Fotografie: Flickr (David Merrett); Graffiti v Normandii (Francie)

Poučení (nebo iluze) z historie

Vraťme se do roku 1900. Anglie byla tehdy nejmocnější zemí světa. Ale protože každý vrchol znamená začátek úpadku, začínala se obávat mírové konkurence USA. Hospodářský růst v USA byl závratný, probíhaly tam nejnovější vynálezy průmyslové revoluce a mezi mnoha výhodami oproti Evropě byla jedna obzvlášť cenná: USA utrácely velmi málo peněz za zbraně. Podle tehdejších zpráv měla země se 75 miliony obyvatel armádu o síle 25 000 mužů a na zemi této velikosti směšný rozpočet na obranu. Na druhé straně nejvyspělejší evropské země (Anglie, Německo a Francie) mezi sebou stále ostřeji soupeřily o podíl na koloniích a průmyslovou převahu (Německo bylo stále více v centru pozornosti) a vstupovaly do závodů ve zbrojení. V letech 1899-1902 navíc Anglie vedla v Jižní Africe špinavou koloniální válku proti Búrům. V sázce byla kontrola nad produkcí zlata a imperiální sen Cecila Rhodese: od železnice mezi Kapským Městem a Káhirou až po úplnou kontrolu nad světem, aby se „války staly pro dobro lidstva nemožnými“. Imperiální kapitalistická nadvláda vyžadovala válku a závody ve zbrojení, které údajně měly v budoucnu válku znemožnit. Existují nějaké podobnosti se současnými válečnými projevy USA a Evropské unie, které mají porazit Rusko a Čínu? Ano, ale jsou zde i rozdíly.

V prvním desetiletí 20. století byla patrná dvě hnutí: jedno ve veřejném mínění a druhé v byznysu. Veřejnému mínění dominovala obhajoba míru proti nebezpečí války, která by byla smrtelně nebezpečná. Dvacáté století mělo být stoletím míru, bez něhož by ohlašovaná prosperita nebyla možná. V roce 1899 se v Haagu konala první mezinárodní mírová konference a v následujícím roce se konal Světový mírový kongres. Od té doby se konalo mnoho mezinárodních kongresů a setkání na téma míru. S politováním se konstatovalo, že mezinárodní spolupráce se prohlubuje ve všech oblastech (pošta, železnice atd.) kromě politiky. V letech 1893-1912 bylo vydáno 25 knih proti závodům ve zbrojení. Hojně se publikovalo „Kdo je kdo v mírovém hnutí“. Nedávné vynálezy v oblasti válečného materiálu (bezdýmný střelný prach, rychlopalné pušky, výbušné látky jako lyddit, melinit a nitroglycerin atd.) prý učinily válku nejen velmi smrtící, ale znemožnily vítězství kterékoli ze stran konfliktu. Válka vždy končila patem a po mnoha mrtvých a zničených. Novinář z „Anglického Echa“ z novin odešel, aby nemusel obhajovat válku proti Búrům, a 200 vysoce postavených anglických intelektuálů uspořádalo na jeho počest večeři. V letech 1900-1910 se konalo více než tisíc pacifistických kongresů: dělníků, anarchistů, socialistů, volnomyšlenkářů, esperantistů, žen. Růst demokracie v Evropě a USA byl prý neslučitelný s válkou a velký počet arbitrážních dohod to nejlépe dokazoval. Ruský sociolog Jakov Novikov prokázal, že blahobyt mas se s válkami nikdy nezlepšil, spíše naopak. Psalo se o „iluzi války“ a publikace se prodávaly v mnohatisícových nákladech.

Existoval názorový proud, že skutečnou iluzí bude „iluze míru“, pokud se boj nepřeorientuje na boj proti kapitalismu. Pokud by se tak nestalo, válka by byla nevyhnutelná. To byl postoj socialistů, anarchistů a dělnického hnutí, které se socialisté a anarchisté snažili ovládnout. Válka byla velkou překážkou sociální revoluce. Generální stávka a odmítnutí vojenské služby byly dvě nejčastěji zmiňované formy boje.

