Střední Asie je hlavním bojištěm nové velké hry

Samarkand, Uzbekistán – Historický Heartland[1] neboli Střední Eurasie – již je a bude hlavním bojištěm nové velké hry mezi Spojenými státy a strategickým partnerstvím Číny a Ruska.

Původní Velká hra proti sobě koncem 19. století postavila britské a ruské impérium a ve skutečnosti nikdy nezmizela: pouze metastázovala v dohodě USA-Velká Británie versus SSSR a následně USA-EU versus Rusko.

Podle Mackinderem navržené geopolitické hry koncipované imperiální Británií již v roce 1904 je The Heartland příslovečnou „vyhybkou dějin“ a jeho znovu oživená historická role v 21. století je stejně relevantní jako před staletími: je klíčovým motorem vznikající multipolarity.

Není tedy divu, že v Heartlandu/střední Eurasii působí všechny hlavní mocnosti: Čína, Rusko, USA, EU, Indie, Írán, Turecko a v menší míře i Japonsko.
Čtyři z pěti středoasijských „stánů“ jsou plnoprávnými členy Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO):
– Kazachstán,
– Uzbekistán,
– Kyrgyzstán a
– Tádžikistán.

A některé z nich, jako například Kazachstán, se možná brzy stanou členy BRICS+.

Klíčový přímý geopolitický střet o vliv v celém Heartlandu staví USA proti Rusku a Číně na nesčetných politických, ekonomických a finančních frontách.

Imperiální modus operandi upřednostňuje – jak jinak – hrozby a ultimáta. Před pouhými čtyřmi měsíci objížděli Heartland američtí emisaři z ministerstva zahraničí, ministerstva financí a Úřadu pro kontrolu zahraničních věcí (OFAC) s celým balíkem „dárků“, jako jsou zjevné nebo chabě maskované hrozby. Klíčové poselství: pokud budete Rusku jakkoli „pomáhat“ nebo s ním dokonce obchodovat, budou na vás uvaleny sekundární sankce.

Neformální rozhovory s podnikateli v uzbeckém Samarkandu a Bucharu a kontakty v Kazachstánu odhalují určitý vzorec: Zdá se, že si všichni uvědomují, že Američané se budou snažit udržet Heartland/střední Asii na mušce.

Králové starověkých hedvábných cest

V celém Heartlandu lze stěží najít vhodnější místo pro pozorování současné hry o moc než Samarkand, legendární „Řím Východu“. Nacházíme se zde v srdci starověké Sogdiany – historické obchodní křižovatce mezi Čínou, Indií, Parthií a Persií, nesmírně důležitém uzlu kulturních trendů Východu a Západu, zoroastrismu a před/poislámských vektorů.

Od 4. do 8. století to byli právě Sogdijci, kdo si monopolizoval karavanový obchod mezi východní, střední a západní Asií, přepravovali hedvábí, bavlnu, zlato, stříbro, měď, zbraně, aromatické látky, kožešiny, koberce, oblečení, keramiku, sklo, porcelán, ozdoby, polodrahokamy, zrcadla. Lstiví sogdijští obchodníci vyžívali ochrany kočovných dynastií, aby upevnili obchod mezi Čínou a Byzancí.

Meritokratická čínská elita, která uvažuje v horizontech velmi dlouhých historických cyklů, si je všeho výše uvedeného velmi dobře vědoma: to je hlavní hnací silou koncepce Nové hedvábné stezky, oficiálně známé jako BRI (Belt and Road Initiative), jak ji před téměř deseti lety vyhlásil prezident Si Ťin-pching v kazašské Astaně. Peking plánuje obnovit spojení se svými západními sousedy jako nezbytnou cestu k většímu celoevropskému obchodu a propojení.

Pokud jde o vztahy s Heartlandem, Peking a Moskva se vzájemně doplňují – vždy na principu strategické spolupráce. Obě země se od roku 1998 podílejí na regionální bezpečnostní a hospodářské spolupráci se Střední Asií. ŠOS, která byla založena v roce 2001, je reálným produktem společné rusko-čínské strategie a zároveň platformou pro nepřetržitý dialog s Heartlandem.

