Lze srovnávat padesátá léta?

Publicistka Jana Marková v článku „Přirovnání k padesátým letům není přehnané“ se zabývá výroky intelektově zaostalých a psychicky narušených Otakara Foltýna a Karla Řehky a v reakci na jiné autory odmítá názory, že současnost nelze srovnávat s padesátými lety. Ač si autorky a jejích článků vážím, s jejím tvrzením nemohu souhlasit
….
Úspěšnost lživé propagandy a manipulace je vidět při srovnání dvou okupací. Při německé okupaci zahynulo 350 tisíc Čechů a cílem této okupace bylo vyvraždění třetiny populace, přesunutí další třetiny na Sibiř a z třetiny udělat otroky na území, které zaberou Němci.

Při sovětské okupaci zahynulo 240 lidí a cílem byla politická kontrola Československa a vojenské obsazení území hraničícího s NATO.

A jaký dopad na současnou politiku a společenské vědomí má tato propaganda reformulující historii. Obdivuje Německo, jehož jsme kolonií a Rusko a Rusové jsou nejodpornější tvorové na zemi, s nimiž chceme vést válku.

Čím jsou především společnosti padesátých a současných let rozdílné je trend. V padesátých letech jsme byli krátce po válce, a proto situace byla na počátku padesátých let obtížná, včetně potravinových lístků, ale ve všech oblastech se situace postupně zlepšovala. Současná kapitalistická společnost navazuje na stav socialistické společnosti v roce 1989. Výchozí pozice byla samozřejmě nesrovnatelně lepší než na počátku poválečných padesátých let.

Fiala se poučil od Husáka

Srpen 1968 může dodnes být poučením. Lenka Procházková, signatářka Charty 77, dcera spisovatele Jana Procházky, aktéra Pražského jara, nachází historické paralely k dnešní EU i v dokumentu Poučení z krizového vývoje, který se po 21. srpnu stal základem normalizačního režimu. Po invazi 1968 se držel krok, dnes zase, říká. Právě ze zmíněného husákovského „Poučení“ se dle ní poučil Petr Fiala.

Rozhovor pro Parlamentní listy vyšel 21. srpna 2024.

České dějiny 16: Müllerův mlýn

V Krakově je muzeum rodu Czartoryských. Dokonale zařízeno a vedeno, vstup volný, noblesse oblige. Poněkud nesourodé, od antických nálezů, kořistí z dávných válek, zbraní, oděvů a nábytku, porcelánových servisů a korespondence s někdejšími mocnými až po obrazy, včetně jednoho Leonarda da Vinciho. Až dodatečně mi to začalo vrtat hlavou: jak to vlastně zrestituovali? Jak se restituuje takové středověké brnění či dopis královny Alžběty? Zeptal jsem se přítele – polského novináře. Ale on jim to přece nikdy nikdo nesebral, vysvětlil mi.
Müllerův mlým je mou fikcí. Ne tak jeho osudy. Jsem si jist, že si ji leckteří čtenáři nahradí reálnými objekty, které osudy toho mého fiktivního sdílely.

České dějiny 15: Nejmocnější sedlák zapráská bičem

Přetisk textu Karla Kosíka Rozum a svědomí, předneseného na sjezdu spisovatelů v červnu 1967, působí v Právu z 21. srpna 2008 jako nostalgické memento v záplavě zavilé nenávisti. Dva srpnové týdny dovolené, strávené v izolaci Radiožurnálu a českých novin jsou exkurzí do hlubokých padesátých let, kdy ještě antiimperialistické kampaně vzbuzovaly upřímnou lidovou odezvu. Kdy se ale poštěstil tak zdařilý souběh příležitostí jako válka v Gruzii ausgerechnet na kulaté výročí okupace?

Likvidační komando české státnosti a českého národa

„Mluvit pravdu znamená zničit si kariéru.“
Dokud si budeme myslet o české vládě, že se jedná o vládu, která chce naplňovat vůli lidu, nikdy se nedobereme žádného výsledku. Je třeba pochopit, že se nejedná o českou vládu, ale o likvidační komando české státnosti a českého národa. Tento likvidační trend je dlouhodobý.

