Česky Konstantin Vasiljev – Hvězdná obloha (1970); via Staroverci Ljubljana.

Péče o přírodu (= Green Deal, pozn. redakce), v jejímž jménu budou ultraglobalisté snižovat počet obyvatel, je velmi zajímavá věc. Kde se takříkajíc vzali tito „zelení“? To je samostatné téma. Ale přesto se chci podělit o některé informace. Myslím, že o tomto tématu budeme ještě hovořit. Faktem je, že „zelení“ v Německu měli u svého zrodu tři osoby: Haus Leiter, Mann a Schilly. [1] Haus Leiter August Haußleiter se prezentoval jako sirotek, no, ne sirotek z Kazaně[2], ale berlínský sirotek, který za války přišel o doklady… Ale pak se provalily jeho nacistické výroky a jeho účast v malých pravicových skupinách po válce. A to automaticky znamená spolupráci s BND (Bundesnachrichtendienst), „práci pod kuratelou“. Faktem je, že pravicové skupiny byly po válce pod kontrolou německé tajné služby a CIA. A najednou se August Haußleiter mění z pravičáka v Zeleného, ze Šavla se stává Pavel.

Další muž, Schilly Otto Georg Schily, se proslavil jako právník-terorista z Rote Armee FraktionČesky, která byla rovněž pod dohledem německých tajných služeb. U soudu obhajoval Enslinovou, Baadera a Meinhofovou. To byli takoví „levičáci“, takříkajíc teroristé, kteří náhle spáchali ve vězení sebevraždu.

V osmdesátých letech, kdy bylo jasné, že doba klasické levice pomíjí, bylo zapotřebí nového řízeného týmu ve stejném oboru, ale jiného typu, závislého na kurátorech. A je zajímavé, že němečtí Zelení, ať už je to BaerbockČesky, Beck HabeckČesky nebo KellyČesky [3], jsou slovy pacifisté a humanisté, ale jakmile dojde na zahraniční politiku, zejména u Zelených druhé generace, stávají se z nich jestřábi. A přirozeně na straně kolektivního Západu a korporací.

Mnoho lidí, kteří prožili 60. a 70. léta a patří k poválečné generaci – jako já, a 60. a 70. léta byla dobou bezuzdného vědeckotechnického a průmyslově-ekonomického pokroku -, těžko věří, že životnost průmyslově-technické civilizace je omezená. Jsou objektivně omezení.

Tím nechci říci, že davosiané[5] mají pravdu. Spekulují však o tom, že exponenciální růst skutečně nemůže být věčný. A v zásadě to musíme pochopit, abychom mohli vytvořit postexponenciální svět způsobem, který by vyhovoval většině lidstva, nikoli těm, kteří se scházejí v Davosu a doporučují lidstvu, aby vyhynulo. Jde však o to, že ne všechny lidi z 60.-70. let minulého století tyto řeči o konečné životnosti průmyslové civilizace překvapí.

Jde o to, že v 60.-70. letech bylo velmi módní téma – problém komunikace s mimozemskými civilizacemi – Communication with Extraterrestrial Intelligence. Nebo také problém CETI[4]. Semináře a konference o tomto problému se konaly v Bjurakanu v Arménii. A hlavní otázka, o které se tam lidé dohadovali, byla kromě technických problémů: Jsme ve vesmíru sami, nebo ne? A dvěma hlavními oponenty, no, častěji v nepřítomnosti než osobně, byli polský spisovatel science fiction Stanislav Lem a sovětský astronom Šklovskij, autor nesmírně populární knihy „Vesmír. Život. Mysl.“ Lem věřil, že jsme ve vesmíru naprosto osamoceni, a to nejen v naší galaxii, ale i v metagalaxii. A Šklovskij tvrdil a matematicky dokazoval, že mimozemské civilizace existovat musí. A to v nemalém počtu. A pak vyvstala otázka. A pokud tomu tak skutečně je, proč dosud nedošlo k žádnému kontaktu s mimozemšťany? Argumenty ufologů v této věci, paleo- a neo-kontakty byly odmítnuty, protože žádný z nich nebyl prokázán. Takže nejzávažnějším argumentem, který mnohé přesvědčil, bylo, že „doba průmyslově-technické fáze ve vývoji každé civilizace je natolik omezená, že nemají čas do hlubokého vesmíru se vydat“. Možná tedy ve vesmíru existuje mnoho civilizací, ale objektivně je to osamocenost. Neexistuje žádný kontakt.

