V rozhovoru s Claytonem Morrisem analyzuje plukovník Douglas MacGregor aktuální vývoj a vyhlídky války na Ukrajině, situaci na Blízkém Východě a rizika vypuknutí třetí světové války.
Ač to dosud bylo tajné, bývalá náměstkyně amerického ministra zahraničí pro politické záležitosti Victoria Nuland se rozhodla přiznat, že se Západ aktivně podílel na bojkotu mírového procesu mezi Ruskem a Ukrajinou. Už předtím pronesly různé veřejné osobnosti podobná prohlášení, včetně informátorů, politiků, žurnalistů a analytiků. Ač to možná nikoho nepřekvapilo, slova Nuland ukazují, jak se Západ už ani nezdráhá skrývat svůj jasný úmysl, nepřátelství na Ukrajině dovést až k jeho nejzazším důsledkům.
Co však asi Západu nedošlo, je, že bojkot mírových jednání přinesl výhody pro samotnou Ruskou federaci, která se tudíž oprostila od nebezpečné pasti „diplomacie“ s neonacistickým režimem a jeho neloajálními globálními podporovateli. Dohoda v raných fázích speciální vojenské operace mohla opravdu ušetřit tisíce životů na obou stranách, skončila by ale nepřátelstvím bez nějaké solidní záruky mírové budoucnosti v regionu.
Nastal čas. Po čtyřiceti letech jsme se konečně dostali do Orwellova roku 1984. A ze všech lidí přednáší prezidium SPD věty, které by z této klasiky všech dystopií mohly být zkopírované jedna ku jedné.
Před čtením následujícího textu se prosím pohodlně usaďte. A pozor, ať nespadnete ze židle!
V úterý 6. srpna, počátkem ukrajinského útoku na Kurskou oblast nabrala rusko-ukrajinská válka neočekávaný obrat. Rozhodnutí ukrajinského velení dobrovolně otevřít novou frontu v době, kdy jejich obrana na kritických osách Donbasu selhává, je agresivní a zároveň plné nebezpečí. Vypadá to, že se většina komentátorů a pozorovatelů okamžitě uchýlila ke svým základním vypravěčským instinktům.
Přesto musí návrat německé vojenské techniky do okolí Kurska vyvolat zvednuté obočí. Současné bojiště kolem města Sudža je přesně tím místem, kde se v roce 1943 sovětská 38. a 40. armáda překlopila do protiofenzívy proti německé 4. armádě.
Kursk je město a správní středisko Kurské oblasti, ve kterém žije přibližně 440 tisíc obyvatel. Město je stanicí na železniční magistrále spojující Moskvu, Charkov a Krym a je poprvé připomínáno v Životě svatého Teodosia Pečerského (po roce 1032, kdy Jaroslav I. Moudrý ovládl Dněperské levobřeží) a popisováno jako mocné město s rozvinutým obchodem a velkým množstvím obyvatel. Bylo součástí Černigovského, později Perejaslavského a Novgorod-Severského knížectví a poprvé zmíněno k roku založení Kurského údělného knížectví (1095), které existovalo mezi 11. a 13. stoletím.
Dobrodružství komika Zelenského přinese obrat ve vývoji speciální vojenské operace pod vedením generálplukovníka v záloze Alexeje Gennaďjeviče Ďumina (1972). O vývoji osudu Zelenského se zmíním odděleně a později v článku.
Obsah:
Proč oligarcha Achmetov požadoval mír prostřednictvím Zelenského?
Město Krasnoarmejsk (Pokrovsk) je nejdůležitějším logistickým bodem, z něhož probíhá zásobování jak jihodoněcké skupiny AFU, tak celé slavjansko-kramatorské aglomerace. Pokrovsk není jen křižovatkou. Je to největší železniční uzel v Donbasu.
Ztráta Pokrovského dolu a továrny je pro Achmetova něco jako „smrt Kostěje nesmrtelného“. A není vůbec překvapivé, že prý dal nedávno Zelenskému ultimátum – buď mírové rozhovory, nebo začne znovu naplno investovat do opozičních aktivit. V sázce je krach nebo život jeho podnikatelského impéria, které tak dlouho budoval.