To, jak na ni reagují různé středoasijské „stány“, je otázkou na více úrovních. Například Tádžikistán, hospodářsky křehký a jako poskytovatel levné pracovní síly silně závislý na ruském trhu, oficiálně udržuje politiku „otevřených dveří“ pro všechny druhy spolupráce, včetně spolupráce se Západem.

Kazachstán a USA založily Radu strategického partnerství (naposledy se sešla koncem loňského roku). Uzbekistán a USA mají „dialog o strategickém partnerství“, zřízený koncem roku 2021. Americká obchodní přítomnost je v Taškentu velmi viditelná prostřednictvím impozantního obchodního centra, nemluvě o Coca-Cole a Pepsi v každém uzbeckém vesnickém obchodu.

EU se snaží držet krok, zejména v Kazachstánu, kde více než 30 % zahraničního obchodu (39 miliard dolarů) a investic (12,5 miliardy dolarů) pochází z Evropy. Uzbecký prezident Šavkat Mirzijojev – nesmírně populární díky tomu, že před pěti lety zemi otevřel – získal při své návštěvě Německa před třemi měsíci obchodní dohody v hodnotě 9 miliard dolarů.

Od zahájení čínské iniciativy BRI před deseti lety investovala EU v celé oblasti Heartlandu přibližně 120 miliard dolarů, což není špatné (40 % celkových zahraničních investic), ale stále je to méně než čínský podíl.

Co má Turecko skutečně za lubem?

Pozornost impéria se v Heartlandu předvídatelně soustřeďuje na Kazachstán, a to kvůli jeho obrovským zásobám ropy a zemního plynu. Americko-kazachstánský obchod představuje 86 procent veškerého amerického obchodu se Střední Asií, který v loňském roce činil nevýrazných 3,8 miliardy dolarů. Srovnejte toto číslo s pouhými 7 procenty obchodu USA s Uzbekistánem.

Lze tvrdit, že většina z těchto čtyř středoasijských „stánů“ v ŠOS praktikuje „mnohostrannou diplomacii“ a snaží se nepřivolat na sebe nežádoucí imperiální hněv. Kazachstán se zase snaží o „vyváženou diplomacii“: ta je součástí jeho Koncepce zahraniční politiky na období 2014-2020.

V jistém smyslu vyjadřuje nové motto Astany určitou kontinuitu s předchozím mottem, „mnohostrannou diplomacií“, zavedeným během téměř tří desetiletí vlády bývalého prezidenta Nursultana Nazarbajeva. Kazachstán je pod vedením prezidenta Kasyma-Jomarta Tokajeva členem ŠOS, Euroasijské hospodářské unie (EAEU) a BRI, ale zároveň musí být nepřetržitě ve střehu před imperiálními machinacemi. Koneckonců to byla Moskva a rychlý zásah Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO) pod ruským vedením, který Tokajeva zachránil před pokusem o barevnou revoluci na počátku roku 2022.

Číňané zase investují do kolektivního přístupu, který se upevnil například na tak významných setkáních, jako byl čínsko-středoasijský summit 5+1, který se konal teprve před třemi měsíci.

Pak je tu mimořádně kuriózní případ Organizace turkických států (OTS), dříve Turkické rady, která sdružuje Turecko, Ázerbájdžán a tři středoasijské „stány“, Kazachstán, Uzbekistán a Kyrgyzstán.

Zastřešujícím cílem OTS je „podporovat komplexní spolupráci mezi turkicky mluvícími státy“. V praxi toho v celém Heartlandu není moc vidět, kromě občasných billboardů propagujících turecké výrobky. Návštěva sekretariátu v Istanbulu na jaře 2022 nepřinesla zrovna solidní odpovědi, kromě vágních zmínek o „projektech v oblasti hospodářství, kultury, vzdělávání, dopravy“ a, což je podstatnější, „cel“.

Loni v listopadu v Samarkandu podepsala OTS dohodu „o zřízení zjednodušeného celního koridoru“. Je příliš brzy, než aby se dalo říci, zda by to mohlo podnítit vznik jakési miniaturní turecké Hedvábné stezky napříč Heartlandem.

Přesto je poučné sledovat, s čím mohou přijít příště. Jejich charta privileguje „vypracovávání společných stanovisek k zahraničněpolitickým otázkám“, „koordinaci akcí v boji proti mezinárodnímu terorismu, separatismu, extremismu a přeshraniční kriminalitě“ a vytváření „příznivých podmínek pro obchod a investice“.

