Stručná neokoloniální historie pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN

Pochopení kroků a zdůvodnění územně-koloniálního chování Rady bezpečnosti OSN od roku 1945.

Jednou ze základních zásad Charty OSN je ochrana svrchovaných práv států. Od roku 1945 však pět stálých členů Rady bezpečnosti OSN (Sovětský svaz/Rusko, Francie, Spojené království, USA a Čína) důsledně používá vojenskou sílu, aby toto pojetí narušilo. A přestože akty záboru území jsou stále vzácnější, pokračující vojenská nadvláda umožňuje imperialismu projevovat se dále prostřednictvím ekonomické, politické a kulturní kontroly.

Teorie ospravedlnění systému pomáhá vysvětlit, jak politici a veřejnost obhajují a racionalizují nespravedlivé systémy díky překvapivé schopnosti nalézt logickou a morální souvislost v jakékoli společnosti. Zásadní pro udržení statu quo v mezinárodních vztazích je „přerámcování“ neokoloniálních politik tak, aby posilovaly systémově ospravedlňující narativy, často zdůrazňováním potřeby bránit historické a kulturní vazby a udržovat geopolitickou stabilitu.

Pět členů RB OSN se přirozeně často vzájemně obviňuje z imperialismu a kolonialismu, aby odvedli kritiku od svých vlastních postupů. Prodlužování těchto vztahů v bývalých koloniích nebo sférách vlivu však pouze udržuje závislost, brzdí hospodářský rozvoj a podporuje nestabilitu v důsledku nerovnosti a vykořisťování.

Francie

V reakci na komentáře ruského ministerstva zahraničí z února 2023, které kritizovaly Francii za to, že se k africkým zemím nadále chová „z pozic své koloniální minulosti“, pokáralo francouzské ministerstvo zahraničí RuskoČesky za jeho „neokoloniální politickou angažovanost“ v Africe. Vloni v červnuČesky obvinil francouzský prezident Emmanuel Macron Rusko, že je „jednou z posledních koloniálních imperiálních mocností“, a sice během návštěvy Beninu, bývalé francouzské kolonie, která zažila pokus o převratČesky francouzskými žoldáky naposledy v roce 1977.

Hnutí za nezávislost evropských kolonií výrazně vzrostla během druhé světové války a Paříž v roce 1945 udělila svým, většinou africkým, državám větší autonomiiČesky. Francie si však chtěla většinu svého impéria uchovat a zapletla se do konfliktů o nezávislost v AlžírskuČesky a IndočíněČesky. Sílící veřejné mínění ve Francii, od té doby označované jako „utilitaristický antikolonialismus“Česky, mezitím podporovalo dekolonizaci, protože se domnívalo, že impérium Francii vlastně ekonomicky brzdí, a protože „emancipace koloniálního obyvatelstva byla nevyhnutelná“, jak uvádí francouzský novinář Raymond Cartier.

Francie opustila Indočínu po porážce v roce 1954 a v roce 1960Česky získalo nezávislost 14 bývalých francouzských kolonií. A když v roce 1962 získalo nezávislost i Alžírsko, nezbylo z francouzského impéria téměř nic. Stejně jako ostatní nově nezávislé státy však bylo mnoho bývalých francouzských kolonií nestabilních a zranitelných anebo závislých na francouzské vojenské síle. Francie od 60. let 20. století provedla v Africe desítky vojenských intervencí a převratůČesky ke stabilizaci spřátelených vlád, svržení nepřátelských a na podporu svých zájmů.

Francouzská vojenská dominance dokázala zajistit příznivé podmínky pro francouzské nadnárodní společnosti a preferenční obchodní a měnovéČesky dohody. V poslední době francouzská armáda od roku 2002 soustavně intervenuje v Pobřeží slonoviny, od roku 2013 také v zemích sahelského regionu (zejména v Mali) a od roku 2016 ve Středoafrické republice (SAR). Francií vedeným kampaním významně pomáhají Spojené státyČesky. V roce 2019 Macron v projevuČesky k francouzskému nasazení uvedl, že francouzská armáda tam není „z neokolonialistických, imperialistických nebo ekonomických důvodů. Jsme tam kvůli naší kolektivní bezpečnosti a bezpečnosti regionu“.