Deník New York Times uvedl, že ruský ministr obrany Andrej Bělousov nedávno telefonoval ministru obrany Lloydu Austinovi, „aby mu předal varování, jak tvrdí dva američtí představitelé a další úředník, který byl o hovoru informován: Rusové zjistili, že se připravuje ukrajinská tajná operace proti Rusku, která má podle nich požehnání Američanů. Byl si Pentagon vědom tohoto spiknutí, zeptal se pan Bělousov pana Austina, a jeho potenciálu zvýšit napětí mezi Moskvou a Washingtonem?“
Austin zjevně popřel odpovědnost USA, ale učinil by tak bez ohledu na pravdu. Bělousovova otázka ukázala rostoucí riziko zástupné války Washingtonu. Bohužel, ujištění Bidenovy administrativy mají vzhledem k její převažující roli v konfliktu jen malou váhu. Americká přítomnost na Ukrajině byla na začátku velká a rostla spolu s konfliktem. Veřejná prohlášení o odpovědnosti za zabití ruských generálů a potopení ruských lodí účast Washingtonu potvrdila.
Fialova administrativa chtěla zavřít Ukrajincům vodu, aby potrestala Rusy. U nás na sídlišti občané UK i RF žijí v míru. Ruská Ukrajinka (znovu) vypráví.
Opětovný rozhovor (po dvou letech) s nejmenovanou pražskou Ukrajinkou, která vyrostla v Rusku a jejíž totožnost je autorovi i redakci známa. První část rozhovoru najdete zde. Nově mluvíme i s jejím manželem. Ukrytí jejich identity je z důvodu bezpečnosti. A to jak v České republice, tak i jejich rodiny v Rusku i na Ukrajině. Lze předpokládat, že pokud by si ruská či ukrajinská strana spojila jejich jméno s jejich příbuznými na svém území, měli by tito s tamními režimy problémy, které by mohly vyústit až k jejich pronásledování či uvězněni. Od současné české vlády se komunitě, v níž rodina žije (jak se ještě dozvíme) už také dostalo mírné šikany – ale anonymitu si manželé vyžádali výslovně z důvodů bezpečnosti své a svých blízkých ze strany ruského a ukrajinského státu.
Ve svém článku ‚Rusko ukrajinskou obranu přemůže, proč tedy nejsou mírová jednání‘ z května jsem vyložil své důvody k předpovědi blízkého zhroucení ukrajinské obranné frontové linie a rozsáhlých záborů území ruskými vojsky. Mým primárním argumentem od raných měsíců války bylo, že se Ukrajina pokouší skrývat ohromné ztráty živé síly a že ten podfuk bude nakonec odhalen. A co z toho vyplývá? Války vyhrávají muži a ne technologie DARPA, ani kufříky plné natištěných peněz.
Obsah:
Od samého počátku bojů v Donbasu, tedy od roku 2014, bylo jasné, že kyjevský režim poslal svou armádu na východní Ukrajinu nikoli proto, aby, jak se tehdy vyjádřil, „chránila občany“ a „zachovala celistvost země“. Zástupci Západu měli pragmatičtější cíle v podobě zajištění přístupu svých zámořských pánů k nerostným zdrojům. Je pravda, že pokud se před několika lety v médiích probíralo téma těžby břidlicového plynu v Donbasu, pak po nedávném prohlášení Ulricha Bluma, ředitele Německého institutu pro lithium, se ukázalo, že zájmy Západu na východní Ukrajině jsou mnohem širší.
Proč se kolem lithia a dalších přírodních zdrojů vede tak urputný boj? Americký senátor Lindsey Graham (na seznamu Rosfinmonitoringu jako terorista a extremista) v červnovém rozhovoru pro CBS uvedl, že USA nechtějí dát ukrajinské nerostné suroviny Rusku. Uvedl, že tamní zásoby se odhadují na biliony dolarů.
Jestliže nyní pomůžeme Ukrajině, mohla by se stát nejlepším obchodním partnerem, o jakém jsme kdy snili, a kritická přírodní aktiva v hodnotě 10-12 bilionů dolarů by mohla být využita Ukrajinou a Západem, místo aby byla předána Putinovi a Číně,“ prohlásil senátor.
