Liberální organizace společnosti se zakládá na myšlence, že máme právo konat cokoli, co nezasahuje do svobody druhého člověka. I když se jedná o nesmírně přitažlivou myšlenku, není jasné, kdo určí hranici, jejímž překročením někdo porušuje naši svobodu. A protože to není automaticky dáno, někdo to musí rozhodnout. A protože jsme za tím účelem nikoho neurčili, v každodenním životě stále zakoušíme, že rozhoduje ten nejsilnější. Neustále zakoušíme, že po slabých se šlape. Spory ohledně přijetí principu vzájemné svobody se nerozhodují podle nějakého abstraktního principu spravedlnosti, nýbrž podle zásady, že pravdu má vždy ten nejsilnější.

S tímto popisem fungování „reálné liberální demokracie“ by jistě souhlasili například kritici oligarchizace demokracie, ekologičtí aktivisté, zastánci aktivního občanství, obránci práva na spolurozhodování občanů o krajině a městském prostoru; a také ti, kdo vidí největší hrozbu pro demokracii v nerovné směně mezi globálním Severem a globálním Jihem.

Souhlasili by ale i potom, co by se dozvěděli, že jde o úryvek z projevu na univerzitě Bálvanyos „zlopověstného muže Evropské unie“ Viktora Orbána? Nevím. V každém případě ale realisticky popsal největší slabinu liberální demokracie: spravedlnost platí jen mezi stejně silnými a „po slabších se šlape“, jak nám připomíná i slavná maxima, kterou se (podle Thukydida) řídili Athéňané během vyjednávání s obyvateli ostrova Mélos: „Jak vy, tak my víme, že v komunikaci mezi lidmi se bere spravedlnost v úvahu, jen pokud síly všech stran jsou vyrovnané, jinak mocnější dělají to, co chtějí, a slabší se musejí přizpůsobit.“

Vadí – nevadí? Vadí!

Princip „svoboda spočívá v možnosti činit vše, co neškodí druhému“ vyhlašuje článek IV. Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, a shrnuje ho francouzské přísloví Dobrý plot dělá dobré přátele. Ve věku techno-globalizace dobré ploty ale neexistují: žádné místo na zeměkouli nelze už obehnat tak pevným plotem, aby to, co za ním děláme, neškodilo někomu druhému. Důsledkem používání plastů je například všudypřítomnost mikroplastů, šíří se nezadržitelně přes všechny ploty v pozemské globální vesnici, vnikají do potravních řetězců a poškozují buňky v (nejen) lidském těle.

Pokud „v každodenním životě stále všichni zakoušíme, že rozhoduje ten silnější“, hroutí se důvěra v občanskou rovnost – základ liberální demokracie. „Výzkumy napříč národy ukazují, …že každá další generace má méně úcty k demokracii. Nějaký typ silného vůdce, který by nerespektoval volby a nekonzultoval parlament, by dnes podpořila více než třetina světové populace mladší 35 let.“ – čtu v britském deníku The Guardian.

Hesla o ohrožení liberální demokracie populismem jen maskují kolaps právního rámce tržní ekonomiky, parazitování zemí G7 na nerovné směně s globálním Jihem, oligarchizaci komunikačních infrastruktur a vtažení vzdělávacích institucí do vojensko-byrokraticko-průmyslového komplexu.

Liberálně-demokratické mocenské elity vyzývají občany k resilienci (odolnosti) vůči dezinformacím, jež vyvolávají nedůvěru v „systém“. I mlčení k realistickému popisu fungování liberální demokracie (ten Orbánův je jen jedním z mnoha!) je ale také druhem dezinformace: zatajuje občanům, že vymahatelnost občanských práv v globálně propojených komplexních společnostech rychle klesá.

Pět příčin katastrofy

Pokles důvěry v demokratický způsob vládnutí má pět hlavních příčin. Zaprvé liberálně-demokratický rámec neplní v epoše bio-techno-eko-informační globalizace funkci, která z něj udělala model pro celý svět: vynutit povinnost vlastníků nahradit škody, které výkonem svých vlastnických práv způsobují v místech, která nevlastní. Fenomény jako globální oteplování či ostrov z plastového odpadu v Tichém oceánu (třikrát větší než Francie) jsou hyperobjekty – na ně žádné ploty neplatí, žádný soudce nemá k dispozici metriku a metodiku, která by mu umožnila určit viníky a odsoudit je k náhradě škody.