Rostoucí protifrancouzské náladyČesky v bývalých koloniích však v posledních letech historickou vojenskou dominanci Paříže podkopávají. Díky užším vztahům mezi Mali a Ruskem stáhla Francie v roce 2022Česky ze země své poslední vojáky, které nahradily síly ruské soukromé vojenské společnosti (PMC). Podobná situace nastala o několik měsíců pozdějiČesky ve Středoafrické republice a v roce 2023 se francouzské jednotky stáhly z Burkiny Faso, přičemž v zemi byly údajně pozoroványČesky ruské spojky PMC.

Frustrace z negativních dopadů přetrvávajícího vlivu Francie v bývalých koloniích byla také přímo spojena s problémy v komunitách přistěhovalcůČesky žijících ve Francii. Smrtelné postřelení severoafrického teenagera policií na předměstí Paříže v červnu 2023 vyvolalo noční nepokoje, přičemž Rusko a Čína kvůli policejnímu zásahu obvinily Francii z autoritářstvíČesky.

Spojené království (UK)

Krátce po ruské invazi na Ukrajinu odsoudil britský premiér Boris Johnson ruského prezidenta za to, že stále věří v „imperiální dobývání“. Podobně jako Francie je však Spojené království často obviňováno z toho, že po desetiletí používalo vojenskou sílu k prosazování britských zájmů ve svém bývalém impériu, včetně dominantní role britských bank a finančních služebČesky a dalších společností.

Jako jediná evropská koloniální mocnost, která nebyla poražena nacistickým Německem, byly britské síly vyslány zajistit IndočínuČesky a IndonésiiČesky dříve, než se tam po druhé světové válce mohly vrátit francouzské a nizozemské síly. Londýn se však brzy zaměřil na ochranu vlastního impéria a vznikajících nezávislých států. Britské síly pomáhaly v letech 1948-1960 potlačit komunistické povstání v MalajsiiČesky, v letech 1952-1960 bojovaly v za mimořádné situace v KeniČesky a zasahovaly v bývalých koloniíchČesky v Africe, na Blízkém východě, v Karibiku a na tichomořských ostrovech.

Kromě toho britské, francouzské a izraelské jednotky v roce 1956 vtrhly do Egypta poté, když egyptská vláda znárodnila Suezský průplav, dokud je diplomatický tlak USA a Sovětského svazu nedonutil ustoupit. Během několika následujících desetiletí byla téměř všem bývalým britským koloniím postupně udělena nezávislost a do roku 1980 se tempo britských vojenských intervencí v zahraničí zpomalilo.

Nicméně válka o Falklandy v roce 1982 vnímání Spojeného království jako upadající imperiální mocnosti poněkud zvrátila. Úspěšná obrana malého a zranitelného obyvatelstva Falklandských ostrovů proti argentinské agresi posílila vnímání Spojeného království jako obránce lidských práv a zastánce práva na sebeurčení. Kromě toho bylo zaměření Británie na námořní sílu „důležité pro sebevidění impéria“, protože námořní síla je často vnímána jako méně hrozivá než pozemní armády. Významní britští politici, jako například bývalý premiér David Cameron, znovu podobně zdůrazňovali závazek Británie chránit ostrovy před argentinským kolonialismemČesky.

V nedávné době britská armáda zasáhla v roce 2000Česky v občanské válce v Sieře Leone a byla také klíčovým partnerem pro války vedené Spojenými státy v Afghánistánu v roce 2001 a v Iráku v roce 2003. A mimo probíhajících oficiálních nasazeníČesky působily britské speciální jednotky v letech 2011-2023 v dalších 11 zemích tajně, jak odhalila zpráva organizace Action Against Armed ViolenceČesky. Přítomnost zbytků britské armády často ztěžuje uzavírání „nového a rovnocenného partnerství“ mezi Británií a bývalými koloniemi, jaké v roce 2012Česky prosazoval bývalý britský ministr zahraničí William Hague.

Domácí vnímání koloniálního dědictví Británie hraje v britské politice a společnosti i nadále rozdělující roli. Winston Churchill, vítěz ankety BBCČesky o 100 největších Britů z roku 2002, byl „uváděn jako obránce ohrožené země/národa/kultury, nikoli jako představitel impéria“. Přesto byla během protirasistických protestů ve Velké Británii v roce 2020Česky socha bývalého premiéra zakryta, aby ji protestující nepoškodili. V přesvědčení, že jde o představitele krutosti britského kolonialismu, ukazuje zakrytí Churchillovy sochy kontrastní a vyvíjející se domácí názory na britský imperialismus.