V roce 1968 k nám tanky nepřijely kvůli liberalizaci. Stál za tím náš požadavek, který je nebezpečný ještě dnes.

Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nedodržování vojenských dohod a riziko snížení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně nejdůležitější: zbraně jaderné.

Česko-americká obranná dohoda: Dobojováno jest?

Vzhledem k poměru sil v této záležitosti v naší dolní parlamentní komoře, kde proti SPD stálo pevně spojenectví Šestikoalice pro pobyt cizích vojsk na našem území, (všechny sněmovní politické strany a hnutí mimo SPD – s čestnou výjimkou několika málo odvážných poslanců hutí ANO) byla dohoda s převahou schválena i zde – a už se čeká pouze na závěrečné razítko, které dokumentu, kouzlem nechtěného, udělí někdejší rozvědčík Varšavské smlouvy školený na boj proti Američanům – a toho času obývající Pražský hrad.

České dějiny 10: Pražské jaro a rakouští bratranci

Jubilea nám mezi jiným poskytují příležitost pohlédnout na přítomnost z jiné perspektivy. To je obzvláště užitečné, když takové srovnání prokáže naše současné postoje a názory jako neadekvátní a falešné. V připomenutí pražského jara můžeme sledovat dva vyhraněné přístupy: nezájem a bagatelizaci na české straně a intenzivní zájem ostatních evropských zemí, snad nejsilnější v Rakousku. Připomenutí rakouského podílu je podnětné hned z několika důvodů: pro zhodnocení Pražského jara v širší perspektivě, pro posouzení současné role ČR ve světě i pro pochopení současných neutěšených vztahů s našimi sousedy.

České dějiny 9: Zdravé jádro

Od pátku 16. srpna 1968 sestavovalo zdravé jádro KSČ v rekreačním středisku ÚV KSČ na Orlíku plán, který byl nezbytnou podmínkou politické proveditelnosti invaze ozbrojených sil zemí Varšavské smlouvy. Spočíval ve vyvolání krize v předsednictvu ÚV KSČ do půlnoci 20. srpna, přijetí usnesení proti pravicovému křídlu a uchopení státní moci za pomoci bratrských ozbrojených sil.

České dějiny 8: Akční program

První, kdo z nepřítomnosti Antonína Novotného na oslavách Říjnové revoluce v Moskvě 1964 správně odhadl budoucí vývoj, byla CIA. ČSSR se nalézá v procesu realistického vyhodnocení národních potřeb a přání, shrnují její analytici v memorandu z 16. prosince. Pražský režim prožívá periodu největší nestability od roku 1948. Hospodářské problémy již jaksi otevřely dveře pro západní myšlenky. Zaznamenala i kvas mezi intelektuály, připomínající roky 1955 a 1956 v Polsku a Maďarsku. Zdá se, že Československo věří, že Rusové proti prosazování vlastních národních zájmů nebudou chtít anebo moci zasáhnout.

Česká kulturní fronta se náhle vzbudila. Po 33 letech…

5. června se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Vladimír Řepa: Racek má zpoždění. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.

Muž, který stál v cestě – František Kriegel

Když jsem v roce 2008 vyklízel byt po svých předcích, našel jsem tam kromě jiného v dutině polystyrenového obalu televize „mrtvou schránku“, kde můj otec a babička po celou normalizaci jako svátost skrývali dvě památky: podpis Alexandra Dubčeka a samizdatovou kopii projevu Františka Kriegela, po kterém byl v květnu 1969 vyloučen z Národního shromáždění. V dnešní době, o níž chartista Petr Uhl (za normalizace osm let vězněný) prohlásil, že Pražské jaro bylo všestranně svobodnější, je jméno Kriegel opět politikum. Dnešní ministryně obrany Jana Černochová jako starostka Prahy 2 hrdinu odmítla zařadit mezi čestné občany a smetla ze stolu žádost o pojmenování nově zřízené zastávky ve svém obvodu Kriegelovým jménem. Kdo byl vlastně muž, jehož jméno se po půl století znovu stává ohniskem politického boje?