Jednou z nejkřiklavějších mezer v oficiálním mainstreamovém vyprávění o Ukrajině je způsob, jakým se američtí představitelé neustále otevřeně chlubí, že tato údajně nevyprovokovaná válka, kterou USA podporují jen z dobrého srdce, náhodou nesmírně slouží zájmům USA.
Přetisk textu Karla Kosíka Rozum a svědomí, předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny dovolené, strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace?
V Rusku nastalo po oznámení smrti Jevgenije Prigožina ticho, možná by se dalo říci poddajné ticho. Média hlavního proudu i osobnosti se chovali mírně řečeno rozvážně. Ze známých osobností hned den poté však sepsal nekrolog filosof ALEXANDR DUGIN, v němž neskrýval své sympatie k zavražděnému.
V dávném mládí jsem s přáteli rád zpíval písničku – Ze známých důvodů. Byla to doba radosti po setkání s Karlem Hálou, předtím s Ray Charles, doba naděje zamilovat se po uši a zapomenout na všechno, kromě čisté lásky. Ta v dalším mém životě se několikrát připomenula, aby mi pokaždé potvrdila aktualitu písně pro osobní život, veřejnost a varování našim žvanilům, kteří ignorují historická fakta a tím umožňují vést nás se smíchem na porážku podobně, jako jdou ovce k řezníkovi se svým mééé, mééé.
O ruských chybách víme vše, zatímco o Západních, včetně těch českých se zásadně mlčí. Děláme-li všechno správně, proč jsme ty věčně opilé a špatně vyzbrojené ruské mužiky už dávno neporazili?
To, co senátor Menendez požaduje, není nic jiného než měkký převrat provedený dobrovolným zvrácením nedávných úspěchů Kyrgyzstánu v oblasti „demokratické bezpečnosti“ pod Damoklovým mečem „bezpečnostních a ekonomických“ důsledků, pokud se to odváží odmítnout.
Pokaždé, když se za posledních 18 měsíců zdálo, že se ukrajinská válka blíží k finále, které se rovná porážce a kapitulaci Kyjeva, byli jsme překvapeni další eskalací iniciovanou USA, která mění povahu konfliktu a slibuje novou a vleklou fázi bojování.
Převrat v západoafrickém státě Niger 26. července a rusko-africký summit následující den v Petrohradu se odehrávají na pozadí multipolarity světového řádu. Zdánlivě nezávislé události, nicméně zachycují ducha naší transformační éry. Celkový obraz – africký summit pořádaný Ruskem ve dnech 27. až 28. července představuje velkou výzvu pro Západ, který se instinktivně snažil tuto událost bagatelizovat poté, kdy nedokázal lobbovat proti setkání suverénních afrických národů s ruským vedením. 49 afrických zemí vyslalo své delegace do Petrohradu, sedmnáct hlav států cestovalo osobně do Ruska, aby projednali politické, humanitární a ekonomické otázky. Pro hostitelskou zemi, která je uprostřed války, to byl pozoruhodný diplomatický úspěch.
Bitva o Rabotino se dost možná zapíše do dějin rusko-ukrajinského konfliktu jako novodobá verze bitvy o Prochorovku, která se odehrála 12. července 1943 mezi německou a sovětskou armádou. U Prochorovky sovětská obrana zlomila páteř německému pancéřovému útoku. Vypadá to, že podobná situace se dnes odehrává v okolí vesnice Rabotino, kde ruští obránci bojují s ukrajinskými útočníky v obrněných vozidlech americké a německé výroby.
Bidenova administrativa uskutečňuje plán, jak vtáhnout Tchaj-wan do přímé vojenské konfrontace s Čínskou lidovou republikou. Plán má mnoho podobností se strategií, která byla použita na Ukrajině, kde bylo Rusko podníceno k invazi v reakci na rostoucí ohrožení své národní bezpečnosti. V tomto případě očekává, že Peking bude reagovat na rostoucí problémy své územní celistvosti ze strany americké administrativy a jejích politických spojenců působících na Tchaj-wanu.
V Polsku se mnozí obávají, že země nevyhnutelně směřuje k přímému zapojení do války na Ukrajině, a to nejen kvůli tomu, že ji k tomu tlačí USA, ale také kvůli předvolebním zájmům vládnoucí koalice. Polský Niezależny dziennik polityczny tedy tvrdí, že Varšava čeká pouze na odpovídající objednávku z Ameriky. Z tohoto úhlu se publikace zabývá zejména nedávnou návštěvou ministra obrany Mariusze Blaszczaka ve Spojených státech.
