Termín „deep state“ se dnes v politickém diskurzu používá stále častěji a z novinářské oblasti se stává běžným politickým jazykem. Samotný termín se však stává poněkud vágním a objevují se různé interpretace. Je proto nezbytné se na fenomén označovaný jako „deep state“ podívat blíže a pochopit, kdy a kde se začal používat.

Poprvé se toto slovní spojení objevilo v turecké politice v 90. letech 20. století a popisovalo velmi specifickou situaci v Turecku. V turečtině se „hluboký stát“ řekne derin devletČesky. To je zásadní, protože všechna následná použití tohoto pojmu jsou nějakým způsobem spojena s původním významem, který se poprvé objevil v Turecku.

Od éry Kemala Atatürka se v Turecku vyvinulo zvláštní politicko-ideologické hnutí známé jako kemalismus. Jeho jádrem je kult Atatürka (doslova „Otce Turků“), přísný sekularismus (odmítání náboženského faktoru nejen v politice, ale i ve veřejném životě), nacionalismus (zdůrazňování suverenity a jednoty všech občanů v etnicky rozmanité politické krajině Turecka), modernismus, evropanství a progresivismus. Kemalismus představoval v mnoha ohledech přímý protiklad ke světonázoru a kultuře, které dominovaly v nábožensky a tradicionalisticky založené Osmanské říši. Od vzniku Turecka byl a do značné míry zůstává kemalismus dominantním kódem současné turecké politiky. Právě na základě těchto myšlenek vznikl na troskách Osmanské říše turecký stát.

Kemalismus otevřeně dominoval za Atatürkovy vlády a poté byl odkaz předán jeho politickým nástupcům. Kemalistická ideologie zahrnovala stranickou demokracii evropského typu, ale skutečná moc byla soustředěna v rukou vojenského vedení země, zejména v Radě národní bezpečnosti (National Security Council / NSC). Po Atatürkově smrti se vojenská elita stala strážcem ideologické ortodoxie kemalismu. Turecká NSC byla zřízena v roce 1960 po vojenském převratu a její role výrazně vzrostla po dalším převratu v roce 1980.

Je důležité poznamenat, že mnoho vysokých tureckých vojenských důstojníků a zpravodajských úředníků bylo členy zednářských lóží, čímž se kemalismus prolínal s vojenským zednářstvím. Kdykoli se turecká demokracie odchýlila od kemalismu – ať už doprava nebo doleva – armáda  výsledky voleb anulovala a zahájila represe.

Pojem derin devlet se však objevil až v 90. letech 20. století, právě v době, kdy v Turecku sílil politický islamismus. Zde poprvé v turecké historii došlo ke střetu mezi ideologií hlubokého státu a politickou demokracií. Problém nastal, když islamisté, jako Necmettin Erbakan a jeho následovník Recep Tayyip Erdogan, prosazovali alternativní politickou ideologii, která kemalismus přímo zpochybňovala. Posun postihoval vše: islám nahrazující sekularismus, větší vazby na Východ namísto na Západ a muslimskou solidaritu namísto tureckého nacionalismu. Celkově lze říci, že salafismus a neoosmanismus vytlačily kemalismus. Protizednářská rétorika, zejména ze strany Erbakana, nahradila vliv sekulárních vojenských zednářských kruhů tradičními súfijskými řády a umírněnými islámskými organizacemi, jako je hnutí Núr Fethullaha Gülena.

V tomto okamžiku vznikla myšlenka hlubokého státu (derin devlet) jako popisný obraz vojensko-politického kemalistického jádra v Turecku, které se považovalo za stojící nad politickou demokracií, rušilo volby, zatýkalo politické a náboženské osobnosti a stavělo se nad právní postupy politiky evropského typu. Volební demokracie fungovala pouze tehdy, když se přizpůsobila kurzu kemalistické armády. Když se objevil kritický odstup, jako v případě islamistů, mohla být strana, která vyhrála volby a dokonce vedla vládu, bez vysvětlení rozpuštěna. V takových případech nemělo „pozastavení demokracie“ žádný ústavní základ – nevolená armáda jednala na základě „revoluční účelnosti“, aby kemalistické Turecko zachránila.

