Ukrajina, Gaza a mezinárodní řád

Summit skupiny G77 [21](Kuba, Havana, 15. – 16.9.2023)

1. Stručné shrnutí
2. Úvod
3. Krize globální politiky
4. Důsledky 11. září
5. Deglobalizace
6. Nový internacionalismus
7. Odkazy a reference

Text zprávy v angličtině si můžete stáhnout zde ve formátu PDF.

Probíhající krize na Ukrajině a v Gaze ukazují naléhavou potřebu nového internacionalismu, který by se vyrovnal s rostoucí nezávislostí středních a menších mocností na celém světě. Taková vize musí odmítnout snahu o znovuzavedení neúspěšného rámce jednostranného prvenství USA nebo snahu vtěsnat množící se regionálně specifické konflikty do zastaralého modelu „velmocenského soupeření„, který připomíná studenou válku mezi Spojenými státy a Sovětským svazem.

Jak na Ukrajině, tak na Blízkém východě nebyly Spojené státy schopny prosadit svou vůli ani vojensky, ani diplomaticky. Menší národy se úspěšně vzepřely Američany podporované vojenské síle. Ještě znepokojivější je, že značná část světového společenství nedokázala diplomatické vedení USA následovat a podpořit americký výklad mezinárodních norem. Opozice vůči Spojeným státům však nebyla podporována velmocí, která by byla rovnocenným konkurentem Spojených států podle vzoru studené války.

Současný vznikající světový řád je naopak charakterizován „regionalizací“, tedy situací, kdy se střední a dokonce i malé mocnosti po celém světě cítí svobodně obcházet nebo dokonce vzdorovat americkému výkladu globálních norem na základě více lokálních zájmů a regionálních bezpečnostních zájmů.

Příčinou současné situace byla snaha USA prosadit jednostrannou moc během války proti terorismu způsobem, který se zdál dávat samotným Spojeným státům faktickou výjimku z globálních norem a institucí. Tyto kroky snížily legitimitu mezinárodního řádu po druhé světové válce, který Spojené státy pomáhaly vytvářet, a přiměly mnoho členů mezinárodního společenství k hledání alternativ k systému, který jako by Spojeným státům poskytoval téměř svévolnou moc určovat pravidla.

Americký zahraničněpolitický establishment se musí vyrovnat s nově deglobalizovaným a regionalizovaným světovým řádem. Pokud se to nepodaří, představuje to vážnou hrozbu pro moc a vliv USA, neboť vztahy s klíčovými nově vznikajícími mocnostmi, jako je Indie, nebo dokonce s tradičními spojenci USA v Evropě a Asii, nejsou imunní vůči takovému druhu deglobalizačních a regionalizačních sil, jaké se projevily na Ukrajině a na Blízkém východě.

Zpět na obsah

Studená válka již dávno skončila, ale naše politické kategorie a představy v jejím stínu stále existují. O mezinárodní politice například uvažujeme nadále v pojmech velmocenského soupeření a často ji chápeme jako boj mezi unipolárními a multipolárními vizemi světového uspořádání. To je zvláštní, protože konec studené války dal vzniknout novým, silným způsobům uvažování o mezinárodním uspořádání. Například Francis Fukuyama ve svém bestselleru „Konec dějin a poslední člověk“ z roku 1992 představil budoucnost globální politiky jako operaci západního liberalismu[1]. A přestože byl kritizován za triumfalismus, jeho kniha zároveň prozrazovala jisté obavy o osud svobody ve světě bez skutečné konkurence. Stejně populární kniha Samuela Huntingtona „Střet civilizací a přetváření světového řádu“ z roku 1996 zase předvídala, že velmocenské soupeření studené války bude nahrazeno konflikty o kulturní a náboženskou identitu, k nimž dochází uvnitř států i mezi nimi v jakési globální občanské válce[2].

Bez ohledu na přednosti a nedostatky těchto vizí přinejmenším rozpoznaly novost situace po skončení studené války a navrhly způsoby, jak by ji měly zejména Spojené státy pochopit a ovládnout. A přesto studená válka nadále určuje naši politickou představivost, i když druh politiky, který skutečně určuje mezinárodní systém, její koncepty a prognózy popírá[3]. Vzhledem k tomu, že Rusko po studené válce svou ekonomickou a politickou moc snížilo, Spojené státy a jejich západní spojenci například válku na Ukrajině nevnímali ani jako verzi velmocenského soupeření, ani jako boj mezi unipolaritou a multipolaritou. Podpora Ukrajiny, která měla být pro unipolární uspořádání třaskavou záležitostí, se nicméně i bez velmocenské konkurence změnila v neřešitelný konflikt. Podobně válka v Gaze přesměrovala pozornost Západu na region, který se snažil ponechat stranou, aby se mohl soustředit na obrovský hospodářský růst v tzv. indo-pacifickém regionu, a tedy na Čínu jako potenciálního velmocenského konkurenta.

Spojené státy sice zůstávají zdaleka nejmocnější zemí světa, ale již neřídí unipolární uspořádání.

