V posledních týdnech došlo v daleko od sebe vzdálených regionech k řadě posunů ve vztazích, které dále podtrhávají, že se svět neřídí americkou cestou.
Tři události mohou mít větší význam než pozornost, kterou jim věnovala mainstreamová média.
Pravděpodobně by nikoho nepřekvapilo, kdyby se dozvěděl, že mezi kritiky současných válek devastujících Blízký východ existuje několik názorů na to, kdo vlastně podporuje rostoucí krvavý konflikt, který by se mohl brzy týkat nejméně šesti zemí v regionu. Jednoduše řečeno, existuje myšlenkový směr, který věří, že Izrael, podporovaný svými různými mocnými lobby diaspory, vzdoruje světovému mínění, aby pokračoval ve vyvražďování původních Palestinců a sousedních Libanonců. Jinými slovy, je to všechno o tom, že Izrael jedná ve zlém úmyslu a špatně.
Jiný pohled však vidí neokonzervativci ovládanou zahraniční politiku Spojených států, která využívá izraelské krutosti a tvrdého pravicového vedení k naplnění amerických národních cílů v regionu.
A o čem dnes budeme hovořit? Probereme roli nově bezpartijního ministra zahraničí Lipavského a prezidenta Petra Pavla na naší politické scéně i v zahraničí. Má nebo nemá být Rusko zbaveno členství v bezpečnostní radě OSN, jak nepřímo naznačil v New Yorku prezident Petr Pavel? Budeme rozebírat odmítavý postoj Polska k přijímání nelegálních migrantů, které nechce Německo na svém území, a který se diametrálně liší od postoje poslušného Petra Fialy. Zmíníme se i o tom, co znamená setkání středoevropských státníků na narozeninách prezidenta Miloše Zemana, proč je maďarský ministr zahraničí v konfliktu s velvyslankyní Německa i o tom, že Izrael nepovolil generální tajemníkovi OSN vstup do země a v co může vyústit konflikt mezi Izraelem a Iránem. A konečně – proč a o čem si budou volat německý kancléř Olaf Scholz a ruský prezident Vladimír Putin?
„Vyloučeno, pane prezidente. Vyloučeno na Ukrajině a vyloučeno v Gaze. Teď to máme v rukách my.“
Není to puč? Má se armáda prezidentovi postavit a přinutit ho ke změně politiky?
Obsah:
Ruský prezident Vladimir Putin oznámil řadu aktualizací národní strategie pro použití jaderných zbraní, které mají reagovat na měnící se vojenskou a politickou situaci a vznik nových hrozeb.
…
(1) Útok „nejaderného státu“
(2) Snížení jaderného prahu
(3) Rozšíření deštníku na Bělorusko
(4) Jaká byla předchozí doktrína?
(5) Proč byly změny navrženy právě nyní?
…
Putin ve středu zopakoval, že použití jaderných zbraní zůstává „krajním opatřením“ na ochranu ruské suverenity, ale Moskva musí vzít v úvahu, že „současná vojensko-politická situace se dynamicky mění … včetně vzniku nových zdrojů vojenských hrozeb a rizik pro Rusko a naše spojence“.
Stejně jako mnoho dokumentů OSN je nabitý velkými cíli, ale chybí mu podrobnosti o tom, jak jich dosáhnout. A jeho přijetí znechutilo Moskvu.
Valné shromáždění Organizace spojených národů (VZ OSN) přijalo ambiciózní pakt, jehož cílem je učinit organizaci relevantnější a efektivnější na globální scéně v 21. století uprostřed rostoucí kritiky pro její neschopnost zastavit války a pohnat k odpovědnosti ty, kdo porušují její chartu.
Důsledky Fóra pro čínsko-africkou spolupráci (FOCAC) jsou jasné: ekonomický a diplomatický vliv Washingtonu na kontinentu bude ještě dále slábnout. Peking podpořil konsenzus, který má africkým státům pomoci zvýšit „jejich vliv a roli“ v globální správě věcí veřejných, a 30 projektů v oblasti čisté energie má v nadcházejících letech prohloubit rozvojovou spolupráci.