Později Erdogan zahájil rozsáhlou válku proti tureckému deep state, která vyvrcholila v roce 2007 procesem Ergenekon, kdy bylo pod záminkou přípravy státního převratu zatčeno téměř celé vojenské vedení Turecka. Později se však Erdogan rozešel se svým bývalým spojencem Fethullahem Gülenem, hluboce zakotveným v západních zpravodajských sítích. Erdogan obnovil postavení mnoha členů deep state a vytvořil s nimi pragmatické spojenectví, především na společném základě tureckého nacionalismu. Debata o sekularismu byla zmírněna a odložena, a zejména po neúspěšném pokusu gülenistů o puč v roce 2016 začal být sám Erdogan označován za „zeleného kemalistu“. Přesto se pozice hlubokého státu v Turecku během konfrontace s Erdoganem oslabila a ideologie kemalismu se rozmělnila, i když přežila.

Hlavní rysy hlubokého státu

Z moderních politických dějin Turecka můžeme vyvodit několik obecných závěrů. Hluboký stát může existovat a má smysl tam, kde:

1. Existuje demokratický volební systém;
2. Nad tímto systémem existuje nevolený vojensko-politický subjekt svázaný určitou ideologií (nezávislou na vítězství konkrétní strany);
3. existuje tajné společenství (např. zednářského typu), které vojensko-politickou elitu sdružuje.

Hluboký stát se odhaluje, když se objeví rozpory mezi formálními demokratickými normami a mocí elity (jinak zůstává existence hlubokého státu nezřetelná). Hluboký stát je možný pouze v liberálních demokraciích, a to i nominálních. V otevřeně totalitních politických systémech, jako je fašismus nebo komunismus, není hluboký stát zapotřebí. Zde se rigidně ideologická skupina otevřeně uznává jako nejvyšší autorita a staví se nad formální zákony. Systémy s jednou stranou zdůrazňují tento model vládnutí a neponechávají žádný prostor pro ideologickou a politickou opozici. Teprve v demokratických společnostech, kde by údajně žádná vládnoucí ideologie neměla existovat, se hluboký stát objevuje jako fenomén „skrytého totalitarismu“, který demokracií a systémy více stran manipuluje podle své vůle.

Komunisté a fašisté otevřeně uznávají nutnost vládnoucí ideologie, čímž se jejich politická a ideologická moc stává přímou a transparentní (potestas directa, jak říká Carl Schmitt). Liberálové popírají, že by ideologii měli, ale mají. Proto ovlivňují politické procesy založené na liberalismu jako doktríně, ale pouze nepřímo, prostřednictvím manipulace (potestas indirecta). Liberalismus odhaluje svou otevřeně totalitní a ideologickou povahu teprve tehdy, když mezi ním a demokratickými politickými procesy vznikají rozpory.

V Turecku, kde byla liberální demokracie vypůjčena ze Západu a ne zcela odpovídala politické a sociální psychologii společnosti, byl deep state snadno identifikován a pojmenován. V jiných demokratických systémech se existence této totalitně-ideologické instance, nelegitimní a formálně „neexistující“, projevila později. Turecký příklad má však pro pochopení tohoto fenoménu značný význam. Zde je vše křišťálově čisté – jako otevřená kniha.

Trump a odhalení Deep State v USA

Zaměřme se nyní na skutečnost, že se termín „deep state“ objevil v projevech novinářů, analytiků a politiků v USA v době prezidentství Donalda Trumpa. Rozhodující roli zde opět hraje historický kontext. Trumpovi příznivci, jako například Steve Bannon a další, začali hovořit o tom, že Trump, který má jako zvolený prezident ústavní právo určovat směr americké politiky, narazil na nečekané překážky, které nelze jednoduše přičítat odporu Demokratické strany nebo byrokratické setrvačnosti. Postupně, jak odpor sílil, začali Trump a jeho příznivci sami sebe vnímat nejen jako představitele republikánské agendy, tradiční pro předchozí politiky a prezidenty této strany, ale jako něco víc. Jejich důraz na tradiční hodnoty a kritika globalistické agendy zasáhly nejen jejich přímé politické oponenty, „progresivisty“ a Demokratickou stranu, ale také jakousi neviditelnou a neústavní entitu, která je schopna koordinovaně a cíleně ovlivňovat všechny hlavní procesy v americké politice – finance, velký byznys, média, zpravodajské služby, soudnictví, klíčové kulturní instituce, špičkové vzdělávací instituce atd.