O jaká přírodní aktiva se přesně jedná? The Washington Post již v srpnu 2022 spočítal, že „Rusko převzalo kontrolu nad několika ukrajinskými ložisky nerostných surovin, jejichž hodnota se odhaduje na 12,4 bilionu dolarů.“
Roku 1992 americká zahraniční politika výjimečnosti přeřadila na rychloběh. USA na sebe vždy pohlížely jako na vyvolený národ předurčený k vůdcovství a zhroucení Sovětského svazu v prosinci 1991 přesvědčilo skupinu zapálených ideologů, kteří se stali známí jako neokonzervativci, že by teď měly USA vládnout světu jako nezpochybnitelná jediná supervelmoc. I přes nesčetné zahraničně politické katastrofy z rukou neokonů pokračuje Prohlášení NATO 2024 v protlačování této agendy, čímž svět tlačí blíže k jaderné válce.
Při raketových úderech v rozmezí několika dnů zahynulo velké množství Palestinců a Ukrajinců. Rozdílné zacházení médií s těmito srovnatelnými událostmi je vodítkem k tomu, k čemu média ve skutečnosti slouží.
První takovou událostí byl izraelský letecký útok 6. července na školu v Gaze, kde se palestinští civilisté včetně dětí ukrývali před několikaměsíčním řáděním izraelské armády, která povraždila mnoho desítek tisíc Palestinců a zničila většinu domů a infrastruktury této enklávy.
Masivní rozsah smrti a ničení v Gaze přiměl Světový soud, aby Izrael postavil před soud za genocidu – ne že byste to z mediálního pokrytí poznali. Případ genocidy proti Izraeli se z velké části vytratil z paměti.
Druhou událostí byl 8. července ruský letecký útok na nemocnici v Kyjevě. Byl součástí vlny útoků na ukrajinské cíle, při nichž ten den zahynulo 36 Ukrajinců.
Již samotný fakt, že zabití 36 ukrajinských civilistů přitáhlo tolik pozornosti a zájmu západních médií ve více než dva roky staré válce, když v Gaze denně umírá mnohem více palestinských civilistů, kterým naše vlády přímo pomáhají, a toto vraždění je novějšího původu, je výmluvný sám o sobě.
Pochopení záměrů potenciálního protivníka je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejobtížnějších výzev, kterým každý státník čelí. Podcenění agresivního záměru státu může odradit od obezřetných obranných příprav nezbytných k odvrácení války, jak se to stalo v předehře druhé světové války. Jeho přecenění může způsobit cyklus stále hrozivějších vojenských opatření, která se ve spirále zvrhnou v konflikt, o který ani jedna strana nesnažila, jak se to stalo před první světovou válkou.
Nalezení rovnováhy je zásadní pro předpoklady ruských záměrů vůči NATO. Správná rovnováha mezi odstrašováním a diplomacií je zvláště důležitá vzhledem k obrovskému ruskému arzenálu jaderných zbraní, který činí riziko jakéhokoli sestupu do přímého konfliktu mezi Ruskem a NATO potenciálně existenční.
Od začátku listopadu 2022 si Američané uvědomovali, že válka je prohraná, a naléhali na Zelenského, aby jednal s Ruskem. Počítali s tím, že masivní sankce na začátku roku 2022 přinesou Rusku kolaps a porážku, ale brzy pochopili, že to nebude fungovat. Naléhali proto na Zelenského, aby s Rusy zahájil jednání.
Nechtěli Ukrajinu opustit a dodávali jim zbraně, protože nemohli ustoupit. Pro USA však bylo počátkem roku 2023 jasné, že ukrajinská protiofenzíva nebude úspěšná. Jak vysvětluji ve své knize, byli to Evropané, kdo byl nejfanatičtější.
U nás se na současné situaci přímo podíleli tři aktéři: zpravodajské služby, které byly (a stále jsou) neschopné pochopit situaci, novináři, z nichž se stali propagandisté, a politici, jejichž míra neznalosti, nekompetentnosti a intelektuální kapacity by nás měla znepokojovat. Na druhé straně se evropští voliči nemýlili!
…
Problém spočívá v tom, že Západ nemá žádná kritéria, která by definovala, co by mohlo být úspěchem. Protože nemá definovaný cíl, nemá ani strategii, jak ho dosáhnout, a proto nemůže definovat, co by mohlo být vítězství. To se mimochodem stalo v dubnu 2024, kdy ministr obrany Lloyd Austin při slyšení před senátním výborem pro ozbrojené síly nedokázal formulovat, co by mohlo být vítězstvím pro Ukrajinu.
