Velezrada a kolaborace v Evropě

Esej High Treason and Collaboration in Europe vyšel na serveru Arktos Journal 4. března 2025

Na konci druhé světové války byly uplatněny tvrdé represálie proti těm, kdo s Němci nebo pro Němce pracovali. Mnozí, kteří spolupracovali, zůstali nedotčení a mnozí, kteří byli za kolaboraci zabit, nebyli vinni. Šlo tedy přinejmenším o velmi hrubé a zcela svévolné vyřizování účtů. Oběti, jak se tehdy tvrdilo, byly trestány za kolaboraci s Němci, za zradu a velezradu.

Ve Francii bylo zavražděno nejméně 100 000 lidí, často tím nejzrůdnějším způsobem, za to, že byli skutečnými nebo domnělými kollabo, jak se ve Francii kolaborantům říkalo. Pachatelé, obvykle označující sami sebe za „bojovníky Resistence“, nebyli nikdy nuceni se za své zločiny zodpovídat a zůstali nepotrestáni. Vypuknutí poválečné násilné pomsty ve Francii nemá v moderních evropských dějinách obdoby[1]. V západní Evropě je na druhém místě Belgie s tisíci lidí zabitými jak „odbojáři“, tak narychlo jmenovanými úředníky. Kvůli spolupráci s Němci bylo sestaveno nejméně 700 000 aktů (při dospělé populaci něco málo přes čtyři miliony). Desetitisíce byly odsouzeny, mnozí byli posláni do státních vězení nebo na nucené práce v uhelných dolech. Všichni byli zbaveni svých občanských práv. V Nizozemsku bylo do koncentračních táborů posláno více než 100 000 lidí, kteří nahradili Židy, odbojáře a disidenty.

Pierre Laval, vůdce francouzské vlády v letech 1940 až 1944, známé jako „vláda Vichy“, byl odvlečen před soud, ve vykonstruovaném procesu odsouzen za velezradu a popraven popravčí četou. K trestu smrti za velezradu byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen a zastřelen i vůdce nizozemského nacionálně socialistického hnutí (NSB) Anton Mussert. Oba patřili k malému počtu evropských politických vůdců zabitých za to, co bezpočet jiných také dělalo, ale nebyli za to potrestáni. Dalšími významnými osobnostmi byli Nor Vidkun Quisling a Slovák Jozef Tiso. Nejhledanějšímu belgickému „kolaborantovi“, Léonu Degrellemu, který se ve Waffen-SS propracoval na generála, se na poslední chvíli podařilo uprchnout do Španělska.

Ani kolaborace ani zrada nebyly z právního hlediska dobře definované. Navíc při důsledném uplatňování definic dodržovaných úřady, soudy a jejich přisluhovači by muselo být tolik lidí zastřeleno, uvrženo do vězení nebo odsouzeno k nuceným pracím, že by se celá „osvobozená“ Evropa stala vylidněnou pekelnou dírou. Nicméně v tomto bodě (stejně jako ve většině dalších otázek) jak kolektivní západní historické vyprávění, tak i různé národní historické narativy náležitě zkonstruovaly a udržovaly verzi historie, která žádné nuance nebere v úvahu.

Co oficiální historie (např. vyučovaná ve vzdělávacím systému a prezentovaná v médiích) nezmiňuje, že někteří z nejpilnějších „kolaborantů“ zůstali po roce 1945 nedotčeni. Důvod? Byli obvykle dost bohatí, mocní a dobře propojení, jako Frits Fentener van Vlissingen, nejmocnější nizozemský obchodník, sedící v představenstvech všech velkých nizozemských firem. Byl jmenován předsedou státní komise zřízené k očištění nizozemských podniků od nacistických kolaborantů (!).

Co se týče oněch válečných let, kdy Němci velkou část Evropy okupovali, co přesně byla kolaborace, co bylo považováno za zradu, co za velezradu?