Zdálo by se, že by činnost vládního aparátu jako celku měla sledovat postup a rozhodnutí legálně zvoleného prezidenta Spojených států. Ukázalo se však, že tomu tak vůbec není. Nezávisle na Trumpovi, probíhaly na jakési vyšší úrovni „stínové moci“ nekontrolovatelné procesy. Tak byl deep state objeven v samotných USA.

V USA, stejně jako v Turecku, nepochybně existuje liberální demokracie. Existence nevoleného vojensko-politického subjektu, který je svázán určitou ideologií (nezávislou na vítězství konkrétní strany) a který je možná součástí tajného společenství (např. organizace zednářského typu), však byla pro Američany zcela neočekávaná. Diskurz o deep state v tomto období se proto stal pro mnohé zjevením, které se z „konspirační teorie“ proměnilo ve zjevnou politickou realitu.

Nevyřešený atentát na Johna F. Kennedyho, pravděpodobná likvidace dalších členů jeho klanu, četné nesrovnalosti kolem tragických událostí 11. září a několik dalších nevyřešených tajemství americké politiky samozřejmě vedly Američany k podezření na existenci nějaké „skryté moci“ v USA. Populární konspirační teorie navrhovaly ty nejnepravděpodobnější kandidáty – od kryptokomunistů až po reptiliány a Anunnaki. Ale příběh Trumpova prezidentství, a ještě více jeho pronásledování po prohře s Bidenem a dva pokusy o atentát během volební kampaně v roce 2024, nutí brát deep state v USA vážně. Už to není něco, co lze odmítnout. Rozhodně existuje, jedná, je aktivní a … vládne.

Rada pro zahraniční vztahy: Na cestě k vytvoření světovlády

Při hledání vysvětlení tohoto jevu je třeba se nejprve obrátit k politickým organizacím ve Spojených státech 20. století, které byly nejvíce ideologicky zaměřené a snažily se působit nad rámec stranické linie. Pokud se pokusíme najít jádro deep state mezi armádou, zpravodajskými službami, magnáty z Wall Street, technologickými magnáty a dalšími, pravděpodobně nedojdeme k uspokojivému závěru. Tam je situace příliš individualizovaná a rozptýlená. V první řadě je třeba věnovat pozornost ideologii.

Ponecháme-li stranou konspirační teorie, vystupují do popředí dva subjekty, které se pro tuto roli hodí nejvíce: CFR (Council on Foreign Relations / Rada pro zahraniční vztahy), založená ve 20. letech 20. století stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona, horlivého zastánce demokratického globalismu, a mnohem pozdější hnutí amerických neokonzervativců, kteří vzešli z kdysi marginálního trockistického prostředí a postupně získali v USA značný vliv. Jak CFR, tak neokonzervativci jsou nezávislí na jedné straně. Jejich cílem je řídit strategický směr politiky USA jako celku bez ohledu na to, která strana je v daném okamžiku u moci. Oba subjekty mají navíc dobře strukturovanou a jasnou ideologii – levicově-liberální globalismus v případě CFR a asertivní americkou hegemonii v případě neokonzervativců. CFR lze považovat za levicové globalisty a neokonzervativce za pravicové globalisty.

CFR si od svého vzniku kladla za cíl přeměnit USA z národního státu na globální demokratické „impérium“. Proti izolacionistům CFR postavila tezi, že USA jsou předurčeny k tomu, aby učinily celý svět liberálním a demokratickým. Ideály a aby hodnoty liberální demokracie, kapitalismu a individualismu byly postaveny nad národní zájmy. Po celé 20. století – s výjimkou krátké přestávky během druhé světové války – tato síť politiků, expertů, intelektuálů a zástupců nadnárodních korporací pracovala na vytvoření nadnárodních organizací: nejprve Společnosti národů, poté OSN, Bilderbergského klubu, Trilaterální komise atd. Jejich úkolem bylo vytvořit jednotnou globální liberální elitu, která by sdílela ideologii globalismu ve všech aspektech – filozofii, kultuře, vědě, ekonomice, politice a dalších. Činnost globalistů v rámci CFR směřovala k vytvoření světové vlády, což znamenalo postupný zánik národních států a předání moci bývalých suverénních entit do rukou globální oligarchie, složené ze světových liberálních elit, vyškolených podle západních vzorů.