Války na Ukrajině a v Gaze, které by se mohly rozšířit do regionálních konfliktů, nepředstavují rozptýlení údajně závažnějšího a dlouhodobějšího boje mezi unipolaritou a multipolaritou při určování světového řádu. Zpochybňují samotnou myšlenku takové velmocenské politiky. Spojené státy sice zůstávají zdaleka nejmocnější zemí světa, ale navzdory ekonomické a vojenské převaze nad svými potenciálními konkurenty již unipolární řád nekormidlují. V průběhu obou těchto válek jsme viděli, že omezení politického dosahu Západu a zmenšení, ne-li zničení jeho globální hegemonie nevyžaduje velmocenskou konkurenci nebo multipolaritu. A přestože by taková vize mezinárodní politiky mohla být pro mnohé státy mimo Západ základem, nevidíme, že by se uplatňovala ve válkách, kterým dnes čelíme. Naopak se zdá, že je to právě role středních mocností a regionální politiky, která konflikty v mezinárodním systému určuje a vede k jeho transformaci.

Spojené státy se od konce studené války snaží udržet svou unipolaritu a odvrátit hrozbu multipolárního uspořádání. Avšak místo toho, aby byly konfrontovány s hrozbami, které předpovídaly a očekávaly, jsou od počátku nového století nuceny řešit hrozby zcela jiné. Nejprve to byly nestátní hrozby globální militantnosti, když se objevila al-Káida a poté, v důsledku americké intervence na Blízkém východě, ISIS. Tyto krize, které se zdánlivě odehrávaly podle Huntingtonova scénáře, umožnily Spojeným státům během války proti terorismu svou unipolaritu upevnit. To však nevedlo ani k jejich hegemonii, dokonce ani k formální dominanci mezinárodního systému. Jednostranné nasazení americké moci tento systém ve skutečnosti spíše rozvrátilo, než aby ho podpořilo. Když se však zdálo, že se svět stal dostatečně bezpečným, aby mohl Západ svou obrátit pozornost k Číně, přišla válka na Ukrajině a o necelé dva roky později v Gaze. Zdá se, že vznikající globální řád není ani v nějaké vzdálené budoucnosti definován soupeřením velmocí, ale zcela odlišnými vizemi mezinárodní politiky.

Vznikající globální řád není ani v nějaké vzdálené budoucnosti definován soupeřením velmocí, ale zcela odlišnými vizemi mezinárodní politiky.

Zpět na obsah

Prezident Biden ve svém projevu k národu 19. října války na Ukrajině a v Gaze spojil, aby ilustroval nezastupitelnou roli Ameriky při ochraně mezinárodního řádu před hrozbami, jako jsou Rusko a Hamás[4]. Byla to zvláštní dvojice. Rusko je přece obrovský stát s jadernými zbraněmi, zatímco Hamás je nestátní organizace působící na malém pruhu země, jehož hranice, energii, potraviny a vodu kontroluje Izrael. Možná Biden reagoval na kritiky, kteří ho obviňovali z pokrytectví, když odsuzoval ruské útoky na civilisty, ale ne izraelské. Přesto měl pravdu, když oba konflikty spojoval, protože v obou případech se Spojené státy a jejich spojenci rozhodli pro válku namísto diplomacie, vyjednávání a příměří, které jsou jediným prostředkem k dosažení mírového řešení konfliktů. Ty zřejmě musí počkat, až bude nepřítel dostatečně ponížen, aby přijal podmínky, které preferují. Tato strategie však selhala na Ukrajině a je nepravděpodobné, že by byla úspěšná v případě Izraele.

Podobnost reakce Západu na konflikt ve východní Evropě a na Blízkém východě naznačuje, že není dána specifičností ani jednoho z těchto případů, ale vypovídá spíše něco o měnící se struktuře americké moci obecněji. V některých ohledech jsou proto naše argumenty o ruském imperialismu nebo izraelském osadnickém kolonialismu, nemluvě o genocidě, antisemitismu nebo apartheidu, vedlejší.[5] Biden má pravdu, když oba konflikty považuje za výzvu americké hegemonii a její globální politice. Nejsou to však samotné války, které představují hrozbu pro unipolaritu, jež definuje mezinárodní řád od konce studené války, ale spíše neochota mnoha spojeneckých, a dokonce i klientských států s nimi souhlasit. Na Ukrajině se odvoláváním obou stran na druhou světovou a studenou válku nepodařilo ve světě mimo Západ získat žádnou podporu. Při sestavování nového mezinárodního řádu se jako relevantnější a varovný precedens, odrazující země od volby válečné strany, ukázal právě neúspěch války proti terorismu.

Hrozbu pro unipolaritu, která definovala mezinárodní řád od konce studené války, nepředstavují samotné války, ale spíše neochota mnoha spojeneckých a dokonce i klientských států se do nich zapojit.