Možná jste stejně jako já před pár týdny přehlédli pozměňovací návrh č. 222 senátora Randa Paula k zákonu o autorizaci národní obrany na fiskální rok 2024. Měl krátkou životnost. K Paulovi z Kentucky se v podpoře připojilo pouze patnáct senátorů, všichni republikáni, včetně Rona Johnsona z Wisconsinu, Marca Rubia z Floridy a Mikea Leeho z Utahu. Meritum pozměňovacího návrhu znělo následovně: Vyjádřit právní názor Kongresu, že článek 5 Severoatlantické smlouvy nepozastavuje ústavní požadavek, že Kongres vyhlašuje válku dříve, než do ní Spojené státy vstoupí.
Čekal jsem, až ten rozruch po konferenci NATO v litevském Vilniusu ve dnech 11. až 12. července 2023 utichne a čekám, až někdo – kdokoli – poukáže na zřejmý důvod, proč ukrajinský maskot šňupající kokain – prezident Zelenskij, který byl lionizován teprve před rokem, náhle u této organizace upadl v nemilost. Ano, Ukrajina může být ještě jednoho dne přizvána k zahájení dlouhého a namáhavého procesu vstupu do NATO, ale až poté, co se nějaký nedefinovaný počet členů NATO rozhodne, že udělala dost pro to, aby splnila normy NATO a různé další nejasné věci.
Výsledky summitu NATO dokazují, že Washington, EK, EU a NATO se nevzchopily ani předpovědět ukončení speciální vojenské operace na Ukrajině. Místo toho summit NATO vymyslel nový mýtus pro G7, neexistující právní subjekt, ale dobrovolné společenství, které nikdy nemělo a doposud nemá ve svých stanovách úkol nabízet bezpečnostní garance Ukrajině, státu v rozpadu, ve válce a tonoucímu v korupci a pokrytectví politiků. Summit nenabídl občanům ani náčrt odpovědi na otázku: Chceme mít tu válku pořád za zády a věřit politikům s právem lhát bez trestu, nebo válku před námi, s pravděpodobnými neutěšitelnými následky pro nás, pokud přežijeme?
Rozhovor s Jacquesem Baudem.
Jacques Baud získal magisterský titul v oboru ekonometrie a postgraduální titul v oboru mezinárodní bezpečnosti na Institutu mezinárodních vztahů v Ženevě a byl plukovníkem švýcarské armády. Pracoval pro švýcarskou strategickou zpravodajskou službu a byl poradcem pro bezpečnost uprchlických táborů ve východním Zairu během války ve Rwandě, pracoval mimo jiné pro NATO na Ukrajině a je autorem několika knih o zpravodajství, asymetrickém válčení, terorismu a dezinformacích.
Vojna, ako systémový prvok histórie má svoju jednu, jedinú príčinu a tou je Bezprácny Zisk a hlúpa túžba človeka po jeho koncentrácii. To nie je problém názorový či jedinca, to je problém ekonomický a celospoločenský. Už prvé spory medzi rodmi neboli o rozdieloch v názoroch, ale mali a dodnes majú ekonomický charakter.
„Kedy sa to skončí?“ opýtala sa americká vojnová novinárka generálplukovníka ukrajinskej armády Olexandra Syrského, ktorý velí pozemným silám v ukrajinskej armáde.
„I don’t know,“ odpovedal stroho.
Tento dokument zkoumá pravděpodobný vývoj ukrajinské války.
Budu se zabývat dvěma hlavními otázkami: Za prvé, je možná smysluplná mírová dohoda? Za druhé, která strana pravděpodobně vyhraje válku?
Od počátku bylo zřejmé, že omezená vojenská operace Kremlu vyústí ve stále se rozšiřující válku vedoucí k jaderné konfrontaci, a není pochyb o tom, že se konflikt stále zintenzivňuje.
Povstání trvalo celý den: v pátek 23. června zavelel Jevgenij Prigožin svým jednotkám k tažení proti ministerstvu obrany do přes tisíc kilometrů vzdálené Moskvy. Do rána obsadily Rostov na Donu včetně velitelství jižního vojenského okruhu, do odpoledne minuly Voroněž, dosáhly Lipetsk tři sta kilometrů před Moskvou a cestou sestřelily šest helikoptér a jedno letadlo Ruské armády. Poté zavelel Jevgenij Prigožin k návratu.
