Trump má mandát ukončit válku na Ukrajině

Trvalý trend volební politiky, který se neochvějně, i když naprosto nelogicky opakuje – že Američané nehlasují o zahraniční politice – byl v tomto volebním cyklu vyvrácen.

Ačkoli se žádná zahraničně-politická otázka nepřiblížila zájmu voličů o domácí problémy, dvojí spirála krizí v Evropě a na Blízkém východě vedla velkou část voličů k závěru, že zahraniční politika je příliš důležitá na to, aby byla přenechána technokratům.

Nově zvolený prezident Trump obratně využil těchto přetrvávajících antiestablishmentových nálad nejprve tím, že si vybralČesky za svého kandidáta JD Vance, a poté tím, že se vymezil proti Harrisové – která dělala vše, co mohla, aby udělala Demokratické straně reklamu u protitrumpovských neokonzervativců, a to až po to, že označila Liz Cheneyovou za hlavní náhradnicí kampaně – jako protiválečnou kandidátku.

Obtížná, ale nezbytná práce při řešení války na Ukrajině, nejnebezpečnějšího a nejničivějšího konfliktu na evropském kontinentu od roku 1945, nyní připadá na nastupující Trumpovu administrativu. K tomu je však zapotřebí vyrovnat se se zažitými stereotypy a předsudky, které charakterizovaly dosavadní přístup k Ukrajině, a odmítnout je.

Při diagnostice krizí, kterým americká zahraniční politika čelí, se vyplatí poradit se s předchozí generací amerických diplomatů. Jak známo, studená válka měla na své americké i sovětské představitele určitý výchovný účinekČesky. Charakter tohoto soupeření, který se odehrával jako „vyrovnaný finiš v těsném závěsu“, spolu s tím, co obě strany považovaly za katastrofální důsledky přímé konfrontace, znamenal, že ani jedna strana nebyla v pozici, kdy by mohla té druhé diktovat.

Obě velmoci byly vázány společnou logikou strategické opatrnosti, která umožňovala, ba dokonce vyžadovala soupeření na hraně, ale tvrdě odrazovala od nekompromisní mentality „vítěz bere vše“ v existenciálních otázkách války a míru.

To poskytlo živnou půdu pro rozvoj rozhodující skupiny, která se dychtivě učí ze svých chyb a posedle hledá i ty nejmenší způsoby, jak by bylo možné americkou politiku vylepšit nebo reformovat. Nikoli hrubá donucovací síla, ale spíše vytrvalá otevřenost, zmírněná neodbytným poznáním a respektem k hranicím americké moci, vedla k takovým výkonům politického génia, jako byl dlouhý telegram (George KennanČesky, 1946; pozn. redakce) a politika détenteČesky, která USA poskytla příznivé postavení pro jednání se svým sovětským konkurentem.

Vyvození zjevné souvislosti mezi touto kulturou cílevědomé introspekce, která byla v minulých desetiletích vzácným zbožím, a kaskádou zahraničněpolitických omylů, které Ameriku postihly od roku 1991, by se dalo docela dobře považovat za snahu sáhnout po nízko visícím ovoci. To není obvinění, ze kterého bych se chtěl sám vyvléknout. Prozíravost a předvídavost, kterou politici projevovali v nepříliš vzdálené minulosti, nabízí poučnou paralelu k současným výzvám, kterým Spojené státy čelí – napravovat staré chyby není ostuda.

Všudypřítomnou nevědomost, která zachvátila část Washingtonu, však nahradilo něco ještě horšího: jakási povrchní, performativní introspekce, která vyvozuje nesprávné závěry ve službách selhávajícího statu quo.

Toto napětí se rychle stává převládajícím proudem v labutí písni kyjevského maximalistického bojového programu. Ukrajina prohrává válku, říká se nám, protože její západní podporovatelé váhali s poskytnutím smrtící pomoci; protože Bílý dům příliš přihlížel k červeným liniím Moskvy; a protože NATO se formálně nezavázalo k „vítězství“, definovanému jako bezpodmínečná kapitulace Ruska na bojišti.

Poučení vyplývající z těchto závěrů je jednoduché. Pentagon měl vyprázdnit své zásoby, aby pomohl Ukrajině, i když by tím odhalil kritické nedostatky ve své vlastní připravenosti – jak řeklČesky jeden zákonodárce v prvních dnech války, „jestli to střílí, tak to pošli“.

Západní země, zní argument, měly ze zásady zadupat do země cokoli, co Moskva mohla považovat za svou červenou linii. Dokonce i snahu vyvážit pomoc Ukrajině reálným a vážným rizikem vyhrocování situace, jak se o to pokoušela Bidenova administrativa modelem řízené eskalaceČesky, tyto hlasy odsuzují jako kapitulaci před ruským „jaderným vydíránímČesky“.

