Steve Bannon povolal svou „armádu“ do boje – bez ohledu na to, kdo v listopadu vyhraje
V některých chvílích se Washington stále jeví jako to, čím býval – ospalé jižanské město. Celé generace nejmocnějších lidí na světě trávily ve Washingtonu dny, kdy si stěžovaly, že město je zaostalé. Ale skromná pozice Washingtonu v naší konstelaci velkých měst byla vždy součástí jeho kouzla, dobře se hodila k naší rozlehlé kontinentální republice. Americká moc nemá žádné centrum, nebo spíše má centra všude možně – v New YorkuČesky pro finance, v HoustonuČesky pro energetiku, v nízko položených centrech Menlo Park a AthertonČesky v Kalifornii pro technologieČesky, až po elitní školy v Nové Anglii, kde se naši písaři a aristokraté vzdělávají v řízení subsystémů, které udržují americký projekt v chodu. Amerika, jak se nyní mnozí z nejmocnějších lidí na světě obávají, si najednou může připadat jako Římská říše, která vstupuje do věku chaosu a úpadku. Amerika však nikdy žádný Řím neměla.
Oblast Washingtonu od konce studené války nesmírně vzrostla co do počtu obyvatel, bohatství a významu. Její nové postavení hlavního města volně utrácejícího a nezpochybnitelného globálního hegemona učinilo z regionu jednu z nejbohatších metropolitních oblastí na světě. Washington se nyní dokonce může pochlubit infrastrukturou odpovídající jeho postavení administrativního centra impéria, jak se nyní často říká mezi politickými elitami – takovou, která závisí na tocích peněz a informací stejně jako na hrubé vojenské síle. Shluk kabelů a datových center v severní Virginii nyní přivádí drtivou většinu globálního internetového provozu přes nenápadná předměstí, jako je Tyson’s Corner, kde mohou komunikaci pohodlně monitorovat odborníci z Národního bezpečnostního úřadu. Letos v červenci se však Washington cítil jen stěží připraven hostit takovou událost, jakou byl summit k 75. výročí založení NATO (9. 7. až 11. 7. 2024).Česky
Město bylo v zajetí dvou druhů veder. Prvním byla kletba bezvětří, vlhkost a stostupňové denní teploty (100° Fahrenheita = 37,8° Celsia), které činily i krátkou procházku mučivou. Druhým bylo horko, které brzy propukne, aby se tento měsíc stal měsícem, na který se bude možná vzpomínat jako na nejdramatičtější a nejdůslednější v naší novodobé politické historii. Ale zprávy o tom, že jeden prezident byl téměř zavražděnČesky a druhý možná odstoupil z volebního kláníČesky, byly jen nejviditelnějšími otřesy geologického posunu, který narušoval systém udržovaný „nejúspěšnější aliancí v dějinách“, jak to popsal ostřílený norský generální tajemník NATO.
Když Rusko v únoru 2022 napadloČesky Ukrajinu, představitelé NATO stáli téměř v naprosté shodě a tvrdili, že aparát vedený Američany, který Washingtonu zajistil nové bohatství a význam, čelí existenčnímu riziku. Byla to „velká bitva o svobodu“, řekl prezident Joe Biden. „Bitva mezi demokracií a autokracií, mezi svobodou a represí, mezi řádem založeným na pravidlech a řádem řízeným hrubou silou.“ Tématem letošního setkání byla jednota, která se postavila výzvě ohrožující schopnost Ameriky určovat pravidla, jimiž se řídí bezpečnost a stabilita na celém světě. Ale jen kousek od summitu se v hotelu Capital Hilton – kde na konferenci o národním konzervatismu (NatCon) hovořili povstalci a kritici tohoto systému – odehrávala surrealistická „rozdělená obrazovka DC“, jak ji popsal jeden z reportérů serveru Politico. Módním slovem zahraniční politiky byla multipolarita – suchopárně znějící termín, který však naznačuje epochální posun od světa, v němž Amerika a její spojenci mohou kontrolovat prakticky všechny finanční, vojenské a technologické struktury.
Politici ve Washingtonu vzhlíželi k Číně a hovořili v termínech blížících se panice o tom, jak nepřipravená je Amerika na novou éru konfliktu velmocí. Ukrajinské jednotky budou mít na části donbaské fronty brzy převahu pět ku jedné. Když se na Andrewsovu leteckou základnu začali sjíždět vedoucí představitelé a delegace 32 členských zemí, rostla hrůza z toho, že se polovina amerických voličů staví do řady za hnutí America-firstČesky, které tuto multipolární vizi přijalo jako vizi, která bude prospěšná pro obyčejné Američany doma, i kdybychom kvůli ní ztratili svou ohromující moc v zahraničí. Na periferii impéria už zuřila válka. Naléhavější však byla obava, že by Amerika mohla mít brzy vládu vedenou lidmi, kteří ji chtějí rozložit zevnitř. „Jednota, odhodlání, cílevědomost, všechny ty dobré věci,“ řekl mi jeden vysoce postavený evropský delegát v soukromí. „To je to, co se má předvádět. Ale nad celou věcí samozřejmě visí obrovský otazník, co se stane v listopadu.“
Večer před začátkem summitu jsem si dal skleničku v Old Ebbitt Grill, na dohled od Bílého domu, s přítelem, který pracuje pro dodavatele obranných zařízení. „Připadá mi to šílené,“ řekla, čímž myslela zběsilou náladu, která město dusí. „Všichni jsou tak naštvaní, že to vypadá, že jim každou chvíli rupne v bedně.“ Nebyla to však jen nálada. Byla to reakce na velmi reálnou možnost, že by mohl přijít šok pro celý světový řád. „Myslím, že lidé si plně neuvědomují, že instituce doslova nemohly fungovat,“ řekl mi později Ben Rhodes, který byl nejdůležitějším poradcem prezidenta Baracka Obamy pro zahraniční politiku. Podle něj je svět „na dvou třetinách cesty k nové světové válce“. Ale šok by mohl přijít i bez toho. „Skupina G20, MMF, Světová banka, NATO – to není tak, že by USA byly největším podílníkem,“ pokračoval. „Jsou to doslova přívěsky Spojených států a našich zájmů a našeho systému. Když se chováme jako narušitel našeho vlastního impéria, systém se zcela vyřadí z rovnováhy.“
***
To je to, co populismusČesky, přicházející zleva nebo zprava, skutečně znamená. Je to, když se voliči mohou vyjádřit k tématům, která politici a političtí experti rádi drží mimo oblast veřejné debaty.
Může to znít jako prostá demokracie, ale v praxi tak demokracie v jádru amerického systému, od Francie přes Japonsko až po tu naši, ve skutečnosti nefungují. Politici, podnikatelští titáni a šéfové think-tanků, kteří v těchto demokraciích určují politiku, mají tendenci se do jisté míry oprávněně obávat, že pokud se voliči budou příliš vyjadřovat ke státnickým záležitostem, uvrhnou celou společnost do chaosu.
První velké narušení této éry přišlo v roce 2016, v roce hlasování o brexitu, kdy britský premiér David Cameron vypsal referendum o členství Británie v Evropské unii, přesvědčen, že strana reprezentující integraci, globální a propojenou budoucnost, pokrok jako takový, snadno zvítězí. Doufal, že se mu podaří urovnat vnitřní konflikt ve své Konzervativní straně mezi technokratickými liberály, jako je on sám, a křídlem tradicionalistických donů a nacionalistických zadáků. Místo toho prohrál a odstoupil.
Brexit přinesl postavení bývalému obchodníkovi jménem Nigel FarageČesky, který byl do té doby vůdcem okrajové Strany nezávislosti Spojeného království a zastával převážně symbolickou roli poslance Evropského parlamentu, který chtěl zrušit. „Když jsem sem před 17 lety přišel… všichni jste se mi smáli,“ řekl po hlasování rozjařenému davu kolegů poslanců EU. „Teď už se mi nesmějete, že ne?“ dodal.
Farage je blízkým přítelem Stephena K. Bannona – jediného člověka, který se nejvíce zasloužil o to, že tyto velké systémové otázky byly vrženy do víru západní veřejné debaty. Když jsem se dostal na summit NATO, Bannon právě zamířil do výkonu čtyřměsíčního trestu federálního vězení za pohrdání Kongresem. Bannon však proměnil svůj nesmírně vlivný pořad War Room – který s hostujícími moderátory vysílal i po svém uvězněníČesky – v něco mezi každodenním shromážděním vojáků a politickou školou, kterou využívá k výuce milionů „venkovanů“, jak rád formuluje svou cílovou skupinu, o tom, jak tato globální mocenská struktura vlastně funguje. Jeho posláním a zájmem je osvětlovat „spojení mezi kapitálovými trhy a geopolitikou“, jak je uvedeno v jednom z hlavních bodů pořadu, a fungování toho, co nazývá „dolarovým impériem“. Farage prohlásil, že bez Bannona, kterého Breitbart London hlasitě podporoval, „si nejsem jist, zda bychom měli brexit“.
