1. Admirál Cem Gürdeniz, v.v.: Slábnoucí americký hegemon a rostoucí geopolitické napětí
2. Lorenzo Maria Pacini Turecko, co hledáš?

Slábnoucí americký hegemon a rostoucí geopolitické napětí

Bývalá americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová, jedna z hlavních neokonzervativních architektů projektu Velkého Blízkého východu a severní Afriky, který USA zahájily po 11. září 2001, napsala v časopise Foreign Affairs z 20. srpna 2024 propagandistický článek s názvem „The Perils of Isolationism / Úskalí izolacionismu“.

Screenshot from Foreign Affairs

V článku, který americkou veřejnost seznamuje s nebezpečím, které by mohlo znamenat stažení USA ze světové scény proti Rusku a Číně, jsou USA popisovány jako stát, který světu přináší mír, klid a bezpečnost.

Zajímavé je, že v článku není ani řádka o izraelské genocidě v Gaze.

Riceová, která v roce 2003 působila jako poradkyně prezidenta George W. Bushe pro národní bezpečnost v období největší agresivity USA, v jednom ze svých článků uvedla: „Změníme hranice 22 zemí na Blízkém východě a v severní Africe“.

Za jediný správný odstavec ve zbytečně dlouhém (patnáctistránkovém) článku Riceové v časopise Foreign Affairs považuji následující:

Spojené státy jsou nyní jinou zemí; jsou vyčerpány osmdesáti lety mezinárodního vůdcovství, z nichž některé byly úspěšné a oslavované, jiné odmítané jako neúspěšné. Američané jsou také jiní; méně věří svým institucím a životaschopnosti amerického snu. Roky rozdělující rétoriky, internetových ozvěn a neznalosti složitých dějin i mezi nejvzdělanějšími mladými lidmi způsobily, že Američané mají roztříštěný smysl pro společné hodnoty. V těchto oblastech nesou odpovědnost naše elitní kulturní instituce. Odměňovaly ty, kteří Spojené státy ničili, a zesměšňovaly ty, kteří chválili jejich přednosti. Aby se vyřešil nedostatek důvěry Američanů ve své instituce a jeden v druhého, musí školy a vysoké školy změnit své učební osnovy tak, aby nabízely vyváženější pohled na dějiny USA. Tyto a další instituce musí podporovat zdravou diskusi a podporovat konkurenční názory, místo aby vytvářely atmosféru, která posiluje stávající názory.

Regresivní USA a nekonečné války

Spojené státy s 248 lety psané historie rychle upadají. Trápení spojené s odklonem od globálního ekonomického systému založeného na dolaru a nastolením nového multipolárního světového řádu zvyšuje geopolitické napětí všude na globální, kontinentální i regionální úrovni. Spojené státy a jejich nedílná součást, EU, v zájmu pokračování globální hegemonie vedené USA nadále vyhledávají a provokují dobrodružství daleko přesahující jejich možnosti a sílu, čímž dávají najevo, že nový řád nepřipustí.

Kanadský ekonom a spisovatel profesor Michel Chossudovsky na jaře 2011 řekl:

Svět se nachází na nebezpečné křižovatce. USA a jejich spojenci zahájili vojenské dobrodružství, které ohrožuje budoucnost lidstva. Konečným cílem je dobytí světa pod rouškou „lidských práv“ a „západní demokracie“… Hegemonistický projekt USA v období po 11. září je globalizace války, kterou vojenská mašinérie USA-NATO rozšířila do všech regionů světa s důrazem na tajné zpravodajské operace, ekonomické sankce a „změnu režimu“.

Mnohé z metod, o nichž Chossudovsky píše, USA doposud uplatňují, ale přes všechny války, spiknutí, změny vlád, vojenské převraty a barevné revoluce, ekonomické blokády a sankce nemohou dosáhnout konečného cíle.

Například počet zemí, které uvalily sankce na Rusko v souvislosti s ukrajinsko-ruskou válkou, jež začala 24. února 2022, je asi 40 ze 193 členských států OSN. Většina z nich jsou členové EU a zbytek jsou americké vazalské státy, jako je Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Singapur a Japonsko. To znamená, že se drtivá většina světa USA nepodřizuje. Spojené státy nemohou měnit pravidla hry, zejména s ohledem na nekonečné války, které rozpoutaly po roce 2001, a na smrt, chaos a nouzi, které na kontinenty přinesly. Prostřednictvím institucí a jednotlivců nakoupených za nezodpovědně natištěné dolary burcují a provokují země barevnými převraty, ale výsledky se nedostavují. Kdyby byly USA úspěšné, nebyla by dnes válka mezi Ukrajinou a Ruskem ani válka mezi Izraelem a Gazou. Skutečnost, že USA bezvýhradně stojí na straně Izraele, který v dnes probíhající válce v Gaze páchá genocidu, a že Netanjahuovi byly v americkém Kongresu uděleny tříminutové ovace ve stoje, ukazuje, že Washington nikdy nemůže být čestným zprostředkovatelem a už vůbec nemůže nastavovat nějaké laťky. Zkrátka, iniciativy USA se první den dostanou na titulní stránky novin, ale o týden později se na iniciativu zapomene.