Zřejmě pro mnohé neočekávaná hlášení a rozhodnutí (?) Prigožina vydat se z fronty na cestu do Moskvy a na její půlce vrátit se a současně (prý) přestěhovat se do Běloruska mi narušilo program jednání o placené práci a neplacené na nové knize – 77, a ničeho nelituji. Nevím, kolik telefonátů, sms a mailů jsem dostal na téma převratu. Na jeden jsem odpověděl poukazem na prvky britského designu akce, na druhý dotaz odpovídám jinak, než jsem zahlédl na internetu.
Diskuse o použití jaderných zbraní při preventivních útocích ze strany Ruské federace je stará a znovu se vzrůstající intenzitou oživuje, kdykoli Rusko, ve svém existenčním boji o suverenitu, sehraje na globální geopolitické scéně vedoucí roli.
Na druhé straně se zdá, že nedávný článek profesora Sergeje A. Karaganova Těžké, ale nutné rozhodnutí se dotkl mnoha citlivých míst, což motivovalo reakce a komentáře ze všech stran. Karaganov je vysoce postavený úředník VŠE (Vysoká škola ekonomická, v Rusku nechvalně známá svým liberálním ekonomickým postojem), přední historik a intelektuál, který vždy „bojoval“ s ruskými propagátory liberalismu.
Stanislav Novotný se ptá Jaroslava Štefce, jak probíhá červnová protiofenziva ukrajinských sil po více než roce trvajících dodávek zbraní, munice a výcviku.
Dovolte mi, abych se přiznal: dělám si starosti pokaždé, když se Max Boot nadšeně vyjadřuje o budoucí vojenské akci. Kdykoli se tento sloupkař Washington Postu optimisticky vyjádří o nějakém nadcházejícím krveprolití, obvykle následuje neštěstí. A jak už to tak bývá, je pozitivně naladěn na vyhlídku, že Ukrajina uštědří Rusku rozhodující porážku v její nadcházející, široce očekávané, jistě se uskutečnící jarní protiofenzívě.
Bývalí nomenklatúrni komunisti a ich noví progresívni komsomolci budú v mene demokracie škrtiť každú diskusiu, a keď to nejde inak, pomôžu si Putinom. Nič ich to nestojí. Lenže ani o nich a ich aktivistické agitky nikto nestojí, rozprávajú sa sami so sebou a sú veľmi spokojní, ako to tým hlupákom naložili – a to je problém. Pretože môže priniesť veľmi zlé ovocie. Mráz prichádza…
Rozhovor s Jacquesem Baudem vede Thomas Kaiser (Zeitgeschehen im Fokus). Od června 2022 probíhá na Ukrajině již jedenáctá mobilizace vojsk. V našich médiích stále čteme, že Putinovým cílem bylo zničit Ukrajinu a převzít tam moc.
Chytře to vymyslel ukrajinský velvyslanec ve Vídni Vasilij Chiminěc: pár hodin před „prodlouženým víkendem“ ve středu 7. června vyvinul tlak na rakouskou odborovou federaci ÖGB, aby stornovala příslib sálu pro jednání 10. června a 11. červnová vídeňská mírová konference bude zrušena. A vedení ÖGB pod Wolfgangem Katzianem jeho přání evidentně následovalo.
Pisálci ze Země amerických think-tanků nejsou zrovna obeznámeni s Montaignem: Na nejvyšším trůnu světa sedíme stále pořád jen na svém vlastním zadku. Pýcha je vede k domněnce, že jejich ochablé zadky stojí vysoko nad zadky kohokoli jiného. Výsledkem je, že typická směs arogance a ignorance vždy nakonec prokáže předvídavost jejich prognóz.
Tento víkend se ve Vídni má konat Mezinárodní konference o míru na Ukrajině. Jejím cílem je zveřejnit Naléhavou globální výzvu, nazvanou Vídeňská výzva k míru, adresovanou politickým vůdcům, aby jednali ve prospěch příměří a jednání. Dva dny před jejím zahájením však Rakouský odborový svaz na nátlak ukrajinského velvyslance stornoval pronájem kongresového sálu.
Rusové z Ukrajiny odejdou a Západ do ní nevkročí, navrhuje Vít Klíma jednoduché řešení. Není sám, s návrhy v podobném duchu se lze setkat častěji, zní logicky a spravedlivě. Teprve při bližším ohledání zjistíme, že to zas až tak jednoduché není.