Turkmenistán – svérázný středoasijský „stát“, který vehementně trvá na své absolutní geopolitické neutralitě – je shodou okolností pozorovatelským státem OTS. Stejně pozoruhodné je i Centrum nomádských civilizací se sídlem v hlavním městě Kyrgyzstánu Biškeku.

Řešení záhady Rusko – Heartland

Ze západních sankcí proti Rusku nakonec poměrně dost hráčů z Heartlandu profitovalo. Protože ekonomiky Střední Asie jsou úzce propojeny s Ruskem, vývoz prudce vzrostl – mimochodem stejně jako dovoz z Evropy.

Do Heartlandu přesídlilo po odchodu z Ruska poměrně dost společností z EU – a tomu odpovídal i proces nákupu ruských aktiv vybranými středoasijskými magnáty. Současně se kvůli mobilizačním opatřením ruských vojsk přestěhovaly do Heartlandu pravděpodobně desítky tisíc relativně bohatých Rusů, zatímco další spousta středoasijských pracovníků našla nová pracovní místa, zejména v Moskvě a Petrohradě.

Například v loňském roce vyletěly převody peněz do Uzbekistánu na závratných 16,9 miliardy dolarů: 85 procent z toho (asi 14,5 miliardy dolarů) pocházelo od pracujících v Rusku. Podle Evropské banky pro obnovu a rozvoj poroste ekonomika v celém Heartlandu v roce 2023 o zdravých 5,2 % a v roce 2024 o 5,4 %.

Tento ekonomický impuls je v Samarkandu jasně patrný: Město je dnes obrovským staveništěm – a restaurátorským centrem. Všude vyrůstají bezvadné nové široké bulváry se svěží zelení, květinami, fontánami a širokými chodníky, lesknoucí se čistotou. Žádní tuláci, bezdomovci ani feťáci. Návštěvníci z upadajících západních metropolí jsou naprosto ohromeni.

V Taškentu uzbecká vláda buduje obrovské, ohromující Centrum islámské civilizace, silně zaměřené na celoevropský obchod.

Není pochyb o tom, že klíčovým geopolitickým vektorem v celém Heartlandu je vztah s Ruskem. Ruština zůstává lingua franca ve všech oblastech života.

Začněme Kazachstánem, který s Ruskem sdílí obrovskou 7 500 km dlouhou hranici (přesto zde nejsou žádné hraniční spory). Ještě v dobách SSSR se pět středoasijských „stánů“ ve skutečnosti označovalo jako „Střední Asie a Kazachstán“, protože velká část Kazachstánu leží na jihu západní Sibiře a v blízkosti Evropy. Kazachstán sám sebe považuje za kvintesenci Eurasie – není divu, že od Nazarbajevových let Astana upřednostňuje euroasijskou integraci.

Loni na Petrohradském ekonomickém fóru Tokajev osobně sdělil ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi, že Astana neuzná nezávislost Doněcké a Luganské lidové republiky. Kazašští diplomaté neustále zdůrazňují, že si nemohou dovolit mít zemi jako bránu k obcházení západních sankcí – ačkoli ve stínu se tak v mnoha případech děje.

Kyrgyzstán zase zrušil společné vojenské cvičení CSTO „Silné bratrství-2022“ naplánované na říjen loňského roku – stojí za zmínku, že problémem v tomto případě nebylo Rusko, ale hraniční problém s Tádžikistánem.

Putin navrhl vytvoření rusko-kazachstánsko-uzbecké plynové unie. Za současného stavu se dosud nic nestalo a možná ani nestane.

To vše je třeba považovat za drobné neúspěchy. V loňském roce Putin poprvé po dlouhé době navštívil všech pět středoasijských „stánů“. Zrcadlově s Čínou uspořádali také poprvé summit 5+1. Ruští diplomaté a podnikatelé jezdí po silnicích v srdci země na plný úvazek. A nezapomínejme, že prezidenti všech pěti středoasijských „stánů“ se sami zúčastnili přehlídky na Rudém náměstí v Moskvě na Den vítězství v květnu loňského roku.

Ruská diplomacie ví vše o velké imperiální posedlosti vymanit středoasijské „stány“ z ruského vlivu.

