ČR | Disput

O metálech z Hradu i podhradí a přeběhlické verbeži

Z autorova říjnového deníčku

Tak rozdali ceny Thálie 2024. Protože jako člověk, který v 90. letech v divadle ještě stihl druhou vlnu inscenací velké generace 60. let, počínaje Faustem Otomara Krejči z roku 1997 (překlad: Karel Kraus, scéna: Josef Svoboda, hudba: Jan Klusák, Faust: Jan Hartl, Mefisto: Boris Rösner). Dnes už do divadla chodím jen na výjimečné pozvání, a tak nemůžu hodnotit, zda ceny jsou namístě, protože laureáty vůbec neznám. Ovšem – kromě cen za celoživotní dílo, které spadají do poslední doby, co mě na divadle ještě zajímá:

Thálie za činohru – herci: Viktor Preiss. Kdo jiný by to měl dostat? A ne proto, že Preis s jedním „s“ znamená německy „cena“. Viktor Preiss je jeden z posledních českých herců, kdo v oněch legendárních 60. letech začínali a pronesli je tak daleko, jak to šlo. Viktor Preiss, žák Vlasty Fabianové, se kterou v roce 1969 začínal v televizi v Krškově inscenaci Šrámkova Popela. A kde je dneska Fráňa Šrámek? Naposled jsem ho před pěti lety slyšel recitovat Jaromíra Hanzlíka v jeho autorském filmu Léto s gentlemanem, v němž se všemi svými (i těmi finančními) silami pokusil vrátit do našeho šoubyznysu něco, co už dnešní mladý divák nezná a čemu se kdysi říkalo kultura.

Potíže potížisty

Před pár lety jsem přemýšlel nad tím, že „zavřu krám“, tedy že rozpustím spolek Chamurappi, jehož jsem předsedou a výkonným orgánem, a začnu se věnovat nějaké méně deprimující činnosti, než je řehole justičního potížisty (pardon, občanského aktivisty). Ale kdosi mě tehdy od záměru odradil. Nicméně v současnosti se k úvaze vracím, protože mi toto působení dlouhodobě nepřináší téměř žádné radostné zážitky, zatímco přísun těch smutných neustává. Stále za mnou přicházejí lidé, kteří se dožadují soucitu kvůli neutěšenému stavu jejich trestního řízení, a dožadují se podpory.

Ke všemu se mi zdá, že s nástupem Fialovy vlády ze strany příslušných úřadů přibylo přezíravého chování a nezájmu. Zlepšení snad spatřuji pouze v tom, že zatím nikdo nenásledoval příkladu zesnulé exprokurátorky Marie Benešové, která kdysi vyvolala trestní řízení proti mně, tvrdíc, že mám početnou klientelu a úspěšně rozvracím trestní řízení na celém území státu. Po dvou letech od zahájení to ale vyšumělo. Tehdy jsem ovšem nebyl samostatnou jednotkou, ale pilným členem spolku Šalamoun.

Kořeny sametu v roce 1989

– Provokace na Národní třídě
– Scánáře
– SSSR – USA – Malta
– Sovětští zpravodajci a analytici
– Perestrojka, SSSR a Německo
– SSSR a jeho kolonie
– Tlak SSSR na změnu režimu
– Generál vladimír Michajlovič Žukaj a David Rockefeller
– Důsledky – Qui bono
– Politika je vždy konspirace
– Zkorumpovaná ekonimika
– Světu vládnou tajné služby
– Archivy tajných skužeb a bývalí agenti
– Dohody a spravedlnost
– Ruzumět Samotové revoluci podle výsledků
– Naše vnější závislosti
– Ze správců se stali vlastníci

Ministr a platy soudců

Během více než dvacetiletého působení v roli justičního prudiče (pardon, občanského aktivisty) jsem počínaje skvělým Pavlem Němcem vedl osobní pracovní jednání se všemi ministry spravedlnosti včetně dnešního šéfa resortu Pavla Blažka, s výjimkou Karla Čermáka a Taťany Malé, které jsem pro krátkost jejich setrvání ve funkci nestihl, a Marie Benešové, s kterou jsem se setkat nechtěl. S třemi jsem navázal soukromé vztahy, které trvají dodnes.

Ministr Blažek se časem začal chovat ke mně, resp. ke spolku Chamurappi, jako osobní nepřítel. Důvod změny chování neznám. Přesto občas pociťuji nutnost veřejně jej podpořit, protože jeho záměry se velmi silně shodují s mými představami.

Jak si na 28. říjen 1918 a ČSR připlatil i sponzor Hitlera

Tomáš Jan Maszárik. Syn otce ze slovenského Záhoří a poněmčelé rodačky z Moravského Slovácka, kteří spolu sloužili na panství vládnoucích Habsburků na trojhraničí Moravy a Uher s Dolním Rakouskem. Jeden z Masarykových bratrů zemřel jako voják ve Vídni, druhý jako hoteliér ve slovinské Portoroži. Chráněnec vídeňského policejního ředitele Antona Le Monniera (který kdysi u policie začínal jako organizátor dohledu nad K. H. Borovským!), členem jehož rodiny se pozdější absolvent univerzit ve Vídni a Lipsku TGM (jako vychovatel Le Monnierových dětí) fakticky stal. Totálně vídeňsko-německá spádová osobnost.