Nekonečný hořký antagonismus vůči Putinovi a Rusku umožnil, aby se oddělila realita, kterou si sami představujeme, a nakonec se stala iluzí. Nedávný summit G7 je třeba chápat především jako utváření bojového prostoru ve „válce narativů“, jejíž hlavní „frontou“ je dnes Bidenův tým, který trvá na tom, že pouze jedna „realita“ – ideologie „pravidel“ vedená USA (a pouze ona) – může převládnout. A zadruhé, aby zdůraznil, že Západ v této válce proti druhé „realitě“ „neprohrává“. Touto druhou realitou je mnohoznačná „jinakost“, která samozřejmě získává stále větší podporu po celém světě.
Rusové z Ukrajiny odejdou a Západ do ní nevkročí, tak jednoduché je základní východisko, na němž se obě strany mohou shodnout a usednout k jednacímu stolu.
Video, interview s Marií Leljanovou, ukrajinskou Ruskou, tlumočnicí a protiválečnou aktivistkou, o jejích zážitcích a zkušenostech z exkurze na Donbas.
Slovenské podtitulky
Válka proti terorismu po 11. září mohla způsobit nejméně 4,5 milionu mrtvých v přibližně půl tuctu zemí, podle zprávy zveřejněné v pondělí přední akademickou institucí studující náklady, oběti a důsledky války, ve které USA bombardují a kulky stále zabíjejí a zraňují lidi v mnoha zemích.
Kněz a publicista, Dan Drápal, sepsal stať pod názvem „Nešlo mi to do hlavy“, v níž se pozastavuje nad smýšlením lidí, kteří odmítají odsoudit V. Putina jako nejhorší zlo světa. V podstatě ze všech kritiků války okamžitě dělá „putinofily“.
V posledních několika dnech došlo ke čtyřem samostatným událostem, z nichž každá signalizuje pro USA významný důvod ke znepokojení.
Více než rok po ruské invazi na Ukrajinu se zdá, že morálka Spojených států a jejich západních spojenců je vysoká. NATO, které Moskva svým agresivním činem podnítila k akci, se zdá být jednotnější, EU se zdánlivě stala významnějším geopolitickým aktérem a Ukrajina odolala a odrazila ruský nápor v míře, kterou původně považoval za možnou jen málokdo. Bidenova administrativa zatím chvályhodně dokázala zvýšit pomoc Kyjevu, aniž by se přímo postavila Moskvě.
Tento článek byl napsán dne 21.2.2022, asi tři dny před invazí ruských vojsk na Ukrajinu a byl bych velmi rád, pokud bych jej mohl považovat za prorocký, tedy odhadující nejbližší budoucnost navzdory přesvědčením jiných osob nevěřícím ve válečný konflikt.
Rozhovor s generálem v.v. Haraldem Kujatem vede Thomas Kaiser, redaktor portálu Zeitgeschehen im Fokus.
Domácí i zahraniční politika, včetně dopadů války na Ukrajině a posílení americké hegemonie v Evropě, představují hlavní překážky Macronových snah o strategickou autonomii, míní James W. Carden. Původní text: https://www.newsclick.in/why-eu-strategic-autonomy-apart-us-currently-impossible 31. 03. 2023, překlad !https://casopisargument.cz/?p=49681 13. 04. 2023
Iniciativa Mír a spravedlnost vydala petici, která vzbudila v provládním táboře rozhořčení. Záplava odsudků srovnává tuto výzvu s komunistickými mírovými výzvami nebo dokonce s mnichovanským chováním předválečných velmocí Anglie a Francie.
V žádném případě by "komunistický režim" nebyl správný název - jediným důvodem tohoto klamu je to, že vládnoucí silou byla…
Komunismus je běžný lidový název. Vím, že lepší název by byl komunistický režim, ale je dost dlouhý a jako všechny…
1) Diskutovaný režim nebyl komunismus, jak napovídá i zkratka ČSSR. 2) Je zbytečné bádat nad tím, co by mohlo být,…
Ne, padesátá léta nelze srovnávat. Autor si bere jednoduché a selektované náměty ke svým argumentům. Především si musíme položit otázku,…
Autorka má pravdu, život je krásný. Lidstvo dosáhlo mnoha úspěchů v medicině a životní úrovni. To všechno má své záporné…