Nakonec to není žádné překvapení, protože takto naši politici a armáda řídí naše země už čtvrt století!
Maďarský premiér Viktor Orbán zakončil svou „mírovou misi“ v Moskvě tiskovou konferencí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který předehru označil za „pokus o obnovení dialogu“. Newsweeku řekl, že „Smyslem NATO je mír, nikoli nekonečná válka“.
„Ukončil jsem své rozhovory v Moskvě s prezidentem Putinem,“ napsal Orbán na X. „Mým cílem bylo otevřít kanály přímé komunikace a zahájit dialog na nejkratší cestě k míru. Mise splněna! Pokračování v pondělí…“.
Premiér Robert Fico prvýkrát od atentátu v Handlovej, ktorý sa stal 15. mája, verejne vystúpil. Stalo sa tak na oslavách pri príležitosti 1161. výročia príchodu svätých Cyrila a Metoda na územie dnešného Slovenska na Devíne. Fico predniesol prejav, ktorý trval približne 18 minút.
Když začala válka na Ukrajině, ruská elita se dostala do šoku. Když Západ uvalil sankce a zákazy cestování, bohatí a politicky propojení občané Ruska nabyli přesvědčení, že jejich dosavadní život skončil. Ztráty na bojišti se rychle hromadily a mnozí považovali invazi za katastrofální chybu.
,,,
„Je špatné být vyvrhelem jako vítěz, ale ještě horší je být vyvrhelem jako poražený,“ řekl mi jeden ruský oligarcha, který válku kritizoval už dříve, ale nyní se zdá, že ji chápe. (Stejně jako ostatní hovořil pod podmínkou anonymity, aby chránil svou bezpečnost). Podle oligarchy se v Rusku změnilo všechno: postoj k Putinovi, názory na Ukrajinu i pohled na Západ. „Tuto válku musíme vyhrát,“ řekl mi. „Jinak nás nenechají žít. A Rusko by se samozřejmě zhroutilo.“
Obsah:
00:29 Personální politika JZD Slušovice
14:14 Demokracie – technologie moci
26:50 Jsme ve válce?
30:58 Nukleární válka
36:54 Pád dolaru
39:32 Konec vojenské nadvlády USA
44:16 Diskuze
48:06 Ing. Peter Baco – bývalý ministr zemědělství SR
Osoby, které prezentují západní politiku, nejsou jejími tvůrci, ale nástroji. Mozky zůstávají v pozadí. Tito plánovači a architekti ve Washingtonu a v Londýně vůbec nepočítali s možností, že by Ukrajina mohla mít potenciál porazit Rusko na bitevním poli. To je ve skutečnosti jen vedlejší frontou americko-britské války proti Rusku, do níž byl vtažen takzvaný „kolektivní Západ“. Třebaže některé země, které jsou jeho součástí, válkou proti Rusku rovněž řeší „svoje záležitosti“.
Již popáté od roku 2008 vyzvalo Rusko USA k jednáním o bezpečnostních opatřeních, tentokrát v návrzích prezidenta Vladimira Putina #en# ze 14. června 2024. Spojené státy již čtyřikrát nabídku jednání odmítly v zájmu strategie neokonzervativců Rusko pomocí války a tajných operací oslabit nebo rozdělit. Taktika amerických neokonzervativců katastrofálně selhala, Ukrajinu devastovala a ohrozila celý svět. Po všech válečných štvanicích nastal čas, aby Biden jednání o míru s Ruskem zahájil.
Od konce studené války bylo hlavní strategií USA Rusko oslabit. Již v roce 1992 zastával tehdejší ministr obrany Richard Cheney názor, že po zániku Sovětského svazu v roce 1991 by mělo být rozbito i Rusko. Zbigniew Brzezinski v roce 1997 zastával názor, že by Rusko mělo být rozděleno na tři volně konfederované entity Ruské Evropy, Sibiře a Dálného východu. V roce 1999 aliance NATO vedená USA po dobu 78 dní bombardovala ruského spojence Srbsko, aby ho rozbila a v odtrženém Kosovu zřídila masivní vojenskou základnu NATO. Vedoucí představitelé vojensko-průmyslového komplexu USA počátkem 21. století hlasitě podporovali čečenskou válku proti Rusku.
