Další snaha o obnovení válečných pravomocí Kongresu ztroskotala.

Vyhlášení války Japonsku podepisuje za Senát tajemník Senátu plukovník Edwin A. Halsey, sleduje to senátor Ton Connally, předseda senátního výboru pro zahraniční vztahy. (Bettmann/Getty)

Občas se na sociálních sítích objeí starý prezentační snímek IBM, údajně z roku 1979. Stojí na něm: POČÍTAČ NIKDY NEMŮŽE BÝT ZODPOVĚDNÝ … PROTO POČÍTAČ NIKDY NESMÍ VYDÁVAT ZÁVAZNÝ PŘÍKAZ. Tehdy to byla moudrá věta, která se dnes – vzhledem k tomu, že naše schopnost porušovat tuto maximu s digitálními technologiemi jen roste – zdá být ještě moudřejší. A pokud z věty vypustíme slovo počítač, máme tu zásadu, která může platit stejně pro všechny doby a všechna místa: Osoby nebo věci, které nemohou být nikdy pohnány k odpovědnosti, nesmí nikdy vydat závazný příkaz.

Může smlouva vyhlásit válku? Kongres si to asi myslí. Kongres ovšem už dlouho rád nechává prezidenty jít do války bez jejího vyhlášení, takže by to nikoho nemuselo překvapovat. Obvykle jde o to nebýt odpovědný, když přenechávám závazná rozhodování druhým.

Možná jste stejně jako já před pár týdny přehlédli pozměňovací návrh č. 222 senátora Randa Paula k zákonu o autorizaci národní obrany na fiskální rok 2024. Měl krátkou životnost. K Paulovi z Kentucky se v podpoře připojilo pouze patnáct senátorů, všichni republikáni, včetně Rona Johnsona z Wisconsinu, Marca Rubia z Floridy a Mikea Leeho z Utahu. Meritum pozměňovacího návrhu znělo následovně: Vyjádřit právní názor Kongresu, že článek 5 Severoatlantické smlouvy nepozastavuje ústavní požadavek, že Kongres vyhlašuje válku dříve, než do ní Spojené státy vstoupí.
Třiaosmdesát amerických senátorůČesky si zjevně myslí, že je pouze otázkou sémantiky, jestli plněni amerických smluvních závazků prezidentem určuje, zda země ve válce je či není – anebo že je to jen na něm.

Ve snaze být k těm, kdo si nad tím myjí ruce nadlidsky milosrdní, mohli bychom snad sofistikovaně nadnést, že naše smlouva o NATO, když ji v roce 1949 Senát schvaloval, byla jakýmsi kongresovým předvyhlášením války, šekem, který měl být proplacen podle uvážení budoucího prezidenta. Kongres koneckonců od roku 1942 žádnou válku nevyhlásil, namísto toho se spokojil s povolením použít vojenskou sílu. Nicméně pokud by smlouvu NATO bývala podepsala kromě Senátu i Sněmovna reprezentantů[1], což se nestalo, text článku 5 stále ponechává dostatek prostoru pro zajištění toho, aby k válce nedošlo, a to ani k nevyhlášené. Na základě svých vlastních podmínek pozastavení ústavního požadavku vyhlášení války Kongresem nepožaduje:

Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.

Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.

Oprávnění k použití vojenské síly – zjevně do určité míry, ale neomezené předběžné vyhlášení války? No, pokud jako národ nezačneme přijímat rozkazy od této Rady bezpečnosti, tak ani náhodou.

Paul svým neúspěšným pozměňovacím návrhem pokračuje v donkichotské snaze svého otce obnovit válečné pravomoci Kongresu. Neochota naprosté většiny jeho kolegů potvrdit odpovědnost Kongresu za válku je, jak již bylo řečeno, typická pro naše zákonodárce obou stran. Je však také typická pro celou naši kulturu, kromě úcty k nekontrolovatelnému administrativnímu státuČesky a bezpečnostnímu aparátu výkonné moci. Legislativa a smlouvy jsou určitým druhem technologie a my Američané jsme zpravidla vůči svým technologiím velmi uctiví.

Lidské nástroje jsou svými tvůrci určeny k cílům, které formují svět a formují zpětně i své uživatele. Americká ústava je takovým nástrojem a její tvůrci se v našich třech složkách vlády snažili zajistit lidskou odpovědnost za mechanismy vytvořené našimi zákony a institucemi. Muži a ženy, kteří zastávají předepsané úřady, musí samozřejmě vykonávat své úřední pravomoci, pokud mají být kontrolou zneužití ze strany tohoto orgánu. Jak jsme zjistili, zejména při sledování zákonodárné moci, v praxi na tyto pravomoci mohou dobrovolně rezignovat ve snaze vyhnout se odpovědnosti, a také tak činí.

Tento akt vyhýbání se zřetelně ukazuje typickou morální pasivitu tohoto legalismu. Ochota Kongresu nechat článek 5 NATO standardně vyhlásit budoucí válku nebo zmocnit prezidenta k použití vojenské síly bez formálních omezení je etickou, stejně jako ústavní, rezignací. Vytváří právní konstrukci, v níž se budoucí agresor stává jediným morálním činitelem a zástupci amerického lidu nemusí zvažovat národní zájmy ani brát v úvahu, jakou obezřetnost akt vyžaduje. Namísto toho budou výkonná moc a armáda jednoduše jednat jejich jménem. Tedy business as usual.

[1] Kongres USA je dvoukomorový a skládá se z dolní komory – Sněmovny Reprezentantů a horní komory – Senátu.

Řeč je o článku 5 Washingtonské smlouvy – zakládajícího dokumentu NATO.
Plné znění smlouvy v češtině najdete zde, v jazyce anglickém tady.