Naproti tomu Washington postrádá diplomatickou předvídavost, ekonomické síly i investiční potenciál, aby mohl takovému konsensu konkurovat. Místo toho trvá na tom, že Čína přes Sahel šíří dezinformace, aby takzvaný americký vliv „podkopala“. Ten byl ztracen již dávno v důsledku neoprávněných sankcí a diplomatického i vojenského vměšování. Současná úzkost Washingtonu bude narůstat s tím, jak Peking a africké státy zintenzívní spolupráci v celé řadě oblastí, bez ohledu na to, co si myslí USA.
Ač to dosud bylo tajné, bývalá náměstkyně amerického ministra zahraničí pro politické záležitosti Victoria Nuland se rozhodla přiznat, že se Západ aktivně podílel na bojkotu mírového procesu mezi Ruskem a Ukrajinou. Už předtím pronesly různé veřejné osobnosti podobná prohlášení, včetně informátorů, politiků, žurnalistů a analytiků. Ač to možná nikoho nepřekvapilo, slova Nuland ukazují, jak se Západ už ani nezdráhá skrývat svůj jasný úmysl, nepřátelství na Ukrajině dovést až k jeho nejzazším důsledkům.
Co však asi Západu nedošlo, je, že bojkot mírových jednání přinesl výhody pro samotnou Ruskou federaci, která se tudíž oprostila od nebezpečné pasti „diplomacie“ s neonacistickým režimem a jeho neloajálními globálními podporovateli. Dohoda v raných fázích speciální vojenské operace mohla opravdu ušetřit tisíce životů na obou stranách, skončila by ale nepřátelstvím bez nějaké solidní záruky mírové budoucnosti v regionu.
V letech 1991-94 jsem se skutečně nepřetržitě, ale bez úspěchu zasazoval o rozsáhlou západní podporu ruské ekonomiky, která prochází krizí, a o podporu dalších 14 nově nezávislých států bývalého Sovětského svazu. Tyto výzvy jsem přednesl v nesčetných projevech, na setkáních, konferencích, v odborných článcích. V USA jsem byl osamělým hlasem, který po takové podpoře volal. Z ekonomických dějin – především ze zásadních spisů Johna Maynarda Keynese (zejména Economic Consequences of the Peace, 1919) – a z vlastních poradenských zkušeností z Latinské Ameriky a východní Evropy jsem se dozvěděl, že vnější finanční podpora Ruska by mohla být rozhodující pro naléhavě potřebné stabilizační úsilí Ruska.
~~~~~~~~~~~~
Při pohledu zpět na události kolem let 1991-93 a na události, které následovaly, je zřejmé, že USA byly odhodlány říci ne ruským aspiracím na mírovou a vzájemně respektovanou integraci Ruska a Západu. Konec sovětského období a začátek Jelcinova prezidentství byly příčinou nástupu neokonzervativců (neocons) k moci ve Spojených státech. Neokonzervativci nechtěli a nechtějí vzájemně se respektující vztahy s Ruskem. Usilovali a dodnes usilují o unipolární svět vedený hegemonistickými USA, v němž budou Rusko a ostatní národy podřízeny.
Sedmihodinová cesta indického premiéra Nárendry Módího na Ukrajinu 23. srpna – šest týdnů poté, kdy se v Moskvě setkal s ruským prezidentem Vladimirem Putinem – vzrušila mnoho úředníků v Novém Dillí.
Když Módí Kyjev opustil, uspořádal Volodymyr Zelenskyj maratonový brífink s indickými médii a neponechal žádný prostor pro jakékoli indické protiargumenty. Brífink podvrátil optiku, kterou se Nové Dillí snažilo vytvořit, a celý průběh návštěvy pozměnil. Indičtí představitelé byli rozhořčeni.
Maďarský premiér Viktor Orbán každoročně pronáší v sedmihradském městě Tuschnad (Băile Tușnad, maďarsky Tusnádfürdő) projev, který svět sleduje s napětím. Letošní projev byl podle mého názoru druhým nejdůležitějším, který kdy pronesl.