Komu padají masky? Hrozby úpadku Západu?

Obsah:

Ústup Západu
Zrada evropského liberálního modelu
Seznamy nepohodlných?
Ukrajina a Izrael
Evropská ekonomická sebevražda
Americké volby a emancipace Evropy
Ruské teroristické útoky na Ukrajině?
Cesta z bludiště pro jednotlivce?
Má cenu žít v ČR?
Změna režimu?
Bezpečnostní složky, manipulace
Češi a Izrael
Jak diskutovat o Ukrajině?
Francie a Macron
Dokončí Fialova vláda mandát?
Bohatství nebo svoboda?
Deep state, Trump, Izrael
Covidové zločiny?
Národní sebevědomí
Demokracie a diskuze

Odvážná cesta Stanislava Novotného do Ruska

Diskuse Petra Hájka na Protiproud TV s bývalým policejním prezidentem a předsedou Asociace nezávislých médií Stanislavem Novotným nejen o napjaté bezpečnostní situaci u nás i ve světě, ale též o pokračující likvidaci toho mála našich zbývajících občanských svobod, slova a projevu na místě čelném.

Zastávky na cestě k dálnici

V roce 2011 jsme na brněnské přehradě křtili loď Vídeň. Bylo to u příležitosti 65. výročí zahájení lodní dopravy na přehradě, za primátorování Bc. Romana Onderky. Byla to velká sláva, přijeli pan rakouský velvyslanec i vídeňský pan starosta Michael Häupl a jeho dopravní experti. Pan starosta vyjádřil naději, že vzájemné vztahy upevní i dálnice, která se staví z Vídně k nám, a on doufá, že nejpozději v roce 2019 si připijeme na hranicích u Mikulova… Rakušané slovo dodrželi, provoz na celé téměř šedesátikilometrové trase zahájili v prosinci 2017. My jsme s našimi 27 km od Pohořelic k hranicím ještě ani nezačali.

Na tehdejší slávu jsem si vzpomněl, když jsem se po letošních Velikonocích vracel z Rakous do Brna. Šok pro mne byl, když jsem za Mikulovem spatřil autobusovou zastávku, a pak ty další, co lemují autobusovou linku Brno – Mikulov.

Viktor Orbán v Evropském parlamentu

Obsah:

Naše „slavná nobelovka“ aneb Jak před smrtí urazit umělce

Proč Jaroslav Seifert právě před 40 lety (11. 10. 1984) dostal Nobelovu cenu a kdo ve skutečnosti napsal „jeho“ slavnou děkovnou řeč?

Jaroslav Seifert byl legenda nejen československých, ale celoevropských rozměrů. Jeho sbírka básní Město v slzách se pokládá za zrod poetismu, exkluzivního československého literárního směru, vycházejícího z pohledu na svět očima dítěte, které vidí všechny, i ty nejobyčejnější věci kolem sebe nejen v překvapivých souvislostech, ale jako to nejvýznamnější a nejradostnější, co se dá prožít. To bylo ve 20. letech 20. století, které byly první zlatou érou čs. kultury. Zakladatelé surrealismu a dadaismu André Breton a Tristan Tzara se s československými umělci spřátelili a rozšířili zvěst o poetismu do hlavního města tehdejší světové kultury, Paříže. Málo se ví, že i díky tomu mohli ti, kdo se považovali za žáky „proroků poetismu“, Seiferta a Nezvala (tedy Voskovec s Werichem), ještě před stavbou důstojných filmových ateliérů v Praze točit v pařížských ateliérech a strhnout i francouzského režiséra Juliena Duviviera, aby podle jejich námětu natočil film Golem.

Venkovan v Praze

Venkovan přijede po mnoha letech ke známým do Prahy. Ale místo na Žižkov došel k Národnímu muzeu, kde visí přes celé průčelí velká ukrajinská vlajka. U stánku s občerstvením mu prodávající ukrajinsko-česky sdělí, že ruská zmrzlina se teď jmenuje ukrajinská, což potvrzuje i nápis na obalu.

Jde dál a nastoupí do tramvaje, kde sedí několik ukrajinských rodin i s kočárky. Na další stanici přistoupí hlučná ukrajinská omladina.

Fiala dělá pro pád vlády více než Rusko. Zelenský možná nestihne sbalit kufry

A o čem dnes budeme hovořit? Probereme roli nově bezpartijního ministra zahraničí Lipavského a prezidenta Petra Pavla na naší politické scéně i v zahraničí. Má nebo nemá být Rusko zbaveno členství v bezpečnostní radě OSN, jak nepřímo naznačil v New Yorku prezident Petr Pavel? Budeme rozebírat odmítavý postoj Polska k přijímání nelegálních migrantů, které nechce Německo na svém území, a který se diametrálně liší od postoje poslušného Petra Fialy. Zmíníme se i o tom, co znamená setkání středoevropských státníků na narozeninách prezidenta Miloše Zemana, proč je maďarský ministr zahraničí v konfliktu s velvyslankyní Německa i o tom, že Izrael nepovolil generální tajemníkovi OSN vstup do země a v co může vyústit konflikt mezi Izraelem a Iránem. A konečně – proč a o čem si budou volat německý kancléř Olaf Scholz a ruský prezident Vladimír Putin?