Sovětský svaz / Rusko

Po roce 1945 byla po celém východním bloku rozmístěna sovětská vojska, aby odstrašila NATO a potlačila disent. Bylo schváleno několik vojenských operací na podporu komunistických vlád proti „kontrarevolučním“ demonstrantům ve východním Německu (1953Česky), Maďarsku (1956Česky) a Československu (1968Česky). Sovětské síly se také účastnily desetiletého konfliktu na podporu afghánské vlády v letech 1979-1989Česky.

V AsiiČesky, AfriceČesky a Latinské AmericeČesky se však Sovětský svaz prezentoval jako vedoucí antikoloniální síla. Hlásal ideologickou povinnost finančně, politicky a vojensky podporovat četná hnutí a vlády podporující nezávislost a komunismus a spojoval tyto snahy s konfrontací s koloniálním Západem.

Rozpad Sovětského svazu donutil Moskvu soustředit se na udržení ruského vlivu v bývalých sovětských státech. Ani dnes však mnoho RusůČesky nepovažuje Sovětský svaz a Ruské impérium za impéria, neboť Rusové trvajíČesky na tom, že na rozdíl od Britů nebo Francouzů žili po boku svých kolonizovaných poddaných v rámci „přátelství národů“Česky. Tento sentiment je hnací silou většiny rétoriky, která obhajuje přetrvávající nadvládu Ruska v některých částech bývalého Sovětského svazu.

V předvečer invaze na Ukrajinu v únoru 2022 ruský prezident Vladimir Putin znovu zpochybnil ukrajinskou státnostČesky. Ukrajina, stejně jako další bývalé sovětské státyČesky, byla ruskými politiky často označována za umělý výtvor. Vedle nutnosti použít vojenskou síluČesky k ochraně rusky mluvících a ruských občanů, ospravedlňují ruští představitelé od počátku 90. let minulého století konflikt a využívání křehkých postsovětských hranic v separatistických oblastech GruzieČesky, MoldavskaČesky a Arménie/AzerbájdžánuČesky.

Rusko se rovněž snažilo udržet závislost bývalých sovětských států na své vojenské síle. Závislost kazašské vlády na Ruskem vedené vojenské alianci Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) se jasně projevila při zásahu CSTO během protestů v lednu 2022Česky. Významní ruští politici jako Sergej Lavrov neustále srovnávají CSTO s NATOČesky, ale s výjimkou Běloruska ukázala nedostatečná podpora členských států CSTO Rusku ve válce s Ukrajinou její meze.

Ruská armáda působí od roku 2011 také v Sýrii, zatímco desítky ruských soukromých vojenských společností v posledním desetiletí zvýšily počet operací po celé AfriceČesky. Kreml tyto konflikty, stejně jako ruskou válkuČesky na Ukrajině, stále více spojuje s posilováním tradiční role Moskvy jako antikoloniální mocnosti. Rusko od začátku války provádělo významné osvětové akce v AfriceČesky a na každoročním petrohradském ekonomickém fóru prohlásil v roce 2023 Putin, že „ošklivý neokolonialismus“Česky v mezinárodních vztazích skončí v důsledku jeho války.

Kreml věří, že zesílením kritiky dominance „zlaté miliardy“Česky Západu ve světových záležitostech dokáže otupit zahraniční i domácí kritiku své války na Ukrajině i svého přístupu k dalším postsovětským státům.

USA

USA, které se zrodily z protikoloniálního boje, se přirozeně obávaly, aby nebyly vnímány jako koloniální mocnost. Američtí prezidenti, zejména John F. KennedyČesky, vyjádřili po druhé světové válce podporu dekolonizaci. Protože však „antikomunismus předcházel antikolonialismu“Česky, Washington často podporoval neokoloniální praktiky evropských mocností, aby zabránil šíření sovětského vlivu a zajistil západní zájmy.

USA byly také kritizovány za své vlastní imperiální chování vůči Latinské Americe od roku 1823, kdy byla poprvé vyhlášena Monroeova doktrína. Názor Spojených států, že mají zvláštní právo zasahovat v Americe, zesílil během studené války, kdy se Washington začal obávat komunismu. Americké vojenské síly zasáhly v Guatemale v roce 1954Česky, na Kubě v roce 1961Česky, v Dominikánské republice v roce 1965Česky, v Grenadě v roce 1983Česky a v Panamě v roce 1989Česky, aby prosadily politickou vůli Washingtonu.