Hlasování pro brexit bylo v mezinárodních médiích často vykreslováno jako výsledek jednostranného odporu k éře rychlé imigrace, která radikálně změnila etnické složení měst po celé Británii a z Londýna učinila nejrozmanitější hlavní město na světě. Ačkoli to byla pravda, jednalo se pouze o část obrazu. Pro mnoho voličů a pro účastníky kampaně Vote Leave, jako je syn barona Jacoba Rees-Mogga jezdící v BentleyČesky, působícího spíše jako postava z Thackerayova románu než jako moderní politik, je odpor k masovému přistěhovalectví pouze jedním z aspektů světonázoru, který je téměř v přímém rozporu s tím, který podnítil rozvoj unipolárního světa vedeného Američany.
Nejlepším Bannonovým portrétem zvenčí je kniha etnografa Benjamina Teitelbauma s názvem War for Eternity: Inside Bannon’s Far-Right Circle of Global Power Brokers / Válka na věčnosti: Uvnitř Bannonova krajně pravicového kruhu globálních zprostředkovatelů moci. Teitelbaum strávil roky rozhovory s Bannonem a jeho podobně smýšlejícími spojenci a spolupracovníky, od zesnulého brazilského „krajně pravicového guru“ Olava de Carvalha, jak ho popsal deník The New York Times, až po Alexandra Dugina, filozofa, který byl v letech předtím, než Rusko zahájilo stínové převzetí Krymu a části východní Ukrajiny, jedním z nejvýznamnějších ruských veřejných intelektuálů, v nóbl hotelových pokojích a na utajených setkáních. Získal k Bannonovi bezkonkurenční přístup, což se mu částečně podařilo díky tomu, že za ním nepřišel jako politický reportér, ale jako vědec, který se zajímá o obskurní myšlenkovou školu známou jako tradicionalismus.
Tradicionalismus s velkým písmenem T je mystická filozofie, kterou vytvořil Francouz jménem René Guénon, který konvertoval k islámu a zemřel v Káhiře v roce 1951. Podle jeho synkretického názoru moderní ideologie jako liberalismus a komunismus zvrátily přirozený, posvátný a nadčasový pravý řád lidského života. Mnoho dědiců Guénonovu filozofii upravilo a rozšířilo, především Ital Julius Evola, pro něhož přirozený řád věcí znamenal, že muži vládnou ženám a běloši a árijci jsou nadřazeni černochům, Židům a Arabům. Evola použil své teorie k vypracování metapříběhu o tom, proč národy a říše vznikají a zanikají – malý přírůstek do knihovny esoterické historiografie, která je dnes oblíbenou potravou v konzervativních kruzích. „Tradicionalisté se snaží být vším, čím modernita není,“ napsal Teitelbaum. „Obcovat s tím, co považují za nadčasové, transcendentní pravdy a životní styly, spíše než usilovat o ‚pokrok‘. “
Bannon se s tradicionalismem poprvé setkal ve svých dvaceti letech, kdy během služby na torpédoborci USS Paul F. Foster tajně praktikoval meditaci a navštěvoval mystická knihkupectví. Teitelbaum se nesnaží Bannona přiřadit k oddaným, ačkoli někteří lidé z dnešní krajní pravice jimi jistě jsou. Slovo, které Bannona nejlépe vystihuje, a to hned v několika významech, je neklidný. Je to náruživý čtenář s ideologií, která vděčí spíše jeho vlastním zkušenostem a smyslu pro loajalitu k „odkazu Američanů“, jak mi řekl jeden Bannonův zaměstnanec, než nějaké jedné filozofii. Ale jak šel po cestě mezi americkou elitu – od kluka z dělnické třídy, který si nechal narůst dlouhé vlasy a žil ve stanu, zatímco studoval na virginské technice, až po založení vlastní investiční firmy v Beverly Hills -, pokračoval Bannon v mystických studiích a rozvíjel svůj pohled, který měl mnoho společného s malým tradicionalistickým odporem proti financializovanému a technologiemi ovládanému světu, který se objevoval. „Aristokraty“ kolem sebe viděl jako umrtvené lidi, beznadějně odtržené od krve a potu a hlubokého smyslu pro společný duchovní cíl, který z Ameriky udělal velký národ. Když přišel do Goldman Sachs pracovat v oddělení fúzí a akvizic, zjistil, že je jediným členem kohorty svých zaměstnanců, který pochází z dělnického prostředí nebo sloužil v armádě. „Aristos nebojují!“ řekl Teitelbaumovi. „Oni striktně nebojují.“
Bannon navázal vztahy s tradicionalisticky smýšlejícími kritiky globálního systému po celém světě, od bývalého brazilského prezidenta Jaira Bolsonara po maďarského Viktora Orbána. Někteří z nich, jako například otevřeně tradicionalistický filozof Dugin, byli vůči Americe hluboce nepřátelští. Bannon a Dugin jsou sotva spojenci, i když Dugin vítá myšlenku, že by vedle „slunečního“ Ruska, o němž sní, mohla povstat nacionalistická Amerika, přičemž si vypůjčil myšlenku od Evoly. Sdílejí však intuitivní smysl pro „tradici“, jak řekl Bannon, když se oba setkali v roce 2018. Důležitější je, že Bannon a populisté na celém Západě začali vítat vizi, která je nyní vůdčí politikou Ruska, o multipolárním uspořádání světa, které povstane místo řádu vedeného Američany, o němž Bannon dospěl k přesvědčení, že Američany pustoší.
„Amerika není idea,“ řekl Duginovi. „Je to země, je to národ s kořeny, duchem a osudem,“ dodal. „A to, o čem mluvíte, liberalismus a globalismus … skutečný americký lid je toho obětí. Mluvíme o páteři americké společnosti, o lidech, kteří dávají zemi jejího ducha – ti nejsou modernisté. Nejsou to ti, kdo vyhazují biliony dolarů a snaží se vnutit demokracii místům, která o ni nestojí. Nejsou to ti, kdo se snaží vytvořit svět bez hranic. V tom všem jim podráží nohy elita, která se o ně nezajímá a která nejsou oni.“
V srpnu 2019 Bannon zveřejnil rozhovor s Faragem, v němž se vyjádřil k záhadě, která visí nad většinou otřesů v dnešním světovém řádu – proč je to pravice, a nikoli tradiční kritici na levici, kdo najednou představuje největší hrozbu pro globální světový řád. „Důvodem je imigrace – nejsou připraveni ji přijmout,“ řekl o levicových populistech, jako je Bernie Sanders a tehdejší lídr britských labouristů Jeremy Corbyn. „My jsme připraveni ji přijmout. Je to globální vzpoura. Je to zeitgeist / duch doby.“ Pro Bannona a v podstatě pro každého, kdo se podílí na jeho rozptýleném hnutí, je odpor proti impériu spjat s projektem zachování duchovního charakteru národa. A byla tu ještě jedna věc, o které se mnou později dlouze hovořil a které se levice vyhýbá – zčásti proto, že by to podle něj znamenalo zpochybnění všech nadějí a snů o vybudování silnější sociální záchranné sítě nebo zpomalení klimatických změn.
Jednalo se o globální dolarový systém. Celosvětové používání dolaru k vypořádání mezinárodních transakcí a amerických dluhopisů jako důvěryhodného prostředku pro světové centrální banky k ukládání jejich měnových rezerv umožňuje americké vládě utrácet daleko nad rámec svých příjmů s jistotou, že finanční trhy budou fungovat jako kreditní karta s téměř nekonečným limitem. Díky tomu může Amerika od konce studené války utratit o 31 bilionů dolarů více, než kolik přijala, protože americká vojenská dominance a stabilní vláda slouží jako záruka. Tento systém, varoval Bannon v sérii brožur nazvaných „The End of the Dollar Empire / Konec dolarového impéria“Česky (elektronicky vydaných ve spolupráci s hlavním sponzorem jeho pořadu, zprostředkovatelem drahých kovů Birch Gold), se rozpadá – „ne rychle, ale nevyhnutelně“. Pokud se svět skutečně vzdá dolaru, dny Ameriky jako světové vojenské velmoci náhle skončí.
***
Summity NATO jsou pečlivě inscenovaná veřejná představení. Většina detailů vojenské pomoci a dlouhodobých strategických plánů byla dojednána zákulisními kanály dlouho předtím, než delegace a hlavy států v červenci dorazily. Bezpečnostní opatření byla přísná až absurdní. Přijely sem hordy reportérů z celého světa, ale téměř všichni trávili čas odříznuti od skutečného dění, natáčeli spoty a čekali v obrovském sále zřízeném jako mediální centrum.