Prostřednictvím svých evropských sítí se CFR aktivně podílela na vytvoření Evropské unie (konkrétního kroku směrem ke světovládě). Její představitelé – zejména Henry Kissinger, stálý intelektuální vůdce organizace – sehráli klíčovou roli při integraci Číny do světového trhu, což byl účinný krok k oslabení socialistického bloku. CFR také aktivně prosazovala teorii konvergence a podařilo se jí získat vliv na pozdější sovětské vedení až po Gorbačova. Pod vlivem geopolitických strategií CFR psali pozdní sovětští ideologové o „řiditelnosti globálního společenství“.

CFR je v USA přísně nestranická a zahrnuje jak demokraty, k nimž má poněkud blíže, tak republikány. V podstatě slouží jako generální štáb globalismu, přičemž podobné evropské iniciativy – jako je Davoské fórum Klause Schwaba – fungují jako její pobočky. V předvečer rozpadu Sovětského svazu založila CFR v Moskvě pobočku Institutu systémových studií pod vedením akademika Gvišianiho, ze kterého vzešlo jádro ruských liberálů 90. let a první vlna ideologicky orientovaných oligarchů.

Je zřejmé, že Trump narazil právě na tento subjekt, prezentovaný v USA i ve světě jako neškodná a prestižní platforma pro výměnu názorů „nezávislých“ odborníků. Ve skutečnosti se však jedná o skutečnou ideologickou centrálu. Trump se s ní svým staronovým konzervativním programem, důrazem na americké zájmy a kritikou globalismu dostal do přímého a otevřeného konfliktu. Byl prezidentem Spojených států jen krátce, zatímco CFR má za sebou stoletou historii určování směru americké zahraniční politiky. A samozřejmě za sto let u moci a v jejím okolí si vytvořila rozsáhlou síť vlivu, která její myšlenky šířila v armádě, mezi úředníky, kulturními činiteli a umělci, ale především na amerických univerzitách, které se postupem času stále více ideologizovaly. Formálně USA žádnou ideologickou dominanci neuznávají. Síť CFR je však vysoce ideologická. Celoplanetární triumf demokracie, nastolení světové vlády, úplné vítězství individualismu a genderové politiky – to jsou nejvyšší cíle, od nichž je odklon nepřípustný.

Trumpův nacionalismus, jeho program America First a jeho hrozby „vysušení globalistické bažiny“ představovaly přímou výzvu tomuto subjektu, strážci kodexů totalitního (jako každé ideologie) liberalismu.

Zabít Putina a Trumpa

Lze CFR považovat za tajnou společnost? Těžko. Ačkoli dává přednost diskrétnosti, obecně působí otevřeně. Například krátce po zahájení ruské speciální vojenské operace vedoucí představitelé CFR (Richard Haass, Fiona Hillová a Celeste Wallanderová) otevřeně diskutovali o možnosti zavraždit prezidenta Putina (přepis této diskuse byl zveřejněn na oficiálních webových stránkách CFR). Americký deep state na rozdíl od tureckého myslí globálně. Události v Rusku nebo Číně ti, kteří se považují za budoucí světovou vládu, považují za „vnitřní záležitosti“. A zabít Trumpa by bylo ještě jednodušší – pokud ho nedokážou uvěznit nebo odstranit z voleb.