Proměny justice v čase

Zdá se to být neuvěřitelné, ale je to tak: ještě v r. 2024 dozníval soudními rozsudky hon na domnělé pachatele „solárních podvodů“, spáchaných v r. 2010. Četba rozsudků jako zpětný pohled na původní vlnu rozhodnutí trestních i správních soudů je rozhodně zajímavá: zřejmě došlo k posunu v právních názorech ve prospěch zdravého selského rozumu.

O milosti bez milosti

Prezident Petr Pavel je nesmírně dynamická osobnost. Není snad dne, abychom jej neviděli na televizní obrazovce, stále se mění místa, na kterých vystupuje a stále se k něčemu vyjadřuje. Pro mne jako justičního potížístu (pardon, občanského aktivistu) je obecně prezident republiky zajímavý jako nositel pravomoci udělovat milost. Agendou žádostí o milost jsem se začal zabývat již v době působení Václava Havla (tehdy jsem stihl jen dva případy). S úctou a nostalgií vzpomínám na šťastné časy působení Václava Klause a jeho otevřené kanceláře. Byl vstřícný vůči občanským aktivistům, stejně jako jeho spolupracovníci. Umožnili nám vysvětlit žádosti o milost našich chráněnců v Kanceláři prezidenta republiky. Hlavně se Václav Klaus osobně zajímal o příběhy žadatelů a vytvořil náročný systém vyhodnocování žádostí, na němž se podíleli nejen jeho podřízení, ale i různí externisté. Bylo by to dokonalé, kdyby milostmi skrblil o něco méně, tedy, kdyby jeho pověstná „špetka šafránu“ byla o něco málo větší.

Francouzská spojka

Cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu za rok 2023 převzala 29. září t.r. publicistka, spisovatelka a původním povoláním právnička Ladislava Chateau za knížku Bylo jich pět… Kolaborace, trest a rozpory. Vydal ji nakladatelství Galén v roce 2023. Cenu již XXIV. ročníku této literátům známé soutěže jí udělili tradičně v obřadní síni letohradského zámku.

Bylo jich pět… je volné pokračování autorčiny knihy Vlak do Výmaru, volnost, rovnost a bratrství s Goebbelsem. Tato knížka z roku 2013 z brněnského vydavatelství Host popisuje, kterak se francouzští spisovatelé a autoři nechávali zvát říšským ministrem propagandy Goebbelsem na opulentní setkání do Výmaru, spojená s prezentací nové nacistické umělecké scény, za což se odvděčovali obdivnými články. Kolaborace druhdy významných osobností patří dodnes k traumatům francouzské společnosti. Autorka otevřeně říká, že intelekt není zárukou spisovatelova či umělcova charakteru…

Trochu jiný pohled

Obsah:

Škvorecký +100: Kanada pro něj byla víc, než USA, a jeho předek byl král

Můj příběh s Josefem Škvoreckým, který by se minulý pátek dožil stovky, začal těsně po revolučních Vánocích, když v lednu 1990 běželo v televizi opakování Hovorů H, v nichž hostem Miroslava Horníčka byl právě Josef Škvorecký.

O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem. „Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).

Oběť povodní v ČR: Polsko se stará, u nás ve vsi jsme na to sami

Obyvatel jedné z vyplavených vesnic ve Slezsku poskytl týden od ničivých povodní rozhovor redaktorovi této rubriky, který je mu blízký.

„Já jsem z jedné z vesnic, kterou to v roce 1997 vzalo skoro celou jako Troubky, a teď, po 27 letech, nás to vzalo podruhé. Mimochodem, stejně jako Troubečtí jsme dost katolický kraj. Proslýchá se, že teď, když to bylo na spadnutí, prošel troubecký farář nad vesnicí s Nejsvětější svátostí, voda přišla, ale zastavila se těsně před vesnicí. My jsme se modlili taky. Já jsem ještě v poslední chvíli šel nakoupit k manželům, kteří celý život střádali na svůj krámek, který v tu chvíli už byl nepřestěhovatelný, tak jsem jim řekl, ať to zavřou a jdou k nám, a když už to teklo ze všech stran a elektrika dávno nešla, ve starých knížkách jsem našel modlitbu proti živlům a tu jsme s manželi dali. Co jiného dělat se situací, se kterou se nedá jinak dělat nic? No a náš dům, oproti ostatním nijak vyvýšený, zůstal ušetřený, byli jsme na takovém ostrůvku. Když to potom začalo opadat a manželé se poprvé šli podívat před náš dům, zjistili, že krámek (který taky nebyl proti ostatním nijak nahoře) též zůstal ušetřen. Čímž bych nechtěl dělat nějakou propagandu svému pohledu na svět…“

Věra Kunderová mohla být první dámou. Nakonec byla víc…

Minulou sobotu, 14. září, zemřela Věra Kunderová (1935 – 2024), hlasatelka Československé televize z 60. let a manželka spisovatele. Jestli o Evě Hrušínské či Olze Havlové platilo, že osobnost jejich manželů by bez nich byla polovic, o Věře Kunderové to platilo ještě víc.