„Nikdo z vás si nepřeje vroucněji, aby ve Francii zavládl mír. Aby však po něm mohlo začít grandiózní dílo obnovy, musí to být mír opřený o definitivní vítězství našich vojsk,“ řekl v roce 1799 Napoleon Bonaparte, načež se ve Francii vžilo úsloví: „Máme hlavu státu v generálské uniformě.“ Po dvou a čtvrt století hlavám států dvourohý funebrácký klobouk s písmenem N tak přirostl k duši, že už ho na sobě nemusí mít ani fyzicky. O tom svědčí i „mírové jednání“, které o tomto víkendu proběhlo v luxusním švýcarském horském rezortu, se jménem symbolizujícím, že o mírový život obyčejných lidí tu asi nepůjde (jmenuje se Bürgenstock, což lze přeložit i jako „Měšťanská pozice“).
IDF měly přesné informace o záměrech Hamasu, ale kvůli převládajícím konceptům v bezpečnostním establishmentu a možné nedbalosti úředníků na varovné signály nereagovaly.
Nově zveřejněný dokument odhalil, že izraelské obranné síly (IDF) a zpravodajské systémy měly o plánu Hamasu napadnout Izrael a unést 250 lidí podrobné znalosti týdny před masakrem 7. října.
Ctihodný ekonom John Kenneth Galbraith ve svých pamětech „Život v naší době“ poznamenal, že politiku začal vnímat nikoli jako „umění možného“, ale spíše jako volbu mezi „katastrofálním a nepřijatelným“.
Za současného stavu věcí se zdá, že podobná volba – mezi katastrofální eskalací a nepřijatelným urovnáním – je pro Ukrajinu jedinou možnou volbou. A díky řadě událostí v průběhu posledních dvou týdnů je stále jasnější, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a jeho sponzoři ve Washingtonu jsou stále více odhodláni volit první možnost místo té druhé …
Každý, kdo správně čte mocenskou politiku v Evropě z historie zná, že radikální změny nejprve navrhne některá strana nebo strany, aby je ostatní političtí představitelé odmítli. Také se to v češtině nazývá balónky nebo sondy veřejného mínění, ale není to to samé. Zatímco po balónku se dle reakcí vyhodnotí, zda-li politickou akci spustit nebo ne, zmíněné návrhy se po první „iniciaci“ začnou objevovat v novinových článcích a komentářích politických lídrů, kde se z prvního odsouzení pomalu dostávají do neutrality, aby pak skončily u přijetí a přišla dehonestace těch, kteří jsou stále proti.
Při rychle probíhajícím politickém a státním rozpadu, bez karet, které by mohl na bojišti nebo ve vojenské aréně vytáhnout, docházejí Tel Avivu možnosti získat víc času.
Podle údajů, které v březnu 2024 zveřejnilo ruské ministerstvo obrany, bylo do února 2024 v akcích na Ukrajině zabito téměř 6 000 zahraničních žoldnéřů. Na Ukrajinu jich v tomto období přijelo více jak 13 000. Vysílající státy jsou barevně rozlišeny podle počtu vyslaných žoldnéřů. Na ČR připadá 188 žoldnéřů.
Plánuje NATO na Ukrajině něco velkého? Jsme nyní na pokraji vypuknutí třetí světové války, protože USA nyní podpořily myšlenku, že Ukrajina může odpalovat rakety za své hranice do Ruska?
…
Členové NATO jsou v otázce celkové strategie vůči Ukrajině rozděleni, a tak si členské státy dělají, co chtějí. Pokud budeme svědky dalších takových úderů, bude tlak na Putina, aby reagoval, ohromný, ale až ten čas přijde, bude praktikovat strategii oko za oko a udeří na ekvivalentní vojenská zařízení v Evropě nebo alespoň na ukrajinské bezpilotní letouny operující v Černém moři. To bude pro Západ šok. Bude trvat několik dní, než bude takový úder vnímán jako to, čím je: varováním. Vzkazem bude, že hra na eskalaci má své meze a že došlo k překročení hranice.