Ale svět veřejného mínění byl jedna věc a svět obchodu druhá. Ve světě obchodu od roku 1899 postupovaly závody ve zbrojení rychlým, ale nenápadným tempem. Na Mezinárodním dělnickém kongresu ve Stuttgartu v roce 1907 odhalil Karl Liebknecht mimořádný růst výdajů na zbrojení, což znamenalo, že se země ve skutečnosti připravují na válku. To se odráželo v ziscích velkých zbrojních podniků: Kruppovi v Německu, Vickers-Armstrongovi v Anglii, Schneider-Creusotovi ve Francii, Cockerillovi v Belgii, Škodě v Čechách a Putilovovi v Rusku. Bylo jasné, že hromadění zbraní povede k válce. Ve skutečnosti začaly velké společnosti používat novou propagandistickou zbraň: platily novinářům a majitelům novin, aby zveřejňovali falešné zprávy o rostoucím zbrojení jejich pravděpodobných protivníků v nadcházející válce, aby další výdaje na zbraně ospravedlnili. Zní to dnešním uším povědomě? Ano, ale jsou tu rozdíly, a to k horšímu, mnohem horšímu.

Socialisté měli pravdu: bojuje se proti kapitalismu

Vrchol globálního kapitalismu pod vedením USA nastal v roce 1991 s koncem sovětského bloku. Stejně jako před sto lety znamenalo dosažení apogea nejsilnější mocnosti začátek jejího úpadku. A stejně jako předtím je v období úpadku nejvýnosnější průmysl, který vyrábí zboží, jehož užití spočívá v ničení a ničení. Takové zboží musí být neustále nahrazováno jiným, dokud válka trvá. Čím déle válka trvá, tím větší jsou zisky. Věčná válka je proto nejvýnosnější. Nyní už velké zbrojní společnosti nejsou evropské, ale americké, a USA jsou na rozdíl od doby před sto lety zemí, která za zbrojení utrácí zdaleka nejvíce, a má tedy největší potřebu je používat (tj. používat ničením a nahrazováním). USA vydávají na zbrojení bilion dolarů, ale rozhodně to nestačí, protože váleční podnikatelé vymýšlejí pro USA nevýhody ve vztahu k nepřátelům, které je třeba urychleně překonávatČesky.

Boj za mír je dnes více než kdy jindy bojem proti kapitalismu. Proč více než kdy jindy? Vezmeme-li v návaznosti na Immanuela Wallersteina svět jako jednotku analýzy, můžeme říci, že mezi lety 1917 a 1991 svět zažil období intenzivní nadnárodní občanské války. Byla to občanská válka, protože se odehrávala v rámci jediného systému – moderního světového systému. Kapitalismus, ačkoli byl globálně dominantní, musel bojovat s dalším silně konkurenčním ekonomickým systémem, státním socialismem, jehož vliv sahal daleko za hranice Sovětského svazu. Tato občanská válka byla vedena mnoha prostředky, včetně protipovstaleckých akcí, rozvojové pomoci závislým zemím a zástupných válek (korejská válka, válka ve Vietnamu atd.).

Druhá světová válka byla v této občanské válce obdobím klidu, protože USA a SSSR byly spojenci proti německému nacismu. Se zánikem Sovětského svazu a transformacemi, které mezitím proběhly v Číně a které měly začlenit čínskou ekonomiku do světové kapitalistické ekonomiky, i když s určitými specifiky (zachování národní kontroly nad finančním kapitálem), nadnárodní občanská válka mezi kapitalismem a socialismem skončila. Nastalo mezidobí, které trvalo něco málo přes deset let, kdy Rusko bylo kapitalistickou zemí středního stupně rozvoje jako každá jiná a Čína byla hospodářským partnerem, rovněž středního stupně rozvoje, ale se strategickou hodnotou pro americké nadnárodní společnosti usilující o monopolní ovládnutí světa.

Po globální finanční krizi v roce 2008 začala nová nadnárodní občanská válka, tentokrát mezi kapitalismem amerických nadnárodních společností a státním kapitalismem Číny. K neutralizaci Číny bylo nutné zablokovat její přístup do Evropy, a to ze dvou důvodů: Evropa byla vedle USA druhým největším bohatým spotřebitelem na světě; prostřednictvím spolupráce s Čínou by mohla mít určitý nárok na to, aby stále zřetelnějšímu úpadku USA ve světové ekonomice unikla a stala se pro USA dalším faktorem konkurence a oslabení. Aby bylo možné zablokovat přístup Číny do Evropy a podřídit ji USA, bylo nutné Evropu politicky a ekonomicky oddělit od Ruska (jehož území se z velké části nachází v Evropě). Rusko s tisíci kilometry hranic s Čínou je nejen přístupovou cestou Číny do Evropy, ale také strategickým územím Eurasie. Myšlenka, že ten, kdo ovládá Eurasii, ovládá svět, existuje již dlouho. To vedlo k nové nadnárodní občanské válce, jejímiž prvními zástupnými válkami jsou rusko-ukrajinská válka a izraelsko-palestinská válka.