V noci z pátku na sobotu večer jsem uprostřed deště šel nakoupit do naší večerky a telefonoval jsem se svou kamarádkou Štěpánkou. Shodli jsme se, že znalci krajiny, jako Marko Pogačnik nebo Václav Cílek, upozorňují, že povodně ve svých duchovních souvislostech představují fenomén zrychlené změny, která se třeba děje i v některých rytmických časových obdobích, například v adventu. Já jsem si při tom vzpomněl, jak během tisícileté vody v roce 2002 sice těsně za záplavovou čárou, ale v kontaktu se svou zaplavenou zemí, odcházeli lidé, o nichž jsem věděl, že byli duševně či tělesně dlouhodobě mezi životem a smrtí, například herečka Slávka Budínová nebo výtvarník Jiří Kolář. Někdy v době, kdy jsme si to po telefonu povídali, v pobřežním letovisku Le Touquet-Paris-Plage v Normandii (které bylo předobrazem řady přímořských městeček v díle jejího manželka) odešla Věra Kunderová. Celý život tolik svázaná se dvěma fenomény, svým manželem a rodnou zemí, že jejich ztrátu nemohla přežít bez poškození své podstaty.

Chci žít v Rusku!

Když český prezident mluvil o „táborech pro Rusy“, tak mi to v hlavě docvaklo: opustit Českou republiku.

Vitalij je Rus, jeho manželka Alena Eleonora je občankou České republiky. Začátkem května se i se svými dvěma malými dětmi přestěhovali do Kaliningradu poté, co se život Rusa v Česku stal nesnesitelným. „S Evropskou unií jsem navždy skončil,“ říká nyní Vitalij. Přestože ještě před několika lety se mu v Česku žilo docela dobře.

Je tu další česká nobelovka! Nebo slovenská?

Sotva jsem se novinářsky vrátil z Bratislavy, jedu novinářsky do Krkonoš. Za zuřivého deště zamykám kolo u stromu před naším autobusovým nádražím a nasedám na autobus do Pece pod Sněžkou, míře k Janským Lázním.

Po letech běžné léčby zad chodím sedm let na akupunkturu, a tak už trochu vím, co dokáže a jak by mi asi bylo, kdybych ji neměl. Před časem mi paní, ke které na akupunkturu chodím, řekla o doktoru Olšákovi. Že spojil akupunkturu s elektroléčbou a dosahuje výsledků i u zcela ochrnutých. Dozvěděl jsem se, že bude mít tiskovou konferenci, kde a kdy. A tak jedu. Výhoda je, že mi autobus staví hned u secesní kavárny Kolonáda, takže i když to mám „na knap“, stíhám. Ostatně, jak zjistím po příchodu, musí se počkat ještě na ty, kdo jedou z největší dálky (a které svět nejvíc zná): pacienta MUDr. Olšáka, herce Alfreda Strejčka a jeho ženu Jitku Molavcovou.

Lze srovnávat padesátá léta?

Publicistka Jana Marková v článku „Přirovnání k padesátým letům není přehnané“ se zabývá výroky intelektově zaostalých a psychicky narušených Otakara Foltýna a Karla Řehky a v reakci na jiné autory odmítá názory, že současnost nelze srovnávat s padesátými lety. Ač si autorky a jejích článků vážím, s jejím tvrzením nemohu souhlasit
….
Úspěšnost lživé propagandy a manipulace je vidět při srovnání dvou okupací. Při německé okupaci zahynulo 350 tisíc Čechů a cílem této okupace bylo vyvraždění třetiny populace, přesunutí další třetiny na Sibiř a z třetiny udělat otroky na území, které zaberou Němci.

Při sovětské okupaci zahynulo 240 lidí a cílem byla politická kontrola Československa a vojenské obsazení území hraničícího s NATO.

A jaký dopad na současnou politiku a společenské vědomí má tato propaganda reformulující historii. Obdivuje Německo, jehož jsme kolonií a Rusko a Rusové jsou nejodpornější tvorové na zemi, s nimiž chceme vést válku.
…
Čím jsou především společnosti padesátých a současných let rozdílné je trend. V padesátých letech jsme byli krátce po válce, a proto situace byla na počátku padesátých let obtížná, včetně potravinových lístků, ale ve všech oblastech se situace postupně zlepšovala. Současná kapitalistická společnost navazuje na stav socialistické společnosti v roce 1989. Výchozí pozice byla samozřejmě nesrovnatelně lepší než na počátku poválečných padesátých let.

2x Zbyněk Fiala

Obsah:

Církev měla Jiřský klášter na Pražském hradě opravit již před třemi roky

Arcibiskupství pražské prý konečně opraví zchátralý Jiřský klášter na Pražském hradě. Podle dohody o vydání této unikátní památky měl být však klášter opraven již v roce 2021. Církev však tvrdila, že na opravu neměla peníze. Přitom například v roce2022 vykázala katolická církev zisk miliardu korun.

Arcibiskupství pražské vydalo minulý pátek zprávu ve které se chlubí, že konečně opraví zchátralý klášter svatého Jiří v areálu Pražského hradu. Prý tam vznikne také kulturní a vzdělávací centrum a bude tam trvale vystaven Svatovítský poklad. Kdy přesně se tak stane zpráva neuvádí. Přitom dle smlouvy o vydání nemovitostí včetně Jiřského kláštera z března 2016 měl být klášter opraven nejpozději do března 2021 a zpřístupněn veřejnosti, a to především k pořádání výstav, koncertů a jiných kulturních a společenských akcí.