Před oficiálním začátkem konference uspořádal odstupující generální tajemník NATO Jens Stoltenberg tiskovou konferenci s Kajou Kallasovou, estonskou premiérkou, která se stala hrdinkou a nepravděpodobnou celebritou, protože svou malou pobaltskou zemi postavila před přípravu na válku. „Estonsko jde příkladem,“ řekl Stoltenberg, protože jako jeden z mála členů NATO věnuje na vojenské výdaje více než 3 % svého hrubého domácího produktu. Aliancí dohodnutý minimální cíl pro výdaje na obranu činí 2 procenta HDP, zatímco v případě USA, jejichž ekonomika je téměř stejně velká jako ekonomika celé Evropy, jsou to 3 procenta. Donedávna jen velmi málo členů skutečně plnilo dvouprocentní cíl – což vedlo bývalého prezidenta Donalda Trumpa k tomu, že se opakovaně ptal, proč Amerika vynakládá tolik prostředků na zajištění bezpečnosti Evropy, a vyhrožoval, že nechá Rusko, aby si se zeměmi, které se rozhodly spoléhat na Ameriku, dělalo „co chce“. Tento komentář vyvolal šokové vlny po celém světě. „Děláme skutečný pokrok,“ řekl Stoltenberg později novinářům a po celou dobu summitu hrdě uváděl, že nyní 23 z 32 členských zemí NATO splnilo minimum. Evropa se připravuje na válku a na budoucnost, v níž už nebude možné věřit Americe, že zaručí její bezpečnost.
Válka na Ukrajině Západu bolestně ukázala, že samotné peníze se nepromítají do hrubé síly, která je zapotřebí k vítězství v plnohodnotné válce mezi moderními armádami. S tím, jak se naše ekonomika stále více financializovala a naše výroba se přesouvala do Číny, se západní představitelé začali probouzet k širší krizi výroby – což se v Americe projevilo od skutečnosti, že Čína má 230krát větší kapacitu pro stavbu vojenských lodí než Spojené státy, až po fakt, že několik amerických továren vyrábějících 155mm dělostřelecké granáty se ukázalo jako neschopné uspokojit potřeby Ukrajiny. Někteří političtí experti zde tvrdí, že potřebujeme vynaložit mnohem více, dokonce 6 % HDP, abychom rychle obnovili naši obranu, zaručili bezpečnost spojencům od Jižní Koreje po východní Evropu a připravili se na možnou válku na dvou frontách s Ruskem a Čínou. Problémem je, že si takové výdaje nemůžeme dovolit, pokud nebudeme restrukturalizovat způsob, jakým platíme dávky, jako je zdravotní a sociální pojištění, nebo dále nezvýšíme náš spirálovitě rostoucí dluh. Evropa stojí před podobně nemožným rozhodnutím.
Poté, co jsem se ubytoval, jsem dostal textovou zprávu s dotazem, zda bych nechtěl navštívit malý dům v Alexandrii, kterému JD Vance[2] říká domov, když je ve Washingtonu. Když jsem tam dorazil, popíjel whisky v úzkém kruhu přátel a pomocníků a odpočíval na gauči v teplácích a ponožkách se žlutými kačenkami. Schůzka byla mimo záznam, ale já jsem novinář (který o Vanceovi psal), a tak mi nezbylo než zašeptat modlitbu, aby Trump náhodou zavolal a já byl u toho, jak bude Vance požádán, aby se připojil ke kandidátní listině – což by při vítězství či prohře znamenalo jednu z nejvýznamnějších voleb kandidáta v americké historii. „Ze systémového hlediska jsou v politice opravdu jen dvě věci, které něco znamenají,“ řekl mi později Jeremy Carl, který v Trumpově administrativě působil jako náměstek ministra vnitra. „Elon [Musk] koupil Twitter,“ řekl, což znamená, že pravice má nyní nefiltrovaný kanál, “a aby se objevil někdo, kdo dokáže z MAGA udělat něco většího než samotný Trump.“ Právě to by potenciální výběr Vance skutečně představoval.
Kdysi dávno mi Vance řekl, že první politickou knihou, kterou kdy četl, byla THE DEATH OF THE WEST / SMRT ZÁPADU od Pata Buchanana a že tato kniha stále formuje jeho myšlení.
Poté, co mi to řekl, jsem si ji koupil a přečetl a s překvapením jsem zjistil, že téměř dokonale předznamenala populistický vzestup v době, kdy Vance právě vstupoval do primárek o své křeslo v Senátu USA v Ohiu. Vyvolávala poplach kvůli klesající porodnosti na ZápaděČesky a globalizaci a tvrdila, že imigrace oslabuje charakter a sociální soudržnost Ameriky. Západní elity, napsal Buchanan v úvodu, „se zřejmě nestarají o to, zda konec Západu nastane vylidněním, vzdáním se národní příslušnosti nebo utopením ve vlnách imigrace z třetího světa“.
Když Buchanan v letech 1992 a 1996 kandidoval na prezidenta, byl odmítán jako „paleocon“. Když však Bannon v roce 2016 převzal funkci šéfa Trumpovy kampaně, učinil z Trumpovy závěrečné řeči velmi buchananovské poselství. Závěrečné televizní reklamě kampaně, která byla zveřejněna tři dny před volbami, se mnozí pozorovatelé vysmáli jako bizarním dvěma minutám. „Establishment má v těchto volbách v sázce biliony dolarů,“ řekl Trump. Reklama představila myšlenku, která je dnes na internetové pravici téměř klišé, jež formovala světonázor mladších konzervativců, jako je Vance: „Nejste občanem národa,“ říká se v ní. „Jsi imperiální poddaný.“
***
Druhý den jsem se zúčastnil takzvaného Fóra obranného průmyslu, kde v panelech seděli šéfové některých největších světových dodavatelů zbraní a sdíleli svůj názor, že Západ musí rychle a drasticky zvýšit nákupy válečného materiálu. Možná to bylo naivní, ale očekával jsem, že uslyším lidi, kteří se budou alespoň slovně věnovat myšlence, že by se vedoucí představitelé mohli pokusit ustoupit od spirály geostrategického soupeření, kvůli kterému jsme „těsně na pokraji třetí světové války“, jak mi řekl bývalý protiteroristický úředník v druhé administrativě George W. Bushe, „a to se nesnažím být alarmistou“.
Bylo něco lehce surrealistického na tom, když jsem slyšel všechny ty řeči o nekompromisním krvavém odhodlání z úst nejvyšších představitelů NATO: V drtivé většině se jedná o lidi staršího středního věku, štíhlé a nerudného vzhledu, kteří se tváří spíše jako modernističtí architekti nebo profesoři matematiky než jako váleční manažeři. Stoltenberg, bývalý norský premiér, měl brzy po summitu odejít do důchodu jako generální tajemník. Sledoval jsem, jak Biden na večerním galavečeru vyzdvihoval jeho zásluhy, když Stoltenbergovi na jeho vysoká, hubená ramena připevňoval prezidentskou medaili svobody. Jeho nástupcem v roli tváře aliance se měl stát liberální bývalý nizozemský premiér Mark Rutte, který byl oděn do podobného stylu. „Rozhodně se na tu roli hodí,“ slyšel jsem Francise Farrella, reportéra kyjevského Independentu, říkat ještě předtím, než se Rutte stal oficiálním kandidátem. „Vysoký, brýlatý Severoevropan, který je prostě velmi čistý a na výši.“
U novinářské kontroly jsem narazil na Keitha Gessena, amerického spisovatele ruského původu, spoluzakladatele literárního časopisu „n+1“ a mladšího bratra M. Gessenové, jedné z nejvlivnějších kritiček Putinova režimu na světě. Zeptal jsem se Keitha, co si myslí o setkání, na němž se nejmocnější lidé světa shodli, že „Rusko zůstává nejvážnější, bezprostřední a dlouhodobou hrozbou“, jak mi řekl estonský premiér Kallas. „Nejsem si jistý, co si o tom myslím,“ řekl. Řekl mi, že byl dole na Veřejném fóru NATO, což byla vedlejší akce pořádaná ve spolupráci s think-tanky, jako je Atlantic Council – která byla navzdory názvu zcela uzavřená veřejnosti. Mluvil s několika Ukrajinci, kteří vyjádřili chmurný názor, který je jen málo vůdců ochotno přiznat na veřejnosti: „Řekli: „Všude panuje ‚nálada příměří‘. Ukrajinští představitelé nyní údajně chtěli jednat v Saúdské Arábii.
Takhle to nemělo dopadnout. Když Biden ve svém projevu v roce 2022 vyhlásil válku na Ukrajině jako epochální boj za záchranu našeho světového řádu, chlubil se, že Amerika využila svou moc nad světovým obchodem v „novém druhu ekonomického státnictví s mocí způsobit škody, které se vyrovnají vojenské síle“. Sliboval, že „rubl se promění v trosky“ a že Rusko čeká ekonomická katastrofa. Ruská ekonomika však roste rychleji než ekonomika kterékoli země, která je dosud součástí amerického systému. Sankce nakonec měly nechtěně seismický účinek, protože ukázaly, že velmoc může být vyřazena z finančního systému založeného na dolaru, aniž by jí hrozila katastrofa.