Je důležité si uvědomit, že zednářské lóže hrají v americkém politickém systému klíčovou roli již od války za nezávislost USA. V důsledku toho jsou zednářské sítě s CFR provázány a slouží jim jako náborové orgány. Dnes se liberální globalisté nepotřebují skrývat. Spojené státy a kolektivní Západ si jejich programy plně osvojily. Jak „tajná moc“ sílí, postupně přestává být tajná. To, co kdysi muselo být střeženo disciplínou zednářského tajemství, se nyní stalo otevřeným globálním programem. Zednáři se neštítili své nepřátele fyzicky likvidovat, i když o tom otevřeně nemluvili. Dnes to dělají otevřeně. To je jediný rozdíl.

Neocons: Od trockistů k imperialistům

Druhým centrem deep state jsou neokonzervativci. Původně trockisté, kteří nenáviděli Sovětský svaz a Stalina, protože Rusko podle nich  nevybudovalo internacionální, ale „národní“ socialismus, tedy socialismus v jedné zemi. V důsledku toho podle nich nikdy nevznikla skutečná socialistická společnost, ani nebyl plně realizován kapitalismus. Trockisté věří, že skutečný socialismus může vzniknout až poté, kdy se kapitalismus stane celoplanetárním a zvítězí všude, přičemž všechny etnické skupiny, národy a kultury nezvratně smísí a zároveň zruší tradice a náboženství. Teprve tehdy (a ani o chvíli dříve) nastane čas pro světovou revoluci.

Američtí trockisté proto dospěli k závěru, že musí pomáhat globálnímu kapitalismu a USA jako jeho vlajkové lodi a zároveň usilovat o zničení Sovětského svazu (a později Ruska jako jeho nástupce) spolu se všemi suverénními státy. Socialismus, jak věřili, může být pouze přísně internacionální, což znamenalo, že USA musí posílit svou hegemonii a zlikvidovat své odpůrce. Teprve až bohatý Sever nastolí úplnou nadvládu nad zbídačeným Jihem a všude zavládne mezinárodní kapitalismus, nastanou podmínky pro přechod do další fáze historického vývoje.

K uskutečnění tohoto ďábelského plánu učinili američtí trockisté strategické rozhodnutí vstoupit do velké politiky – ale ne přímo, protože by je v USA nikdo nevolil. Místo toho pronikli do velkých stran, nejprve prostřednictvím demokratů a později, poté co získali dynamiku, také prostřednictvím republikánů.

Trockisté otevřeně uznávali nutnost ideologie a na parlamentní demokracii pohlíželi s opovržením, neboť ji považovali pouze za zástěrku pro velký kapitál. Vedle CFR tak v USA vznikla další verze deep state. Neokonzervativci se neprojevovali trockisticky, ale místo toho svedli tradiční americké militaristy, imperialisty a stoupence globální hegemonie. A právě s těmito lidmi, kteří až do Trumpa Republikánskou stranu prakticky vlastnili, se Trump musel utkat.

Demokracie je diktatura

V jistém smyslu je americký deep state bipolární, což znamená, že má dva póly:

1. levicově-globalistický pól (CFR), a
2. pól pravicově-globalistický (neokonzervativci).

Obě organizace jsou nestranické, nevolené a jsou nositeli agresivní, proaktivní ideologie, která je v podstatě otevřeně totalitní. V mnoha ohledech se shodují, liší se pouze rétorikou. Obě ostře vystupují proti Putinovu Rusku a Si Ťin-pchingově Číně a jsou proti multipolaritě obecně. V rámci USA jsou obě stejným způsobem proti Trumpovi, protože on a jeho příznivci představují starší verzi americké politiky, odtažitou od globalismu a zaměřenou na domácí problémy. Takový Trumpův postoj je skutečnou vzpourou proti systému, srovnatelnou s islamistickou politikou Erbakana a Erdogana zpochybňující kemalismus v Turecku.

To vysvětluje, proč se diskurz kolem deep state objevil s Trumpovým prezidentstvím. Trump a jeho politika získali podporu kritické masy amerických voličů. Ukázalo se však, že se neshoduje s názory deep state, což se projevilo tím, že proti Trumpovi tvrdě zakročil, překročil právní rámec a pošlapal normy demokracie. Demokracie jsme my, prohlásil v podstatě americký deep state. Mnozí kritici začali hovořit o státním převratu. A o to v podstatě šlo. Stínová moc v USA se střetla s demokratickou fasádou a začala se stále více podobat diktatuře – liberální a globalistické.