Mizící stát Ukrajina

Od začátku rusko-ukrajinské války, která byla kolem členství Ukrajiny v NATO 24. února 2022 vyprovokována za účelem geopolitiky USA a upevnění rimlandu[1], uplynulo 2,5 roku. Ukrajina, která má veškerou mediální a propagandistickou moc Západu, otevřenou podporu EU a NATO, proti Rusku, jehož hloubka, zejména lidské zdroje a zdroje obranného průmyslu jsou nesrovnatelně obrovské, je nyní vyčerpaným státem. Jeho ekonomická síla klesla na úroveň nesrovnatelnou s tou před válkou. Jeho demografická síla byla vážně narušena. Ačkoli cílem sebevražedného útoku Ukrajiny na historicky významné sídlo, jakým je Kursk, bylo zabránit ztrátám v oblasti Donbasu a odvést od něj pozornost Ruska, Rusko kvůli Kursku síly ze strategického Donbasu nepřesunulo. Na donbaské frontě získává každým dnem více a více. Pokud se válku nepodaří zastavit, může se dokonce stát, že Ukrajina přijde o přístav Oděsu a bude zcela odříznuta od moře.

Ukrajinské jednotky se připravují na boj proti ruským silám v Donbasu (Zdroj: Indian Punchline)

Úspěch USA v EU a v NATO

Na druhé straně je nejúspěšnější frontou v této válce oslabení EU prostřednictvím války s Ukrajinou a Ruskem, čímž se EU stává zcela závislou na ochraně od USA a NATO se mění na 32člennou strukturu s přehnanou ruskou hrozbou. NATO se nejen rozšířilo, ale v důsledku války se také nadměrně zvýšily jeho obranné rozpočty. Byly realizovány vojenské námořní/vzdušné/pozemní dopravní koridory a nové základny, které Rusko obklopí ze Severního, Jaderského, Egejského, Baltského a Černého moře americkou vojenskou technikou. Kromě toho se USA rozhodly umístit v roce 2026 jaderné rakety středního doletu na území Německa, které je polokolonií, což je mimořádně nebezpečný a provokativní obraz. Americká strana, která dokázala ve studené válce nastolit rovnováhu v jaderném a konvenčním odstrašování, již v jaderných provokacích nezná žádné hranice.

Dokument o jaderné strategii USA, který minulý týden unikl do tisku, odhalil jaderné zbrojení zaměřené na Čínu. Připočtěme k těmto provokativním úspěchům USA nepřátelství vůči Rusku, které vzniklo ve veřejném mínění USA a EU. Například zvěsti o tom, že se Rusko po Ukrajině obrátí směrem k Polsku a pobaltským státům, jsou v těchto dnech západními médii často šířeny. Možnosti Ruska jsou však omezené. Toto vnímání hrozby může vzniknout navzdory tomu, že se Baltské moře změnilo v jezero NATO a neexistuje žádné přímé pozemní spojení s ruskou Kaliningradskou oblastí. Hlavním důvodem je samozřejmě možnost prodávat zbraně amerického vojenského průmyslu prostřednictvím v Evropě vyvolané války a přiživování nepřátelství vůči Rusku, možnost udržovat politický a vojenský tlak a udržovat smysl existence NATO při životě. V NATO a EU není, kromě Maďarska a Slovenska, žádná jiná země, která by ruskou hrozbu vytvořenou USA zpochybňovala. Spojené království není schopno jednat mimo USA. Situace Francie, která vychovala velké vojevůdce a strategické myslitele, jako byli Charles De Gaulle a Andre Beaufre, je žalostná.

Situace Německa, hospodářské lokomotivy EU, je horší než u kolonie. Jeho průmysl a hospodářství upadají. Dokonce i nejstarší a nejprestižnější loděnice v Německu, jako je Meyer, založená v roce 1795, je na pokraji bankrotu a vláda zahajuje záchrannou operaci.

Situace Turecka je složitá. Díky článku 19 úmluvy z Montreux jsme schopni zachovat aktivní neutralitu, ale kvůli ekonomickému tlaku USA a Západu pokračujeme v ústupcích ve všech oblastech. 14. srpna mohla americká obojživelná loď USS Wasp, jejíž hlavním úkolem je chránit Izrael ve válce v Gaze, s naší obojživelnou lodí TCG Anadolu a fregatou TCG Gökova provést přesunové cvičení ve Středozemním moři.