Zatímco byla západní historická vyprávění o globálních konfliktech takto provincializována, zbytek světa jako by žádnou alternativu nenabízel. Přesto se těm, kteří se odmítají spojit se Spojenými státy nebo s Ruskem, podařilo znovu oživit neutralitu jako základní princip mezinárodního řádu, který byl v období po studené válce a zejména během války proti terorismu odsunut stranou. Od členů NATO, jako je Turecko, až po země, jako je Indie, které jsou přátelsky nakloněny Západu, je to spíše neutralita než proruské nálady, co určuje politiku. Uvědomují si totiž, že ruská válka je regionální válkou, která má omezit americkou globální politiku. Vidí také, že Rusko nemá zájem ani není schopno zapojit se do vlastní globální politiky, která by je ohrožovala. Ohroženo je pouze jeho bezprostřední sousedství. Neutralita tak umožnila válku na Ukrajině geograficky omezit a regionalizovat proti americkým záměrům a zároveň umožnila zemím, jako je Turecko, aby se staly mezi jejími protagonisty prostředníky[6].

Neutralita umožnila válku na Ukrajině geograficky omezit a regionalizovat proti americkým záměrům.

Vzhledem k tomu, že globální politika umožněná unipolárním mezinárodním uspořádáním byla na Ukrajině ohrožena, Spojené státy omezily jakoukoli regionální autonomii, kterou měla Evropská unie, a vytvořily tak západní blok zemí, včetně Kanady, Velké Británie, Austrálie, Japonska a Jižní Koreje, který se postavil proti Rusku. Nyní čelí stejnému problému na Blízkém východě, kde útok Hamásu 7. října 2023 rovněž rozbořil politiku regionu po skončení studené války, definovánou celosvětově dohodnutým a zaručeným mírovým procesem vedoucím k normalizaci. Naproti tomu mimoprávní aktivity palestinského hnutí v 60. a 70. letech 20. století umožnila studená válka, která poskytla OOP stejně jako IRA, Rudým brigádám a dalším militantním skupinám prostor k mezinárodnímu působení[7]. Všechny tyto skupiny byly po rozpadu Sovětského svazu dotlačeny k různým druhům vyjednávání o urovnání řízenému Spojené státy.

Od Camp Davidu po Oslo a Abrahámovy dohody to byl druh politiky charakterizovaný unipolárním momentem. Aby obnovily status quo ante, mohou ji však Spojené státy nyní bránit pouze tím, že se rozhodnou pro válku. To by jim pak mohlo umožnit prosadit dvoustátní řešení, ve kterém by mohli být Palestinci financováni a spravováni mezinárodním řádem, snad reprezentujícím bohaté arabské země. I to je součástí příručky globální politiky po skončení studené války, jejímiž příklady jsou Bosna a Kosovo, Východní Timor a Jižní Súdán, všechno spíše svěřenci mezinárodního řádu než suverénní státy. Zastaralost vize je patrná z historických narativů, kterými je podporvaná. Jestliže to na Ukrajině byly druhá světová a studená válka, které konfliktu dávaly smysl, na Blízkém východě se běžně zmiňuje 11. září. To je však vzhledem k důsledkům špatný precedens, zatímco odvolávání se prezidenta Bidena na zlomový bod v dějinách nedoprovází žádná nová vize budoucnosti.

Prezident Biden se odvolává na zlomový okamžik v dějinách, ale nedoprovází ho žádná nová vize budoucnosti.

Zatímco útok Hamásu ze 7. října je běžně srovnáván s 11. zářím, rozdíl v chápání obou událostí je zarážející. Útoky z 11. září byly vnímány jako bezprecedentní nejen svým rozsahem, ale také proto, že předznamenaly zcela novou politickou konjunkturu. To neplatí o současném konfliktu, který je na Západě vnímán jako pokračování minulosti. Z pohledu Izraele a jeho příznivců představuje buď minulost palestinského a šířeji islámského terorismu, nebo pokračování kolonialismu a apartheidu pro ty, kdo Palestince podporují. Identita oběti jedněch odpovídá důvěrně blízce identitě oběti druhých a na obou stranách ukazuje selhání politické představivosti. Teprve když přezkoumáme narativy a akce takzvané Osy odporu, sdružující Hamás s Hizballáhem, šíitskými milicemi v Iráku, Hútíi v Jemenu a Íránem, rozpoznáme novost přesahující terminologii mezinárodního řádu. Izrael zde svou válku prohrává a mezinárodní řád se mění. Identita oběti je potlačena mučednictvím v důstojné a vítězné věci[8].