Rovný člověk Zdeněk Troška ještě žije aneb Slunce, seno, dezolát

V neděli 1. září uběhlo 40 let od premiéry filmu Slunce, seno, jahody…

… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…

Opakovaný příběh: amnestie

Byl jsem jedním z těch, kteří přesvědčovali pana prezidenta Václava Klause a jeho spolupracovníky, že amnestie prezidenta republiky je kvůli přeplnění věznic nezbytným opatřením. Pan prezident vzdoroval dva roky. Amnestii vyhlásil až v lednu r.2013 při příležitosti konce jeho mandátu.

Některé věznice se tehdy téměř vyprázdnily tak, že stavy příslušníků Vězeňské služby se staly nadbytečnými. Nebylo ale možné je propustit, protože s novým naplňováním věznic se počítalo. Vězeňská služba ČR se zbavila Věznice Drahonice a vážně míněné úvahy o potřebě výstavby nové věznice skončily v koši.

O bolesti Karla Heřmánka a úctě nejen k jeho životu

Začnu od smutného konce. Všiml jsem si, že někdy jsou smrti herců vepsány předem v dramatických dílech. Smrt Jana Třísky třeba scenáristka Jan Dudková 33 let napřed dokonale popsala v závěru televizní adaptace Nerudovy povídky malostranské Psáno o letošních Dušičkách s názvem Slečna Máry… Když jsem se dozvěděl důvod bolesti, kvůli které Karel Heřmánek dobrovolně odešel (zánět trojklanného nervu), okamžitě jsem si vybavil, co o tomto utrpení a možnosti je rázně ukončit napsal Karel Čapek – z vlastní zkušenosti… Ona Čapkova slova z jeho „druhokapsové“ povídky Poslední věci člověka jsem poprvé slyšel, když nám je jako svým pacientům četl Prof. MUDr. Ján Praško, CSc.

Fiala se poučil od Husáka

Srpen 1968 může dodnes být poučením. Lenka Procházková, signatářka Charty 77, dcera spisovatele Jana Procházky, aktéra Pražského jara, nachází historické paralely k dnešní EU i v dokumentu Poučení z krizového vývoje, který se po 21. srpnu stal základem normalizačního režimu. Po invazi 1968 se držel krok, dnes zase, říká. Právě ze zmíněného husákovského „Poučení“ se dle ní poučil Petr Fiala.

Rozhovor pro Parlamentní listy vyšel 21. srpna 2024.

Film Vlny = propaganda, co nás probouzí

Přiznám se upřímně, že čím jsem starší, tím víc mi vadí dvě věci: výročí a volby – protože během nich se už tak hystericky rozštěpený národ ještě víc rozštěpí a už i jinak nedýchatelná atmosféra se stane vražednou. Zvlášť když do tohoto ohně ještě shora přilévají. Pro člověka, který už skoro tři desítky let pracuje v médiích a všímá si, odkud všude ten olej přitéká, je to ještě markantnější.

Tentokrát se výročím-rekordmanem stal 21. srpen. Logicky – je to ideální příležitost, jak připomenout, kdy v minulosti nám něco zlého provedli Rusové (přičemž je úplně zbytečné donekonečna připomínat neruskou národnost tehdejší skutečné i formální hlavy sovětského státu, velitele okupačního zásahu, ba i předavatele a akceptovatele zvacího dopisu, kteří byli shodou okolností všichni paradoxně z národa, kterému dnes – v konfliktu, který fakticky nemá žalobce ani soudce, jen nešťastné oběti – oficiálně fandíme).

Únos Európy

Mocenský trojuholník H. Kissingera o vzťahoch medzi USA, ČĽR a RF (ZSSR) je všeobecne známy. Jeho kalkulácia na oslabenie ZSSR fungovala od začiatku 70-tych rokov. Problém nastal, keď Čína dosiahla taký vzostup, že sa stala jednou z globálnych veľmocí a teda konkurentom USA.
…
S. P. Huntington (anglické vydanie knihy v r.1996) k tomuto článku doplnil, že okrem paradigmy štátu funguje aj civilizačný prístup. Podľa toho nemusí prepuknúť vojna, ale Ukrajina sa s ohľadom na kultúrne faktory rozdelí na dve krajiny po civilizačnej zlomovej línii, ktorá oddeľuje pravoslávnu východnú Ukrajinu od uniatskej východnej Ukrajiny. Predpoklad, že tento rozpad bude síce búrlivý, lež menej krvavý ako v Juhoslávii, nevyšiel. O skutočných príčinách vojny na Ukrajine bolo v Slove uverejnených viac kvalifikovaných článkov, okrem iného aj od J. Mearsheimera.

Cenzura se stala byznysem a zákulisní hrou vlád a jejich bezpečnostních služeb

Když jsme téměř před čtyřmi lety zakládali Společnost pro obranu svobody projevu, naší hlavní obavou byla svoboda projevu na sociálních sítích. Obávali jsme se, že nadnárodní platformy s takřka monopolním postavením na trhu, kam se postupně přesunula velká část společenské diskuze i zpravodajství, by mohly zneužívat svoji moc k ovlivňování politiky umlčováním nepohodlných, přesto zcela legitimních, názorů. Díky tomu by mohly manipulovat s názory voličů, a představovat tak hrozbu pro samou podstatu demokracie.

Nicméně když se dnes někdo se mnou pustí do debaty na toto téma, což se stále děje velmi často, už jen mávnu rukou. Kéž by to byl tento rozpor, který představuje náš největší problém. Situace se změnila rychleji, než kdokoliv čekal. A změnila se bohužel k horšímu.