O těchto aktivitách se dozvídáme z amerických zdrojů. Zatímco to vláda dělá, opozice mlčí. Jinými slovy, v rozporu s Atatürkem jsme byli zataženi do situace podobné spolupráci Damat Ferita z istanbulské vlády a amerických mandátů Sivaského kongresu[2] v období příměří (1919-20).

V období mezi dvěma světovými válkami, které je velmi podobné dnešní konjunktuře, tedy v Atatürkově době, však Turecko provádělo velmi opatrnou politiku rovnováhy, zatímco jeho vojenská, hospodářská a demografická síla byla velmi slabá. V srpnu 1935 náš ministr zahraničních věcí Tevfik Rüştü Aras shrnul situaci v důsledku sílícího italského fašismu a hrozby následovně:

Podle našeho názoru tvoří francouzsko-anglické přátelství na jedné straně Evropy, turecko-sovětské přátelství na straně druhé a dobré vztahy mezi nimi hlavní základ evropského míru. Všechny ostatní kombinace se vytvářejí kolem něj.

Největším nebezpečím jsou vazalové USA

V současné konjunktuře je pro USA nejlepším scénářem, že nová válka v Evropě vypukne, až zemře poslední ukrajinský voják a válka skončí. Tuto válku nepochybně způsobí nezodpovědní vazalové USA, kteří přímý konflikt s Ruskem nikdy nechtějí a plácají se přitom po zádech.

Zdroj: Korybko Substack

Země jako Litva, Polsko, Rumunsko, Německo a Spojené království jsou otevřené všem možným scénářům. Na seznam lze přidat i Moldavsko. Přísežní mandatáři a imperialističtí vazalové v Turecku jsou na zadané úkoly rovněž připraveni.

Je však třeba zmínit i velké riziko. Dokud tyto slabé a vazalské státy nebudou pod kontrolou USA a nebude jim řečeno, aby přestaly, mohou jednat iracionálně a nelogicky a přímo rozpoutat rusko-americký konflikt.

Nemělo by se zapomínat, že světové vojenské dějiny jsou plné překvapení. V konjunktuře, kdy je ruské vnitrozemí zasahováno americkými a britskými zbraněmi, v Kursku probíhá provokativní útok pod skrytým velením sil NATO a Ukrajině jsou předávány stíhačky F16, je to, jak Rusko USA a jejich přátelům odpoví, přinejmenším stejně nejisté a riskantní, jako reakce Íránu na Izrael po zabití vůdce Hamasu. Co když jejich reakce konvenční eskalační žebříček eliminuje až k jaderné eskalaci?

Zatímco USA pokračují ve vyzbrojování Ukrajiny, které minulý měsíc poskytly 60 miliard dolarů, a Izraele, kterému minulý týden poskytly 20 miliard dolarů, Rusko vyzbrojuje a nejspíše i cvičí svého spojence Írán. Učiní USA racionální úsudek, než své vazaly proti Rusku vypustí? Nevíme.

Nicméně týden před útokem Hamásu v Izraeli 7. října 2023 napsal Bidenův poradce pro národní bezpečnost Sullivan: „Na Blízkém východě prožíváme nejlepší mírové období v dějinách“. Jak moc můžeme USA věřit? Kolik Spojených států je v USA? Jsou USA státem, který se dokáže ovládat?

Situace v Indopacifiku je komplikovaná

Intriky Západu na indo-pacifické frontě předbíhají jeho politickou, vojenskou a ekonomickou moc. Přímá účast amerického velvyslance na protestech v Bangladéši, stejně jako na Ukrajině v roce 2014, říká vše. (Pokud Američané tvrdí, že přinášejí demokracii, měli bychom být velmi opatrní.) Není udržitelné, aby se tato chudá země, sousedící s myanmarsko-čínským ekonomickým koridorem v rámci čínské iniciativy Pásmo a cesta, vzdala proamerické vládě s neomezeně tisknutými americkými dolary. Protože je sevřená mezi Indií a Myanmarem a v této geografii nemá šanci realizovat americkou geopolitiku. Na druhé straně se pouličními protesty rozhořel signál barevného převratu v Indonésii.

Ve skutečnosti se opakuje scénář, který zažily všechny zaostalé nebo rozvojové země. Ve státech, kde vlády utápějící se v korupci jednají nekontrolovatelně a ignorují lidi, aby si udržely své pozice, USA tuto slabost velmi dobře vidí, vyhodnocují a v případě potřeby stisknou tlačítko tak, aby z toho měly prospěch. Tyto barvotiskové tahy však nepřinášejí trvalé výsledky. Státy stojí před volbou buď chaosu a občanské války pod vedením USA, nebo života v míru po boku asijských mocností.

Dokud bude trvat jednota Číny, Ruska a Indie v rámci BRICS a ŠOS, není možné, aby anglosasové v asijské geografii nadále měnili pravidla hry, zejména ve Střední Asii. Dokud bude velká trojka pevně stát na svém a bude udržena solidarita, podobné pokusy o barevnou revoluci nebudou mít jiný než jen dočasný charakter.