To bylo teoreticky možné, protože americké ministerstvo financí a Federální rezervní systém hrály v posledních několika desetiletích jedinečnou roli v geopolitické mocenské struktuře. Pro japonskou automobilku prodávající auta v Mexiku je velmi složité jít na trh a vyměnit jeny za pesa. Takže 58 % zahraničních transakcí se vypořádává v dolarech, i když obchod nemá nic společného se Spojenými státy. Na počátku poválečné éry byly dolary kryté zlatem, ale tento systém se rozpadl v roce 1971, kdy Francie vyslala do New Yorku loď a požadovala, aby jí USA předaly fyzické zlato, které představovalo její zásoby. Ukázalo se, že americké zlaté trezory ve Fort Knoxu jsou ve skutečnosti příliš malé, a tak prezident Richard Nixon sjednal dohodu se Saúdskou Arábií, podle níž království souhlasilo s výměnou své ropy výhradně v dolarech – což sice neznamenalo, že by hodnota dolaru byla přesně navázána na ropu, ale vytvořilo to záruku, že zahraniční věřitelé a centrální banky budou moci směňovat dolary za komoditu, která pohání celou světovou ekonomiku. Dolary se staly největším americkým „vývozním artiklem“. To udržovalo vysokou hodnotu naší měny a umožňovalo vládě USA financovat se na dluh prodejem státních dluhopisů na mezinárodních trzích. Ale mělo to svou cenu: Síla dolaru zdražovala zboží a komodity vyráběné v americké „reálné“ ekonomice a poškozovala její konkurenci na nově vznikajícím světovém trhu.
Právě tento systém je Bannonovou posedlostí. Ale zdaleka o něm nemluví jen pravičáci. „Těží z něj elity finančního průmyslu,“ napsal v roce 2020 ve vlivném článku středolevicový ekonom Jakov Fejgin, “které sklízejí odměny za zprostředkování přílivu kapitálu na americké trhy, zatímco pro všechny ostatní rostou náklady na neobchodovatelné služby, jako je školné, zdravotní péče a nemovitosti.“ Mimo USA vlády chudších zemí často stlačují místní mzdy a vykazují obchodní přebytky, aby si mohly vytvářet zásoby dolarů. Všechny tyto obchodní nerovnováhy opět přinášejí výnosy držitelům globálního kapitálu. „Ve všech zemích,“ napsal Feygin, “vítězí elity.“
Dolarový systém vytvořil zvrácenou dvojí motivaci pro americkou armádu, která tento systém udržuje. Umožňuje nám financovat obrovské výdaje na hyperkomplexní zbraně a dovoluje nám vyhazovat stovky miliard dolarů na podporu válek Ukrajiny a Izraele.
„A co zbraně?“Česky Brzy bych zaslechl, jak během děkovné řeči Kamaly Harrisové křičí z podlahy Národního sjezdu Demokratické strany delegátka s kafíjem na hlavě, která podporuje Palestinu. Ve Spojených státech si napříč celým politickým spektrem stále více uvědomují, že tento systém geopolitické kontroly nyní funguje do jisté míry na autopilota. Umožnil však také plýtvání a vydlabání průmyslové základny potřebné k výrobě jednoduchého válečného materiálu, jako jsou dělostřelecké granáty a munice pro protivzdušnou obranu, které ozbrojené síly Ukrajiny tak zoufale potřebují. A zbrojení dolarem se velkolepě nepovedlo, protože Rusko mělo stále spoustu farem a továren schopných vyrábět skutečné zboží, takže odříznutí od západních trhů nevedlo k masovému nedostatku. Objevilo se nové nebezpečí – že se z ruského příkladu poučí další mocnosti.
Keith a já jsme se připojili k hloučku novinářů v místnosti bez oken, kde Stoltenberg a Zelenskyj vedli krátký rozhovor. Stoltenberg zopakoval neurčitou frázi, která se na summitu stala módním slovem – že NATO je odhodláno nastoupit „nezvratnou“ cestu pro připojení Ukrajiny k alianci, i když je nepravděpodobné, že by Rusko přijalo mírovou dohodu bez závazku, že Ukrajina zůstane mimo alianci. Seděli jsme se Simonem Shusterem, vedoucím zpravodajem časopisu Time, který napsal Zelenského životopis s názvem The Showman a který informoval o nepříjemných skutečnostech o únavě z války a korupci na vysoké úrovni na Ukrajině, k nimž se mnozí západní reportéři stavěli odmítavě. „Budou na vás střílet, až vejdete?“ zeptal se. Keith žertoval. Po skončení otázky se Keith zeptal Shustera, co viděl a co jsme možná nezachytili. „Zelenskyj je velmi rozzlobený,“ řekl nám Shuster. „Nedivil bych se, kdyby se tam vzadu těsně předtím, než přišli na pódium, pohádali.“ Zeptal jsem se ho, co vlastně znamená „nezvratná“ cesta ke členství v NATO. Pokrčil rameny. „Nic není nezvratné,“ řekl.
Keith se při pomyšlení na amerického prezidenta, který měl být tváří celé této akce, zatvářil křivě. „No,“ řekl, “nic kromě času.“
***
Měl jsem v kapse kartu, kterou jsem nakonec mohl vyměnit. Byl jsem si docela jistý, že Vance bude Trumpovou volbou. Moje jistota nesouvisela s ničím, co jsem se dozvěděl od samotného Vance – pramenila z let rostoucího poznávání světonázoru lidí, jako je Bannon, a mladých, posilováním posedlých mužů, kteří tvoří pěchotu hnutí America-first. Trumpovi se možná líbila představa, že si vybere prointernacionalistického republikána ze středního proudu. Ale jak mi kdysi řekl Bannon, Trump je „zatraceně umírněný“ ve srovnání s lidmi, kteří z něj udělali symbol systémového zúčtování, a já jsem měl problém si představit, že by se postavili za někoho, jako je guvernér Severní Dakoty Doug Burgum, kterého by podle všeho zmátla myšlenka, že rozsah americké finanční a vojenské moci vysává vitalitu národa.
S Bannonem jsem mluvil během vnitrorepublikánské bitvy o to, kdo nahradí Nancy Pelosiovou ve funkci předsedkyně Sněmovny reprezentantů. Bannon tvrdil, že i v tomto případě jde o boj o dolarový systém a světový řád. „Celá ta občanská válka na Kapitolu právě teď?“ řekl tehdy. „To je skutečný boj o peníze a moc, o to, zda můžete Američany dál zadlužovat.“
Nikdy jsem si nemyslel, že někdo jako floridský kongresman Matt Gaetz, který vystupuje především jako kulturní bojovník MAGA, je antiimperialistický odpadlík. Ale pro Bannona to bylo všechno propojené. Dokonce i populističtí demokraté jsou „neoliberální neokoni“, což je fráze, kterou rád používá k odmítnutí každého politika, který neprojevuje zájem o rozvracení pořádků. „Chcete-li být seriózní, musíte být protiimperiální,“ řekl Bannon pohrdavě o Chrisi Murphym, senátorovi z Connecticutu, o kterém jsem tehdy psal a který ve skutečnosti sdílí mnoho tradicionalisticky znějících kritických názorů na to, jak náš propojený svět zanechal v životech lidí prázdnotu smyslu. Bannon řekl: „On tam podporuje příplatek 100 miliard dolarů pro Izrael a Ukrajinu, který si absolutně nemůžeme dovolit. Impérium je základním způsobem moci. Pokud nejste připraveni postavit se Wall Streetu a bankám,“ což by pro Bannona znamenalo konfrontaci se samotnými základy finančního systému, “nikdy ve skutečnosti nic neuděláte. Jsou to jen řeči.“
„Ale lidé se probouzejí,“ řekl mi. „Jakmile začnete mluvit o tom, jak je systém financován, jsou kurevsky rozzuření. Publikum z dělnické třídy chápe, že se systémem není něco v pořádku, ale nedokáže se toho chytit.“ Bannon, který své publikum nazývá „armádou probuzených“, si dal za úkol vše vysvětlit. „Populismus je systém versus antisystém, to je celý příběh. Republikáni ve všech těch superčervených obvodech MAGA, kteří to nechápou, budou napadeni,“ řekl. „V této zemi dojde k revoluci, ať tak či onak.“
Na summitu došlo ke klíčovému okamžiku, dlouho do přehlídky výroků a panelů, které se začaly rozmazávat. V jednu chvíli jsem narazil na kanadského premiéra Justina Trudeaua, který dával tiskovou konferenci tuctu bezradných reportérů. Všichni však byli napjatí a sledovali, když Biden vystoupil společně se Zelenským. Biden, sotva dva týdny po debaklu v debatě, pronesl svůj krátký úvodní projev. Pak se otočil a představil Zelenského jako „prezidenta Putina“.
