Úspory v EU

© Photo: Public domain

Jak evropští byrokraté slouží americkým ekonomickým zájmům

Evropská byrokracie opět naplňuje rčení, že „co se křivé narodilo, později už se nikdy nenarovná“.

To je případ Evropské unie, která byla vybudována jako politická reakce na realitu, která již neexistuje – socialistický blok – a která se tváří v tvář absenci jeho vitální síly pustila do chaotického procesu rozšiřování, jehož cílem je především provokovat Rusko, vytvářet podmínky pro expanzi NATO a reagovat na rostoucí potřebu monopolů po nových trzích a nových zdrojích kvalifikované a levné pracovní síly, jako je tomu ve východní Evropě.

V tomto rámci a v reakci na tytéž potřeby EU znovu vydává recept, který je již národům Jihu všeobecně znám. Zatímco se všeobecně uznává, že rozpočtová kritéria obsažená v Paktu stability a růstu představují škrcení veřejných investic a jsou zodpovědná za krátkodobou vizi, díky níž se členské státy staly rukojmími bruselského finančního autoritářství, v době, kdy evropský blok stále více ztrácí půdu pod nohama ve srovnání s ekonomikami, s nimiž musí soutěžit, nevolená nadnárodní moc EU opět navrhuje, tentokrát všem Evropanům, něco, pro co by žádný z těchto národů nikdy nehlasoval: úspory na příští (přinejmenším) čtyři roky.

Na obzoru se bez jakékoliv hlubší národní diskuse, poté co byl schválen Radou a Evropským parlamentem, objevuje globální balíček úsporných opatření v evropském měřítku, vztahující se na téměř všechny země Unie, který dostal honosný název „nový rámec správy ekonomických záležitostí“ a který je založen na nástrojích, jako je „analýza udržitelnosti dluhu“ a „specifické fiskální plány“ pro jednotlivé členské státy, které budou vypracovány v rámci čtyřletého období přizpůsobení, jež může být prodlouženo na sedm let. Jestliže Pakt stability nestačil k tomu, aby většinu zemí přivedl k úsporným opatřením, tentokrát autokracie EU pracuje na tom, aby nikdo nezůstal pozadu. Všechny země musí odstranit každý důkaz nebo vzpomínku na to, že sociální stát kdysi s obrovským úspěchem fungoval.

Proto je třeba říci, že „se to hodí“! V době, kdy by země měly naprosto rozhodně investovat do industrializace, inovací a dobývání místa na vrcholu budoucího technologického řetězce, jak to dělá Čína a Rusko a jak se kvůli tomu brutálně zadlužují USA, o čem rozhodují účetní v Bruselu? Závod odloží a cíle, které si pro roky 2030 a 2050 sami stanovili, zpochybní.

Opět se opakuje příběh o dobře se chovajících a šetrných zemích oproti těm, které si vládnout neumějí. Tentokrát si však s výjimkou pěti (Kypru, Švédska, Estonska, Dánska a Irska) budou muset utáhnout opasky všechny ostatní a hned v prvním roce úprav seškrtat z veřejných rozpočtů 100 miliard. Mimochodem, 100 miliard je víceméně tolik, kolik EU doposud poskytla kyjevskému režimu (v lednu 2024 to bylo podle Kielského institutu 85 miliard eur). A každá z těchto šťastných zemí je pro financování víceletého evropského rozpočtu důležitá.

Za předpokladu, že je tato masová ekonomická destrukce pokračováním procesu, který začal rizikovými hypotékami, z nichž evropské ekonomiky musely platit za ztráty amerických bank, a který pokračoval konfliktem NATO a Ruska na Ukrajině a připravil nejen evropské země o důležité výrobní faktory nízké ceny a zaručené kvality a kvantity… Jak by se měla Evropská unie zachovat, zvláště když ví, že je v Bidenových USA v plném proudu realizace zákona o snižování inflace a rozsáhlý investiční program v klíčových technologických oblastech, jako jsou elektromobily, lithiové baterie, fotovoltaické panely a polovodiče?

Jak by se měli evropští političtí představitelé zachovat, pokud se podívají na Čínu a vidí masivní investice do klíčových průmyslových odvětví, které  ekonomiku mění z odvětví s převážně nízkou přidanou hodnotou na odvětví s vysokou přidanou hodnotou; pokud se podívají na USA a uvidí stejný druh investic, přičemž na výši veřejného dluhu, který již překročil 133 % HDP, naprosto neberou ohled; pokud se podívají na Rusko a Indii a vidí zoufalou snahu dohnat ztracené pozice a přiblížit se rozvinutým ekonomikám? Co by se od nich očekávalo, kdyby se starali, jak říkají, když se honí za hlasy voličů, o zdravotnictví, vzdělávání, bydlení, digitální transformaci a dekarbonizaci? Vsadili by na další úspory v ekonomice?