Zadruhé globalizace informační a komunikační technologie proměnila veřejný prostor ve všepohlcující digitální mělčinu, nad níž kulturní elity ztratily svou tradiční hegemonii. Z digitálních mělčin přicházejí většiny ne názorové, ale autistické a pocitové, jež proto nemají dostatečnou autoritu.

Zatřetí souslovím transcendence moci jsme označovali v politické filosofii nezávislost politického řádu na řádu sociálním: komunikační revoluce nyní ale emancipuje části od závislosti na politických reprezentantech celků, jako byly národy, třídy, církve, politický řád se propadá do chaosu rozporných lidských zájmů, vztahů a preferencí. Jednotlivci a skupiny už nestojí ve stínu za svými reprezentanty, díky své kognitivní a komunikační kompetenci se přeskupují v nová společenství, schopná racionální kolektivní akce. Označuji tento proces podle britského umělce a filosofa Timothyho Mortona slovem subscendence (opak transcendence).

Začtvrté, tak jako růst informací vyvolává nouzi o pozornost, prudce rostoucí možnost svobodné volby mezi stále větším počtem alternativ vyvolává krizi smyslu – nouzi o racionální zdůvodnění volby.

Zapáté liberálně demokratický systém se stále beznadějněji zaplétá do dilematu, který podle německého ústavního soudce nazýváme Böckenfördovo diktum: Liberální stát žije z předpokladů, jako jsou morální tradice a aktivní solidarita občanů, které ale sám nemůže vytvořit; a kdyby se o to pokusil, přestal by být státem liberálním, a stal by se státem ideologickým a potenciálně totalitním. Prudce rostoucí různorodost společnosti vyvolává krizi solidarity, sociálního kapitálu a sdílených morálních kritérií.

Systém a instituce

Jeden ze zakladatelů moderní sociologie, Max Weber, udělal dramatickým tématem 20. století rozdíl mezi racionalitou instrumentální, kdy jediným kritériem je účinnost prostředků, a racionalitou hodnotovou, kdy kritériem je smysluplnost cílů: pro instrumentální rozum je racionální využít nejúčinnější prostředky k realizaci zvoleného cíle, pro hodnotový rozum je racionální zvolit si smysluplný cíl.

Ustavujícím gestem liberálního pojetí občanských svobod je rezignace státu na roli garanta „objektivní hodnoty“ lidských cílů: každý má právo považovat své cíle za smysluplné a usilovat o jejich dosažení i proti názoru druhých. Když se ale instrumentální racionalita stane jediným legitimním kritériem racionality ve společnosti, celek lidského jednání je vtahován do systémů, jejichž cílem je vyvíjet co nejúčinnější prostředky k dosažení jakýchkoli cílů (nejvýznamnějším příkladem je tu samozřejmě nukleární zbrojení). Celou společnost ovládnou tautologie jako zákon je zákon, válka je válka nebo obchod je obchod, charakteristické vražednou lhostejností k tomu, čemu by zákon, válka nebo obchod měly sloužit – k jejich smyslu. Heslo obchod je obchod například ospravedlňuje bezohledné vykořisťování „té části světa, která se – ačkoli největší – nazývá třetí“, jak řekl v roce 1990 Václav Havel v projevu ke kongresu USA.

Sociolog Ondřej Lánský v časopise A2 nedávno napsal, že „za každým systémem leží jeho (hluboké) předpoklady. Jde o předpoklady lidské sociality, … o bazální důvěru v druhé a v pokračování lidského světa po konci individuální existence“. Myslím, že tento update Kantových regulativních idejí, toto připomenutí „hlubokých předpokladů“ systémů, je oprávněné, ale také marné. Liberálně demokratické systémy jsou produkty instrumentální racionality, neumějí myslet své cíle ze smyslu, ale jen smysl ze svých cílů (jak napsal filosof Jan Patočka). Systémy neumějí myslet propast mezi smyslem a cílem, nemohou proto fungovat bez toho, aby svou zatvrzelou cílevědomostí nedevastovaly zdroje smyslu lidské činnosti – „hluboké předpoklady“ ustavení a fungování každého racionálního systému.