To, co řekl letos, bylo důležité, protože předložil kompletní analýzu stavu světa, nastínil předvídatelný vývoj do roku 2050, lokalizoval místo Maďarska v tom všem a oznámil „velkou strategii“, s níž by Maďarsko mělo maximalizovat své šance na úspěch v tomto novém světovém řádu uprostřed epochálních změn naší doby – protože tyto změny jsou zároveň příležitostí.
Podle Orbána bude americká politika usilovat také o přilákání evropského finančního a hospodářského potenciálu do Ameriky. Již nyní lze pozorovat, že velké evropské společnosti raději investují v USA – mimo jiné proto, že se EU svou politikou sankcí „střelila do nohy“ a poškodila konkurenceschopnost Evropy.
Maďarský premiér Viktor Orbán zakončil svou „mírovou misi“ v Moskvě tiskovou konferencí s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, který předehru označil za „pokus o obnovení dialogu“. Newsweeku řekl, že „Smyslem NATO je mír, nikoli nekonečná válka“.
„Ukončil jsem své rozhovory v Moskvě s prezidentem Putinem,“ napsal Orbán na X. „Mým cílem bylo otevřít kanály přímé komunikace a zahájit dialog na nejkratší cestě k míru. Mise splněna! Pokračování v pondělí…“.
Již popáté od roku 2008 vyzvalo Rusko USA k jednáním o bezpečnostních opatřeních, tentokrát v návrzích prezidenta Vladimira Putina #en# ze 14. června 2024. Spojené státy již čtyřikrát nabídku jednání odmítly v zájmu strategie neokonzervativců Rusko pomocí války a tajných operací oslabit nebo rozdělit. Taktika amerických neokonzervativců katastrofálně selhala, Ukrajinu devastovala a ohrozila celý svět. Po všech válečných štvanicích nastal čas, aby Biden jednání o míru s Ruskem zahájil.
Od konce studené války bylo hlavní strategií USA Rusko oslabit. Již v roce 1992 zastával tehdejší ministr obrany Richard Cheney názor, že po zániku Sovětského svazu v roce 1991 by mělo být rozbito i Rusko. Zbigniew Brzezinski v roce 1997 zastával názor, že by Rusko mělo být rozděleno na tři volně konfederované entity Ruské Evropy, Sibiře a Dálného východu. V roce 1999 aliance NATO vedená USA po dobu 78 dní bombardovala ruského spojence Srbsko, aby ho rozbila a v odtrženém Kosovu zřídila masivní vojenskou základnu NATO. Vedoucí představitelé vojensko-průmyslového komplexu USA počátkem 21. století hlasitě podporovali čečenskou válku proti Rusku.
Obsah:
„Nikdo z vás si nepřeje vroucněji, aby ve Francii zavládl mír. Aby však po něm mohlo začít grandiózní dílo obnovy, musí to být mír opřený o definitivní vítězství našich vojsk,“ řekl v roce 1799 Napoleon Bonaparte, načež se ve Francii vžilo úsloví: „Máme hlavu státu v generálské uniformě.“ Po dvou a čtvrt století hlavám států dvourohý funebrácký klobouk s písmenem N tak přirostl k duši, že už ho na sobě nemusí mít ani fyzicky. O tom svědčí i „mírové jednání“, které o tomto víkendu proběhlo v luxusním švýcarském horském rezortu, se jménem symbolizujícím, že o mírový život obyčejných lidí tu asi nepůjde (jmenuje se Bürgenstock, což lze přeložit i jako „Měšťanská pozice“).
Nejsem členem žádného think-tanku, nebo někým placený, přesto jako senior považuji za povinnost upozorňovat na věci v kontextu, které nezapadají do oficiálního myšlenkového rámce současnosti. Proto jsem občas dotazován na to, proč udržuji dialog s Ruskem a Čínou, a zdali nemám strach, když již i Parlamentními listy mně daly na černou listinu a nezveřejňují příspěvky, kterými se pouze snažím podpořit snahy o neformální dialog, především o obtížných otázkách bezpečnostní a mezinárodní politiky.
Rozhovor s Prof. Alfredem de Zayasem, odborníkem na mezinárodní právo a bývalým mandatářem OSN, který se 25. března 2024 zúčastnil slyšení před Radou bezpečnosti OSN.