Evropský hluboký stát

Nyní se zamysleme nad tím, co by deep state mohl znamenat v případě evropských zemí. Evropané si v poslední době začali všímat, že se s demokracií v jejich zemích děje něco neobvyklého. Obyvatelstvo hlasuje podle svých preferencí a stále více podporuje různé populisty, zejména pravicové. Přesto se nějaký subjekt uvnitř státu na vítěze okamžitě upne, podrobí je represím, zdiskredituje je a násilně je odstaví od moci. Vidíme to mimo jiné v Macronově Francii se stranou Marine Le Penové, v Rakousku se Stranou svobodných, v Německu s Alternativou pro Německo a stranou Sahry Wagenknechtové a v Nizozemsku s Geertem Wildersem. Vyhrávají demokratické volby, ale pak jsou od moci odstaveny.

Známá situace? Ano, velmi se podobá Turecku a kemalistické armádě. To naznačuje, že i v Evropě máme co do činění s hlubokým státem.

Okamžitě je zřejmé, že ve všech evropských zemích tato entita není národní a funguje podle stejné šablony. Nejedná se pouze o francouzský, německý, rakouský nebo nizozemský hluboký stát. Je to celoevropský deep state, který je součástí jednotné globalistické sítě. Centrum této sítě se nachází v americkém deep state, především v CFR, ale těsně obepíná i Evropu. Levicově-liberální síly v úzkém spojenectví s ekonomickou oligarchií a postmoderními intelektuály – téměř vždy z trockistického prostředí – zde tvoří nevolenou, ale totalitní vládnoucí třídu Evropy. Ta se považuje za součást jednotného atlantického společenství. V podstatě se jedná o elitu NATO. Opět můžeme připomenout tureckou armádu. NATO je strukturálním rámcem celého globalistického systému, vojenskou dimenzí kolektivního deep state Západu.

Není obtížné najít evropský deep state ve strukturách podobných CFR, jako je evropská pobočka Trilaterální komise, davoské fórum Klause Schwaba a další. Právě s touto autoritou se evropská demokracie střetává, když se podobně jako Trump v USA snaží učinit rozhodnutí, která evropské elity považují za „špatná“, „nepřijatelná“ a „odsouzeníhodná“. A nejde jen o formální struktury Evropské unie. Problém spočívá v mnohem mocnější a účinnější síle, která nemá žádnou právní formu. Jedná se o nositele ideologického kódu, kteří by podle formálních zákonů demokracie prostě neměli existovat. Jsou to strážci hlubokého liberalismu, kteří vždy tvrdě reagují na jakoukoli hrozbu, která se uvnitř samotného demokratického systému objeví.

Stejně jako v případě USA sehrály zednářské lóže významnou roli v politických dějinách moderní Evropy, kde sloužily jako ústředí sociálních reforem a světských přeměn. Dnes již není velká potřeba tajných spolků, protože již dávno fungují otevřeně, ale udržování zednářských tradic součástí evropské kulturní identity zůstává.

Dostáváme se tak na nejvyšší úroveň nedemokratického, hluboce ideologického útvaru, který působí v rozporu se všemi právními předpisy a normami a má v Evropě naprostou moc. Jedná se o nepřímou moc neboli skrytou diktaturu – evropský hluboký stát jako nedílnou součást jednotného systému kolektivního Západu, spojeného NATO.

Hluboký stát v Rusku v 90. letech 20. století

Poslední, co zbývá, je aplikovat koncept hlubokého státu na Rusko. Je pozoruhodné, že v ruském kontextu se tento pojem používá velmi zřídka, pokud vůbec. To však neznamená, že v Rusku nic podobného hlubokému státu neexistuje. Spíše to naznačuje, že se proti němu dosud nepostavila žádná významná politická síla s rozhodující podporou veřejnosti. Přesto můžeme popsat entitu, kterou lze s určitou mírou aproximace nazvat „ruským hlubokým státem“.