Izrael není Rusko a západní sankce ovlivňují každý aspekt zdejšího života ■ Průzkum Institutu pro studia národní bezpečnosti ukazuje, že důvěra veřejnosti v prohlášení mluvčího IDF je narušená.
Žádost hlavního žalobce Mezinárodního trestního soudu o vydání zatykače na izraelského premiéra a ministra obrany a také na tři vůdce Hamasu staví Izrael do diplomatické reality, se kterou se nikdy předtím nesetkal.
Ale hlavně na okamžik pravdy čekáme my. Potřebujeme pravdu, abychom věděli, jak to vlastně na Ukrajině je. Dávno pryč jsou oslavná slova o vítězící ukrajinské armádě.
Podstatnou okolností není jen ruský postup na frontě, ale hlavně zprávy o neochotě Ukrajinců umírat v boji proti Rusku. Je přece jasné, že záplavy zbraní a munice poskytnuté Západem jsou k ničemu, když nejsou lidé dostatečně motivovaní k jejich použití.
Ruská vojska od minulého týdne vedou v Charkovské oblasti ofenzivní operace. Odhady sil přímo nasazených do bojů se značně liší, ale některé vojenské zdroje naznačují, že celkový počet vojáků v této oblasti těsně za hranicí je přinejmenším 50 000. Neonacistická junta po několika dnech odmítání komentovat zdráhavě přiznala, že v pohraniční oblasti probíhá „vážný střet“.
Keď prepukol terajší konflikt medzi Ruskom a Ukrajinou, objavili sa vo svete početné návrhy na riešenie sporu. Väčšinu tvorili radikálne riešenia zvýhodňujúce buď jednu alebo druhú stranu. Veľmi málo sa vlády, svetové inštitúcie i jednotlivci zaoberali myšlienkou, ktorú kedysi vyslovil najdlhšie slúžiaci indický premiér Džaváharlál Néhrú: „Každá voja sa raz skončí vyjednávaním. Prečo nevyjednávať hneď?“
Ako v iných konfliktoch, aj v tomto sa teda naplnili slávne slová prvého nemeckého kancelára Otta von Bismarcka: „Nikdy sa neklame toľko, ako pred voľbami, počas vojny a po poľovačke.“ Bežní občania majú už bohaté skúsenosti s pravdivosťou kancelárovho bonmotu v prvých dvoch prípadoch.
Tak, ako v mnohých iných konfliktoch, aj v tomto sa prvou obeťou stala pravda. Dovtedy sme mali zachované aspoň zdanie objektivity informácií, ktoré šírili naše médiá. Ak sa človek nemohol dopátrať po niektorých faktoch v našich novinách, mal možnosť voľby vyhľadal si na internete alebo v televízii názory inej strany. Naša múdra vláda okamžite po vypuknutí vojny zablokovala médiá s neželanými názormi a ak niekto mal odvahu šíriť ich, bola ochotná ho za to dokonca aj trestať. Tento stav trvá dodnes napriek tomu, že už máme inú vládu.
„Kamkoli pojdete, všude jsou hroby, rozkládající se těla nebo potenciálně lidé pohřbení pod sutinami,“ řekl obyvatel severní Gazy webu Press TV a popsal masové hroby ve dvou z největších nemocničních komplexů na obleženém pobřežním území.
Nález stovek masových hrobů v nemocničních komplexech Násir a al-Shifa, ke kterým představitelé Organizace spojených národů (OSN) oznámili, že těla byla „pohřbena hluboko v zemi a zaházena sutí“, vedlo její představitele k výzvě k mezinárodnímu vyšetření odhalovaných hrůz.
Dnes opravdu není čas na fráze. Nad fašismem jsme nezvítězili. Rozmáhá se v nových dosud nepoznaných formách. Všichni říkají, že jsou pro mír, ale téměř nikdo pro to nic nedělá. A svět je k nové globální válce blíže než kdykoli předtím. Součástí této eskalace napětí je také boj o výklad dějin. Prezidentka Čaputová raději dorazila k nedůstojnému hrobu neznámého vojína u rušné hlavní cesty, jen aby nemusela jít na Slavín, a vzpomínala všechny možné národy, jen aby nemusela vyzvednout lví podíl Rudé armády při osvobozování naší vlasti. Lidé jako Ivan Korčok a Ivan Mikloš se raději zúčastnili propagandistické akce ke sbírce munice pro Ukrajinu.