Nový řád byl nastolen

Válka mezi Ruskem a Ukrajinou je ve skutečnosti válkou mezi USA a těmi, kdo západní hegemonii v čele s Anglosasy odmítají. Není to regionální, ale globální konflikt. Nyní byla vytvořena globální centra rovnováhy. Zatímco na straně USA jsou státy, které byly po roce 1945 USA okupovány a vazalsky se ocitly ve sféře jejich vlivu, na druhém pólu stojí Čína a Rusko. Třetím pólem je Indie a většina nezařazených států z období studené války, tzv. globální Jih. V tomto procesu vidíme, že se poslední dva póly snaží prostřednictvím organizací, jako jsou BRICS a ŠOS, nastolit vůči USA a jejich vazalům rovnováhu.

Válka o dopravní koridory

Geopolitickou budoucnost utvářejí dopravní koridory spojující Evropu, Indický oceán a Tichomořskou pánev v Asii, zejména čínská iniciativa Pásmo a cesta. USA chtějí znefunkčnit dopravní koridory, které budou zpochybňovat jejich hegemonii, prostřednictvím barevných revolucí, občanských válek a regionálních konfliktů.

V současné době se severní koridor Čína-Evropa přes Ukrajinu stal nefunkčním. Jakékoli provokace nadále poškozují CPEC (čínsko-pákistánský hospodářský koridor) přes Pákistán, myanmarsko-čínský koridor přes Bangladéš a také íránsko-čínské ropovody a dopravní linie. Mezitím přicházejí také závažné chyby a neočekávané události. Například průjezdní úsek Rudým mořem a Středozemním mořem, který je nepřímo mimo jejich kontrolu, se stal nefunkčním v důsledku války v Gaze.

Americké vojenské aliance se rozšiřují

USA se domnívají, že pokud ekonomické integraci a politické jednotě na asijském kontinentu zabrání, zabrání také vojenským uskupením. V současné době je nepravděpodobné, že by se ŠOS a BRICS změnily v systém vojenských aliancí. USA však velmi rychle postupují v indo-pacifickém regionu, pokud jde o vojenskou strukturu a spolupráci s vlastními vazaly a spojenci. Příkladem může být přechod Japonska a Jižní Koreje na společnou velitelskou strukturu, vytvoření aliance AUKUS s Austrálií a Anglií a poskytnutí jaderných útočných ponorek Austrálii po roce 2026; celková americká vojenská přítomnost v Japonsku a USA dosahující 100 tisíc osob, dohoda s Filipínami o nových vojenských základnách a kroky k posílení vojenské spolupráce mezi Filipínami, Austrálií, Japonskem a Kanadou. (Nedávná srážka Filipín s loděmi čínské pobřežní stráže v Sabinské mělčině byla provokativním krokem. Na filipínských lodích se totiž nacházely i televizní a zpravodajské týmy významných západních zpravodajských agentur).

Válka v Gaze a Středomoří

Zdroj: UNZ.com

Zahájení války v Gaze ze strany Izraele, který přetáhl USA na svou stranu jako hotovou věc, je jedním z článků procesu fragmentace Asie. V tomto případě USA odložením svých indo-pacifických priorit Izraeli pomohou. Je totiž známo, že vedení, které se v období voleb na stranu Izraele nepostaví, nebude mít šanci ve volbách zvítězit. Tříminutový potlesk ve stoje, který byl Netanjahuovi v Kongresu věnován, je výrazem této situace. Tento proces se však vymstil. Zatímco Izrael usiloval o snadné vítězství, válka se protáhla. Jemenští Hútíové odřízli námořní obchodní cestu přes Rudé moře. USA a jejich spojenci nemohli tuto trasu plně kontrolovat.

Vize USA ve Středomoří

Je samozřejmé, že i když USA nemají moc, budou se snažit všemi způsoby vytvořit loutkový Kurdistán v severním Iráku a Sýrii, ovlivňovat vládu a opozici v Turecku a rozložit jeho sekulární a národně-státní strukturu.

Skutečným důvodem tragédie v Gaze je, že USA rozložily arabský nacionalismus v regionu, zejména po arabsko-izraelské válce v roce 1973, a že se jim podařilo rozložit arabské státy. Arabové, kteří se odklonili od nacionalismu, byli opět rozděleni a oslabeni USA, NATO a Izraelem prostřednictvím islamizace a náboženství.

USA vyzkoušely úspěšný model, který aplikovaly na Araby i na Turky. Avšak navzdory všem islamistickým stranám, které se po roce 1980 s podporou Západu dostaly k moci spiknutími, provokacemi a krokům, jako byl pokus o puč FETÖ (islamistická organizace Fetullaha Gulena podporovaná CIA), se turecký lid své nacionalistické a sekulární identity vytrvale nevzdává. Pokusy o transformaci tureckého nacionalismu v americký turanismus (pan-turkismus) byly sice po roce 1970 částečně úspěšné, ale trvalý efekt vyvolat nemohly.