Hlavním tématem byla jednostranná donucovací opatření (UCM / Unilateral Coercive Measures) uvalená USA, Kanadou, Spojeným královstvím a Evropskou unií na třetinu světové populace. Většina přítomných států označila tato opatření za nezákonná, protože útočí na suverenitu států a jsou neslučitelná s Chartou OSN. Západní státy se snažily debatu nasměrovat jiným směrem, a sice bojem proti terorismu, jako záminku k ospravedlnění UCM – které falešně označily za „sankce“.
Každý, kdo se domnívá, že neutralita, které se Švýcarsko donedávna těšilo, je zastaralá, uvízl v minulosti a zřejmě ignoruje skutečnost, že minulostí je americké století a unipolární svět.
Západ v čele s USA ztratí svou nadvládu. V této konstelaci mají neutrální státy cenu zlata. Bohužel už téměř žádné nezbývají.
Zatímco se nový a bývalý ministr obrany RF (Andrej Belousov, Sergej Šojgu) usazují v nových křeslech a šéf personálního oddělení téhož ministerstva obrany (Jurij Kuzěcov ) sedí ve vazbě a další ministerští úředníci-korupčníci podávají rezignaci, pomalu a jistě dochází se zpožděním minimálně 12 let k čistce na ministerstvu obrany RF. Připomínám, že prezident Si s čistkou v ministerstvu obrany a bezpečnostních složkách začal ihned po usazení do křesla moci v Pekingu v letech 2012 a 2013. Díky ní jsme ještě tady.
Americký ministr zahraničí Blinken, který navštívil Čínu od 24. do 26. dubna, opět potvrdil pokrytectví. Vnímavý pozorovatel poznamenal, že Blinkenovo letadlo přistálo ne v politicky hlavním, ale v tom ekonomickém – Šanghaji. Na přivítání nebyl červený koberec. Dříve v ČLR to udělali i s šéfkou amerického ministerstva financí Janet Yellenovou. Výsledek: kromě výdajů, nic podstatného, podle českého přísloví: Čím kdo zachází, tím také schází.
Před dvěma týdny se podobné stalo i německému kancléři Scholzovi. Ten byl ponížen, i když z diplomatického hlediska lze program interpretovat i jinak: Setkal se s ním osobně místostarosta města Čchung-čching ve střední Číně, kde Němci mají továrnu. Pak letěl do Šanghaje kvůli obchodním vztahům, a na závěr do Pekingu, kvůli politice. Výsledek: kromě výdajů, nic podstatného, podle německého přísloví: Kdo bere meč, mečem schází.
Politolog Petr Drulák patřil k vrcholným českým diplomatům, v letech 2004 až 2013 byl ředitelem Ústavu mezinárodních vztahů, odkud byl později vyhozen, ale výpověď úspěšně napadl u soudu. Kdy se do ústavu vrátí? Kdyby mu vedení navrhlo dohodu o ukončení pracovního poměru, jak by postupoval? Původně dostal výpověď pro nadbytečnost, před kterou ale obdržel dva vytýkací dopisy, co bylo jejich obsahem? Francie, kde působil jako velvyslanec, nyní žije blížící se olympiádou, ale nehrozí dle jeho názoru (i po zkušenostech z Ruska) teroristický útok a jak se Paříž na takové nepředvídatelné události připravuje?
Na začátku listopadu nejvyšší ukrajinský generál Valerij Zálužnyj přiznal, že válka s Ruskem je v patové situaci. V prosinci republikáni ve Sněmovně reprezentantů USA torpédovali žádost Bidenovy administrativy o novou miliardovou vojenskou pomoc Ukrajině. V Evropské unii Maďarsko vetovalo zoufale potřebnou peněžní pomoc. Z mantry prezidenta Bidena, že spojenci budou Ukrajinu podporovat „tak dlouho, jak bude třeba“, se stal závazek podporovat zemi „tak dlouho, jak jen budeme moci“. Z Evropy se ozval stálý zastánce Ukrajiny, litevský ministr zahraničí Gabrielius Landsbergis, který prohlásil, že „zřejmě tak dlouho, jak to bude trvat, znamená tak dlouho, jak se dokážeme dohodnout“. Je zřejmé, že doba mýtického myšlení skončila.