Za kolaboraci se považovalo vykonávání práce pro Němce, obchodování s nimi nebo dokonce poměr s německým vojákem. Avšak poté, kdy se Francie, Nizozemsko a Belgie na jaře 1940 Německu vzdaly, tam podle mezinárodního práva (uznávaných pravidel vedení války) Němci skutečně představovali zcela legitimní moc, i když s místními odchylkami. To znamenalo, že absolutně nebylo ani nezákonné, ani morálně závadné pro ně pracovat nebo s nimi a obchodovat. Brzy poté, kdy se jejich vlády a armády vzdaly a vlády a mnozí političtí vůdci uprchli do Anglie, si Evropané pod německou okupací uvědomili, že aby mohli žít, potřebují pracovat, a to často znamená pracovat pro Němce a s Němci. Miliony dalších z okupovaných zemí odešly pracovat do Německa, kde byly lepší platy a pracovní podmínky. Tedy do doby, než Angličané a Američané začali německá města bombardovat.

Statisíce Evropanů vstoupily do Wehrmachtu a SS. Ze západní Evropy mezi ně patří 25 000 Nizozemců, 20 000 Francouzů a téměř 20 000 belgických dobrovolníků SS. Málokdo si stále neuvědomuje, že ani vstup do německých ozbrojených sil nepředstavoval jednoznačný případ „kolaborace“, protože tak mnozí učinili ze skutečné touhy bojovat proti komunismu. Mnoho Evropanů sovětský komunismus nenávidělo a bylo připraveno riskovat své životy, aby zabránili sovětskému převzetí západní Evropy, což se v určitém okamžiku zdálo být velmi reálnou možností.

Od poválečných čistek a vlny pomsty bylo základním prvkem oficiálního vyprávění, že když Němci odešli, všichni, kdo s nimi kolaborovali, museli být potrestáni jako nezbytný předpoklad sociální a ekonomické rekonstrukce. Každý, kdo si dá tu práci fakta si ověřit, dospěje k závěru, že je to pohádka. Dnes jsou pojmy kolaborace, zrada a velezrada zmiňovány výhradně v souvislosti s německou okupací za druhé světové války. Nejsou nikdy zmíněny v souvislosti s jinými srovnatelnými historickými událostmi, jako je francouzská revoluce a napoleonská Evropa. V letech 1793 až 1815 Francouzi okupovali velkou část Evropy a užívali si široké „kolaborace“ ve všech sociálních úrovních okupovaných národů. Po Napoleonově odchodu z jeviště však v Evropě nebyl nikdo obviněn z kolaborace, zrady nebo velezrady a nikdo za to nebyl potrestán. Totéž platí pro další evropské války, během nichž vítězný nepřítel poražený národ obsadil, s výjimkou druhé světové války.

Velezrada je samozřejmě zvláštní případ, už jen proto, že ji může spáchat jen velmi malý počet lidí. Člověk musí mít přístup k tajným vládním informacím nebo být fyzicky blízko nejvyšším úrovním byrokracie nebo vlády. Ostatně podle římského práva, kde pojem perduellio (velezrada) vznikl, jde o snahu sesadit či zabít nejvyšší státní představitele a svrhnout tak národní vládu či hlavu státu. Zrada ve válečných dobách je činem, který zemi poškozuje a přináší prospěch nepřátelským zájmům. V době míru jsou to činy, které škodí vlastní zemi a prospívají cizím zájmům.

Pokud by teorie a praxe poválečného evropského zacházení s kolaboranty, zrádci a velezrádci byla aplikována na současné poměry, jaký by byl výsledek? Existují nějací podezřelí ze zrady, velezrady nebo kolaborace?

No ano, existují! V první řadě by se od každého, kdo slouží své zemi ve vysoké nebo oficiální státní funkci, mělo a má v první řadě očekávat, že bude hájit zájmy vlastního národa a svých spoluobčanů, tedy lidí, které zastupuje. Například úřadující generální tajemník Mark Rutte, představitel NATO, když byl v letech 2010 až 2024 premiérem Nizozemska. Rutte byl také úzce spojen se Světovým ekonomickým fórem jako takzvaný Young Global Leader[2].