Zpět na obsah

To, k čemu 11. září skutečně vedlo, bylo zničení mezinárodního řádu zavedeného během studené války, který umožňoval diplomatické, ekonomické a jiné vztahy mezi soupeřícími tábory. Po zániku SSSR, a tedy i jakékoli opozice vůči zbývající supervelmoci v celosvětovém měřítku, mohly Spojené státy marginalizovat celý systém OSN rozšířením preventivních úderů, jednostranných sankcí a sankcí třetích stran, konfiskací státních fondů, legitimizací mučení a mimosoudních poprav, omezením občanských práv a prostřednictvím protiteroristických zákonů likvidovat občanské svobody jako soukromí, svoboda projevu a právo na protest. Tyto praktiky, rozvinuté prostřednictvím intervencí v Afghánistánu a Iráku, ale také v Pákistánu, Sýrii a Libyi, začaly představovat „mezinárodní řád založený na pravidlech„, postrádající jakékoliv formální dohody a lišící se tím  od mezinárodního práva definovaného v průběhu studené války řádem OSN. Důsledky jeho konečného rozvratu dnes vidíme ve východní Evropě a na Blízkém východě.

Rozvoj politických praktik mimo rámec mezinárodního práva měl být vyhrazen Spojeným státům a jejich západním spojencům. Chápané jako výjimky ze zavedených občanských svobod ve jménu bezpečnosti neměly mít normativní charakter, a nemohly proto vytvořit nový mezinárodní řád. Mnoho zemí se však na ně začalo odvolávat jako na novou normu. Rusko se odvolávalo na americké praktiky ve válce proti terorismu, aby ospravedlnilo své akce na Ukrajině, zatímco Izrael se na ně odvolává a zároveň je překračuje, když se připomíná spojenecké bombardování civilistů za druhé světové války, aby tím ospravedlnil své bombardování Gazy[9]. V obou případech si nyní politická praxe bere své vzory z období před nebo po vytvoření poválečného mezinárodního řádu a jeho právního řádu. Jinými slovy se zdá, že mezinárodní právo se při definování jednání dnešních států stalo spíše výjimkou než pravidlem. Začíná taková praxe představovat nový, i když zatím neformální model mezinárodních vztahů, anebo signalizuje rozpad tohoto řádu?

Zdá se, že mezinárodní právo se v jednání států v současnosti stává spíše výjimkou než pravidlem.

Jeho osvobození od mezinárodního práva neznamená, že se politika stane realističtější. Není například jasné, čeho lze dosáhnout izraelským útokem na Gazu, který se kromě toho, že vykonává na Hamásu jakousi biblickou pomstu, zdá být marnou snahou o znovuzískání odstrašujícího účinku, o kterém se jeho představitelé domnívají, že představuje bezpečnost jejich země[10]. To ale může dokázat pouze politické urovnání. Zda se takové odstrašení podaří, je však nepodstatné, neboť Spojené státy si musí zachovat svou unipolaritu, aby zabránily regionalizaci politiky signalizovanou útokem Hamásu a jeho odmítnutím mezinárodního zprostředkování. Abrahamské dohody představovaly naopak rozdělení regionu v globálním kontextu. Měly za cíl zakotvit Izrael jako vedoucí mocnost v rámci sunnitského bloku postaveného proti šíitskému Íránu a jeho spojencům[11]. Dokonce se předpokládalo, že pokud uzavře s Izraelem mír Saúdská Arábie, sunnitský svět se přizpůsobí. Tento projekt, který vycházel z orientalistických stereotypů, je nyní v troskách, protože Palestinci se do něj odmítají nechat vměstnat. Namísto toho vidíme, že regionální podpora palestinské věci vyvolává v autoritářských arabských režimech napětí.

Amerika proto musela zmařit autonomii Izraele stejně jako Evropské unie na začátku války na Ukrajině, aby konflikt znovu globalizovala a udržela si tak tváří v tvář vznikající regionální politice svou unipolaritu. Její námořnictvo a letectvo byly na Blízkém východě nasazeny, aby zabránily regionalizaci její politiky. Tato soustava sil však, namísto aby ho definovala z hlediska národní bezpečnosti Izraele, učinila z konfliktu konflikt globální. Izrael si regionální kontext útoku Hamásu uvědomuje a svými útoky na Libanon a Sýrii zřejmě usiluje o rozšíření války, aby ho mohl s americkou podporou rozložit. Mezitím Američané reagovali na útoky v Iráku a Jemenu způsobem, který dosahuje přesně toho, čeho se obávají: regionalizace války. Zatímco máme tendenci uvažovat o regionalizaci války ve smyslu jejího rozšíření, pravdou je opak, neboť může její těžiště z politiky na globální úrovni vyjmout a redukovat Spojené státy na mocného, avšak nevyhnutelně vnějšího aktéra v konfliktu, který nemohou plně kontrolovat.

Není náhodou, že způsob hlasování o rezolucích OSN týkajících se Ukrajiny a Gazy je tak podobný, neboť v obou případech byla trestající opatření Západu odmítnuta.