Dokud však bude Turecko v NATO, zůstane i nadále ve sféře vlivu americké geopolitiky. Nebude možné, aby mělo rozhodující slovo. Viděli jsme to při přijímání Finska a Švédska do NATO. Při pohřbívání našich vojáků umučených teroristickou PKK schválilo turecké Velké národní shromáždění žádost USA bez jediného nesouhlasného stanoviska. Švédsko se stalo členem NATO. USA chtějí rozdělené Středomoří. USA chtějí absolutní kontrolu nad Suezským průplavem, tureckými úžinami a průchody Egejským mořem. USA chtějí loutkový Kurdistán (druhý Izrael) zahrnující území Íránu, Iráku, Sýrie a Turecka. Nejsou však dostatečně silné, aby toho dosáhly.

Íránský faktor

Odpor Íránu vůči USA s jeho antiimperialistickou identitou v regionu je pro globální a kontinentální rovnováhu velmi cenný. Írán je velmi kritickou zemí, která kontroluje jak Basru, tak Kaspické moře a středoasijskou pánev.

Stejně jako Turecko se nachází v centru kontinentů a pánví. Je nepostradatelný jak v námořním, tak v kontinentálním přístupu k tezi o globální dominanci. Připočteme-li k tomu jeho bohatství přírodních zdrojů, jeho geopolitický význam je zřejmý. Kapitulace Íránu před anglosaskou hegemonií by obklíčení Turecka a Ruska poskytla největší oporu. Proto by měly Turecko i Rusko vždy udržovat dobré vztahy s Íránem. V tomto rámci je přítomnost Íránu v ruském severojižním tranzitním koridoru pro pokračování stabilních vztahů mezi oběma státy důležitá. Vystoupení Arménie ze sféry vlivu Ruska a přiblížení se Západu až po společná vojenská cvičení s USA v posledních měsících vrhá na vztahy ze strany Turecka stín. Výroky na nejvyšší úrovni znevažující Ázerbájdžán, snaha normalizovat vztahy s Arménií na žádost USA, zatímco Ázerbájdžán nedokázal od Jerevanu získat ústupky pro mírovou dohodu, a především vyřazení koridoru Zangezur z programu jednání, turecké geopolitice neprospívají. Slouží americké balkanizaci Kavkazu. V této souvislosti je Putinova návštěva Ázerbájdžánu nesmírně důležitá. Je velkým poselstvím Turecku, které říká dva státy a jeden národ. Doufám, že Turecko, které se pod tlakem USA sbližuje s Arménií, toto poselství přijalo.

Poučení pro Turecko

Ankara by měla jednat v souladu s obtížemi a ztrátami, které v posledních 22 letech prožila. Na jihu země nelze připustit vznik loutkového kurdského státu. Nelze připustit, aby bylo Turecko rozděleno diskusemi o nové ústavě a pojetí tureckého státu. Na jižním Kavkaze nelze připustit Kavkazskou zeď (postavenou západními mocnostmi), o níž Atatürk před 104 lety řekl, že „její vznik bude naší zkázou“.

Nemůžeme dopustit, abychom byli prostřednictvím Sevillské mapy EU[3] odříznuti od Egejského a Středozemního moře. Je nepřijatelné dopustit, aby Turecká republika Severní Kypr byla v rámci Annanovy dohody zatažena prostřednictvím pokusů o refederační rozhovory do nového skandálu.

Je nepřijatelné, aby NATO využívalo našich svrchovaných práv, především článku 19 Konvence z Montreux[4] o Černém moři, jako nástroje americké geopolitiky. Jak opět ukázal společný výcvik našeho námořnictva ve Středozemním moři s americkými válečnými loděmi, které připluly na pomoc Izraeli dopouštějícího se v Gaze genocidy, nelze připustit nelidskou a bezzásadovou bezpečnostní politiku skrze naše členství v NATO.

Zdá se, že Ankara doplácí na to, že se v posledních 22 letech nechala vtáhnout do finančních pastí USA a EU a že od výrobní ekonomiky a etatismu přešla geopolitickými ústupky k neoliberální spotřební ekonomice, v níž bují plná privatizace, korupce a nepřátelství vůči přírodě a lidem.

Budoucí generace mohou obnovit ekonomické ztráty, ale geopolitické ztráty lze obnovit pouze válkou. Základní povinností vlád je chránit geopolitické zájmy bez boje.