Poté, co USA v Radě bezpečnosti OSN použily své veto a zablokovaly tak rezoluci požadující humanitární příměří v Gaze, což si nedovolila ani britská pravicová vláda Riši Sunaka, se generální tajemník OSN Antonio Guterres domluvil s vládami Egypta a Mauretánie, které ihned předložily podobnou rezoluci Valnému shromáždění, k čemuž má VS právo podle článku 377 (Uniting for Peace) ve chvíli, kdy se RB ukáže neschopná dostát své povinnosti bránit bezpečnost světa. Tento článek byl použit v roce 1950, aby OSN dostala mandát vést válku v Koreji. Rezoluce získala masivní podporu 153 států a pouze 10 států hlasovalo proti. Vedle pochopitelných USA a Izraele se proti mezinárodnímu společenství postavily jen tyto státy: Guatemala, Liberie, Rakousko, Mikronésie, Paraguay, Nauru, Papua New Guinea a Česká republika. Mezinárodní izolace Česka nemohla již být větší.
Zatímco Izraelci a Palestinci truchlí nad mrtvými a s obavami očekávají zprávy o těch, kteří jsou nyní pohřešováni, mnozí mají tendenci hledat viníka. Izraelci a jejich příznivci chtějí veškerou vinu svalit na Hamás, jehož přímá odpovědnost za hrůzný útok na izraelské civilisty je nezpochybnitelná. Ti, kdo více sympatizují s palestinskou věcí, vidí v tragédii nevyhnutelný důsledek desetiletí trvající okupace a tvrdého a dlouhodobého zacházení Izraele se svými palestinskými poddanými.
Blíží se konec kalendářního roku a mnozí se ptají sami sebe, přátel, astrologů nebo podobných tvrdících o sobě, že vědí, jaká bude budoucnost. Časopis The Economist pokračujíc ve své tradici a vydal včas nové číslo s prognostickou obálkou „Svět v roce 2024“.
Uprostřed je volební urna. To dává smysl, protože 2024 bude rok důležitých voleb na Tchaj-wanu, v USA, Rusku a jinde. Biden a Si, otočení zády k sobě, se dívají každý jiným směrem. Zelenskij se dívá na Putina. Nad ním jsou obrázky bomb a nad Putinem je holubice míru. Trump má v hlavě otazník: zda bude nahoře, nebo ne. Mezitím už lidský mozek ovládá stroj – zcela v souladu s plány transhumanistů, jednoho článku nové elity, o které jsem nedávno psal.
Viděli jsme zločiny NATO, ale proč potvrzovat naše přátelství s Ruskem? Nehrozí, že se Rusko bude zítra chovat stejně jako NATO dnes? Nenahrazujeme jednu formu otroctví jinou?
Při odpovědi na tuto otázku bych využil své postupné zkušenosti poradce pěti hlav států. Všude mi ruští diplomaté říkali: jste na špatné cestě: jste odhodláni hasit jeden požár tady, zatímco jiný se rozhořel jinde. Problém je hlubší a širší.
Izrael se dnes musí sám rozhodnout, jak chce, aby věci pokračovaly. Bez míru Izrael nemůže dlouhodobě existovat, protože jsme teď viděli, jak nepravidelná armáda podnikla impozantní komandovou operaci. A není to pravidelná armáda ve srovnání s tou, kterou má Izrael. Žádným způsobem nelze Izrael dlouhodobě chránit jen vojensky. Chtějí ochránit to, co chtějí ochránit v rozporu s mezinárodním právem, totiž stát apartheidu. A proto si myslím, že pokud, jak Biden již uznal, politické řešení neexistuje, pak to můžeme všichni rovnou zabalit.
Arnaud Bertrand:
Naprosto mistrovský rozhovor o Gaze s Dominiquem De Villepinem, bývalým předsedou francouzské vlády, který slavně vedl opozici Francie vůči válce v Iráku a který je podle mého upřímného přesvědčení nejlepším diplomatem, jakého Západ za poslední desetiletí vytvořil.
Je to tak důležité, tak neuvěřitelně dobře zdůvodněné, že jsem se rozhodl to přeložit celé.