K českým podpůrcům slovenského Majdanu

Abych parafrázoval svůj oblíbený český film Pelíšky: Rozmohl se nám tady takový nešvar – osobnosti, které neprotestovaly, když se u nás doma děly (a dějí) věci stejné nebo horší, protestují proti tomu, co se děje v jiné zemi, kde ale svým protestem nemají co ztratit.

Kdyby se dnešní gymnazisti těsně před maturitou z dějepisu (ti jediní jsou z dnešní mládeže snad trochu v obraze) propadli v čase o padesát let, viděli by některé z těch, kteří toto pondělí podepsali petici „Je třeba podat ruku!“, jak spěchají na protestní akci a přistupují k řečnickému pultíku. „Protestujeme!“ znělo by tehdy, v roce 1974 pateticky z málo kvalitních reproduktorů: „Jsme proti umlčování kultury, proti odebírání slova umělcům!!“ Koho mají na mysli? myslel by si neobeznámený maturant z roku 2024. Hutku? Landovského? Kubišovou? Kunderu? Uhdeho? Juráčka? Chramostovou? Kohouta? Třešňáka? Exulanta Kryla? Nebo snad dokonce – samotného Havla?? Nevěděli by, že oficiální umělci české normalizace protestují proti tomu, že americké levicové písničkářce Joan Baezové letos pořadatelé zrušili turné po konzervativním americkém jihu. V tehdejší době se mezi prostým českým lidem téhle vysmívané logice, jak odvrátit pozornost od vlastních problémů prstem ukázaným na jinou světovou stranu, přezdívalo: Ale vy zase bijete černochy…

Ukrajinci utíkají z ČR pod hrozbou vydání armádě, Fialova vláda jim na sídlišti chtěla zavřít vodu

Fialova administrativa chtěla zavřít Ukrajincům vodu, aby potrestala Rusy. U nás na sídlišti občané UK i RF žijí v míru. Ruská Ukrajinka (znovu) vypráví.

Opětovný rozhovor (po dvou letech) s nejmenovanou pražskou Ukrajinkou, která vyrostla v Rusku a jejíž totožnost je autorovi i redakci známa. První část rozhovoru najdete zde. Nově mluvíme i s jejím manželem. Ukrytí jejich identity je z důvodu bezpečnosti. A to jak v České republice, tak i jejich rodiny v Rusku i na Ukrajině. Lze předpokládat, že pokud by si ruská či ukrajinská strana spojila jejich jméno s jejich příbuznými na svém území, měli by tito s tamními režimy problémy, které by mohly vyústit až k jejich pronásledování či uvězněni. Od současné české vlády se komunitě, v níž rodina žije (jak se ještě dozvíme) už také dostalo mírné šikany – ale anonymitu si manželé vyžádali výslovně z důvodů bezpečnosti své a svých blízkých ze strany ruského a ukrajinského státu.

Jak se pozná dítě v nouzi ?

„Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Zajímá mě, co si o Herakleitově výroku myslí ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který se pokusu o řízení resortu spravedlnosti podjal již podruhé. Má smůlu: v době prvního mandátu mu nezbylo než stáhnout z poslanecké sněmovny předlohu zásadního reformního zákona o státním zastupitelství, když zjistil, že návrh je neprůchodný. Vznik návrhu zákona a jeho dopracování do předložené podoby předcházela široká veřejná diskuse, které se směla zúčastnit i laická veřejnost. Aspoň dílčí prvky neúspěšného návrhu se snad po mnohaleté pauze podaří teprve v současnosti uvést do života. Dnes Pavel Blažek usiluje o protlačení nového trestního zákoníku. Diskuse také probíhá, ale má spíše kabinetní charakter, neboť vývoj naší demokracie směřuje k vyloučení laické veřejnosti z debaty. Hlavně Pavel Blažek vůbec nemá jistotu, že do konce volebního období dospěje do cíle, protože v některých ohledech není názorově sjednocená vládní koalice a opozice má samozřejmě výhrady. Hrozí mu, že ukončí druhý mandát v pozici ministra, jenž dvakrát sedlal umírajícího koně.

Co nabízí porážka Německa

I tento srpen bude měsícem změn, zážitků a možností rozloučit se starým, každý po svém. Jeden se již rozhodl zabíjet na cizím území cizího občana, druhý se rozhodl zveřejnit článek v prestižním časopise o zabití vůdce atomové velmoci (o čemž bude příští článek), třetí se nemůže rozhodnout zastavit zabíjení vlastních občanů, protože ztratil kontrolu sám nad sebou.

Zabíjení má společného jmenovatele: strach na poli, jehož dva rozměry určuje pokušení a pokání.

O milostech prezidenta republiky

Pravomoc prezidenta republiky udělovat milost je obrovský dar. Prezident jím nabyl možnost mírnit křivdy, rozdávat štěstí. Prezidentská milost je nesystémové opatření, které otvírá prostor pro uplatnění odpuštění a soucitu, pro které v trestním řízení není místo.

Veřejnost při hodnocení prezidentů si mimo jiné všímá rozdílnosti způsobu, jímž jednotlivé hlavy státu svou pravomoc využívaly.