Americká válka proti drogám, zahájená v roce 1969, rovněž destabilizovala velkou část Latinské AmerikyČesky, zatímco další případy skrytého podporování nestabilityČesky zabránily vzniku silných suverénních států v regionu.

Mezi hlavní zahraniční konflikty, kterých se od roku 1945 americké síly účastnily, patří válka v Koreji (1953-1953), válka ve Vietnamu (1955-1975), válka v Perském zálivu (1991), intervence v jugoslávských válkách (1995,1999) a válka proti terorismu (2001-současnost). Americké síly rovněž zasahovaly na Haiti v letech v letech 1994-1995Česky během operace „Uphold Democracy“ a znovu v roce 2004Česky, přičemž vedly mezinárodní intervence v Libyi (2011) a Sýrii (2014). Tyto intervence byly často kritizovány za šíření nestability a podvracení místních institucí.

Přesto se globální vojenská přítomnost Spojených států nadále zvyšuje. Od roku 2007Česky Velitelství Spojených států pro Afriku (AFRICOM) rozšiřuje vojenskou přítomnost USA v Africe a dnes je v 80 zemích rozmístěno 750 známých vojenských základenČesky. Odhaduje se, že americké síly pro speciální operace mezitím působí ve 154 zemíchČesky. Globální vojenská přítomnost USA poskytuje Washingtonu také značnou kontrolu nad dopravními trasami, přičemž americké námořnictvo běžně zabavuje loděČesky porušující obchodní omezení.

Američtí představitelé se nadále opírají o historii země jako bývalé britské kolonie, aby zdůraznili solidaritu s ostatními zeměmi a vyzývali je k těsnější spolupráci. Například v roce 2013Česky prohlásil americký ministr zahraničí John Kerry, že Monroeova doktrína, která umožňovala USA „zasahovat a bránit vlivu evropských mocností v Latinské Americe“, skončila. A v projevu z brífinkové místnosti Bílého domu v roce 2023, kterým byl vyhlášen začátek měsíce karibsko-amerických dějin, prezident Biden poznamenalČesky, že USA a karibské země spojují společné hodnoty a společná historie „překonávání jha kolonialismu“.

Vnitřní rozpory ohledně role WashingtonuČesky ve světových záležitostech však zvýšily volání po návratu USA k jejich dřívější izolacionalistické zahraniční politice. To sice nestačí k tomu, aby se USA stáhly z globální scény, ale v posledních letech to pomohlo zabránit americké armádě angažovat se v nových velkých konfliktech.

Čína

Ukončení čínské občanské války v roce 1949 znamenalo konec „století ponížení“Česky Číny ze strany evropských mocností, USA a Japonska. Vítězství Komunistické strany Číny (KS Číny) umožnilo Pekingu upevnit moc a zaměřit se na rozšíření čínských hranic. To zahrnovalo zahájení „mírového osvobození“ Sin-ťianguČesky v roce 1949 a TibetuČesky v roce 1950, čímž se tyto oblasti postupně dostaly pod kontrolu Číny – ačkoli získala Čína místo Tchaj-wanu v OSN až v roce 1971.

Historie vykořisťování Číny cizími mocnostmi byla Pekingem často zmiňovánaČesky, aby se zvýšila solidarita s alšími zeměmi trpícími západním imperialismem. Klíčem k tomuto poselství byly boje proti silám vedeným Spojenými státyČesky v korejské válce v rámci „Velkého hnutí odporu proti Americe a pomoci Koreji“Česky a odporu proti širšímu západnímu neokolonialismu, zatímco se čínské síly zapojily také do pohraničních střetů se Sovětským svazemČesky, když se v 60. letech 20. století zhoršily vztahy mezi Moskvou a Pekingem.

Čínské síly se však zapojily i do střetů s bývalými evropskými koloniemi. Patří sem konfrontace s IndiíČesky, stejně jako rozsáhlá invaze Číny do severního Vietnamu v roce 1979Česky. Během měsíc trvající operace byly na obou stranách zaznamenány desetitisíce obětí, přičemž pokračující pohraniční střety mezi čínskými a vietnamskými silami trvaly až do normalizace vztahů v roce 1991.