Existují však i jiné a méně destruktivní způsoby, jak konflikt regionalizovat. Stejně jako byla válka na Ukrajině regionalizována neutralitou zemí mimo Západ, může být regionalizována i válka na Blízkém východě. Zde to jsou výzvy k příměří představujícímu neutralitu. A i když se prozatím neprosadily, naznačují, že v globálním měřítku je pro politiku unipolarity málo pochopení. Není náhodou, že průběh hlasování o rezolucích OSN týkajících se Ukrajiny a Gazy je tak podobný – v obou případech byla trestající opatření Západu odmítnuta[12]. Tyto porážky Spojeným státům a jejich spojencům nezabrání v pokračování jejich politiky, i když pozoruhodný protiizraelský posun veřejného mínění mezi jejich vlastními občany by je mohl přimět k zamyšlení. Přesto je neodradily ani ještě větší projevy protiválečných nálad v době před invazí do Iráku v roce 2003. Oba případy ukazují na oddělení výkonné moci od veřejného mínění a dokonce i od demokratické odpovědnosti, přičemž zahraniční politika zůstává poslední doménou suverénního rozhodování. To, co tehdy vypadalo jako pýcha neomezené moci, však nyní vypadá jako zoufalství, protože se znovu pokouší o neúspěšný projekt globální transformace, tentokrát s cílem dostat region zpět pod správu USA.

To, co tehdy vypadalo jako pýcha neomezené moci, nyní vypadá jako zoufalství, protože se znovu pokouší o neúspěšný projekt globální transformace, tentokrát s cílem dostat region zpět pod správu USA.

Selhání politické představivosti je zde naprosté, spoléhání se na sílu nebo hrozbu jejího použití naznačuje zhroucení nejen zbytků mezinárodního řádu studené války, ale spolu s ním i autority Západu, stejně jako hegemonie na Blízkém východě i mimo něj[13]. Žádný nový politický řád zaručující mír a stabilitu totiž nelze nastolit pouze na základě strachu, jakkoli mnoho místních zájmů by to uspokojovalo. Bylo zapotřebí útoku Hamásu, aby se rozpadlo palestinské hnutí dominované po skončení studené války jazykem mezinárodního práva a skomírajícího mírového procesu. Zda Hamás přežije transformaci, kterou umožnil, se teprve ukáže, i když se zdá, že izraelská obranná doktrína nikoli. Nesmírně nákladná politika postavená na vojenské a technologické převaze se rozpadla během několika hodin, její zdi a základny nedokázaly zabránit plánování a provedení velkého útoku z malého území podléhajícího intenzivnímu dohledu. Brutální reakce Izraele může být dokonce důsledkem ztráty jeho možností ovládat Gazu, kterou nemůže ani řídit, ani vyčistit od obyvatelstva[14].

Hamás se v minulosti ukázal jako spolehlivý, i když občas problematický partner, ale nyní mu zřejmě nelze dovolit Gazu řídit. To předznamenává hrozící internacionalizaci pásma v odklonu od izraelské politiky, přičemž delegitimizace Palestinské samosprávy zajišťuje návrat Hamásu, i když pod jiným jménem. Cílem bombardování Gazy je získat čas. Kromě obnovení odstrašujícího účinku mohou Izraelci chtít také degradovat Hamás a učinit Gazu neobyvatelnou, aby v této oblasti a na Západním břehu Jordánu vytvoření palestinského státu oddálili. Jejich snahy však denně promrhávají zbytky dobré vůle, které Izrael mezi svými spojenci požívá, a zároveň všude oslabují hegemonii USA. Podpora Izraeli USA také umožňuje zabránit regionalizaci politiky, a tím i vlastní bezvýznamnosti. To vyžaduje udržování nedemokratických režimů s poddajnými vůdci v celém regionu, z nichž hlavní je nyní sám Izrael ovládaný náboženskými extremisty. Na konci izraelské nevítězné války v Gaze by si Američané mohli vynutit vytvoření palestinského státu pod mezinárodní záštitou v naději, že se z něj stane další Bosna nebo Kosovo. Tato balkánská území jsou však obklopena nepřátelskými státy, zatímco Palestinci budou mít regionální podporu[15]. Žádný návrat do minulosti není možný a Izrael se buď připojí k regionu, nebo v jeho rámci bude stále více bojujícím americkým protektorátem.

Zpět na obsah

Dohromady nám Ukrajina a Gaza umožňují vidět trajektorii dějin po skončení studené války jasněji. Nyní se ukazuje, že nesporný americký unipolární moment trval pouze deset let, od roku 1989 do roku 2001, kdy byl přerušen vznikem al-Káidy jako nestátní hrozby v situaci, kdy Spojené státy nečelily žádným vážným soupeřům. Globalizovaná militantní činnost al-Káidy měla spíše narušit sociální soudržnost zemí, než aby pro ně představovala nějakou vojenskou výzvu[16]. Jejím cílem bylo odhalit pokrytectví a slabost liberálních společností Západu a zničit je zevnitř. Spojené státy na 11. září reagovaly jako na příležitost posílit svou unipolaritu a přetvořit mezinárodní řád a nakonec naplnily cíle al-Káidy tím, že rozbily mezinárodní řád z dob studené války, pro jehož zavedení tolik udělaly. Ačkoli konec války proti terorismu sliboval návrat k určité verzi systému OSN, události ve východní Evropě a na Blízkém východě ho obratem k unilateralismu, hrubé síle a potlačování nesouhlasu po celém světě popírají.