Přesto a z mnoha stejných důvodů nabyla tato válka metafyzické nadstavby zastírající a znemožňující jakoukoli smysluplnou debatu. Navzdory všem dostupným důkazůmČesky se nám tvrdí, že nesmyslné vraždění, které se odehrává na východní Ukrajině a nedávno v ruské Kurské oblasti, je součástí ušlechtilého křížového tažení za demokracii. A je to křížová výprava celosvětová, protože by ruské „vítězství“ na Ukrajině podnítilo Putinovo tažení na Západ a Si Ťin-pchingovi dalo „zelenou“ k útoku na Tchaj-wan.

Kdy ale učinila válečná mobilizace nějakou zemi méně zkorumpovanou, svobodnější nebo liberálnější? V míře, v jaké demokracie vyžaduje stabilitu, není vůbec jasné, zda ukrajinským institucím prospělo časově neomezené pokračování války, která zpustošila ekonomické vyhlídky země a uvrhla ji do demografické krize.

Představa, že Číňané čekají, kdo ovládne kterou část západního Doněcka – na rozdíl od vyhodnocování faktorů mnohem bližších domovu, jako rovnováha sil v asijsko-pacifickém regionu a odstrašující potenciál Tchaj-wanu – si stěží zaslouží střízlivý komentář. Peking si také nemůže vykládat jasný signál Západu, že o Ukrajinu nebude bojovat, jako postoj, který zaujme i k Tchaj-wanu, protože ten v politickém myšlení USA zabírá docela jinou úroveň strategického významu.

A konečně, jak jsme spolu s kolegy Georgem Beebem a Anatolem Lievenem již dříve vysvětliliČesky, neexistuje jediný důkaz, že by Moskva vykazovala ochotu nebo záměr zahájit útočnou válku proti kterémukoli státu NATO; fakticky by to bylo v rozporu se strategickými cíli, které vedly Rusko k invazi na Ukrajinu.

Problém není jen v tom, že válka na UkrajiněČesky je nejpropagandističtějším a nejideologizovanějším konfliktem od dob Iráku, i když i to je problém. Jde navíc o to, že vojenské a politické reálie, jimiž se tento konflikt řídí, se většině západních vlád nebezpečně vymkly z bezpečnostního diskurzu.

Jakákoli snaha Západ z této pasti vymanit může začít pouze uznáním jednoduchých pravd: Ukrajina nemohla, nemůže a nechce nad Ruskem zvítězit v plnohodnotné konvenční válce, pokud je vítězství definováno jako úplné vytlačení ruských sil z ukrajinských hranic z roku 1991, výhradně vojenskými prostředky; Ukrajina tuto opotřebovací válku rozhodně prohrává a žádná vojenská pomoc Západu její trajektorii kolapsu nemůže zvrátit; úplné a bezpodmínečné porážku Ruska nelze dosáhnout žádnými prostředky kromě plnohodnotné války mezi NATO a Ruskem, zatímco Washington i evropské metropole dospěly k závěru a v posledních třech letech neustále potvrzují, že kvůli Ukrajině do války nepůjdou.

Není těžké říci, kam to povede, ale to neznamená, že by bylo snazší to přijmout po třech letech strávených ponořenímČesky do hlubin oceánu popíráníČesky a domýšlivosti. Už dávno nastal čas, aby se Washington ve věci Ukrajiny vydal na cestu po otevřeném moři.

Americkým, evropským a ukrajinským zájmům nejlépe poslouží úsilí vedené Spojenými státy o rychlé dosažení vyjednaného urovnání, což nově zvolený prezident Trump správně označil za jednu ze svých klíčových zahraničně-politických priorit. Administrativa by měla Američanům otevřeně říci, že tento proces bude složitý a náročný, jak už to u mírových jednání bývá, ale cena za nečinnost, za to, že se k němu nepřipravíme, je neskonale vyšší.

Zvolený prezident Trump si k zastavení této války zajistil silný mandát a posílil tím nejen evropskou pozici Ameriky, ale i její globální postavení. Nyní je čas se ho chopit.

Mark Episkopos je výzkumným pracovníkem pro Eurasii v Quincy Institute for Responsible Statecraft. Je také mimořádným profesorem historie na Marymount University. Episkopos získal doktorát z historie na Americké univerzitě a magisterský titul v oboru mezinárodních vztahů na Pardee School of Global Affairs Bostonské univerzity. Pracoval také jako reportér pro národní bezpečnost v časopise The National Interest ve Washingtonu, D.C.