[1]

viz „Mackinderův Heartland“

[2]

Sivasský kongresČesky 4-11 září 1919 z iniciativy Mustafy Kemala Atatürka přijal řadu zásadních rozhodnutí, která byla rozhodující pro utváření budoucí turecké politiky v rámci turecké války za nezávislost

[3]

Evropská unie zadala Sevillské univerzitě vypracování mapy evropské námořní jurisdikce. Podle této mapy byly Kréta, Karpathos, Kašot, Rhodos a linie Meis uznány za relevantní pobřeží a Řecko a GCASC [5] (Jižní Kypr) se staly sousedy. Podle mapy bylo Turecko uvězněno v Antalyjském zálivu a 189 000 km² oblastí námořní jurisdikce bylo zmenšeno na 41 000 km². Tato mapa byla po léta zpracovávána ve všech mezinárodních institucích a organizacích v rámci cvičení NATO a EU. Pokud chcete bádat i v dnešních záznamech OSN, tyto mapy se stále objevují. – viz „The end of Seville: the Turkish tradition of tearing up maps / Konec Sevilly: turecká tradice trhání map“

[4]

Konvence z Montreux je mezinárodní dohoda uzavřená 20. července 1936 ve Švýcarsku ve městě Montreux, která stanoví a upravuje režim proplouvání válečných lodí úžinami Bospor a Dardanely.

[5]

„Greek Cypriot Administration of Southern Cyprus (GCASC)“, analogicky „Turkish Republic of Northern Cyprus (TRNC). Termín „řecká správa jižního Kypru“ používá Turecká republika a severní část země pro označení toho, co zbytek světa uznává jako Kyperskou republiku. Mapa ostrova Kypr je v článku „50 rokov tureckej invázie na Cyprus a poučenie pre Ukrajinu“ zde na Disputu.

Další zdroje:

• Where to Draw the Line in the Eastern Mediterranean / Kde vést hranici ve východním Středomoří; Foreign Policy 24. 3. 2021
• The Seville Map that challenges Turkey, Greece, US and the EU / Sevillská mapa, která je výzvou pro Turecko, Řecko, USA a EU; Keep Talking Greece, 22. 9. 2020

Sevillská mapa. Zdroj: Keep Talking Greece

---

Cem GürdenizČesky (*1958) je penzionovaný admirál, spisovatel, geopolitický expert, teoretik a tvůrce turecké doktríny Bluehomeland (Mavi Vatan). Působil jako náčelník oddělení strategie a poté jako vedoucí oddělení plánů a politiky na velitelství tureckých námořních sil. V rámci svých bojových povinností působil v letech 2007-2009 jako velitel Skupiny obojživelných lodí a Minového loďstva.
Do důchodu odešel v roce 2012. V roce 2021 založil nadaci Hamit Naci Blue Homeland FoundationČesky. Publikoval řadu knih o geopolitice, námořní strategii, námořní historii a námořní kultuře. Je rovněž čestným členem organizace ATASAM. Pravidelně přispívá do časopisu Global Research.

Zpět na obsah

Turecko, co hledáš?

© Photo: Public domain

Turecko si musí vybrat, kam se vydá. S největší pravděpodobností to nikomu nedá najevo – nebo to nepochopí – a zůstane v duchu svého zavedeného stylu.

Turecko „sultána“ Recepa Tayyipa Erdogana nepřestává překvapovat: ministr obrany Yaşar Güler nedávno prohlásil, že chce prohloubit vztahy se Šanghajskou organizací pro spolupráci (ŠOS / SCO) a zároveň udržovat vazby s NATO. Co se stane? Pokusme se některé scénáře analyzovat.

Geostrategické plánování Turecka v roce 2024

Turecko se snaží využít své výhodné geostrategické pozice. Nachází se na křižovatce mezi západní Asií a Evropou a při každé příležitosti zdůrazňuje svou roli, ať už jde o tranzit uhlovodíků z Ruska nebo jiných zemí těžících ropu a plyn do Evropy, nebo o nové dopravní koridory s dálnicemi a železničními tratěmi. V posledních letech se rozvíjí Transkaspická mezinárodní dopravní cesta a se zlepšením bezpečnostní situace v Iráku se do popředí zájmu vrátil i někdejší projekt Suchého kanálu (Dry Canal), logistické linky z Istanbulu přes Mersin na jihu země do Iráku, kde trasa vede přes Mosul, Bagdád, Nadžaf, Basru a dosahuje pobřeží Perského zálivu. O projektu se jednalo na konci března 2024 a Turecko a Irák jej podpořily ve společném tiskovém prohlášeníČesky, v němž uvedly Hedvábnou stezku jako integrační cíl.

Klíčovým bodem projektu je nový přístav Al-Faw (Velký přístav)Česky, který by měl být jedním z největších přístavů na Blízkém východě a překonat dubajský přístav Jebel Ali. Realizaci projektu stojí v cestě několik faktorů: sousední Írán, kterým prochází severojižní koridor, se může pokusit Irák od vytvoření alternativní trasy odradit. I když bude přístav vybudován, bude možné prodloužit pozemní část nikoli do Turecka, ale do Íránu, a část tranzitního toku si tak vyměnit; Spojené arabské emiráty mají zájem na spuštění další trasy, a to z toho důvodu, že v únoru 2022 byla podepsána dopravní dohoda mezi Tureckem a Spojenými arabskými emiráty, kde turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu uvedl, že tyto železniční a dálniční tratě povedou přes Irák; politická nestabilita a nejistota v Iráku by mohly projekt rovněž ohrozit, protože kromě buněk ISIS je citlivou otázkou také Kurdistán (jak v Turecku, tak v Iráku) a zejména činnost Strany kurdských pracujících (PKK).