LUK: 2x Jiří Jírovec

Jiří Jírovec: Z dopisu poslanci
Vidím svět, který je řízen lidskými zrůdami, nebo válečnými zločinci, chcete-li. Chtějí vládnout světu. Neexistuje pro ně ani žalobce ani soudce a tak jdou bezohledně za svým cílem. Mohou bombardovat a zabíjet kohokoli a kdekoli, když si umanou. K tomu stačí použít správnou nálepku k označení nepřítele. Takovou v Hitlerově Německu dostali Židé: žlutou hvězdu, aby se jim mohli ostatní včas vyhnout a neušpinili se od nich. Poslouží i nálepka terorismu, šikovná jsou obvinění z porušování lidských práv i kecy o demokracii.
…
Jiří Jírovec: Návrat do historie
Potřebujeme „pravdivou historii“, říkají „moderní badatelé“ a tak rozvíjejí ad absurdum slova „hnus“ a „devastace“, jimiž jakýsi Farský charakterizoval naši minulost. Hloupost spojená s propagandou a zákonem o protiprávnosti minulého režimu posunula naši minulost nejen mimo zákon, ale také mimo kontext dějin minulého století.

Dohody o obraně a bezpečnosti: ČR – Ukrajina, Ukrajina – Polsko

Obsah:

Kvantové technologie v RF a ČR

Obsah:

„Progresivní“ olympiáda bez Rusů, Bělorusů a klimatizace. (Zato s Davidem Černým, laureátem státní ceny Petra Pavla.)

Tak nám dnes začínají další reklamo-kšeftové slavnosti. A ještě k tomu v Macronově Francii…

Zatímco v minulosti se olympijské hry stávaly dějištěm velkorysých činů (například mexický prezident José López Portillo podmínil životně důležitou dodávku uhlí Kubě tím, že mu východněblokové ČSSR vydá Věru Čáslavskou, která se po svém zákazu živila jako uklízečka na pražských sportovištích a byl jí odebrán pas), dnes David Černý (lidovým humorem zvaný „národní umělec D. Č., laureát státní ceny P. P.“) vyměnil zamítnutou sochu onanisty na pražském Národním divadle (Národní se vzácně pochlapilo!) za to, že vytvoří Věru Čáslavskou před českým olympijským domem. O dnes už celonárodně známých nástupových „národních“ kostýmech českého týmu od Liběny Rochové ani nemluvě. Vůbec nejlépe je charakterizoval můj kolega z Krajských listů Bruno Solařík (autor sobotní historicko-etnografické rubriky Pátrání B. S.) svým symbolickým sloganem: „Modrou krev na sobě nezapřeš. Učební obor řezník-uzenář, Paříž 1793.“

Adolf Jáchym Sabath

Děkuji spřízněné duši a jednomu z mála přátel v české kotlině, Bohuslavu Benešovi (původním povoláním vojenský chemik v Bohem požehnaném věku s jasným myšlením) za možnost seznámit se podrobněji se životem mladého odvážlivce z chudých jižních Čech, malé obce Záboří na usměvavém Blatensku, Adolfem Jáchymem Sabathem (1866-1952).

Seznámení s ním přes vyprávění, knihu nazvanou „Čech v americkém Kongresu“ (vydanou Masarykovým ústavem a Archivem AV ČR v roce 2020, ISBN 978-80-7422-755-4 (NLN) a vlastní prověrku některých informací mi umožnilo hlouběji uvědomit si podobnosti osobního života s některými velikány, kteří působili mimo svoji domovinu a skutečnost, že nevděk světem vládne. A je jedno v jaké formě.

Ivo Šebestík: eseje a komentáře, červenec 2024

Evropané se probouzejí většinou hodně pomalu (22.7.2024)
Malý slovníček znásilněných pojmů 1. a 2. (13.7.2024; 15.7.2024)
Konec čistého štítu národa (12.7.2024)
Návrat k feudalismu není levicová politika (5.7.2024)
Evropa má platit za bezpečí tomu, kdo jí zajistil nebezpečí (2.7.2024)

Projev Slováka Fica a projev Čecha Koloce

Slovenský premiér Fico se v pátek 5. července poprvé od svého atentátu a zranění objevil na veřejnosti. Pronesl projev opravdu státnický, ke kterému mu dopomohli toho dnes slavící skoro viditelně přítomní svatí Cyril a Metoděj – i neviditelní hmotní poradci.

Poradci slovenskému premiérovi poskytli takový informační a stylistický servis, na jaký my čeští občané nejsme zvyklí přinejmenším od doby, kdy si psal sám projevy premiér Zeman – a pak si je psal i jako prezident. Projev slovenského premiéra byl podle mého pro naši část Evropy stejně zásadní jako kdysi Kennedyho „Ich bin ein Berliner“. Stejně historická slova jako JFK by už mohl říct snad jen Kennedyho synovec, který letos též kandiduje na prezidenta USA. S tím rozdílem, že Robert Kennedy mladší se na rozdíl od svého strýce ve svých projevech studenou válku mezi západem a východem (která je po 60 letech od ledového projevu JFK tak horká, jak ještě nikdy nebyla) vždy snažil deeskalovat – stejně jako mírotvorci typu Roberta Fica.

Zvoní zrady zvon!

O dlouhých stínech Masaryka, Beneše a první republiky v zrcadle Mnichova diskutují Petr Pithart a Milan Uhde. Moderuje Mojmír Jeřábek.