Měl jsem dlouhý a upřímný rozhovor s vysokým představitelem jedné evropské velmoci, který měl takovou starost o zachování pečlivě naaranžované prezentace summitu, že mi zpočátku ani nedovolil anonymně ho citovat. Když však Trump krátce po skončení summitu vybral Vance, zavolal mi, aby zjistil, co bude jeho výběr znamenat, a na oplátku souhlasil, že se vyjádří pro tento článek.
„Řeknu vám to ze svého pohledu,“ řekl o momentu ‚prezident Putin‘. „Moc je spolek.“
„Víte, jste prezidentem Francie a máte tuhle suitu, a všichni, kdo byli důležití, tam byli se svým doprovodem. A když představil ‚prezidenta Putina‘, všichni zalapali po dechu a dívali se po sobě. Bylo to jako – teď už je po všem.“
Načrtl obraz globální mocenské struktury, která se do značné míry opírá o víru veřejnosti, jež ochabuje. „Neuvěřitelné na tom, že jste na tom summitu,“ řekl, “je to, že uvnitř procházíte těmito místnostmi, kde vidíte desítky a desítky let materiálů o tom, jak v podstatě vyrobili souhlas.“
Lidé jako Bannon nevymysleli odpor proti americkému impériu. „Na začátku byla obrovská skepse,“ řekl tento Evropan s odkazem na rok 1949, kdy vznikla aliance NATO. „Od samého počátku se zakládaly takové věci, kterým se říkalo informační centra NATO, což byly v podstatě think tanky, které to vysvětlovaly a ospravedlňovaly.“
Organizace jako „German Marshall Fund“ a „Atlantic Council“ vše ještě více propracovaly a zaujaly kvazioficiální roli při obraně globálního řádu. Vnímání veřejnosti je prvořadé, a proto Bidenův lapsus vyvolal takové zděšení.
„Skutečným smyslem NATO není mluvit o hodnotách a globálním řádu,“ řekl Evropan. „Jde o to, jak scimitarem prorazit ruské armády nebo provádět operace přes oblohu v Pobaltí.“ To vše se zatloukalo v tajnosti. „Pak se každý rok na těchto konklávech dělají politické zprávy.“
***
Bouřka konečně přerušila vedro, kvůli kterému bylo tak obtížné vyjít ven. Obloha získala apokalyptický odstín zelené, když jsem se podíval na Bílý dům. Na chvíli jsem uvízl v baru v hotelu Washington, když bouře konečně propukla, a šílený ruch, který ovládl Washington, se na okamžik zastavil, aby nechal déšť odejít.
Když se počasí uklidnilo, vzal jsem si kolo, které jsem si půjčil na recepci hotelu, a jel jsem do Capital Hiltonu za Sumantrou Maitrou, který právě mluvil na NatConu, kde měl Vance hlavní přednášku, a lidé se rozprchli pít a bavit se. Šli jsme si popovídat do baru u P. J. Clarkea. Osmatřicetiletý Maitra se narodil v Indii, vyrůstal na Novém Zélandu a v Anglii a nyní žije v Richmondu, kde se ujal funkce ředitele výzkumu v American Ideas Institute, který vydává časopis American Conservative. Tento časopis je sice vyhraněně antiglobální, ale zdá se, že Maitra se nakonec připojí k dlouhé řadě emigrantů – od Henryho Kissingera přes Zbigniewa Brzezinského až po Zalmaye Khalilzada -, kteří se podíleli na řízení amerického impéria.
Mně se zdálo, že použil svou hlášku „spící NATO“, aby popsal, že se americká bezpečnostní pozornost přesouvá z Evropy, protože ustupuje z role garanta světové bezpečnosti. „Můžeme mít bilaterální vztahy,“ řekl, a říci partnerům: “Tohle je teď vaše zodpovědnost, protože my máme jiné věci na práci.“
„Opravdu si nemyslím, že USA jsou chytré impérium,“ řekl. Naše mocenské systémy se rozrostly příliš nahodile – Amerika se z druhé světové války dostala do pozice bezkonkurenční síly spíše náhodou než nějakým pečlivým záměrem. Dokonce i ty kabely a datová centra ve Virginii tam skončily proto, že se několika prvním internetovým podnikatelům náhodou hodila lokalita poblíž výzkumných center ministerstva obrany. „Pro impérium potřebujete dvě věci,“ řekl Maitra. „Zaprvé potřebujete mít třídu imperiálních důstojníků, což vy nemáte. Není to jako britské impérium. Lidé se nevychovávají k tomu, aby se stali imperiálními vojáky.
Druhý bod zopakovali Bannon a Vance. „Impéria ve skutečnosti prospívají lidem z dělnické třídy v jádru.“ Tvrdil, že britské impérium přes všechny své chyby – a Maitra si jich byl dobře vědom – uskutečnilo to, co ekonom Herman Mark Schwartz při definování toho, co skutečně znamená být impériem, nazval „transferem reálných zdrojů z periferie“. „Tuto výhodu nezískáte pro někoho, kdo žije v Ohiu. Jediní, kdo z toho mají prospěch, jsou obchodníci se zbraněmi, Boeing, Lockheed a podobně. To není chytré impérium.“
Bannon někdy žertuje, že je leninista, což může znít divně od někoho, kdo také říká, že Trump je sotva natolik pravicový, aby mohl být na palubě projektu, který prosazuje. Ale v dnešní době je všechno zakódováno. Maitra připomněl i Lenina a jeho myšlenku, že „základní střet není mezi kapitálem a prací“, jak se vyjádřil Maitra. „Je mezi národním kapitálem a mezinárodním kapitálem.“ Zavtipkoval, že by mu to „zničilo kariéru“, kdybych ho nakonec vydával za marxistu. Ale „v zásadě měl Marx pravdu,“ řekl, když viděl síly mezinárodního kapitálu a vojenské moci jako neoddělitelně propojené. „A v USA národní kapitál prohrál,“ řekl, protože obchodní dohody jako NAFTA a širší světová ekonomická struktura vyčerpaly ‚skutečnou‘ produktivní ekonomiku, kterou dnes chtějí obnovit populisté pravice i levice. „Takže je to ekonomický problém.“
Poslední den summitu mi Shuster, který musel předčasně odejít, dal svou propustku, abych se dostal na takzvané veřejné fórum. Evropský úředník se rozohnil, když mluvil o tom, co se v tomto křídle kongresového centra děje, a říkal, že neoficiální typy se „stydí“, když se snažily sdělit vizi globálního řádu, která byla zcela pozitivní a v níž jakýkoli krok zpět od této vize – jako mírová dohoda, která by postoupila půdu na Ukrajině – by byl katastrofální ranou. Vznikla tak dvojjediná situace: Buď jste plně věřili v dobro systému, nebo jste byli ochotni vidět, jak se rozpadá.
Domluvil jsem si rozhovor s Heather Conleyovou, šéfkou German Marshall Fund, velmi uhlazenou odbornicí na zahraniční záležitosti, od níž jsem očekával, že mi nabídne řadu nudných bodů. Právě dokončila rozhovor s nizozemským admirálem Robem Bauerem, který znamenal závěrečné „hot wash / podání za horka“ summitu – optimistickou analýzu toho, co bylo zjevně napjatých několik dní. „Na Západě musíme pochopit, že to není samozřejmost,“ řekl. „Bezpečnost a stabilita.“
Mimo pódium poskytla Conley překvapivě upřímný obraz. „Myslím, že jsme odvedli špatnou práci,“ řekla, “v této konverzaci jsme ztratili Američany. Naše dohoda spočívala v tom, že jsme řekli: ‚My to zvládneme‘ – washingtonské elity a odborníci na zahraniční politiku. A za posledních 20 let to nevypadalo, že to máme, že?“.
Byla připravena čelit krizi víry. „Selhali jsme,“ řekla. „A tak teď musíme vést zcela novou konverzaci s Američany, abychom popsali, co je v sázce, co to bude stát a co se stane, když nebudeme úspěšní.“
Conleyová si velmi dobře uvědomovala, že obyčejní Američané si najednou kladou velké otázky ohledně systému, který utvářel jejich svět. A chtěla je přesvědčit, že Bannonův projekt odbourání impéria bude mít neblahé důsledky. „To, co zažíváme,“ řekla optimisticky, “je znovuzrození transatlantistů. A za to můžeme poděkovat Vladimiru Putinovi a Si Ťin-pchingovi.“ Civilizační boj se blíží.