Spojené státy nakonec naplnily cíle al-Káidy tím, že rozbily mezinárodní řád studené války, pro jehož zavedení tolik udělaly.

Již při vzniku ISIS v amerických věznicích v Iráku se ukázalo, že válka proti terorismu vedla k posunu od globálních k regionálním formám militantního hnutí tím, že konflikt teritorializovala. Ačkoli ISIS nadále čerpala z globální populace rekrutů, na rozdíl od al-Káidy se snažila získat a udržet území. Obrátila také svůj hněv od Západu k vnitřním nepřátelům mezi samotnými muslimy, především k šíitům a k jejich rádoby zástupci Íránské islámské republice. ISIS předznamenal regionalizaci mezinárodního uspořádání po 11. září, i když jeho zmenšení koordinovaným postupem kurdských, íránských a iráckých milicí s USA Spojeným státům umožnilo představu návratu k novému druhu globální politiky, v níž se připravovaly na zadržování vzestupu Číny. Namísto toho čelily ruské invazi na Ukrajinu, další snaze o regionalizaci politiky, kterou se Američané neúspěšně pokusili proměnit v globální konflikt. A nyní je tu Gaza.

Zatímco Američané si představují globální politiku, v níž musí jejich unipolarita zvítězit nad jakýmkoli pokusem o vytvoření bipolárního nebo multipolárního mezinárodního uspořádání, historický vývoj se zřejmě ubírá poněkud jiným směrem. Ani Čína, ani Rusko nejsou v pozici, kdy by mohly převzít roli supervelmoci z dob studené války a americkou unipolaritu tak ohrozit. Namísto toho se do popředí mezinárodního dění dostává regionální politika, v níž začínají hrát hlavní roli střední mocnosti jako Turecko a Írán na Blízkém východě, Brazílie v Jižní Americe nebo Jihoafrická republika na svém kontinentu. Destrukce systému OSN ze strany Západu způsobila, že se taková regionalizace vyplatí, stejně jako selhání mezinárodního řádu založeného na pravidlech, který nedokáže zaručit spravedlivé rozdělování globálních statků ani v době krize, čehož dobrým příkladem je hromadění a zpeněžování vakcín Západem během pandemie.

Zatímco Američané si představují globální politiku, v níž musí jejich unipolarita zvítězit nad jakýmkoli pokusem o vytvoření bipolárního nebo multipolárního mezinárodního řádu, zdá se, že historický vývoj jde poněkud jiným směrem.

Deglobalizace není o tom, že by státy ovládaly ekonomiku prostřednictvím protekcionistických opatření. Tuto myšlenku symbolizovaly termíny jako re-shoring, které se objevily během pandemie jako opozice vůči off-shoringu a hrozbám, které představovaly jeho dodavatelské řetězce just-in-time ve chvílích globální krize. Legislativní akty, jako je Green New Deal prezidenta Bidena, sice tímto způsobem mohou ze Spojených států úspěšně vytvořit centrum nových technologií a inovací, nemohou však ani masivním používáním sankcí zatlačit ekonomický rozvoj soupeřů, jako je Čína, nebo rozvrátit ekonomiku nepřátel, jako je Rusko[17]. Ekonomika a její technologie zůstávají globální a od politiky se osvobodily do té míry, že jsme možná svědky rozpadu politické ekonomie jako základního konceptu moderního kapitalismu. Právě toto oddělení státu od ekonomiky umožňuje deglobalizaci v politické oblasti, a to i proto, že globální hospodářský růst již není omezen na Západ a není jím kontrolován.

Ne veškerou mezinárodní politiku lze samozřejmě regionalizovat. Například Západ byl Spojenými státy prostřednictvím válek na Ukrajině a v Gaze formován do podoby zadní části globálního útvaru. V jiných částech světa se nacházejí mocnosti, které jsou příliš velké na to, aby je bylo možné plně začlenit do regionální politiky, ale nejsou dostatečně silné na to, aby se daly považovat za velmoci. Například Čína je ekonomicky plně integrována do svého sousedství, včetně Tchaj-wanu, ale nemá nad ním politickou hegemonii, přestože pro některé tamní země představuje vojenskou hrozbu. Jejími jedinými spojenci jsou Severní Korea a příležitostně Pákistán. Je tedy standardně regionálním politickým aktérem, ale její neschopnost získat politickou podporu sousedů jí brání stát se globálním aktérem. Indie nemá v jižní Asii ani ekonomickou, ani politickou hegemonii, a proto musí převzít globální roli pouze ve spojenectví se Spojenými státy. Indie je neutrální v otázce Ukrajiny, ale váhá v otázce Izraele, protože se nemůže vzdát ani Západu, ani nezápadních zemí. S prvním jmenovaným má společné zájmy ani ne tak díky odkazům na demokracii, jako tomu bylo v minulosti, ale spíše díky protimuslimskému cítění, i když se ztotožňuje s Izraelem jako silným státem v nepřátelském sousedství.