– Milan Uhde: Geneze ČSR, TGM; – Petr Pithart: Edward Beneš a Milan Štefánik; – Milan Uhde: ČSR – stát Československého národa; – Petr Pithart: Benešova zahraniční politika; – Milan Uhde: Volba prezidenta Beneše; – Petr Pithart: KSČ, Češi – Němci, volby 1935; – Milan Uhde: Francie a velvyslanec Stefan Osuský; – Petr Pithart: Jaromír Nečas a Mnichovská dohoda, Mobilizace září 1938; – Milan Uhde: Mnichovská zrada; – Mojmír Jeřábek: Francouzská perspektiva; – Milan Uhde: Kulturní důsledky; – Petr Pithart: Potvrzení Beneše, znárodnění, atentát na Heydricha; – Milan Uhde: Únor 1948; – Petr Pithart: Politická závěť; – Diskuze

Budoucnost Evropy po volbách | Trialog – Petr Drulák, Daniel Sterzik, Tomáš Doležal

Obsah:

– Daniel Sterzik: krajské volby
– Tomáš Doležal: senátní volby
– Petr Drulák: evropské volby
– Daniel Sterzik: od liberalismu ke konzervativismu
– Tomáš Doležal: opoziční strany
– Motoristé
– Pravice – Levice

Jsme ve válce? Katarský speciál

Referát z červnové konference Globální mírovy sumit v Kataru:

Obsah:

– Ekonomové pro mír a bezpečnost
– Účastníci
– Česká republika
– Pedagogika ekonomie míru
– Zbrojení a školství
– Terorizmus
– Pravice – levice
– ČR – NATO – EU
– Zbrojařské lobby
– Čína, Taiwan, USA
– Atmosféra
– Divácké dotazy

Kverulant podal ústavní stížnost, kterou se domáhá navrácení Pražského hradu veřejnosti

Kverulant.org roky usiloval o navrácení areálu Pražského hradu veřejnosti. Otevření sice přišlo, ale dosti rozpačité a navíc nemusí být trvalé. Kauza pokračuje i za prezidenta Petra Pavla. I on totiž trvá na tom, že přístup veřejnosti do areálu má být výrazně omezen, prý se mu tak bude lépe vládnout. V červenci 2023 Městský soud pravomocně rozhodl, že areál Pražského hradu není veřejným prostranstvím, tedy místem, kam by veřejnost mohla vstupovat bez omezení. Kverulant proti tomu podal kasační stížnost. Ta bohužel nebyla úspěšná. V květnu 2024 Nejvyšší správní soud rozhodl, že areál Pražského hradu není veřejným prostranstvím, protože přístup tam je dán jen benevolencí Správy Pražského hradu. Kverulant se s tím odmítl smířit a nyní podal ústavní stížnost.

Přitlačit na chudé. Stane se z Úřadu práce obávaná vrchnost?

Již zesnulý sociolog Zygmunt Bauman psal v jedné ze svých dřívějších knih Globalizace – důsledky pro člověka, že tvrdost a přísnost byly vždy hlavní metodou uplatňovanou vůči k těžko kontrolovatelným a problematickým vrstvám populace. A prohlásil, že v naší době se obojí bude rychle stupňovat a že se to neobejde bez zploštěného pohledu většinové společnosti na tyto vrstvy.

Vláda schválila změny v dávkách, se kterými přišel ministr práce Jurečka. Čtyři dávky (příspěvek a doplatek na bydlení, přídavek na dítě a příspěvek na živobytí) se sloučí do jedné tzv. superdávky. Změna by měla začít platit v průběhu roku 2025 a má být bičem těch, co údajně žijí řádně, na ty, co údajně nežijí řádně.

Dotazník pro Antonína Hradilka / My a Izrael

– Proč jste se připojil k petici vyzývající vládu ČR ke změně postoje k IL-PAL konfliktu?
– Jak vnímáte společná jednání politických reprezentací IL a ČR ?
– Co získáváme bezpodmínečnou podporou Izraele?
– Jak by mělo vypadat MZV ČR v kontextu prosazování zájmů ČR?
– Jak vnímáte rozpor akceptovaná naší politickou reprezentací v normativních pravidlech a zákonech v ČR s realitou odehrávající se v Izraeli a Palestině?
– Dopouští se Izrael genocidy?
– Jak si představujete řešení konfliktu v Izraeli a Palestině?

Euro 2024 je slavnost kšeftu, dívejte se na Europeadu!

Po našem pátečním vyřazení z fotbalového mistrovství Evropy v Německu se jeden můj čtenář strašně naštval a napsal mi. Pro problém postmoderního sportu jsme nakonec našli překvapivé řešení.

Čtenář mi napsal: „Už mě ta angloimperiální cochcárna se.e! Dělají si co chtějí i ve sportu! V hokeji předem diskvalikovali Rusko (čímž nám, pravda, přihráli titul) a ve fotbale, namísto aby hráli jako my všichni za svůj stát, se naklonujou na čtyři týmy. Chci stejný práva pro všechny – od zejtřka v tom lunaparku, kterej se beztak pořádá jen kvůli reklamnímu vejvaru, za nás nastoupí Morava!“

« Starší příspěvky

/ Zpravodaj

/ Štítky

/ Nejčtenější

Poslední 4 měsíce

Celkem

/ Archiv

/ Poslední komentáře