Bar hotelu Marriott připojeného ke kongresovému centru zůstal přes všechna extrémní bezpečnostní opatření nějakým způsobem otevřený pro veřejnost a právě tam jsem sledoval Bidenovu závěrečnou tiskovou konferenci summitu. Streamoval jsem ji na svém notebooku, zatímco jsem seděl vedle černošského důstojníka NCIS středního věku, který se sardonicky ptal ruského barmana, co si myslí o davech lidí, které se ten týden sešly. „Učili mě, že když nemáš nic hezkého na srdci,“ odpověděl barman, “neříkej nic.“ Připojila se ke mně dvojice přátel novinářů, které jsem znal z reportáží o afrických operacích ruské žoldnéřské jednotky Wagner Group, a nakonec jsme si povídali s pětadvacetiletou Ukrajinkou jménem Yana Rudenko, která uvízla na kyjevském předměstí Bucha, když ho obsadila ruská vojska, a přežila masakr stovek civilistů, než se Rusové museli stáhnout. Nyní žila jako uprchlice v Nizozemsku a vedla crowdsourcingové úsilí o výrobu podomácku vyrobených dronů. Vyhrála něco, čemu se říká výzva pro mládež NATO a co odměňuje lidi, kteří pracují na podpoře alianční mise. S dojetím popisovala, jak oceňuje, že se Amerika alespoň zpočátku sjednotila a vyvinula národní úsilí na podporu ukrajinského úsilí. Potýkala se však s tím, jak západní představitelé hovořili o Ukrajině jako o signálu, že je čas připravit vlastní země na válku. „Dnes to bylo hořkosladké, když řekli: ‚Můžeme se od Ukrajiny učit,’“ řekla. „Jděte do háje – vy se od Ukrajiny poučíte, ale my pro ty znalosti umíráme.“ Omluvila se za nadávky a znovu řekla, jak si váží podpory NATO. Ale když se to vezme kolem a kolem, smyslem protilodních raket, stíhacích bombardérů a rojů dronů bylo ničit infrastrukturu a zabíjet lidské bytosti. „Využívají nás ke změně norem,“ řekla. Ale jsou to Ukrajinci, kdo umírá. „Takže v tomto smyslu jsem naštvaná, protože nás zneužívají.“
***
Po skončení summitu jsem odletěl do Nashvillu na zcela jiný druh setkání, kde se diskutovalo o budoucnosti světového řádu. Jednalo se o soukromou akci, na kterou mě pozvala redakce „IM-1776“ – dobře koncipovaného intelektuálního čtvrtletníku, který dává hlas nejnacionalističtějším proudům současné americké pravice. Poprvé jsem se o časopise dozvěděl, když jsem slyšel podcastový rozhovor se Samuelem Finlayem, Oklahomanem a veteránem z Afghánistánu, který v jednom z prvních čísel časopisu publikoval článek nazvaný „Kayfabe v Kyjevě“. Název si vypůjčil termín z profesionálního wrestlingu, který se používá k popisu hraných dramat, jež promotéři hýří, aby prodali vstupenky. Finlay naznačil, že američtí představitelé nyní používají stejnou taktiku, aby získali podporu pro velký imperiální projekt. Napsal, že liberály „jako proud proudí krvežíznivost“, kterou v nich „zjevně podněcuje manažerská třída“.
Finlay v rozhovoru popsal názor, který dnes běžně slyšíte na pravici a který objasňuje celý matoucí obraz toho, jak se víra v zakořeněnost a tradici slučuje s nenávistí ke globálnímu kapitálu a následně s odporem vůči vojensko-průmyslovému komplexu. Poslední dva z těchto názorů jsou v rozporu se vším, co americká pravice od druhé světové války prosazovala. Nyní však lidé jako Finlay dospěli ke stejnému „probuzení“, jaké se snaží podnítit Bannon: že tento systém pracuje proti zájmům těch typů lidí, kteří skutečně věřili v naši armádu a sloužili jí.
Dnes, řekl Finlay, „máte třídu lidí, kteří nepřemýšlejí v kategoriích zemí“. V konzervativních kruzích často uslyšíte, že americká „třída válečníků“ – o níž se na pravici často soudí, že pochází z etnicky skotsko-irských, nepoměrně více jižanských rodin, které považují vojenskou službu za rodinné dědictví – to byli ti, kteří krváceli při budování našeho impéria a skončili s NAFTA, fentanylem a prodejními stánky na pláži, který je a jejich hodnoty považuje za zaostalé a nebezpečné. Zdá se, že jen málo vysoce postavených politiků nebo volených úředníků, s nimiž jsem mluvil, chápe, jak rychle se tento druh pohledu v Americe rozšířil. Je to však přinejmenším jeden z důvodů, proč se nyní s výjimkou námořní pěchoty všechny složky americké armády potýkají s nedostatkem rekrutů. Naše armáda se skládá z různorodých dobrovolníků a přitahuje pravověrné bojovníky z nejrůznějších etnik. Potýká se však s rapidním poklesem náboru z tradiční základny mladých bílých mužů.
Finlay popsal, jak šel na setkání veteránů a viděl staré muže, kteří vstali a vyprávěli o tom, jak bojovali za Boha a vlast. „A já si vzpomínám, že jsem se naštval,“ řekl. „Protože vím jistě, že nikdo na druhé straně jejich přísahy nepřemýšlí v kategoriích zemí, natož Boha.“
„Vědí, že v tyhle věci věříme, a budou manipulovat,“ dodal. „Jižané jsou janičáři manažerské třídy. A to je fakt. Milujeme tuhle věc jako nikdo jiný. A přesto nás ta věc nenávidí.“
Na akci IM-1776 v Nashvillu se konal večírek a beseda s Erikem Princem, michiganským průmyslovým odchovancem a bývalým příslušníkem Navy SEAL, který založil soukromou vojenskou společnost Blackwater a který se během války v Iráku stal postavou symbolizující celé útulné souznění militarismu a korporátní moci, jež formovalo druhou Bushovu vládu. Prince však posledních několik let vyprávěl zcela jiný příběh o roli Blackwateru v Iráku a o tom, proč tuto společnost založil: V této verzi, zaplavené falešnými dolary vytištěnými FEDem, jejíž vůdci byli uchváceni totalizující ideologií, že celý svět by měl být zapojen do amerického systému, se americká armáda stala příliš neefektivní a neseriózní na to, aby vedla skutečnou válku. „Ať už jde o armádu, která si neví rady v Iráku nebo Afghánistánu,“ řekl ten večer, ‚nebo o to, jak jsme dovolili týpkům v žabkách zavřít Suezský průplav….‘. Nechal tu myšlenku chvíli uležet.
A pak Prince řekl, že Amerika se musí podívat – jak jsem kdysi citoval Vanceův výrok v tomto časopise – na Andrewa Jacksona, „který byl skvělý prezident a mimochodem byl proti centrálnímu bankovnictví,“ řekl za hlasitého jásotu. Řekl, že by se měl vrátit takzvaný kořistnický systém, který Jackson zavedl do federální státní služby a který prezidentovi umožňoval volně najímat spojence a propouštět nepřátele, což je ozvěna toho, co Trump dal velmi jasně najevo, že hodlá udělat v rámci zúčtování napříč vládou. Pak se Prince vrátil k dolaru. Armáda se stala „tak velkou a nezodpovědnou“, řekl, „kvůli fiat měně, kdy si Kongres může prostě přivlastnit další bilion dolarů ročně a utratit je za sebe a za hlouposti … Je to jako Amerika na neomezených koblihách.“
Mark Granza, šéfredaktor časopisu IM-1776, mi řekl, že do pivovaru, kde se akce konala, přišlo asi 250 lidí, a to na okraji masivní konference o bitcoinu, na kterou do města přijelo 20 000 lidí a kde měl brzy vystoupit sám Trump. Prince je v těchto kruzích hvězdou, ale přesto mě šokovalo, kolik známých lidí se dostavilo – veteráni speciálních jednotek a zálesáčtí preppeři a velké množství velkých jmen z Twitteru, z nichž někteří nejsou pravicoví. Akci zčásti zorganizoval Nick Allen, který vede Sovereign House, prostor pro akce v centru Manhattanu, který je polooficiálním sídlem scény Dimes Square sdružující ostré a často pravicové spisovatele a umělce. Allen mě představil Princovi, když jsem vešel. Byl nápadně urostlý a nenápadný, středně vysoký a oblečený ležérně v džínách a kostkované košili na knoflíky s rukávy vyhrnutými až k lokti. Chvíli jsme si povídali o tom, že mě právě zatkli a deportovali ze Středoafrické republiky v domnění, že tajně pracuji pro amerického vojenského dodavatele (jiného); pak jsem Prince nechala napospas vznášejícímu se mračnu fanoušků, které kolem něj kroužilo celý večer. „Zůstaň tam v bezpečí,“ řekl mi. „Je to těžká práce, kterou máš.“
Po skončení akce, která byla jinak mimo záznam, jsem si s Granzou zapálil cigaretu a on mi vysvětlil, že mohu citovat to, co bylo řečeno během diskuse o otázkách a odpovědích, kterou Prince vedl s redaktorem IM-1776.
Diskuze se stále točila kolem dolaru. Redaktor IM-1776 poznamenal, že Amerika dnes vydává více na úroky z dluhu než na armádu. Prince prohlásil, že je třeba přijmout „veškeré zákonné prostředky“ k drastickému snížení federálního rozpočtu. „Myslíte si, že jsme v bodě,„ zeptal se redaktor, ‚kdyby se nepřijala drastická opatření, že by se věci ‘fiskálně vymkly z kolejí“?“.