V Ruské federaci byla po rozpadu Sovětského svazu státní ideologie zakázána a v tomto ohledu se ruská ústava dokonale shoduje s jinými nominálně liberálně-demokratickými režimy. Volby jsou vícestranické, ekonomika je založena na tržních principech, společnost je sekulární a lidská práva jsou respektována. Z formálního hlediska se současné Rusko nijak zásadně neliší od zemí Evropy, Ameriky nebo Turecka.

Jakýsi implicitní nestranický subjekt však v Rusku existoval, zejména za Jelcinovy éry. Tehdy se tento útvar označoval obecným termínem „Rodina“. Rodina plnila funkce hlubokého státu. Zatímco sám Jelcin byl legitimním (i když ne vždy legitimním v širším slova smyslu) prezidentem, ostatní členové této entity nikým voleni nebyli a neměli žádnou legální pravomoc. Rodina se v 90. letech skládala z Jelcinových příbuzných, oligarchů, loajálních bezpečnostních úředníků, novinářů a angažovaných liberálních západních politiků. To oni prováděli hlavní kapitalistické reformy v zemi, prosazovali je bez ohledu na zákony, měnili je podle své vůle nebo je prostě ignorovali. Nejednali jen z klanových zájmů, ale jako skutečný hluboký stát – zakazovali určité strany, uměle podporovali jiné, upírali moc vítězům (jako komunistické straně a LDPR) a udělovali ji neznámým a nevyhraněným osobám, ovládali média a vzdělávací systém, přerozdělovali celá průmyslová odvětví loajálním figurám a likvidovali to, co je nezajímalo.

V té době nebyl v Rusku termín „hluboký stát“ znám, ale samotný fenomén byl jasně přítomen.

Je však třeba poznamenat, že za tak krátkou dobu po zhroucení otevřeně totalitního a ideologického systému jedné strany se v Rusku plně rozvinutý hluboký stát nemohl samostatně vytvořit. Nové liberální elity se přirozeně jednoduše integrovaly do globální západní sítě a čerpaly z ní jak ideologii, tak metodologii nepřímé moci (potestas indirecta) – prostřednictvím lobbingu, korupce, mediálních kampaní, kontroly nad vzděláváním a stanovováním norem, co je prospěšné a co škodlivé, co je přípustné a co by mělo být zakázáno. Hluboký stát Jelcinovy éry označil své odpůrce za „rudohnědé“ a vážné výzvy zprava i zleva preventivně blokoval. To naznačuje, že existovala určitá forma ideologie (formálně neuznaná ústavou), která sloužila jako základ pro rozhodnutí co je správné a co ne. Touto ideologií byl liberalismus.

Liberální diktatura

Hluboký stát vzniká pouze v rámci demokracií a funguje jako ideologická instituce, která je koriguje a kontroluje. Tato stínová moc má racionální vysvětlení. Bez takového naddemokratického regulátoru by se liberální politický systém mohl změnit, protože neexistuje záruka, že si lidé nezvolí sílu, která společnosti nabízí alternativní cestu. Právě o to se pokoušeli – a částečně úspěšně – Erdogan v Turecku, Trump v USA a populisté v Evropě. Konfrontace s populisty však nutí hluboký stát vystoupit ze stínu. V Turecku to bylo relativně snadné, protože dominance kemalistických vojenských sil byla do značné míry v souladu s historickou tradicí. V případě USA a Evropy však odhalení ideologické centrály operující pomocí nátlaku, totalitních metod a častého porušování zákonů – bez jakékoliv volební legitimity – hraničí se skandálem, neboť zasazuje těžkou ránu naivní víře v mýtus demokracie.

Deep State je postaven na cynické tezi v duchu Orwellovy Farmy zvířat: „Někteří demokraté jsou demokratičtější než jiní.“ Běžní občané to však mohou vnímat jako diktaturu a totalitu. A měli by pravdu. Rozdíl je pouze v tom, že totalita jedné strany funguje otevřeně, zatímco stínová moc stojící nad systémem více stran je nucena svou existenci skrývat.

To již nelze skrývat. Žijeme ve světě, kde se deep state proměnil z konspirační teorie v jasnou a snadno identifikovatelnou politickou, sociální a ideologickou realitu.

Je lepší podívat se pravdě zpříma do očí. Hluboký stát je skutečný a je nebezpečný.

---

---

[VB]