Je třeba zdůraznit, že regionální nestabilita je stimulujícím faktorem pro rozvoj projektu Suchého kanálu. Kvůli blokádě Rudého moře jemenskými Húsii se drasticky snížila doprava Suezským průplavem a část zboží určeného do Turecka byla z přístavu Bandar přepravována přes Írán po silnici.

Mezitím má Turecko ze spuštění tohoto nového koridoru další výhody: zaprvé nabízí další příležitost pro tranzit energetických zdrojů, protože stávající plynovod z Iráku do Turecka se stal příčinou vnitřních konfliktů. Vývoz ropy z Kurdistánu prostřednictvím irácko-tureckého ropovodu je od 23. března 2023 zastaven poté, když pařížský arbitrážní soud rozhodl ve prospěch Bagdádu proti Ankaře s tím, že Ankara porušila dohodu z roku 1973, když v roce 2014 umožnila Erbílu zahájit nezávislý vývoz ropy. Po fázi pohotovosti způsobené pokusy o nové dohody o vyrovnání ekonomických ztrát (přibližně 1 miliarda USD měsíčně) je nyní ropovod připraven k opětovnému spuštění a probíhá jeho testování. Může však dojít ke sporu o preference mezi Bagdádem, Erbílem a mezinárodními společnostmi.

Za druhé, s vnějšími investicemi v Iráku bude turecká vláda nucena plnit své závazky a tak či onak se vypořádat s militantními skupinami. Turecko bojuje proti PKK a pravděpodobně bude také připravené rozmístit své bezpečnostní síly podél Suchého kanálu v iráckém Kurdistánu (část tohoto území je již tureckými jednotkami obsazena). V takovém případě bude mít Ankara v Iráku nový nástroj vlivu.

V neposlední řadě získá Turecko využitím další trasy určité ekonomické a politické výhody. Zároveň může turecká vnitřní politika využít novou infrastrukturu k zapojení tureckých Kurdů, čímž se sníží riziko protivládních povstání, neboť místní buňky PKK jakoukoli záminku k eskalaci konfliktu vždy využijí.

Turecko má tedy skutečný zájem na tom, aby se udrželo a vlídně se přimklo ke svým východním sousedům, a to s ohledem na expanzi, která je již na pořadu dne a je jistě lákavější než jakákoli perspektiva směrem na Západ, kde Evropa žádný růst trhu nenabízí, spíše recesi.

NATO jako teroristická organizace a turecká strategická výhodnost

Když turecký ministr obrany na tiskové konferenci oznámil přezkoumání možnosti členství v ŠOS, někteří novináři se okamžitě ptali na NATO, jehož je Turecko členem od roku 1952 a které v rovnováze mezi Západem a Východem hraje klíčovou roli. Pochybnosti jsou skutečně oprávněné.

Nyní však uvažujme krok za krokem:

• ŠOS byla založena jako protiteroristická organizace;
• NATO jako ozbrojené křídlo angloamerického imperialismu již 75 let podporuje teroristické akce po celém světě;
• z toho vyplývá, že ŠOS a NATO jsou diametrálně odlišné a zcela neslučitelné;
• Turecko se proto bude muset rozhodnout.

Je-li tato úvaha jasná z hlediska formální logiky, je poněkud méně jasná z hlediska logiky strategické: nemusí nutně platit, že to, co je morálně nebo politicky konzistentní, je strategicky nejvhodnější. To otevírá několik možných scénářů.

První z nich zahrnuje vstup Turecka do ŠOS jako pozorovatele s výhledem na pozdější formální závazek. To by nebylo ve formálním rozporu – z hlediska stanov – ani pro NATO, ani pro ŠOS. Plné členství by mělo jiné podmínky, ale na to není vhodná doba. Tímto způsobem by Turecko mohlo hrát jakousi „dvojí hru“, která by dále překlenula a vyrovnala požadavky amerických a východních zemí. Samozřejmě by nebyla nouze o potíže a souhra zájmů by se mohla stát velmi horkou, což by Turecko v krátké době donutilo učinit radikální rozhodnutí. Neslučitelnost NATO a ŠOS je dána pouze v případě, že NATO bude uznáno jako aliance prosazující teroristické zájmy… ale to je spíše morální, nikoli politický a strategický problém. Vláda v Ankaře by mohla využít ambivalentního postoje ve prospěch zpravodajských služeb, hospodářských dohod a rozvoje obranného sektoru. Není náhodou, že tuto možnost zmínil ministr Güler, nikoli prezident, což je projevem specifické komunikační strategie k dosažení konkrétního mezinárodního cíle.