„Rozhodně se blížíme výmarské úrovni zadlužení,“ odpověděl Prince. „A podívejte se, dolar jako světová rezervní měna je podpořen iluzí vojenské hegemonie USA. A když neustále selháváme, naši přátelé to vidí a naši nepřátelé to skutečně vidí, takže nás zkoušejí a testují. A čím více sankcí nadužíváme, tím více lidí se od nás vzdaluje.“
Odklon od dolaru jako světové rezervní měny by v Americe způsobil „zdrcující šok“, pokračoval. Ale přinutil by Ameriku alespoň uvést své výdaje do souladu se skutečnou kapacitou naší výroby. To by znamenalo rozbití našeho systému sociálního zabezpečení nebo našeho obranného aparátu, případně obojího, ale podle jeho názoru jsou naše výdaje natolik odtržené od naší materiální reality, že by to přesto bylo „zcela dobré“.
Nakonec hovořil o zřejmém geopolitickém problému, který je na pořadu dne. „Podívejte se, Putin napadl Ukrajinu,“ řekl, ‚já to neschvaluji.‘ “Tohle je přece jenom něco jiného. Ale zopakoval názor, který se často objevuje na pravici – a ještě častěji na antiimperialistické levici -, že s tím, jak se aliance NATO rozšiřuje stále blíže k ruským hranicím, může očekávat odvetu. „V tuto chvíli,“ řekl, “NATO ve skutečnosti není aliancí. Je to protektorát.“
Pochválil Trumpa – čímž vyjádřil uznání, které Stoltenberg nepřímo přiznal i bývalému prezidentovi, ačkoli málokdo v alianci rád přiznává, co tuto změnu vyvolalo – za to, že přiměl členy NATO ke zvýšení výdajů na obranu. Stále se však podivoval nad tím, že Amerika přijímá tak velkou část odpovědnosti za zajištění bezpečnosti zemí, jako je Německo. „Je to třetí nejbohatší země na světě,“ řekl, “a oni to berou naprosto neseriózně. Je jim to úplně jedno. Nevím, proč bychom my, daňoví poplatníci, měli ještě tohle úsilí financovat.“
Německo, kde kancléř Olaf Scholz ještě nedávno sliboval, že země zahájí takzvanou „Zeitenwende / Bod zlomu“, tedy znovuvyzbrojení po více než půlstoletí, kdy se vyhýbala snaze vystupovat jako vojenská velmoc, zaznamenalo, že jeho průmyslový sektor silně poškodily americké sankce na vývoz ruského plynu, a neplánuje masivně omezovat výdaje na svůj sociální stát. Země nedávno oznámila, že tváří v tvář rozpočtové realitě nebude mít peníze ani na pomoc ukrajinskému válečnému úsilí. A Německo je zdaleka největší ekonomikou v Evropě. Nový britský labouristický premiér Keir Starmer přišel k moci se slibem, že zvýší vojenské výdaje Spojeného království na 2,5 % jeho HDP, což je v dlouhém historickém schématu mizivá část národního hospodářství, kterou by země mohla vynaložit na zajištění své bezpečnosti. Ale aby toho dosáhl, bude muset najít peníze zvýšením daní, hrozbou, že londýnské finanční centrum, které se už tak zmenšuje, bude muset přesunout do Frankfurtu nebo Paříže, nebo omezením sociálních služeb – a celá základní sociální smlouva evropské společnosti je postavena na příslibu zdravotních služeb a záchranné sítě, jakou Amerika nikdy neměla.
Není to tak dávno, co se Prince dostal na titulní stránky novin, když navrhl, že Západ musí znovu kolonizovat Afriku. Na akci v Nashvillu se k tomu vrátil: Západní vlády podle něj v tuto chvíli sotva zvládají financovat a udržovat své vlastní systémy. Pro lidi na tomto shromáždění, k nimž mluvil jako k dostatečně bystrým ohledně krize, kterou vidí, spočívá příležitost v budování mimo rozpadající se systém. „Není to vláda USA, kdo posílá lidi,“ řekl. „Na to se vykašlete. Jsou to iniciativy soukromých měst, disciplíny, které tu považujeme za samozřejmé.“ Navrhl „soukromý“ model nepravidelné války proti mexickým kartelům a potrestání Číny za vývoz chemických prekurzorů používaných k výrobě fentanylu, který každoročně zabije téměř 70 000 Američanů. „Myslím, že oheň je nedostatečně využívaný nástroj, a vypálením všech těch zařízení v Číně vyšleme velmi dobrý signál,“ řekl. „Pokud tam pošlete americkou armádu, bude to eskalovat. Ale když prostě nasadíte odměny a skutečně je zaplatíte, řekněme na lidi z kartelu, tak to zmizí.“
„Uvidíte spoustu nezávislých městských států, menších ohnisek kapitalismu a dobré správy věcí veřejných a lidé si budou užívat věcí více na místní úrovni,“ řekl. Ve světě, který je stále chaotičtější, by se objevila centra kultivované, mírumilovné a žádoucí společnosti. „Americké námořnictvo chránící světové námořní cesty,“ řekl, “to už nebude pokračovat. Budoucnost je bohužel mnohem méně jistá a o něco násilnější.“
V Nashvillu jsem zůstal až do konce konference o bitcoinech. Sledoval jsem Trumpovo vystoupení před VIP hosty v zaplněném sále, který vybuchl, když slíbil vyhodit předsedu Komise pro cenné papíry Garyho Genslera a slíbil vytvořit federální strategickou rezervu bitcoinů. To vypovídalo o nedůvěře k dolaru, která se pomalu vkrádá do hlavního proudu. Při odchodu z Trumpova projevu jsem narazil na Ro Khannu, demokratického kongresmana, který zastupuje obvod zahrnující většinu Silicon Valley. Khanna má s Bannonem trvalý kamarádský vztah lásky a nenávisti, ale sdílí s ním kritiku, která často překračuje staré dělení na levici a pravici. „Bannon mě několikrát pochválil,“ řekl mi jednou. „Říká: ‚Dávejte si pozor na tohohle chlapa, Ro Khannu, bere nám slova sloganů‘. “
„V 80. a 90. letech panovala naivita, že západní liberalismus bude koncem dějin a koncem konfliktů. V západním liberalismu panoval provincialismus, že je to jediná cesta,“ řekl mi. „Politika globalizace nefungovala.“
Odešel jsem a vydal se na čtení knihy spisovatele jménem Joe Allen pár bloků od kongresového centra. Allenova kniha Temný eon vykresluje naši novou společnost ovládanou technikou jako pekelný stroj, který nás mimo jiné připravil o spojení s přirozeným životem.
Překvapilo mě, že pracoval pro Bannonův podcast War Room jako technický zpravodaj pořadu. Dali jsme si pivo a já se ho zeptal, nakolik Bannon sdílí jeho světonázor. „Steve je teď ve vězení,“ pokrčil rameny, “a jsem si jistý, že až se dostane ven, bude hodně naštvaný kvůli věcem, které jsem říkal, ale co je ještě nového?“
Allen nadhodil transhumanismusČesky, myšlenku, že liberalismus, technika a kapitalismus se spojily v jakousi nesvatou trojici, aby v našem novém věku narušily přirozenou lidskou realitu. „Důležité spojení mezi propopulistou a antitranshumanistou ve Stevově mysli,“ řekl Allen, “je to, že Steve se zastává dědictví Američanů. A dědictví Američanů je do značné míry tvořeno tradicí a z velké části i tradičním náboženstvím.“
„Steve je mimořádně nepřátelský vůči excesům kapitalismu,“ dodal. „Abych použil přiléhavý termín,“ pokračoval, Bannon považuje celý komplex kapitálu, impéria a technologií za ‚nesvatý‘. Může to znít vágně a nelogicky, ale jestli je třeba globálnímu populistickému hnutí v něčem rozumět, pak v tom, že pro mnoho lidí, kteří se na něm podílejí, tento pocit vzniká implicitně, bez potřeby vysvětlení. „Každý jsme si k němu našli cestu,“ řekl Bannon Duginovi během jejich setkání v roce 2018. „Tradice.“
Večer před odjezdem z Nashvillu jsem si šel sám do baru poslechnout country hudbu. Domácí kapela zakončila koncert cover verzí písně, která je dnes pravděpodobně jediným spolehlivým tahákem davů v rudé Americe. Donald Trump mladší ji používá jako svou doprovodnou hudbu na mítincích. Byla to „Courtesy of the Red White and Blue / S laskavým svolením červenobílých a modrých“ od Tobyho Keitha, který letos zemřel na rakovinu žaludku.
Po 11. září se tato píseň stala hymnou pro část nacionalistických Američanů, kteří stále z celého srdce věřili, že americká armáda je ušlechtilou bojovou silou bránící svobodu a americký způsob života. Nyní je to píseň, kterou konzervativci často hrají v karaoke barech s tónem ironie a zádumčivosti.
