie už Kunderovi signalizovala (to je slovo oblíbené dodneška…), že dostane nobelovku, ale pak se nobelovská společnost pro jistotu zeptala Charty, a Havel (který stál na stejných pozicích jako Tigrid, a navíc neměl Kunderu rád) rozhodl, že byl to měl radši od nás dostat někdo jiný, a proti nejslavnějšímu českému spisovateli z velké generace 60. let prosadil posledního žijícího z velké české avantgardy 20. let, básníka Seiferta. Druhé zklamání paní Věra spolunesla, když se Václav Havel v roce 1989 stal prezidentem a rozhodl, že Kundera ve vlasti nemá dostat žádnou funkci (jednalo se o vysokém postu na AMU).

Kunderovi tedy hrdě zůstali do konce života vyhnanci, i když „fešáckými“. Kromě bytu v komplexu nakladatelství Gallimard (přes ulici se supermarketem, o němž se tradovalo, že když do něj paní Věra odchází, pan Milan se za ní dívá, a dokud se zas neobjeví pod oknem, nemůže psát) s domem na karibském ostrově Martinique a pronajatým sídlem na Islandu. Domů sice občas zajeli, ale jen inkognito, podívat se na (tehdy ještě) dobré inscenace pražského či brněnského Národního divadla, za přáteli Trefulkou, Kachlíkem či Jestřábem (či některým z oněch celkem asi šedesáti přátel, které paní Věra na začátku letošního září pozvala na symbolickou rozlučku s panem Milanem).

Poslední velká rána přišla v roce 2008, když Schwarzenbergův a Bakalův Respekt na Kunderu vytáhl aféru z jeho dvaceti let, o níž (jak jsem se v těchto dnech dozvěděl od našeho společného přítele Milana Uhdeho) tehdy osmdesátiletý Kundera už nic nevěděl, protože na inkriminované šedesát let staré události (které v době stalinistického řádění byly na denním pořádku) kompletně zapomněl.

Tak jako Zdena Salivarová po obvinění z agentství StB neměla sílu nic vyvracet a dělal to za ni manžel Josef Škvorecký, tak za pražskou kavárnou vláčeného manžela Milana udílela rozhovory Věra Kunderová. To ona vyřizovala jeho korespondenci, pořádala jeho spisy a v poslední době byla i spolutvůrkyní překladů jeho nečesky psaných knížek do rodné češtiny. To ona, jako protiváhu pražské Bakalovy Knihovny Václava Havla, založila brněnskou Knihovnu Milana Kundery – bez vlastnictví jakéhokoli oligarchy.

Pravda, jeden oligarcha se na životech manželů Kunderových taky podepsal. On i ona by umírali jako Francouzi, kdyby jim české občanství nevrátila vláda jistého Babiše, která v roce 2019 po několika zamítnutých návrzích předchozích vlád (!) vyslyšela návrh tehdejšího velvyslance ve Francii, jehož jméno možná budete znát, dnešního „veřejného nepřítele“, profesora Petra Druláka.

U zmíněné korespondence Kunderových, která byla doménou paní Věry, bych se na závěr rád zastavil. Když v roce 2020 zemřel A. J. Liehm, který byl mým velkým učitelem (do té míry, že mi i radil, kde studovat či pracovat), napsal jsem do Kulturních novin o něm velký nekrolog (text, v němž je zahrnut, najdete nad tímto odstavcem), a ten nekrolog naše věrná čtenářka, spisovatelka Eva Kantůrková, poslala i Kunderovým. Odepsala samozřejmě paní Věra a moc mě pochválila. A protože u těch, jichž i povšimla, měla ve zvyku i dál jejich psaní sledovat, poté co jsem po smrti jejího muže napsal do Krajských listů o jeho významu celý seriál, nechala mi na své náklady poslat nově vyšlý český překlad Kunderovy poslední do češtiny přeložené novely Totožnost.

Škoda, že jsme se s paní Věrou nikdy neměli možnost potkat fyzicky. Pomodlím se za ni, ale myslím, že to přespříliš potřebovat nebude. Ona si to nebe zaslouží.

Zdroje: Jiří P. Kříž a kolektiv: Český spor o Milana Kunderu, rozmluvy s přáteli Antonínem Jaroslavem Liehmem, Sylvií Richterovou a Milanem Uhdem


Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).