Příkladem je nekonečný ekonomický růst v režii panských států globalizace, jehož katastrofální dopady už dávno rozvrátily důvěru v „pokračování lidského světa“ (podle zprávy UNICEF život 45 milionů dětí v Africe ohrožují klimatické změny); a „bazální důvěra v druhé“ se utopila spolu s desetitisíci uprchlíky ve Středozemním moři. Utrpení mrznoucích a hladovějících běženců na polsko-běloruské hranici zdokumentovala Agniezska Holland ve filmu Hranice: „Jenom svině sedí v kině!“ volali nacionalisté na diváky a srovnávali film s nacistickou propagandou.

Principy a normy

Liberalismus ale nerezignoval na univerzální pravdy, jak věří jeho kritici, jen navrhuje jinou cestu k jejich ustavení. Rozum není v liberálním pojetí nějakou vlohou danou jednotlivcům ve větší či menší míře, ani nějakou metodou (methodos je řecky cesta), která by vedla k „objektivnímu“ poznání světa. Objektivita je ctnost, která se formuje ve svobodném veřejném prostoru, pod tolerantní autoritou argumentující obce, jak nazývám protagonisty „veřejného užívání rozumu“ (Kant), jehož jádrem je odvaha k porozumění „konečnosti“ všech principů, norem a institucí, jejich historické situovanosti do těl, myslí a potřeb smrtelníků: jako universální pravdy tu platí ta zobecnění našich zkušeností, která obstála v názorových střetech ve svobodném veřejném prostoru jako „legitimní“ v očích většiny.

Politická filosofka Hannah Arendtová interpretuje všechny novověké revoluce jako pokusy o obnovu politické autority symbolickým opakováním založení (fundatio) Říma. Revoluce ustavují principy moderních politických národů, rámují nově komunikaci v jejich veřejném prostoru, mění strukturu argumentující obce a osnovy konstitutivních narativů i pravidla jejich oběhu. Veřejné prostory pohlcují digitální mělčiny, vzniká tak prostředí v kterém se konstitutivní narativy (spolu s autorizovanými protinarativy) rozpadají v chaotickou směs heterogenních příběhů, pověstí, konstrukcí a (des)informací). Důsledkem je úpadek každé sjednocující autority, které byly v minulosti garantovány politicko-sociálními katechismy, v jejichž ochranném stínu fungoval liberálně demokratický politický systém. Když definujeme legalitu jako nárok na preventivní poslušnost (zakódovaný v pojmu zákon), a legitimnost jako nárok na preventivní neposlušnost, (zakódovaný v pojmu princip), pak můžeme říci, že současnou „mnohočetnou“ krizi demokracie charakterizuje neudržitelný růst napětí mezi dvěma konstitutivními póly liberálně demokratického pořádku – mezi legitimností a legalitou.

Politické instituce se liší od politických systémů tím, že celý normativní rámec společnosti je v nich neomezeně podrobován argumentaci na bázi principů. Pravidla a normy systémů střeží soudní a policejní moc, autoritu principů střeží argumentující obec: ve svobodných společnostech normy a principy nemohou být v trvalém rozporu, jinak by politické instituce degenerovaly v pouhé mocenské systémy.

Všechny principy jsou stopy po revolučních utopiích, z nichž se ústavy rodily. Pár příkladů z evropských zemí: Francouzský Ústavní soud nedávno stanovil například, že bratrství je ústavním principem, a že francouzští občané mají proto nezrušitelné právo pomoci nezištně uprchlíkům v nesnázích, bez ohledu na jejich legální status v zemi.

Článek 3 Základních ustanovení italské ústavy přikazuje vládě usilovat o „odstranění všech překážek, ekonomické nebo sociální povahy, které by omezovaly de facto svobodu a rovnost občanů, a tak jim znemožnily plný rozvoj lidské osobnosti“. Takový příkaz je princip, který zajišťuje legitimitu občanskému aktivismu, i kdyby aktivisté překročili hranice legality.

Listina základních práv a svobod je součástí Ústavy ČR. V článku 11 stanoví, že výkon vlastnických práv „nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem“. Jaká je ale přijatelná „míra poškození lidského zdraví“? Rozpor mezi principy Listiny práv a svobod, jak ji zastupuje argumentující obec, a normalizovanou aplikací zákonů, jak ji zastupuje soudní a policejní moc, dává v demokratických společnostech například „zelenému aktivismu“ silnou nad-legální legitimnost.

Když v liberálních demokraciích rozpor mezi ústavními principy a normativním rámcem společnosti přesáhne určitou mez, rozvíjí se občanský aktivismus, vyvolaný nesouladem mezi principy a zákony, který sice radikálně polarizuje společnost, ale je široce tolerován veřejným míněním. Světový úspěch liberální demokracie jako modelové otevřené společnosti závisel v největší míře na pozitivní roli občanského aktivismu, který směňuje konflikty (i násilné) na informaci, prospívající celé společnosti.