To dalece přesahuje oficiální americkou Středoasijskou strategii 2019-2025 – a po ponížení USA v Afghánistánu a chystaném ponížení NATO na Ukrajině dosáhlo stavu hysterie.

Pokud jde o klíčovou energetickou oblast, málokdo si dnes vzpomene, že plynovod Turkmenistán-Afghánistán-Pákistán-Indie (TAPI), později zredukovaný na TAP (Indie se stáhla), byl prioritou americké (kurzíva moje) Nové hedvábné stezky, vymyšlené na ministerstvu zahraničí a prodávané tehdejší ministryní zahraničí Hillary Clinton v roce 2011.

Nic praktického se s tímto holubem na střeše[2] nestalo. Co se však Američanům nedávno podařilo, bylo zmařit rozvoj konkurenčního projektu, íránsko-pákistánského (IP) plynovodu, tím, že donutili Islámábád k jeho zrušení, a to v důsledku právního skandálu, jehož cílem bylo odstranit bývalého premiéra Imrana Chána z pákistánského politického života.

Přesto příběh TAPI-IP Pipelineistán zdaleka nekončí. Poté, když se Afghánistán vymanil z americké okupace, má ruský Gazprom, stejně jako čínské firmy, velký zájem podílet se na výstavbě TAPI: Plynovod by byl strategickým uzlem BRI, navazujícím na čínsko-pákistánský hospodářský koridor (CPEC) na křižovatce mezi střední a jižní Asií.

„Cizí“ kolektivní západ

Jakkoli je Rusko – a nadále bude – v celém Heartlandu známou veličinou, čínský model je nepřekonatelný jako příklad udržitelného rozvoje, který může inspirovat řadu domácích středoasijských řešení.

Co naproti tomu může nabídnout impérium? Stručně řečeno: Rozděl a panuj prostřednictvím svých lokálních teroristických přisluhovačů, jako je ISIS-Chorasan, instrumentalizovaných k podněcování politické destabilizace v nejslabších středoasijských uzlech, například od Ferganského údolí po afghánsko-tádžickou hranici.

O četných výzvách, jimž Heartland čelí, se podrobně hovořilo na setkáních, jako je Valdajská středoasijská konferenceČesky.

Expert Valdajského klubu Rustam ChajdarovČesky možná vytvořil nejstručnější hodnocení vztahů mezi Západem a Heartlandem:

Kolektivní Západ je nám cizí jak z hlediska kultury, tak z hlediska světonázoru. Neexistuje jediný jev nebo událost či prvek moderní kultury, který by mohl sloužit jako základ pro vztahy a sbližování mezi USA a Evropskou unií na jedné straně a Střední Asií na straně druhé. Američané a Evropané nemají představu o kultuře a mentalitě či tradicích národů Střední Asie, takže s námi nemohli a nemohou komunikovat. Střední Asie nevnímá ekonomickou prosperitu ve spojení s liberální demokracií Západu, která je pro země tohoto regionu v podstatě cizím pojmem.

Vzhledem k tomuto scénáři a v kontextu Nové velké hry, která rozehrává se každým dnem, není divu, že některé diplomatické kruhy Heartlandu mají velký zájem na užším začlenění Střední Asie do BRICS+. O tom se jistě bude jednat na summitu BRICS v Jihoafrické republice příští týden.

Strategická formule zní: Rusko + Střední Asie + Jižní Asie + Afrika + Latinská Amerika – další případ integrace „globálního glóbu“ (řečeno s Lukašenkem). Vše může začít tím, že se Kazachstán stane první zemí Heartlandu přijatou za člena BRICS+.

Poté se celý svět stane jevištěm pro znovuoživený Návrat Heartlandu v dopravě, logistice, energetice, obchodu, výrobě, investicích, infotech, kultuře a – v neposlední řadě v duchu Hedvábných cest, starých i nových – ve „směně mezi lidmi“.

—
[1] Heartland, nazývaný také Pivot Area / oblast obratu / klíčová oblast, vnitrozemská oblast střední Eurasie, jejíž ovládnutí považoval sir Halford J. MackinderČesky na počátku 20. století za klíč ke světové nadvládě v době upadajícího významu tradičně neporazitelné námořní velmoci.

[2] V originále „pie in the sky“ : Fantaskní představa; směšný koncept; iluzorní příslib kýženého výsledku, který se pravděpodobně nestane.