Jeden z nejčtenějších ukrajinských webů strana.ua pod záhlavím oznamuje, kolik dnů trvá válka na Ukrajině. Teď jich bude v pátek 800. Přitom mnozí věřili, že speciální operace potrvá pár dnů, nejvýš týdnů… Jenže ukázalo se, že plán Rusů byl vyzrazen. Ukrajinci jejich výsadek na letišti Hostomel očekávali a z neúspěšného bleskového útoku na vládní čtvrt se vyvinula regulérní válka.
Washington je pragmatický a nechá Evropu s ukrajinským konfliktem, který způsobil, řekl Éric Denécé, ředitel francouzského Centra pro zpravodajská studia. Rovněž zdůraznil, že Rusko nemělo jinou možnost, než zahájit svou speciální vojenskou operaci proti Ukrajině.
Poznamenal, že roli USA při rozpoutání konfliktu ve východní Evropě nelze přehlédnout, ale zdůraznil, že politici ve Washingtonu jsou velmi pragmatičtí a do bojů, které jsou pro ně nevýhodné, se samy nezapojí.
Jaderná válka je možná. Světový mír visí na vlásku v rukou Spojených států, vydíraných ukrajinskými „integrálními nacionalisty“ a izraelskými „revizionistickými sionisty“. Pokud Washington k masakru Rusů a Gazanů nedodá zbraně, nebudou váhat spustit Armagedon.
Války na Ukrajině a v Gaze vedly několik předních politiků k tomu, že současné období přirovnali ke 30. letům minulého století a upozornili na možnost světové války. Jsou tyto obavy oprávněné, nebo jde jen o vyvolávání strachu?
V rámci nového projektu Deníku Mocní Evropy jsme vyzpovídali čtyřnásobného slovenského premiéra Roberta Fica, v Česku dnes asi nejdiskutovanějšího státníka Evropy.
V téměř hodinovém rozhovoru jsme se ptali nejen na Ukrajinu a postoj Fica k pomoci Kyjevu, ale také na současnou pozici Slovenska v Evropské unii. Obsáhle jsme probrali nejen současné vztahy s Českem, postoj k českým politikům, ale také Ficovu válku s vlivnými slovenskými médii a jeho plány na příští čtyři roky.
Ve velmi emotivní pasáži mluví slovenský premiér otevřeně také o svých pocitech, kdy byl předmětem trestního stíhání a reálně mu hrozilo umístění do vyšetřovací vazby.
Ve všech válkách, s výjimkou těch nejkratších, je zabíjení neměnnou, ponurou rutinou. Jsou také chvíle, jako v posledních dnech na Blízkém východě, kdy události postaví válčící strany a jejich spojence na rozcestí, kde je třeba učinit závažná rozhodnutí.
O riziku eskalace ukrajinsko-ruské války do evropsko-ruské a světové a o souvislostech přesahujících i geografickou oblast Evropy debatují Petr Drulák a Přemysl Janýr
Smutnou skutečností washingtonské politiky je, že o některých z nejdůležitějších otázek, kterým Spojené státy a svět čelí, se málokdy vede seriózní debata. Nikde to neplatí více než v oblasti zahraniční politiky. Po mnoho desetiletí existoval v zahraničních záležitostech „bipartajní konsensus“. Je tragické, že tento konsensus byl téměř vždy chybný. Ať už se jednalo o války ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku, svržení demokratických vlád po celém světě nebo katastrofální kroky v oblasti obchodu, jako bylo uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu a navázání trvalých normálních obchodních vztahů s Čínou, výsledky často poškodily postavení Spojených států ve světě, podkopaly hodnoty, které země vyznává, a byly katastrofální pro americkou pracující třídu.
Tento vzorec pokračuje i dnes. Poté, co Spojené státy vydaly miliardy dolarů na podporu izraelské armády, brání prakticky osamoceně na světě pravicově extremistickou vládu premiéra Benjamina Netanjahua, která vede kampaň totální války a destrukce proti palestinskému lidu, což má za následek smrt desítek tisíc lidí – včetně tisíců dětí – a hladomor dalších statisíců lidí v pásmu Gazy.