Je neuvěřitelné, jak jsou rozhodnutí přijímaná orgány EU, ať už byrokratickou Evropskou komisí, Evropskou radou nebo Evropským parlamentem, hluboce sladěna s potřebami USA na cestě stále většího přivlastňování trhu, která, jak se zdá, nemá konce. Jestliže USA mohly z ukrajinského konfliktu získat vše, Evropa mohla vše ztratit, a co udělala evropská autokracie? Skočila do toho po hlavě a zahodila celou naši budoucnost!

Jestliže pro USA znamenal tento konflikt další prodej zbraní, ukrajinskou půdu a majetek přivlastněný monopoly, životaschopnost průmyslu břidlicového plynu a „dobrá pracovní místa pro americké dělníky“, jak říká Blinken, pro Evropu vedl pouze ke škodám, které se dobře odrážejí v úpadku německého hospodářského motoru, jehož firmy nyní utíkají do USA a do Číny. To vše pod záminkou bezpečnosti před zlou ruskou vládou nebo pod záminkou „udržitelnosti a růstu“, jako je tomu nyní v případě schváleného balíčku úsporných opatření. Úroveň propagandy je v EU naprosto úměrná škodám, které způsobuje její politika.

Co by po tom všem USA ještě potřebovaly, když už mají naprostou kontrolu nad přístupem na evropský trh a podařilo se jim přimět většinu národních vůdců bez mozku k „oslabení“ Číny a „odpojení“ Ruska? Co by USA zajímalo více, by bylo, kdyby se EU vzdala podpory ekonomiky z veřejných prostředků, vzdala se cílů dekarbonizace a s tím i rozvoje digitálních a ekologických technologií, které by na evropském a mezinárodním trhu mohly konkurovat americkým technologiím. Pokud USA tolik vadí tvrdá čínská konkurence, není nic užitečnějšího než se zbavit dalšího konkurenta, tím spíše, když je to těší.

Důležité je říci, že USA možná ani tolik nečekaly. Samotná EU jedním rázem odzbrojuje členské státy od nástroje veřejných investic, o kterém se jednalo již v rámci Paktu stability a růstu (který evropské státy zeštíhlil jen relativně) a který byla nyní posílen novým rámcem pro správu ekonomických záležitostí EU. Tam se však nezastavili. Jelikož se evropská technokracie chová velmi poslušně, schválila účetní formule, které především odzbrojují státy, které jsou ekonomickým motorem „evropské výstavby“. Podle pravidel stanovených v novém plánu fiskálních úprav tak musí Francie, Itálie, Německo, Belgie a Nizozemsko provést největší rozpočtové škrty, a to v rozmezí 6 až 26 miliard eur ročně. Jinými slovy, právě země, které se na HDP a víceletém rozpočtu EU podílejí nejvíce, budou nejvíce škrtat. Lepší už to být nemůže.

Ostatně je to opět nevyhnutelný německý ministr financí, tentokrát pan Christian Linder, který to prosazuje nejsilněji. Někteří říkají, že je to tím německým inflačním traumatem z první světové války, ale nenechte se zmást. Německo je plně okupovaná země a dnes je to dekonstruovaný národ bez vlastní vůle, který se plně přizpůsobuje strategiím Washingtonu. Stačí říci, že jeho kancléřka sleduje zničení zdroje energie pro svůj průmysl – Nord Stream – a mlčí. Nebo co jeho práce poslíčka na cestě do Číny? To, že ho na letišti ani nepřivítal vysoký představitel čínského státu, odráží jeho bezvýznamnost a to, co si dnes Číňané myslí o politické třídě – dosud největší evropské mocnosti.

Pravdou je, že s novým rámcem pro správu ekonomických záležitostí bude nucena provádět masivní rozpočtové škrty většina členských států. Dluhy se budou muset snižovat ročně o 1 % HDP u zemí s vysokým dluhem (nad 90 % dluhu k HDP) a o 0,5 % u zemí se středním dluhem (60-90 %). Tříprocentní limit deficitu stanovený ve smlouvách doplňuje pojistka odolnosti vůči deficitu, kterou prosazuje Německo, tedy Christian Linder, což znamená, že země budou muset pokračovat ve snižování svých strukturálních deficitů, dokud neklesnou pod 1,5 procenta HDP. Nestačilo, že byl zpřísněn tříprocentní strop, nyní je ještě přísnější. To vše proto, že pan Linder, který vystudoval politologii, ale povoláním je ekonom, tvrdí, že „vypůjčené peníze nemohou generovat dlouhodobý růst“, což je technicky nesprávné.

Kdyby měl pan Linder pravdu, žádná společnost, rodina ani organizace by se kvůli investicím nezadlužovala. To je vlastní tajemství kapitalistického bankovnictví. Vybírání vkladů od těch, kdo spoří, aby je mohli půjčit těm, kteří je potřebují k investování.

Existuje však poslední důkaz, že tato finančně autoritářská politika nefunguje, a to ani ekonomicky. Dosud platná evropská rozpočtová pravidla, která předsedala krizi eura, nedokázala zadlužení členských států snížit, ale přispěla pouze ke snížení vládních výdajů, a v důsledku toho způsobila pokles domácí poptávky, pokles hospodářské produkce a, jak vidíme, zvýšení veřejného dluhu. Tentýž dluh, který se nyní snižuje opět stejným způsobem a stejnou metodou.