Od roku 2003 čínští představitelé místo toho kladou velký důraz na „mírový vzestup“Česky Číny, díky němuž země drasticky zvýšila svou moc ve světovém dění, aniž by se musela uchýlit k vojenské síle. Přestože se rozsáhlé čínské vojenské operace neuskutečnily, Čína v posledním desetiletí rychle zvýšilaČesky výstavbu přístavů, leteckých základen a dalších vojenských zařízení, aby si vynutila územní kontrolu nad Jihočínským mořem, a to na úkor několika zemí jihovýchodní Asie. Čínský prezident Si Ťin-pching tento vývoj zdůvodnilČesky tím, že ostrovy „jsou čínským územím od pradávna“.

Rozsáhlé čínské námořní milice a civilní flotily pro dálkový rybolovČesky (DWF) byly rovněž obviňovány z prosazování čínských územních nároků na moři a zároveň ze stírání hranic mezi civilní a vojenskou silou. Kromě toho existují také obavy, že rostoucí ekonomická a vojenská síla Číny bude stačit k tomu, aby donutila země ve Střední Asii přijmout čínský postojČesky k různým územním sporům.

Ačkoli se Čína v tomto století vyhnula velkým vojenským operacím, využívá své rostoucí ekonomické a vojenské síly k nátlaku na ostatní země, aby akceptovaly její územní nároky. Aby se čínští představitelé vyrovnali s kritikou, obrátili svou pozornost na pokračující a historický imperialismus Západu. V návaznosti na britskou kritiku postupu Číny při prodemokratických protestech v roce 2019 Čína kritizovala Spojené království za jednání v „koloniálním smýšlení“ a v roce 2021 na podporu Argentiny obvinila Spojené království z praktikování kolonialismu na FalklandáchČesky. Tato tvrzení pomáhají udržovat domácí podporu pro čínskou politiku, pomáhají zvyšovat solidaritu mezi dalšími zeměmi, které trpí západním imperialismem, a staví čínské geopolitické soupeře do defenzivy.

Závěry

Je pravda, že americká armáda poskytuje mnoha zemím nezbytné bezpečnostní odstrašení a osvědčila se také jako nezbytná při reakci na přírodní katastrofy a jiné mimořádné události. Stejně jako u jiných velmocí však bylo použití americké vojenské síly od roku 1945 soustavně zneužíváno. Historické dědictví západního imperialismu a intervencionismu pomáhá vysvětlit, proč dnes výzvy Západu ke globální solidaritě s Ukrajinou často narážejí na hluché ušiČesky

Některé důsledky války na Ukrajině, včetně rostoucích cen energií a potravin, navíc nejvíce pociťujíČesky chudší země, zatímco rostoucí dominanceČesky západních firem v klíčových ukrajinských hospodářských odvětvích komunikaci Západu ohledně Ukrajiny rovněž dále podkopává.

Poctivá odpovědnost velmocí za historické i pokračující vykořisťování slabších zemí je stále vzácná. Veřejné, vládou financované iniciativy, jako je například výstava U. S. Imperial Visions and RevisionsČesky v National Portrait Gallery ve Washingtonu, však počátky a zdůvodnění budování impéria USA dokumentují a jsou důležitým krokem k řešení minulých i současných pochybení, jak to předpokládala Charta OSN z roku 1945. Mezitím francouzský prezident Macron v roce 2018Česky zadal vypracování zprávy, která zjistila, že „přibližně 90 až 95 % afrického kulturního dědictví“ se nachází v zahraničí, což v roce 2020 přimělo francouzský parlament schválit zákon umožňující navracení těchto artefaktů.

Podpora skutečné historie a odpovědnosti může také odstranit překážky pro nezištnější pomoc slabším zemím ze strany velmocí. Tento přístup by mohl vybízet k větší spolupráci a pozitivním dopadům než nákladné vojenské intervence a posloužil by také jako příklad pro slabší státy, které se potýkají s vlastním dědictvím násilí, vykořisťování a potlačování.

—
Článek byl vytvořen ve spolupráci se společností Globetrotter.
John P. Ruehl je australsko-americký novinář žijící ve Washingtonu, D.C. Je redaktorem časopisu Strategic Policy a přispívá do několika dalších publikací o zahraničních záležitostech.
Jeho kniha Budget Superpower: How Russia Challenges the West With an Economy Smaller Than Texas (Rozpočtová supervelmoc: Jak Rusko vyzývá Západ s ekonomikou menší než Texas) vyšla v prosinci 2022.
ZNetwork je financován výhradně díky štědrosti svých čtenářů.