Tato občanská válka se od té předchozí zcela liší. V té předchozí šlo o boj mezi dvěma ekonomickými systémy (kapitalismus versus socialismus), zatímco nyní jde o boj mezi dvěma verzemi téhož ekonomického systému (nadnárodní kapitalismus versus státní kapitalismus). Nic nezaručuje, že bude méně násilná než ta předchozí. Naopak, jak jsme viděli, na počátku 20. století se spor odehrával mezi zeměmi s dlouhou společnou minulostí, které se nacházely v malém koutě Eurasie. Dnes se jedná o boj o globální nadvládu, která přesahuje hranice naší planety. Monopolní kapitalismus se zrodil v roce 1900, kdy americký finanční kapitál začal expandovat do železnic a odtud do mnoha dalších odvětví a potenciálně do všech zemí světa.

Pro monopolní kapitalismus je myšlenka multipolárního světa stejně hrozivá jako myšlenka konkurence s jinými ekonomickými systémy a v obou případech je přítomna stejná destruktivní snaha. A co víc, potenciál a míra destrukce jsou nyní nesmírně větší než dříve. Nemám na mysli existenci jaderných zbraní, život ničící technologické inovace, která činí zaujetí komentátorů z počátku minulého století válečnými vynálezy své doby směšným. Mluvím o povaze dnešního globálního kapitalismu a (ne)vládnutí a o vzniku dvou jeho důsledků. Vstupujeme do éry, v níž jsou formy potenciálně ničivé moci bez omezení dostatečně silné na to, aby neutralizovaly, obešly nebo eliminovaly jakýkoli demokratický proces, který se je snaží omezit.

Globální technofašismus: Elon Musk

Na počátku 20. století jsme byli svědky toho, že v boji za mír a mírové řešení konfliktů byly jako jednotky analýzy a privilegovaní političtí aktéři vnímány suverénní státy. Víme, že suverenita byla abstraktním statkem, který mohly skutečně využívat pouze nejrozvinutější země, a že velká část světa podléhala kolonialismu nebo poručnickému vlivu Evropy. Dnes však technologický rozvoj, neoliberální globalizace a koncentrace bohatství znamenají, že moc kontrolovat lidský i ne-lidský život již nepodléhá demokratické kontrole. Na počátku 20. století byla iluze míru založena na vzniku a posilování demokratických vlád. Koneckonců demokracie byla založena na náhradě nepřátel, které je třeba porazit válkou, politickými protivníky, které je třeba porazit hlasováním. Odtud pramenila mobilizační schopnost boje za volební právo. Pro mnohé měla demokracie schopnost nejen podporovat mírové řešení konfliktů, ale také regulovat kapitalismus s cílem neutralizovat jeho „excesy“.

Dnes se většina národních vlád považuje za demokratické, ale demokracie, pokud vůbec kdy byla schopna regulovat kapitalismus v nějaké zemi, je jím nyní přísně regulována a je tolerována pouze do té míry, do jaké je funkční pro nekonečnou expanzi kapitalistické akumulace. Nejmocnější národní státy nepochybně nadále vykonávají formální moc, ale skutečná moc, která řídí jejich rozhodování, je soustředěna ve velmi malém počtu plutokratů, z nichž někteří mají zjevně viditelnou tvář, jiní, většina, jsou bez tváře. Reálná moc je posílena do těžko představitelné míry toxickým spojením technologické schopnosti ovládat lidský život obrovských populací do nejmenších detailů a bez ohledu na jejich národnost, s finanční schopností koupit, kooptovat, vydírat nebo zlikvidovat jakoukoli překážku bránící jejím záměrům dominance.

Jedná se o nový druh fašistické moci, globální technofašismus, který nezná národní hranice. Elon Musk je metaforou tohoto nového typu moci. Na rozdíl od Adolfa Hitlera nebo Benita Mussoliniho je Muskova konkrétní osobnost, jakkoliv odpudivá, málo důležitá, protože důležitá je mocenská struktura, které dnes velí a které zítra může velet jiný jedinec. Síla tohoto nového globálního technofašismu je dobře vyjádřena v celosvětové dramatizaci boje relativně silného národního státu proti prostému cizímu jedinci jen proto, že je globálním technofašistou. Když byla 31. srpna letošního roku v Brazílii rozhodnutím Nejvyššího soudu pozastavena činnost sítě X, protože její majitel odmítl smazat účty na této síti, které zasahovaly miliony lidí a jejichž obsah šířil falešné zprávy, vážně porušoval nejzákladnější demokratické hodnoty a podněcoval k nenávisti, násilí a dokonce i k vraždám, byla to zpráva po celém světě. Bylo před deseti lety představitelné, že by se osamělý jedinec, navíc cizinec, mohl postavit suverénnímu státu?