Nový světový řád, který je životně důležitý pro průmyslově-obchodně-informační civilizaci, představuje smrtelnou hrozbu pro celý svět. Jak ukázala zkušenost, socialistické alternativy v rámci této civilizace jsou dočasné, na 2-3 generace, a degenerují v určitý druh kapitalismu, protože taková je jejich povaha, vyjádřená strukturou jejích nezvratně krizového způsobu reprodukce: výroba -> směna -> spotřeba -> pokrok -> pokles zaměstnanosti -> výroba fikcí -> růst dluhů -> revoluce -> světová válka. A proto se pozoruje Velké ticho vesmíru – civilizace se nestávají kosmicky významnými, protože buď zanikají na konzum, nebo se zapouzdřují, protože změnily svou povahu z průmyslové a obchodní na biocenotickou bez měst a přestávají být civilizacemi.
az118.livejournal.com

Zda je přechod do vesmíru na nějakém jiném základě vůbec možný – tato otázka zůstala čistě teoretickou. Vydat se za hranice průmyslové civilizace je něco, co je přípustné čistě teoreticky. Třetí říše byla možná na pokraji takového skoku, ale válka ho zablokovala. Snad byl na pokraji takového skoku SSSR v 70. letech, ale pokus zmařila nomenklatura. To znamená, že k němu nedošlo. A nyní západní špičky ve vlastním zájmu průmyslový rozvoj záměrně likvidují. To znamená, že doba existence průmyslově-technické civilizace je dána především energií, jejím energetickým potenciálem. Současná pozemská civilizace tedy zvládla pouze 16 % energetického potenciálu planety. A podle prognóz, pokud je možné pokročit, bude to jen o velmi málo, jen o několik procent.

Již jsme hovořili o konferenci v roce 2018 v Santa Fe Complexity Institute, která podle mého názoru znamenala pro západní elity zlom, přechod od evolučního, abych tak řekl, postkapitalismu – rychlý, revoluční krok. Nyní se dotknu energetické části této konference. Téma energie bylo součástí zprávy Jeffa Manna a Joela Wainwrighta. Přednáška se jmenovala „Kolaps komplexních společností 3.0. Klima, energie, ekonomika a Zugzwang[6]“. Mann a Wainwright zdůraznili dva body. „Energetické problémy dnes patří k neřešeným a pravděpodobně neřešitelným problémům průmyslového produktivního rozvoje kapitalistického systému“. Za druhé, „problémy světové energetiky nespočívají ve vyčerpání zásob ropy, plynu a kovů včetně vzácných zemin, ale v neustálém poklesu účinnosti těžby energie, což efektivitu výroby automaticky snižuje“.

Existuje takový ukazatel jako EROEI[7] (angl. energy return on energy invested). To znamená, že jde o ukazatel energetické rentability, tedy kolik energie jste investovali, abyste energii získali. Podle odborníků průmyslově vyspělé země překročily vrchol energetické návratnosti ropy. Na přelomu 40. a 50. let minulého století činil EROEI u fosilních paliv 50:1. To znamená, že uhlí a rašelina, vzato odděleně, byly na počátku 60. let na úrovni 44,1. A u plynu v polovině 60. let je EROEI 150:1. Výpočty ukazují, že pokud nedojde před rokem 2050 k nějaké globální katastrofě, bude EROEI jen o málo vyšší než na počátku 19. století. Mann a Wainwright připisují katastrofu EROEI třem skupinám faktorů. První z nich: Neustálé zhoršování podmínek těžby ropy a zemního plynu, a to nejen těžby, ale i průzkumu a zátěže infrastruktury. Vše se rychle zdražuje. Jestliže v polovině 60. let byl EROEI u saúdské ropy 120:1, nyní je to 15:1 a u břidlicové ropy a plynu 7,5:1. V současné době je EROEI u ropy a zemního plynu nižší než u saúdské ropy.