Čí zájmy tedy Rutte po celou tu dobu zastupoval? Čí zájmy zastupuje německá ministryně zahraničí Annalena Baerbock, další Young Global Leader? Co na to finský premiér Alexander Stubb, rovněž Young Global Leader? A co Young Global Leaders Emmanuel Macron a bývalí premiéři David Cameron (UK), Matteo Renzi (Itálie) a Leo Varadkar (Irsko)? Oficiální stránka WEF se chlubí: V „souladuČesky s posláním Světového ekonomického fóra se snažíme podporovat spolupráci veřejného a soukromého sektoru v globálním veřejném zájmu. Spojuje nás přesvědčení, že dnešní naléhavé problémy představují příležitost k vybudování lepší budoucnosti napříč sektory a hranicemi“ (má zvýraznění).

Globální veřejný zájem má tedy přednost před národními zájmy, a je to dokonce uvedeno jako oficiální politika těch, kdo se Young Global Leader stali. Pokud to nepředstavuje zradu, nebo dokonce velezradu, měli bychom se ptát, co tedy pak znamenají. Pokud se použijí kritéria poválečné čistky, je to sakra jasná zrada a pachatelé si zaslouží být souzeni a odsouzeni. Možná i popravčí četu, ale tohle rozhodnutí by mělo být ponecháno na soudci.

Kromě těchto a stovek dalších velezrádců po celé západní Evropě sloužících zájmům WEF, WHO a dalších nevládních organizací na úkor mnoha svých spoluobčanů, například tím, že jezdí na setkání  WEF, existuje bezpočet kolaborantů, opět podle kritérií stanovených a uplatňovaných v bezprostředně poválečném období. Mezi ně, opět podle standardů zavedených před osmdesáti lety, patří lidé pracující na nižších úrovních pro desítky nevládních organizací, obvykle v projektech řízených nebo koordinovaných USAID, která je rozpouštěna, protože jde o zločineckou organizaci.

Patří k nim také desítky tisíc příslušníků ozbrojených sil NATO (dnes všichni dobrovolníci!), kteří se účastní ilegálních kampaní a tažení pod vedením USA proti Jugoslávii, Srbsku, Iráku, Sýrii, Libyi a Afghánistánu. Jaký přesně je zásadní rozdíl mezi tím, co dělají, a válečnými dobrovolníky SS? Mohou se považovat za šťastné, že nikdy nebyli nuceni se za své činy zodpovídat a že jsou ještě naživu, místo aby zahynuli ve vlně pomstychtivého veřejného hněvu.

Nyní, když Donald Trump zahájil boj se zlým monstrem zvaným globalismus, je velká šance, že se k němu mohou připojit i Evropané. V každém případě je načase, aby se zločinci vedoucí různé režimy EU a jejich přisluhovači (jako jsou presstituti pracující pro MSM) museli zodpovídat za hrozné zločiny, které spáchali, v neposlední řadě za to, že donutili své spoluobčany nechat se očkovat proti Covidu.

Srovnáme-li orgie pomstychtivého násilí proti „kolaborantům“ a zrádcům na konci druhé světové války s bezstarostností, s jakou tolik našich současníků kolaboruje, napomáhá válečným zločinům a nejrůznějších zločinů se dopouští, k mnoha těm, které nás již obklopují, se přidává další do očí bijící rozpor.

Jako mnoho jiných, i tento rozpor vyplývá z kombinace bezduchého přehánění a záměrné slepoty. Poválečné vyřizování účtů bylo žalostně nehorázné. Snadnost, s jakou se dnes tolik lidí dopouští zločinů, za které by měli být skutečně potrestáni, je navíc podmíněna systematickým překrucováním dějin: všichni Němci byli údajně špatní, zatímco všichni spojenci a „odbojáři“ byli údajně dobří.

Nyní, když zejména Němci v původní Spolkové republice svou věčnou vinu a odpovědnost za všechny zločiny spáchané během druhé světové války náležitě internalizovali a přijali, jako by potomci zejména západních spojenců věřili, že si mohou dělat, co chtějí, a projde jim to. Všichni jsou potomky těch stejných lidí, kteří byli nápomocni při rozpoutání válečných hrůz v roce 1939.

Dnes se stejná válečnická strana dožaduje války s Ruskem. Celý svět nyní skutečně vidí, že se dopouštějí nejhoršího druhu zrady: prosazují válku, kterou si většina voličů absolutně nepřeje.

Někteří lidé se nikdy nepoučí.