Globální technoterorismus: od trojského koně po vraždící pagery

18. září (2024) explodovaly v Libanonu tisíce pagerů a vysílaček, které zabily desítky lidí (včetně dětí) a tisíce jich zranily. Tyto vysílačky byly zakoupeny Hizballáhem zřejmě proto, že se jedná o bezpečná zařízení, která umožňují komunikaci bez lokalizace uživatelů. Tento teroristický čin byl připsán izraelským tajným službám a jeho původcem byla implantace výbušné látky vedle baterie, zakódované tak, aby explodovala na dálkové ovládáníČesky.

Vražedné pagery nejsou jen novým vydáním trojského koně, obrovského dutého dřevěného koně, kterého Řekové postavili, aby vstoupil do Tróje během trojské války. Koně postavil Epeius, mistr tesař a bednář. Řekové, předstírající, že opouštějí válku, odpluli na nedaleký ostrov Tenedos a zanechali za sebou falešného dezertéra Sinona, který přesvědčil Trójany, že kůň je obětí Athéně (bohyni války), která učiní Tróju nedobytnou. Navzdory varování Laokóna a Kassandry byl kůň odveden dovnitř městských bran. Té noci řečtí bojovníci z koně vystoupili a otevřeli bránu, aby pustili řecké vojsko dovnitř. Příběh je podrobně popsán ve druhé knize Aeneidy.

Podobnost mezi trojským koněm a vražednými pagery spočívá pouze v tom, že termín „trojský kůň“ se vžil pro označení rozvratu vneseného zvenčí. Viditelnost a průhlednost zařízení, vtěleného do předmětu, který se běžně nepoužíval, znemožňovala jeho reálnou reprodukci (pokud vůbec někdy) v budoucnosti. Zabijácké pagery naopak znamenají kvalitativní změnu v technologii války a kontroly obyvatelstva. Stejná technologie a stejná vražedná spoluvina, která do těchto zařízení zákeřně instalovala výbušnou látku, by zítra mohla do jakéhokoli jiného elektronického zařízení (mobilního telefonu nebo počítače) instalovat jakoukoli látku, která by místo zabíjení mohla poškozovat zdraví, vyvolávat paniku nebo měnit chování svého uživatele, a to bez jakékoli možnosti kontroly ze strany uživatele. S rozvojem a rozšířením umělé inteligence může být k tomuto účelu využito jakékoli zařízení každodenní potřeby, ať už se jedná o automobil nebo mikrovlnnou troubu.

Mezinárodní úmluvy proti terorismu, které genocida v Gaze zredukovala na mrtvou literu, už nebudou mít smysl ani v budoucnu, kdy každý občan, který nebojuje v žádné válce, bude odsouzen k životu ve společnosti, v níž i ten nejbanálnější konzumní akt může s sebou kromě záruky a data spotřeby přinést i váš úmrtní list, osvědčení o duševní nepříčetnosti nebo nutkání spáchat zločin.

Mezinárodní dělba práce ve válce a Kassandřino prokletí

V prostředí globálního technofašismu a technoterorismu se evropsko-severoamerický kapitalismus aktivně připravuje na přechod od studené války k válce horké. Tváří v tvář prázdnému nebo odporně impotentnímu pohledu svých občanů připravuje zvláštní mezinárodní dělbu práce zabíjení: Evropa se postará o porážku Ruska, zatímco USA se postarají o porážku Číny. Téměř ve stejné době první komisař Evropské unie pro obranu Andrius Kubilius, bývalý litevský premiér, říká, že Evropa musí být připravena na válku s Ruskem za 6-8 let, a vysoký důstojník amerického námořnictva prohlašuje, že USA musí být připraveny na válku s ČínouČesky v roce 2027.

Nemá smysl předpovídat, že k válce dojde, ale že její výsledek bude zcela jiný, než si tito váleční podnikatelé opojení think-tanky financovanými výrobci zbraní představují. Kassandřino prokletí[1] visí nad několika málo lidmi, kteří se odváží vidět to, co je zřejmé.