Druhý scénář předpokládá, že se Turecko členství v ŠOS vzdá a nadále zůstane v NATO. Tím by se mohlo dostat do vážných potíží s ohledem na probíhající multipolární vývoj. Je třeba mít na paměti, že Turecko s velkým zájmem vzhlíží k BRICS+, které však působí ve prospěch odstranění angloamerické hegemonie, a to na geoekonomické úrovni v opačném směru než NATO. Z dlouhodobého hlediska by Turecko riskovalo obchodní i strategickou nevýhodu, zejména pokud by BRICS+ a SCO skutečně podepsaly formální dohodu o spolupráci. Z tohoto hlediska bude hodně záležet na tom, zda se turecká vláda z jha Atlantiku sama vymaní. Všimněte si, že v současné době není žádná členská země NATO oficiální součástí BRICS+.

Třetí scénář předpokládá, že Turecko vstoupí do ŠOS tím, že se vzdá svého postavení v NATO. Ačkoli je to velmi lákavá perspektiva, je třeba zvážit obtíže v krátkodobém horizontu. Turecko je totiž dlouhodobě spojeno s NATO, které ho v nemalé míře tlačí do americké hry: Aliance v průběhu desetiletí Turecko velmi aktivně zapojovala do vojenského vývoje – v neposlední řadě do programu F-35, z něhož bylo na začátku roku 2024 na poslední chvíli vyloučeno – a přispívala jak na výzkum, tak na výdaje. Stejně tak je pravda, že Turecko často využívalo ruské zbraňové systémy z Ruska, s nímž má velmi dobré obchodní vztahy, což v posledních šesti letech několikrát vládu ve Washingtonu zaskočilo. USA také podporují kurdské hnutí za nezávislost, což se nelíbí Ankaře. Tváří v tvář diplomatickým incidentům z posledních let dokázalo Rusko příležitosti dobře využít a projevilo Turecku značnou podporu na úkor americké váhavosti.

Vztahy mezi NATO a Tureckem se historicky vyznačovaly neshodami a krizemi a „transakčním“ přístupem Turecka, čehož jsme byli svědky v posledních měsících při odporu proti členství Švédska a Finska, jehož cílem je rovněž zrušení zbrojního embarga vůči této zemi. V minulosti Turecko zablokovalo spolupráci mezi NATO a EU v odvetě za vstup Řecké republiky Kypr do EU, čímž se dohoda Berlín plus z roku 2002, která by spolupráci s Bruselem prohloubila, stala prakticky neplatnou.

Vztahy jsou také poznamenány takzvanou „alianční závislostí“, tedy vědomím obou stran, že jsou na alianci příliš závislé, než aby mohly vazby přerušit. Alternativa je jednoduše považována za horší. Pro NATO (a EU) by znepřátelení Turecka v současné situaci konfrontace s Ruskem nebylo racionální. Turci jsou obratní obchodníci, nepotřebují velkolepé obraty: politickou volbou, a to i ve strategické a ekonomické oblasti, je nadále pragmatismus, který zůstává nejlepším řešením vzhledem k tomu, že je třeba zachovat rovnováhu mezi zadržováním Ruska v Černém moři a udržováním dobrých vztahů s Moskvou, a to i s ohledem na kurdskou otázku.

Turecko si tedy musí vybrat, kam se vydá. Se vší pravděpodobností to nedá nikomu najevo – nebo to nepochopí – a zůstane v souladu se svým dobře zavedeným stylem. Ať už zvolí střední cestu s pochybně vyváženou pozicí mezi NATO a ŠOS, nebo pouze jednu z nich, od ochrany vlastních národních zájmů neustoupí a nedovolí, aby převážil vliv vnějších subjektů. Tento poslední bod zůstává stěžejní a je třeba si ho dobře uvědomit: Turecko silné politické zásahy do své autonomie nepřipustí. V posledních letech se NATO již několikrát této hranice dotklo a výsledek nebyl příliš pozitivní. Ať už v rámci ŠOS nebo BRICS+, Turecko v žádném případě nepřipustí narušení své suverenity.

Lorenzo Maria PaciniČesky (*1994) vystudoval na více italských univerzitách a v Číně celou řadu oborů jako bioetiku, filozofii estetiky, politickou filozofii a politickou metafyziku. Na univerzitě UniDolomiti v Belluno přednáší politickou filozofii a na univerzitě Lorenza De‘ Medici ve Florencii filozofii, sociologii, krateziologii (vědu o moci, propagandě a manipulaci) a další obory. Pracuje rovněž jako konzultant v oblasti strategické analýzy, zpravodajství a mezinárodních vztahů.

Zpět na obsah