Zatímco Izraelci a Palestinci truchlí nad mrtvými a s obavami očekávají zprávy o těch, kteří jsou nyní pohřešováni, mnozí mají tendenci hledat viníka. Izraelci a jejich příznivci chtějí veškerou vinu svalit na Hamás, jehož přímá odpovědnost za hrůzný útok na izraelské civilisty je nezpochybnitelná. Ti, kdo více sympatizují s palestinskou věcí, vidí v tragédii nevyhnutelný důsledek desetiletí trvající okupace a tvrdého a dlouhodobého zacházení Izraele se svými palestinskými poddanými.
Návrh na mírová jednání od profesora Dr. Petera Brandta, profesora Dr. Hajo Funke, generála ve výslužbě D. Haralda Kujata a profesora Dr. H. C. Horsta Teltschika Den Krieg mit einem Verhandlungsfrieden beenden vyšel na serveru Zeitgeschehen im Fokus 28. srpna 2023
Vážený pán prezident Českej republiky P. Pavel, nerozbíjajte dobré vzťahy medzi našimi národmi len preto, že slovenská sociálna demokracia a veľká časť slovenského obyvateľstva má iný, suverénny názor na vojnu na Ukrajine!
Stanislav Novotný se ptá Jindřicha Rajchla na diskriminaci ruských sportovců a umělců, rekordní chudnutí našich občanů a sobotní protivládní demonstraci na Václavském náměstí
Napriek formálnej pohode v regióne je vcelku jasné – a tu sa môžeme stotožniť so stále silnejúcimi expertnými hlasmi – že Stredná Ázia sa môže stať v pomerne skorej dobe zdrojom budúcich (ostrých) rozporov. Konkrétne medzi nastupujúcou mäkkou silou do Strednej Ázie, Čínou a historicky tradične (Ruské impérium, Sovietsky zväz a Ruská federácia) prítomným fenoménom.
Ukrajinská protiofenziva byla k neúspěchu odsouzena od počátku. Pohled na složení sil na obou stranách a na to, o co se ukrajinská armáda snažila, spolu s pochopením historie konvenční pozemní války jasně ukazuje, že útočící ukrajinské síly neměly prakticky žádnou šanci ruské obranné síly porazit a svých politických cílů dosáhnout.
Mluvíme o velmi konkrétním incidentu z roku 2018. V Sýrii došlo k údajnému útoku jedovatým plynem na předměstí Damašku Dúmá.
Zpráva mezinárodní Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) to vyšetřovala a vydala o tom zprávu. Pak to začalo být vzrušující, protože tato zpráva byla odložena, komise byla vyměněna, vydala novou zprávu a ta říkala opak toho, co ta první. Podle ní je naprosto jasné, že to byla syrská armáda, že to byl paša al-Asad.
Samarkand, Uzbekistán – Historický Heartland – neboli Střední Eurasie – již je a bude hlavním bojištěm nové velké hry mezi Spojenými státy a strategickým partnerstvím Číny a Ruska.
Převrat v západoafrickém státě Niger 26. července a rusko-africký summit následující den v Petrohradu se odehrávají na pozadí multipolarity světového řádu. Zdánlivě nezávislé události, nicméně zachycují ducha naší transformační éry. Celkový obraz – africký summit pořádaný Ruskem ve dnech 27. až 28. července představuje velkou výzvu pro Západ, který se instinktivně snažil tuto událost bagatelizovat poté, kdy nedokázal lobbovat proti setkání suverénních afrických národů s ruským vedením. 49 afrických zemí vyslalo své delegace do Petrohradu, sedmnáct hlav států cestovalo osobně do Ruska, aby projednali politické, humanitární a ekonomické otázky. Pro hostitelskou zemi, která je uprostřed války, to byl pozoruhodný diplomatický úspěch.
Psát vládní dokumenty typu bezpečnostní strategie bývá nevděčná záležitost. Třeba proto, že představují souhrn závěrů analýzy, jež není součástí daného dokumentu. Vždy pak hrozí nebezpečí, že se najde nějaký šťoural, který bude tvrdit, že tento dokument byl sepsán bez věcné analýzy, že taková analýza prostě neexistuje. To by ale text bezpečnostní strategie nebyl výsledkem věcného studia, ale literárním cvičením, sbírkou věcně neukotvených frází. Nebezpečí takovéhoto pohledu provází i nejnovější Bezpečnostní strategii České republiky 2023 (dále BS 23), kterou vláda přijala před několika týdny.