Liberální demokracie zasáhla ale vlna represí a ostrakizací nesouhlasných hlasů (i v akademické obci), jejich otevřenost upadá; hrozí, že politické instituce postavené na argumentaci na „bázi principů“, budou pohlceny mocenskými systémy postavenými na argumentaci na „bázi norem (a přidělených funkcí)“, chráněných policejním a soudním aparátem.

Renesance politických institucí?

Tradiční politické instituce národních států, připomenul jsem už mnohokrát, se ustavují pomocí čtyř „řádotvorných“ praktik: hierarchizací, centralizací, teritorializací (oddělení vlastního území od území cizího) a reprezentací. Všechny čtyři ztratily svou energii: rozdíly nadřízení vs. podřízení, centrum vs. periferie, území vlastní vs. cizí nebo reprezentanti vs. reprezentovaní jsou už dlouho jen zamaskované formy chaosu.

Klíčovou událostí postmoderní demokracie je pak rozpad autority reprezentantů: podmínkou efektivní reprezentace celků byla distance mezi reprezentovanými a jejich reprezentanty, jedni mlčeli a druzí za ně mluvili. Ve společnosti ovládané symetrickými formami komunikace (všichni mluví ke všem) si ale reprezentovaní a reprezentanti neustále skáčou do řeči.

Označme výrazem věk politické metafyziky epochu, kdy politika byla bojem mezi reprezentanty velkých celků, jako byly církve, národy, třídy. Jednotlivci nebo komunity mohli být uznáni za legitimní politické aktéry jen v pevném rámci hierarchicky uspořádaných a centralizovaných institucí, jejichž legitimní reprezentanti zastupovali hledisko rozumu.

Doba politické metafysiky pominula, z krize, kterou konec „starých“ institucí vyvolal, vidím jen dvě východiska.

Prvním je „nastolení logokracie“, jak navrhuji nazvat liberálními elitami „expertně“ řízený pokus o záchranu demokracie před populismem ustavením monopolní moci nad rozdílem názory – fakta ve veřejném prostoru (ve smyslu hesla „každý má právo na svůj názor, ale ne na svá fakta“, ta mají své legální majitele). Důsledkem je redukce politických institucí na pouhé systémy, ovládané slitinou expertní, soudní a policejní moci, která vytlačuje aktivismus inspirovaný rozpory mezi principy a zákony z veřejného prostoru jako dezinformace nebo konspirační teorie destabilizující „celou společnost“; takové hrozby řeší specializovaný subsystém – „experti na krizové situace“.

Druhé východisko se snažím popsat v knize Čas pléthokracie (2022). Komunikační a informační revoluce spolu s rozsáhlou platformizací kultury a politiky přinesla i radikální civilizační zlom: části se staly většími než celky. Díky komunikační revoluci se mohou vymanit ze závislosti na reprezentantech celků, propojit se v uskupení, která nezávisle na aparátech politické reprezentace a „formálních struktur“ (řečeno s Havlem) naplňují smysl politických institucí: hájit soulad norem a principů.

Výrazem pléthokracie (pléthos – řec. množství) označuji toto přeskupování částí všech celků do alternativních uskupení, mimo hranice a dohled reprezentantů „stran a států“, kteří ztrácejí svou privilegovanou roli v prosazování kolektivních cílů. Autorita reprezentantů struktur se rychle vytrácí z politických dějin Západu spolu s kulturně-politickými katechismy, z nichž v minulosti těžili argumenty pro svou zastrašující nadřazenost nad jednotlivci.

Myslet částečné cíle z hlediska celku vyžaduje úsilí, které Hegel nazval „námaha pojmu“. Věk pléthokracie vyžaduje námahu pojmu ale v opačném směru: hledat co nejefektivnější způsoby, jak části mohou být větší (a akceschopnější) než celky.

Jak ale uhájit proces subscendence před všežravým Otesánkem korporátního kapitálu, který části vysvobozené ze starých celků polyká a mění v poslušné „chytré zaměstnance“? Narazí na nějakou „babku s motykou“, jako v Erbenově slavné pohádce, která se nedá a osvobodí i ostatní, které už spolykal?

---

---

DALŠÍ ODKAZY:

---

[VB]