V důsledku této politiky a vzniklých a neřešených sociálních problémů opět žijeme s krajně pravicovým extremismem a fašismem v našich parlamentech, v mainstreamových médiích, ve fake news a na sociálních sítích. Protivědecký diskurz se vrátil, ale maskovaný jako pseudovědecký, jak nyní vidíme vysvětlené v této nové fiskální úpravě prosazované EU, která má být uplatněna v nejhorší možnou chvíli.

Podívejme se tedy, jak tyto velkolepě myslící hlavy pracují: jestliže 3% zpřísnění nefungovalo, zničilo hodnoty, snížilo evropskou ekonomiku a vytvořilo sociální problémy, z nichž vylezl krajně pravicový fanatismus a fašismus, co udělají teď? Přitáhnou škrtidlo ještě silněji! Dokáže někdo něco takového pochopit? Jestliže v prvním kole pacient téměř zemřel, v tomto kole musí zemřít nadobro. Je to jakási verze „Velkého bratra“ v evropském měřítku podle vynikající knihy Michaela Hudsona „Zabíjení hostitele – jak finanční parazité a dluhové otroctví ničí globální ekonomiku“.

Z celého tohoto šílenství se lze poučit:

• To, co se děje v Argentině za Mileiho vlády (a co se stalo v Chile za Pinocheta), která zvýšila chudobu o více než 50 %, udržuje inflaci na závratné výši a nejbohatším lidem poskytuje nečekané výhody, má v Evropě více obdivovatelů, než si někteří chtějí připustit;
• Politické strany, které dnes tvoří evropský vládnoucí kabinet, jsou stranami podřízenosti a v podstatě se od sebe neliší (kromě členů skupiny „Levice“ a „Zelených“ hlasovaly všechny ostatní hlavní skupiny pro tuto katastrofu);
• Evropská hospodářská politika je v současné době pokračováním hospodářské politiky USA, ale nikoliv z konstruktivního, nýbrž z destruktivního hlediska, aby se uvolnil prostor těm prvním;
• Sociální, environmentální a politické výsledky této autoritářské finanční politiky brání členským státům v rozvoji jejich životních a pracovních podmínek a stále více ohrožují sociální stát a dosavadní způsob života;
• Vzhledem ke známým výsledkům těchto politik znamená trvání na jejich prohlubování souhlas s jejich výsledky, bez ohledu na diskurz, který může následně vzniknout;
• Opět se ukazuje, že Evropská unie je rukojmím globalistických a severoamerických finančních konglomerátů, pro které je lichva se státy jednou z preferovaných akumulačních strategií, což dokazuje, že nás před tímto únosem nezachrání evropský rozměr, ale neexistující politická vůle;
• Dokazuje také, že Evropská unie je dnes spíše kotvou, která rozvoj států brzdí, než motorem jejich rozvoje.

Tento hluboce škodlivý recept, vyzkoušený případ od případu během hypoteční krize, nyní přechází z fáze, kdy byl zkoušen a zdokonalován případ od případu, do fáze, kdy je uplatňován globálně a stává se oficiální politikou EU. Jestliže byly v první fázi obviňovány samotné členské státy a jejich vlády jako špatní hospodáři a rozhazovači, což mělo na kvalitu západních demokracií neblahý vliv, tentokrát budou na vině „evropská pravidla“, což prohloubí pocit bezmoci lidí a s ním i jejich frustraci. Ta bude mít tendenci živit především neofašistickou demagogii.

Tento efekt je nepopiratelný a je důsledkem různých otřesů, které EU zažila, a dopadů, které tyto otřesy na zhoršení životních podmínek lidí měly. Faktem je, že když se podíváme na prognózy růstu samotného MMF, z celého Západu roste EU nejméně (s prognózou 0,8 % pro rok 2024 a 1,2 % pro rok 2025). Rusko, USA a zejména Čína a Indie rostou rychleji, mnohem rychleji.

Jestliže nám historie říká, že „minimální stát“, kontrakce, úspory brání růstu a rozvoji a mají za následek pouze urychlenou koncentraci bohatství na vrcholu, nelze ve prospěch tohoto úsporného plánu uvést žádný argument. Hospodaření podle možností nás vede pouze ke smršťování, ke zbabělosti, k malosti. Hospodaření podle potřeb nutí růst, riskovat a jít dál. Takové odvaha, taková vize neexistuje v politice členských států, a tím méně na evropské úrovni.

Je snadné škrtat a ubírat, je těžké vyvolat růst, když vše svádí k tomu, že lze jen škrtat. Dnes v EU škrtáme přímo plošně. Čím více Evropa potřebuje investice, tím více je jisté, že je nezíská, což dokazuje, že neexistuje žádné evropské opatření, které by neodpovídalo americké potřebě.