Ukrajinská strategie: změna vrchního velitele

Odvolání šéfa ukrajinské armády, generála Valerije Zálužného, prezidentem Volodymyrem Zelenským je pro Zelenského obrovským politickým hazardem a zřejmě naznačuje rostoucí zoufalství v Kyjevě. Pozadí tohoto kroku spočívá v neúspěchu loňské ukrajinské ofenzívy a v pokusech jak o přesunutí viny, tak o vypracování nové strategie, která by mohla Ukrajině v budoucnu slíbit vítězství.

Loňská ukrajinská porážka vedla ve Washingtonu k poněkud diskreditujícímu obviňování, kdy americká armáda a někteří Ukrajinci naznačovali, že kdyby Zalužnyj uposlechl jejich (domnělé) rady a soustředil své síly k útoku na úzké frontě (namísto útoku na několika místech současně), mohli Ukrajinci prorazit.

To je poněkud zvláštní argument, protože právě o takové útoky na omezených frontách se ruská armáda několikrát pokusila bezprostředně po invazi, což vedlo k opakovaným katastrofám. Ignoruje skutečnost, že stejně jako americké satelitní zpravodajství umožnilo Ukrajincům identifikovat místní ruské koncentrace a soustředit se na ně, tak ruské satelitní zpravodajství dělá totéž, když útočí Ukrajinci.

Pravdou je, že v létě 2023 ukrajinská armáda jednoduše neměla takovou převahu v živé síle a palebné síle, která by jí umožnila prolomit silně opevněné linie obsazené početným a dobře vyzbrojeným nepřítelem. Uspět proti této přesile by byla ve vojenské historii zcela mimořádně neobvyklá událost. Neexistuje ani žádná významná vyhlídka, že by Ukrajinci byli schopni uspět v budoucnu; neboť i když v příštím roce obdrží nové západní zbraně, Rusko využije tento rok ještě k dalšímu posílení svých obranných linií

Zelenského odvolání Zálužného odráží také skutečnost, že generál byl vzhledem ke své prestiži v armádě a popularitě mezi Ukrajinci dlouho považován za nejnebezpečnějšího Zelenského budoucího politického soupeře. Nevíme, jak bude Zalužnyj na své odvolání reagovat. Možná se se Zelenským nějak dohodl.

Rizika pro prezidenta jsou však zřejmá. Ačkoli se Zalužného nástupce, generál Oleksandr Syrský, těší rovněž značné prestiži jako obránce Kyjeva na začátku války, mnozí ukrajinští vojáci mu vyčítají, že se podvolil politickému tlaku a zahodil ukrajinské životy při loňském pokusu o udržení města Bachmut, který byl považován za zbytečný a odsouzený k zániku. Mezi vojáky panuje také značná nelibost kvůli jejich dojmu, že nejen Zalužnyj, ale armáda obecně je obětním beránkem loňského neúspěchu.

Zelenskému nepomáhá ani skutečnost, že po ukrajinské porážce veřejně káral a rozporoval Zalužného za prohlášení, že válka dospěla do patové situace a že Ukrajina nyní bude muset přejít do defenzivy – teprve poté, když vojenská realita (a rady z Washingtonu) začala být zdrcující, Zalužného stanovisko přijal.

Není také jasné, zda jmenování generála Syrského změní nebo zlepší další kritický faktor, který vyvolal napětí mezi Zelenským a Zalužným: branná povinnost. Výrazným poučením z této války je, že vítězství závisí na kombinaci nejmodernějších zbraní s velkým počtem bojujících vojáků. V roce 2022 byly ruské porážky z velké části způsobeny tím, že vtrhli do země s příliš malým počtem vojáků. Velkolepý ukrajinský úspěch v Charkově v září 2022 vděčil za mnohé skutečnosti, že na této frontě měli nad Rusy značnou početní převahu.

Dnes však Ukrajině muži docházejí. Rusko má více než čtyřikrát více obyvatel než Ukrajina a povolává jich stále více, stejně jako radikálně zlepšuje svou taktiku a výzbroj. Ukrajinskou armádu vyčerpávají obrovské ztráty a rostoucí neochota obyvatelstva sloužit. Průměrný věk ukrajinských vojáků je nyní 43 let – příliš mnoho pro plnou vojenskou efektivitu.

V důsledku toho generál Zálužný v posledních měsících stále naléhavěji zdůrazňoval, že je třeba výrazně rozšířit a zpřísnit brannou povinnost. To podpořili vojáci a spojilo se to s jejich rostoucím hněvem na korupci v Kyjevě a na vyhýbání se službě ze strany synů elit. Kroky směřující ke zpřísnění branné povinnosti a zvýšení trestů za vyhýbání se službě však narazily na silný odpor obyvatelstva i politiků.