Druhý důvod: Negativní vliv zvyšování podílu tzv. obnovitelných zdrojů v energetickém mixu. To je něco, co mají „zelení“ velmi rádi: slunce, vítr, voda, elektrické baterie. V některých západních zemích dosáhl podíl těchto obnovitelných zdrojů energie 25-27 %. Jde však o to, že OZE mají velmi nízký EROEI, v případě větru 17:1, lithiové baterie pro elektromobily 7:1, geotermie 4:1 a sluneční energie 3:1. V případě větrných elektráren se jedná o velmi nízký EROEI. Z tohoto důvodu účinnost energie skokově klesá a s ní i účinnost výroby. Kromě toho, dnes slunce je, zítra není, dnes fouká vítr jedním směrem a zítra jiným, a vy si nemůžete nic odepřít…

Třetí důvod: Pokud jde o jadernou energetiku, je následující: EROEI energie vyrobené v reaktorech s rychlýchmi neutrony nebo thoriových reaktorech je 75-60:1. Byly vyvinuty v SSSR v 80. letech, ale přes jejich velkou bezpečnost se prakticky nikde neuvádějí do provozu. EROEI většiny jaderných reaktorů s difúzním obohacením je 10:1. To však stačí na pokrytí potřeb země, jako je Francie.

Nejperspektivnějším směrem energetiky, který umožňuje alespoň oddálit krizi o 50-70 let, je jaderná energetika, ale právě proti jaderným elektrárnám Zelení bojují. Vezmeme-li v úvahu, že jsou výtvorem západních tajných služeb, tedy ultraglobalistů, je vše zcela jasné. „Zeleným“ je jedno, že postupný pokles EROEI působí na snižování HDP a reálných příjmů obyvatelstva.

„Zelení“ jsou obecně první stranou v Evropě, která slibuje budoucí zhoršení života, nikoli jeho zlepšení. Navíc prosazují snižování spotřeby ve jménu falešného hesla „záchrana přírody před člověkem“. A aby se alespoň udržela současná úroveň, je třeba do jejího udržování investovat stále více peněz. Ukazuje se, že existence kapitalismu je prakticky nemožná nejen ze sociálně-ekonomických, ale i z energetických důvodů.

V příštím čtvrtstoletí bude HDP s klesajícím EROEI neustále klesat; jaderná energie tento proces pouze na chvíli zpomalí. A zde je to, co píší Mann a Wainwright: „Neinformovaným se může zdát, že situace v energetice není zdaleka tak kritická. Protože i v tom nejnepříznivějším případě je nepravděpodobné, že by EROEI byla do roku 2035 nižší než 15-10:1. To však není pravda. Jinými slovy, z každých 15-10 jednotek vyrobené energie bude pouze jedna jednotka použita na výrobu samotné energie“. Autoři zprávy se však předem ohrazují proti „neinformovanosti“. „Efektivita v energetice je pouze jedním z faktorů ekonomické efektivnosti, ta je zajištěna také: 1) kvalitou zdrojů používaných jako předmět práce, efektivností hlavních výrobních prostředků, úrovní rozvoje infrastruktury. Při EROEI 50:1 šla značná část efektivní energie na kompenzaci řady nákladných provozů, školení, nákladných infrastrukturních projektů. S EROEI 15-10:1 je to prakticky nemožné a hned se objevuje několik ekonomických problémů. V rámci socialismu, jak je teoreticky přijímán, jsou tyto problémy samozřejmě řešitelné.

Příběh je postaven na archetypu. Archetypy se od vzniku moderního lidstva nezměnily. Není proto překvapivé, že pohádky sovětského období reprodukují to, co je již známé. Otázkou je, co ze známého se reprodukuje a jak. A zde je příznačné, že celý komplex dětských pohádek sovětského období lze podle mého názoru rozdělit na dva typy – pohanské a sociální. Pohanská klasika je pochopitelná. Ale k těm sociálním patří Buratino, Neználek a já bych přidal ještě Čeburašku a Strýčka Fjodora. A v nich se už projevuje sovětský archetyp vztahů. To, že jsou tyto zápletky, tito hrdinové a tento typ vztahů aktuální, ukazuje, že sovětská idea je živá a logicky navazuje na nevyčerpatelné pohanské archetypy, jako by překračovala buržoazní kulturu. A tam, kde se jí drží, ji přetváří pod sebe až k naprosté ideologické odlišnosti.
kryloyashher.livejournal.com