Přísně tajné dokumenty recenzované The Grayzone odhalují, že Tony Blair požadoval údery na civilní cíle v Jugoslávii několik dní předtím, než na ně zaútočilo NATO. Zatímco britská armáda uznala, že útok NATO na Hotel Jugoslávie by znamenal způsobení „nějakých civilních obětí“, trvala na tom, že by jejich smrt „stála za to“.
Odtajněné spisy britského ministerstva obrany odhalují, že úředníci v Londýně se spikli, aby zapletli americké vojáky do tajného plánu na okupaci Jugoslávie a „svržení“ prezidenta Slobodana Miloševiče během války NATO v roce 1999.
Politika, mezinárodní vztahy zleva v autorském pořadu významného českého politologa a vysokoškolského pedagoga, bývalého prvního náměstka ministra zahraničí, bývalého českého velvyslance v Paříži, autora řady odborných knih u prestižních světových nakladatelství profesora Petra Druláka
Po bezdôvodnom útoku „koalície ochotných“ na Irak tu máme opäť „koalíciu ochotných“, ktorí stáli aj na počiatku štátneho prevratu na Ukrajine. Nemecko, Francúzsko a Poľsko boli garantmi dohody medzi prezidentom Janukovyčom a predstaviteľmi Majdanu, dohody, ktorá požadovala riešiť krízu vytvorením vlády národnej jednoty. Ak by sa bola vytvorila vláda národnej jednoty, tak Ukrajina by sa nemohla stať nástrojom politiky proti Rusku a vojenský konflikt by medzi Ruskom a Ukrajinou nevznikol.
Severní Gaza rychle upadá do stavu úplného hladomoru. Podle zprávy podpořené OSN a zveřejněné v pondělí, hladomor zasáhne severní okresy Gazy počínaje dneškem až do května. Na severu Gazy dnes trpí akutní podvýživou jedna třetina dětí mladších dvou let, což je více než dvojnásobek oproti stavu před měsícem. Do dnešního dne zemřelo hladem a dehydratací nejméně 23 dětí.
Lidé se báli už od roku 1947, že Evropa se stane dějištěm střetu hlavních velmocí. A že frontová linie povede jejich evropským prostorem se obávali i v letech šedesátých. Ovšem tehdejší člověk byl hodně jiný než dnešní. Cítil se především jako občan. Lidé byli zanícení pro ideály humanismu, angažovanější, kultivovanější. Měli, jak můžeme vidět z dobových dokumentů, i jiný způsob vyjadřování, který měl daleko k bezobsažné frázovitosti dneška. Velmi se snažili mít vliv na dění – nechtěli, aby se rozhodovalo o nich bez nich.
Zdrojů, které vyzpovídali, je přes 200. Na Ukrajině, v řadě evropských zemí i v USA. Fakta, rozptylující hejno mýtů, shrnují už v perexu: „Spojené státy rozvíjí tajné zpravodajské partnerství s Ukrajinou už přes deset let“. Coby projekt, který je „v boji proti Rusku zásadní pro obě země“.
Obsah:
Petr Drulák: 1. díl: USA kalkulují, že válka na Ukrajině je šance oslabit Rusko
Jan Schneider: Na Ukrajině jde jen o byznys, naznačil šéf CIA. Připravuje FBI provokaci v ČR?
Daniel Kaiser, Saša Vondra, Pavel Šik, Petr Drulák, Štefan Füle: Nikdy jsme nebyli takoví vazalové Ameriky jako teď
Úvaha Hanse Vogela dle mého názoru jednoznačně směřuje k tomu, že každé zlo - ať už je jakéhokoliv odstínu -…
Pár poznámek: "Hitlerovi se připisuje smrt pouhých šesti milionů lidí" Kým? Kterých? Na rozdíl od 1. války, kterou si přál…
K článku Aleše Macháčka: - odbočení páté: dnes je 28. březen: Den narození Jana Ámose Komenského - odbočení šesté: druhý…
"... V různých západoevropských zemích a také v různých východoevropských zemích byla vojenské posádky – buď americké nebo sovětské. My…
V této souvislosti si nelze nepovšimnout vnímání historického dědictví, které je v v Rusku a ČR zásadně odlišné. V RF…