Stanislav Novotný se ptá Petra Druláka, proč v posledních dnech navštěvují Čínu nejvýznamnější američtí podnikatelé a politici, v kontrastu s hysterickou protičínskou politikou vazalské Fialovi vlády, která nesmyslnými provokacemi poškozuje česko-čínské vztahy
Navzdory selhání obchodních a finančních sankcí, které Rusku neublížily – a navzdory neúspěchům NATO v Afghánistánu a Libyi, zavázaly se země NATO, že vyzkouší stejnou taktiku proti Číně. Světová ekonomika má být rozdělena mezi USA/NATO/Five Eyes na jedné straně a zbytek světa – globální většinu – na straně druhé. Eurokomisař Joseph Borrell to označuje za rozkol mezi americkou/evropskou zahradou (zlatá miliarda) a džunglí hrozící její pohlcením, jako by to bylo šíření invazního druhu v jejich dobře udržovaném trávníku.
Tento dokument zkoumá pravděpodobný vývoj ukrajinské války.
Budu se zabývat dvěma hlavními otázkami: Za prvé, je možná smysluplná mírová dohoda? Za druhé, která strana pravděpodobně vyhraje válku?
Tento víkend se ve Vídni má konat Mezinárodní konference o míru na Ukrajině. Jejím cílem je zveřejnit Naléhavou globální výzvu, nazvanou Vídeňská výzva k míru, adresovanou politickým vůdcům, aby jednali ve prospěch příměří a jednání. Dva dny před jejím zahájením však Rakouský odborový svaz na nátlak ukrajinského velvyslance stornoval pronájem kongresového sálu.
Nekonečný hořký antagonismus vůči Putinovi a Rusku umožnil, aby se oddělila realita, kterou si sami představujeme, a nakonec se stala iluzí. Nedávný summit G7 je třeba chápat především jako utváření bojového prostoru ve „válce narativů“, jejíž hlavní „frontou“ je dnes Bidenův tým, který trvá na tom, že pouze jedna „realita“ – ideologie „pravidel“ vedená USA (a pouze ona) – může převládnout. A zadruhé, aby zdůraznil, že Západ v této válce proti druhé „realitě“ „neprohrává“. Touto druhou realitou je mnohoznačná „jinakost“, která samozřejmě získává stále větší podporu po celém světě.
Nepřátelství k nekomunistickému Rusku Češi nikdy neprojevili, dnes je to zcela nový fenomén, který ovšem nevychází z českých zájmů ani z historického odkazu a je jen výsledkem zapojení do struktur Rusku nepřátelských.
V posledních několika dnech došlo ke čtyřem samostatným událostem, z nichž každá signalizuje pro USA významný důvod ke znepokojení.
Dnes představíme Quincy Institute For Responsible Statecraft (QI), jehož posláním je prosazovat myšlenky, které posouvají zahraniční politiku USA od nekonečné války k energické diplomacii v úsilí o mezinárodní mír.
QI je přesvědčen, že zahraniční politika, která klade důraz na vojenskou zdrženlivost a diplomatickou angažovanost a spolupráci s ostatními národy, poslouží americkým zájmům a hodnotám lépe než politika, která upřednostňuje udržení globální dominance USA prostřednictvím síly.
Prosím o prominutí, neboť se mi stala nemilá věc. Po vyslechnutí besedy pana Hájka s panem Novotným, jsem četl úvahu…
Obdivuji pana Kratochvíla a protože jsem první československý občan, který jel prokazatelně jako první, vlakem, po 21. srpnu 1968 spolu…
Vynikající článek. Měl by jej číst každý.
Článek pravdivě popisuje situaci, ale nevěřím závěru ohledně válek. Evropa přece nemůže existovat bez čínského zboží a ruského plynu. Válku…
Polská intenzivní podpora Ukrajiny byla nesena prvotním přesvědčením, že Rusko bude válkou těžce poškozeno nebo dokonce se rozpadne. Poláci niterně…