Bylo by to řešitelné, kdyby nešlo o zachování moci a privilegií světových špiček, které toto zhoršení života hodlají svalit na 90 % obyvatelstva. Je zajímavé, že první průmyslová revoluce sice položila základy průmyslového systému, ale omezený potenciál tohoto raného průmyslového systému donutil kapitalisty kompenzovat to brutálním vykořisťováním proletářů, což rozvoj systému zpomalilo. Ta druhá průmyslová revoluce, spalovací motor a další věci, dramaticky zvýšily EROEI, uhlí – 75:1. A to vedlo ke kvalitativní změně samotného kapitalismu, umožnilo zvýšit vyrobený produkt a část z něj vynaložit na zvýšení blahobytu dělníků. A proto je třeba je odměnit, integrovat do systému a příliš na ně netlačit.

Třídní boj a koloniální a polokoloniální expanze samozřejmě hrály významnou roli v tomto minimálním, ale pro pracující lid důležitém nárůstu. Pokud však vytvořený produkt a energetický potenciál systému zůstával na úrovni raného průmyslu první průmyslové revoluce, nebylo z čeho podíl zvyšovat. Jinými slovy, tři skupiny faktorů: průmyslová revoluce, koloniální expanze v polovině 19. století a třídní boj proletariátu proměnily kapitalistický způsob z pokročilého na dominantní a zformovaly systém do kapitalistického celku. V této podobě existoval 150 let. Dnes je expanze v prostoru nemožná. Průmyslový systém upadá, energetický potenciál systému také rychle klesá, a to vše znamená, že historický prostor kapitalismu se smršťuje jako šagrénová kůže[8], a jedním z nejjasnějších projevů tohoto je energie. [9]

A znovu se nám připomíná náš Pobisk Kuzněcov, který 40 let před konferencí v Santa Fe předpověděl energetickou jehlu smrti Kostějova[10] kapitalismu. Připomínám, že na samém počátku 80. let Pobisk Kuzněcov na základě pečlivých propočtů vyslovil následující předpověď (pro Andropova): „V letech 93-95 překročí počet dolarů spotřebovaných ve světové ekonomice mezní hranice. V důsledku toho začne hyperinflace takového rozsahu, při níž nebude moci normálně fungovat kap-systém. Začnou se hroutit banky.“ A v analytické poznámce Andropovovi Kuzněcov napsal: „Do roku 2000 se kapitalismus zhroutí.“ Tato předpověď se nenaplnila. Z jednoduchého důvodu. zhroutil se SSSR, přesněji řečeno byl zničen, a kapitalismus si nadělil 15-20 let života tím, že socialistický tábor vyraboval. Ale vše skončilo v roce 2008 a pak už se konec jen přibližuje. A aby si zachovali svou moc a privilegia, zahájili vrcholní představitelé světa takovou transformaci světového systému, při níž všechna břemena dopadnou na 90 % světové populace.

Moderní postburžoazie, nasycená totální ironií vůči nejvyšším posvátným hodnotám, jako žaludeční kyselina rozežírá skutečnou kulturu a civilizaci, která ji tvoří, a její asimilované produkty rozkladu se stávají potravou liberálně vzdělaných filistrů informační konzumní společnosti a katalyzátory nové arogance. Lakmusovým papírkem takové postburžoaznosti je postoj k tradici a státu, jehož odmítání je provázeno uvolňováním této kyseliny a nostalgií po poručíku Golicynovi [11], který už není knížetem, ale hrdinou února 1917 a pozdních sovětských anekdot.
Oleg Davydov.

Svět exponenciály skončí a přijde svět asymptoty. Jde však o to, že svět asymptoty může být jiný. Může to být návrat k represivním formám raného kapitalismu nebo předkapitalismu XV-XVI století. Může být kastovní. Ale může být i relativně rovnostářský. A to je otázka sociálního boje. Je otázkou, nakolik to budou masy na Západě schopny pochopit, přestože jsou konformní a nechtějí náhlé převraty. Myslím si, že stále více lidí na Západě si uvědomuje, že je nad nimi sekera a že je brzy pošlou do nejhorší verze asymptoty… Když to přeložíme do jazyka Strugackého románu „Ostrovní říše“ [12], je to vnější kruh, ten nejhnusnější. A podle všeho by se lidé, alespoň v to doufám, měli začít bránit.