Nejednoznačné mezinárodní postavení Indie, rozpolcené mezi jejími globálními a regionálními ambicemi, prozrazuje mnohé o postavení všech údajných soupeřů Západu. I když Indie usilovala o vedoucí úlohu v asijském nebo afroasijském politickém projektu, pocházejícím z koloniálních dob, zároveň chtěla být začleněna do západního geopolitického řádu. To však znamenalo opustit vlastní sousedství a uzavřít se Západem společnou věc. V dřívějších dobách se tak dělo jazykem společného árijského či indoevropského původu spojujícím Indii, Írán a Afghánistán ve vztahu se Západem, který zbytek Asie a zejména arabský svět vylučoval. Regionální rozměr této politické imaginace je stále patrný v běžných zmínkách o Íránu jako civilizačním vrstevníkovi Indie z předislámských dob. Související, i když také novější způsob globalizace Indie rovněž vyžaduje opuštění bezprostředního sousedství, tentokrát identifikovaného jako muslimské, aby se v otázkách boje proti terorismu spojila se Západem.

Indie jako by mohla získat globální status pouze prostřednictvím islámu, i když ani ne tak přijetím jeho univerzálnosti, jako spíše ztotožněním se s jeho domnělými nepřáteli. Po válce proti teroru se však jedná o politiku s klesajícími výnosy[18]. Komunismus, zdánlivě globální identita Číny, byl redukován na její domácí politiku, zatímco regionální identita tzv. asijských hodnot je sdílena prozápadním sousedem Singapurem. Jedná se však o pozoruhodně slabý civilizační projekt vymezený převážně proti Západu, a má tak negativní charakter. Totéž platí o Rusku, jehož civilizační, a tedy i regionální vize sebe sama je založena na pravoslavném křesťanství a sociálním konzervatismu, který se opět negativně vymezuje vůči euroamerickému liberalismu[19]. Indie se tedy může identifikovat jako civilizační stát prostřednictvím hinduistického nacionalismu, ale není schopna z něj vytvořit regionální identitu. Rusko a Čína takovou regionální identitou disponují, ačkoli obě jsou ve svém odvozování od modelů 19. století staromódní a ve své podstatě také negativní.

Jakkoli se však mohou zdát laciné, tyto odkazy na civilizaci nepředstavují nějakou snahu o návrat do světa imperiální hierarchie 19. století. Mají naopak umožnit nový druh politické imaginace, která odmítá samotnou možnost unipolární hegemonie v mezinárodním řádu. Místo ideologií, které určovaly politiku studené války a z nichž každá si nárokovala univerzální nadvládu, rozdělují civilizace svět do regionů na základě jejich historických kořenů. Jinými slovy, zdá se, že ve hře není geopolitika založená na soupeření velmocí, ale jakási mírnější verze Huntingtonovy civilizační logiky. Tato civilizační vize, která státy jako nejdůležitější jednotky globální politiky vytěsňuje, i když v žádném případě nevylučuje, usiluje o upevnění regionů jako svých skutečných základů. K tomu je však zapotřebí přejít od čistě prostorového chápání mezinárodního řádu k časovému chápání, opírajícímu se o výrazné a neopakovatelné ideály. Jedná se o esencialistickou vizi rozmanitosti, která se v mnoha ohledech odráží v kulturních válkách a politické polarizaci Západu. A ony jsou samy o sobě důsledkem rozpadajícího se konsensu, který politiku na Západě určoval během studené války.

Místo ideologií, které určovaly politiku studené války, rozdělují civilizace svět do regionů na základě jejich historických kořenů.

Zpět na obsah

Mohli bychom vstoupit do období, kdy se dva neslučitelné politické modely mezinárodního uspořádání překrývají? Jedním z nich je globální řád tvořený soupeřením velmocí, v němž se Spojené státy snaží svou unipolaritu proti případným budoucím soupeřům udržet. Jedná se o staromódní vizi vycházející z období studené války. Druhou je regionální uspořádání, v němž jsou aktivní střední mocnosti a velké mocnosti mají omezenou politickou roli, protože jsou příliš velké na to, aby se svým soupeřům mohly aktivně postavit, aniž by ohrozily mezinárodní řád. To mezi nimi může vést k politice détente. To, jak budou USA na tyto nově vznikající oblasti mezinárodní politiky reagovat, určí jejich budoucnost. V současné době udržují svou unipolaritu proti neexistujícím hrozbám, přičemž nejsou schopny regionalizaci politiky na mezinárodní úrovni zabránit. A přesto to může být spíše regionální než velmocenská politika, co nakonec prostor pro působení Ameriky v globálním měřítku omezí, a to i bez vlivu na její vojenskou nebo ekonomickou převahu.