V jeho důsledku a možná i v důsledku neochoty poslanců vidět své vlastní děti odvedené do armády byla původní verze zákona o zpřísnění branné povinnosti v lednu v ukrajinském parlamentu zamítnuta. Zelenskij znovu předložil zmírněnou verzi, ale není jasné, zda bude zdaleka stačit na to, aby kompenzovala daleko větší počet obyvatel a zdrojů Ruska.

Vojenské vyhlídky Ukrajiny byly také drasticky ohroženy dosavadním odmítnutím republikánů v americkém Kongresu souhlasit s novou pomocí Ukrajině. Bez ní Ukrajina jednoduše nebude mít zbraně, které k dalšímu boji potřebuje. Evropská unie souhlasila s balíčkem pomoci ve výši 50 miliard eur, který bude mít zásadní význam pro podporu ukrajinské ekonomiky; evropští představitelé však otevřeně přiznali, že Evropa není schopna nahradit americkou vojenskou pomoc. Ukrajina tak čelí dvojí hrozbě: zbraním bez vojáků a vojákům beze zbraní. Pokud bude tento stav pokračovat, je nepravděpodobné, že by byla schopna udržet i obrannou opotřebovací válku proti Rusku.

Navíc, i když americký Kongres dosáhne kompromisu ohledně pomoci Ukrajině, tento problém nezmizí na dlouho. Boj v americkém Kongresu – a zejména role bývalého prezidenta Trumpa a jeho stoupenců při blokování kompromisu – samozřejmě odráží politické manévrování v rámci americké prezidentské volební kampaně. Postoj republikánů však také odráží skutečný pocit, který se šíří napříč velkou částí Evropy a napomáhá vzestupu tamní populistické pravice: že skutečnou hrozbou pro bezpečnost a stabilitu západních společností jsou domácí dysfunkce, jejichž příčinou je zčásti nelegální migrace; a že to, co se děje na Ukrajině, je pro tyto otázky irelevantní.

Ať už si o nabízených řešeních myslíme cokoli, bylo by nesprávné a nebezpečné, kdyby zastánci podpory Ukrajiny tyto obavy odmítali. Pokud totiž bude válka pokračovat donekonečna, nebude stačit, aby Kongres a Evropská unie dosáhly dohod o poskytnutí pomoci Ukrajině na příští rok. Budou tak muset učinit příští rok, a rok poté, a rok poté. Žádná západní vláda to nemůže vážně a poctivě zaručit.

Navíc to, že Ukrajina zůstane v defenzivě – i kdyby tak činila úspěšně – znamená něco, co si západní analytici a mnozí Ukrajinci začínají uvědomovat, i když jen málokdo byl dosud ochoten veřejně prohlásit: že pokud Ukrajina zůstane donekonečna v defenzivě, pak oblasti Ukrajiny okupované Ruskem zůstanou v ruských rukou – samozřejmě ne právně, ale de facto.

Jak jsem zjistil při návštěvě Ukrajiny, ještě před neúspěchem loňské ofenzívy byla značná menšina Ukrajinců v soukromí ochotna říci, že by Ukrajina měla na kompromis s Ruskem přistoupit a ztrátu těchto území akceptovat, pokud by byla alternativou léta války a další statisíce mrtvých bez reálných vyhlídek, že tyto oběti přinesou úspěch. Podle průzkumů veřejného mínění vedla porážka ukrajinské ofenzívy k výraznému nárůstu těchto nálad.

Ukrajinská vláda a velká část establishmentu se však přiklonila k zásadě, že jediným přijatelným výsledkem je úplné stažení Ruska. Změna tohoto postoje bude mimořádně bolestivá a obtížná; a jeden ze způsobů, jak pochopit současný politický zmatek v Kyjevě, je, že se všechny různé postavy a skupiny snaží zaujmout takové postavení, aby vinu za případný kompromis s Ruskem hodily na někoho jiného.

Nebezpečí pro Ukrajinu spočívá v tom, že vzhledem k roztříštěnosti americké pomoci, rostoucím vojenským šancím ve prospěch Ruska a napětí, které se projevilo odvoláním Zálužného, bude-li Kyjev s hledáním kompromisu příliš dlouho otálet, nemusí už mít o čem vyjednávat – nejen kvůli vývoji na bojišti, ale i kvůli rozpadu politické jednoty uvnitř Ukrajiny.