Vidíme, že k tomu již dochází, když nezápadní spojenci a klienti odmítají souhlasit se Spojenými státy v otázkách Ukrajiny a Gazy. Ale ani loajalita západních spojenců nemůže být považována za samozřejmost, jak s končící válkou na Ukrajině vidíme ve východní Evropě. Dalším příkladem je omezení námořní expedice vedené Spojenými státy proti Hútíům v Jemenu. Pro další příklady stačí vzpomenout na Francii a Německo, které se se Spojenými státy rozešly během invaze do Iráku. Jestliže při sestavování nového mezinárodního řádu byla tato odmítnutí umožněna neúspěchem války proti teroru, předcházela jim stejně pozoruhodná odmítnutí bývalých klientů přistoupit na americké požadavky. Manuel Noriega v Panamě byl zřejmě nejstarším příkladem v minulém století, následoval Saddám Husajn v Iráku a Muammar Kaddáfí v Libyi. Všichni byli pragmatičtí vůdci, kteří přežili díky neustálému přizpůsobování. A přesto všichni skončili tím, že se v rozporu se svým dřívějším chováním postavili proti Spojeným státům. Neměli jinou možnost, nebo si záměrně zvolili sebedestrukci?

Je možné, že to bude spíše regionální než velmocenská politika, která nakonec prostor pro působení Ameriky v celosvětovém měřítku omezí, a to i bez vlivu na její vojenskou nebo ekonomickou převahu.

Ještě více než chování klientů, kteří se odmítají řídit americkými směrnicemi, zaráží chování samotných Spojených států, které se snaží svůj unipolární moment po skončení studené války oživit. Amerika byla do značné míry zodpovědná za vynález mezinárodního řádu na konci první světové války. Tento řád, jemuž dominovala evropská impéria a Spojené státy samy členem Společnosti národů nebyly, vydržel pouze 20 let a byl ve druhé světové válce zničen svými vnitřními rozpory. Poté vytvořili Američané trvalejší řád v podobě Organizace spojených národů. Ten vydržel déle díky tomu, že spojil soupeře studené války i bývalé koloniální a kolonizované země ve společném podniku, kde mohl každý něco získat. Tento řád byl zničen koncem studené války a zejména ve válce proti teroru. Ale místo toho, aby Spojené státy vytvořily třetí mezinárodní řád, dokud si k tomu ještě uchovávají moc a důvěryhodnost, zdá se, že chtějí zničit všechny jeho zbytky.

To, co učinilo studenoválečný řád úspěšným, když si zachoval legitimitu a vydržel více než půl století, bylo, že byl založen na rovnováze sil[20]. Unipolarita ho zničila. Snad regionalizace a její odmítnutí globální politiky vrátí do mezinárodních vztahů určitou rovnováhu. Nebo si můžeme představit nový mezinárodní řád, v němž by se Spojené státy a jejich spojenci se svými nepřáteli dohodli na něčem podobném, jako se dohodli se SSSR. Takový řád by dal vznikajícím asijským, rozhodovací roli namísto slábnoucích evropských mocností africkým a jihoamerickým mocnostem. Můžeme si představit OSN, v níž by Rada bezpečnosti byla pověřena interpretací, nikoli ignorováním rozhodnutí Valného shromáždění způsobem, jakým funguje dvoukomorový zákonodárný sbor. Nebo Radu bezpečnosti zbavenou práva veta, které od vyjednávání a kompromisů odrazuje. Mohla by se také skládat z větší skupiny zastupující světové regiony, což by umožnilo přijímat legitimnější rozhodnutí.

Namísto toho, aby Spojené státy vytvořily třetí mezinárodní řád, dokud si k tomu ještě uchovávají moc a důvěryhodnost, se zdají být odhodlány zničit všechny jeho zbytky.

To je fantazie, která si bere za základ OSN. V tuto chvíli nám však zbývají jen fantazie, které se mohou stát základem nového politického imaginária. Taková představa se bude muset zabývat problémem, jak skloubit staromódní velmocenskou politiku, která je z definice globální, s novou regionální politikou, která se zřejmě objevuje v různých částech světa. Na té druhé je zajímavé, že se zdá být schopna se od té první oddělit a ignorovat ji, stejně jako ignorovala velká část světa Spojené státy kvůli Ukrajině. Toto odmítnutí soupeřit s velmocí a místo toho ji obcházet představuje mimořádný politický vývoj, který nemusí být vždy životaschopný, ale nelze jej zastavit. Představuje jinou mocenskou rovnováhu, než jakou jsme kdy viděli, neboť úkolem těch, kdo vystupují ve jménu neutrality, není americkou moc zmenšovat nebo ji napodobovat, ale spíše se jí vyhýbat. Spojené státy, dinosaurus z jakéhosi ztraceného věku, zůstávají obrovské a divoké, ale patří do jiného světa.

[1]Francis Fukuyama, The End of History and the Last Man (London: Hamish Hamilton, 1992).

[2]Samuel Huntington, The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order (New York: Simon and Schuster, 1996).

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]See, for this, Sandrine Kott, Organiser le Monde: Une autre Histoire de la Guerre Froide (Paris: Broché, 2021).

Zpět na obsah