Linie peněz přichází ve druhé sloce: „Spravedlnosti bude učiněno zadost a bitva bude zuřit,“ začíná. „Tenhle velký pes se zakousne, když mu zachrastíš klecí.“ Dav se připravil a zpěvák v kovbojském klobouku začal zpomalovat, aby se dočkal výplaty. „And you’ll be sorry that you messed with the U. S. of A. / A budete litovat, že jste si zahrávali s U. S. of A …“ zpíval a čekal, až se dav postaví na nohy a bude připraven křičet spolu s ním.
„’Cause we’ll put a boot in your ass‘ – teď už všichni křičeli spolu s ním – „it’s the American way.“ (Protože ti nakopeme botou prdel – všichni teď křičeli, že je to „americký způsob“).
Dva mladíci z města z venkovské Georgie křičeli spolu s touto větou tak hlasitě a hrdě, že mikrofony kapely zachytily jejich hlasy z pódia. Objali se a zapumpovali pěstmi. Jeden z nich si všiml, že je pozoruji, a mrkl na mě a pokrčil rameny. Těmhle věcem už vlastně nikdo nevěří, připustil zřejmě. Ale pořád bylo zábavné opít se v sobotu večer a předstírat, že nakopávání zadků a shazování raket Hellfire slouží věci amerického projektu.
***
Nejprve jdem oslovil e-mailem Bena Rhodese, nejvlivnějšího zahraničně-politického poradce Baracka Obamy, když jsem byl na summitu NATO, v naději, že si promluvíme bez filtru tiskových mluvčích a manipulátorů. Oba žijeme v Los Angeles, takže když jsem se vrátil domů, sešli jsme se na kávu ve Venice. Měl na sobě vybledlé černé tričko a baseballovou čepici Zabar’s a v některých ohledech vypadal ještě vyčerpaný z let strávených ve vládě. Velmi rychle řekl, že americký systém je skutečně „impérium“, a zjevně hodně přemýšlel o tom, co to znamená.
„Jsou dva způsoby, jak se na to dívat,“ řekl. „Myslím, že ten jednodušší způsob je, že Spojené státy mají stovky vojenských zařízení po celém světě a mají území, o kterých většina Američanů ani neví, že je máme.“ Ale to byla jen ta zřejmá část. „Přesnější verze je, že většina systému, v jehož rámci svět funguje, je vytvořena, spravována a udržována USA. Takže všechno od globálního finančního systému až po síť bezpečnostních aliancí“, které jsme vybudovali po celém světě, ‚bylo vytvořeno, aby se napojilo na americké bohatství‘.
„Dolar je světovou měnou,“ pokračoval. „USA ovládají globální finanční systém, USA důsledně používají zbraně sankcí, aby se pokusily donutit země dělat to, co chceme my.“ Zdálo se, že je zmatený představou, že takový systém je něco jiného než impérium.
„Lidé oddělují naši vojenskou stopu od naší finanční stopy,“ řekl. „Ale důvod, proč lidé musí věřit, že dolar je spolehlivá měna, je ten, že je doslova podporován armádou Spojených států, i když to není to, co říkáme, že je posláním armády Spojených států.“
Nakonec jsme si povídali tři a půl hodiny o únavné složitosti tohoto systému a o neuvěřitelně obtížných problémech, které zažil, když pomáhal s jeho řízením. Pomáhal vyjednávat dohodu o normalizaci vztahů s Kubou, dohodu o íránském jaderném programu a pařížské klimatické dohody. Ve skutečnosti sdílí mnoho kritických připomínek k tomuto velkému imperiálnímu systému, které nyní zaznívají z populistické pravice.
„Myslím, že v čem se lišíme,“ řekl, “je tato snaha o vývoj systému a zároveň jeho udržení zhruba na místě.“ Právě publikoval v časopise Foreign Affairs článek, v němž se vyslovil pro nové globální uspořádání, které by uznávalo vznikající multipolární řád a zároveň ponechávalo na místě americký systém aliancí a základní vodovod. „Nevěřím v to, že bychom jen tak vytáhli vidlici ze zásuvky.“
Hodně jsme mluvili o tom, proč se s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do Los Angeles, pryč z okruhu Washingtonu, kde se o těchto věcech neustále přemýšlí, a proč se netouží vrátit. Dostalo ho to do neřešitelné situace. „Myslím, že inovace projektu Bannona a Vance,“ řekl, “spočívá v tom, že donutila levici, aby se stala obhájcem právě těch institucí, ke kterým by měla být skeptická, jako je CIA, jako je širší zpravodajská komunita, jako je NATO.“
„Sociálně-demokratická vláda v Německu nebo labouristická vláda ve Velké Británii,“ řekl, nyní podporují struktury, “ke kterým jsou vaši vlastní voliči skeptičtí. Je to nepříjemné místo.“
Hovořil o tom, jak jako teenager četl o eskadrách smrti podporovaných CIA v Latinské Americe. „A teď jsem najednou ve straně, která je hlasitým obhájcem ušlechtilosti amerického zpravodajského aparátu,“ řekl. „A není to jen v geopolitickém smyslu. Jde také o bankéře. Nyní hájíme globální kapitalismus a NATO a celý podnik neoliberalismu.“
Uvedl anekdotu z doby, kdy psal reportáž o své knize s názvem „Po pádu: After the Fall: The Rise of Authoritarianism in the World We’ve Made / Po pádu: Vzestup autoritářství ve světě, který jsme si vytvořili“. „Vzpomínám si, že jsem seděl s jedním chlapíkem, který byl v hongkongské opozici – v nákupním centru – a cítil jsem k němu velké sympatie. A vzpomínám si, že jsem si uvědomil: Dnes v roce 2019 mám s tímto chlapíkem víc společného než s většinou Ameriky.“
„Na tom je něco nového,“ řekl. „Když jsem vyrůstal, měl bych prostě masivně víc společných referenčních bodů s rodinou v Texasu. To je něco, co je pro lidi, pro liberály, výzvou, protože se mi líbí myšlenka, že jsme všichni stejní, všichni jsme si rovni. Jsem stejně zvědavý na lidskost nějakého člověka v Hongkongu jako někoho v Texasu a vážím si jí stejně. Nemělo by se to všechno vyvíjet právě tam?“ řekl jsem.
Globální lídři podle něj musí počítat s tím, že svět nikdy nebude doopravdy placatý, jak si to kdysi představovali optimističtí liberálové. „Jinak nakonec přijdeme o všechno – protože pak se toho odstrčení zmocní Bannon,“ řekl. „Potřebujeme mít národní identitu, která to všechno spojí dohromady,“ dodal. „A všichni se shodují na tom, že je tu problém. Všichni to vidíme.“
Rozdělení je mezi lidmi, kteří se chtějí pokusit o měkké přistání, a lidmi, kteří to chtějí vyhodit do povětří. „Výzva,“ řekl, “spočívá v tom, že mi nikdo neukázal, že to můžete vyhodit do vzduchu, pokud nedojde k válce a masové destruktivní události.“
Zaplatili jsme za kávu a já zamířil ke svému autu, ale on se ještě chvíli zdržel v pobočce Superba Food and Bread na Venice Beach, kde je vždycky možné vidět celebrity, jak obědvají. Samozřejmě ho nikdo nepoznal. Američané si už dlouho užívají luxusu, že se příliš nezajímají o lidi, kteří nás izolují od války a chaosu. Nikdo ho nepožádal o autogram ani o společnou selfie. A nikoho by nenapadlo, že ještě před pár lety bylo jeho úkolem pomáhat, aby se celá věc nevymkla kontrole.
Bannon byl v letech 1977-1983 důstojníkem námořnictva Spojených států, poté pracoval dva roky ve společnosti Goldman Sachs jako investiční bankéř. V roce 1993 se stal zastupujícím ředitelem výzkumného projektu Biosphere 2. V letech 1991-2016 byl výkonným producentem 18 hollywoodských filmů. V roce 2007 spoluzaložil web Breitbart News, který v roce 2016 označil za „platformu pro alt-right“ (bílé nacionalistické hnutí).
James PogueČesky je publicista a autor knihy Chosen Country: A Rebellion in the West (Vyvolená země: Vzpoura na Západě) a připravované knihy o kalifornském venkově. Pravidelně přispívá dlouhými reportážemi a eseji do časopisu Harper’s, kde je redaktorem, a dále do časopisů Vanity Fair, The New York Times a dalších.
Pogue se ve své práci zaměřuje na zákulisí politiky a způsob, jakým půda a ekologie ovlivňují globální politiku a státnictví. Jeho psaní pro Vanity Fair o Nové pravici je stále velmi vlivné a je alespoň do jisté míry definitivním portrétem vzestupu JD Vance. Působil mezi separatisty a polovojenskými skupinami po celém světě, od Jižní Afriky a Sahelu přes americký Západ až po Severní Irsko. Získal řadu grantů Pulitzerova centra pro krizové zpravodajství a v roce 2022 získal stipendium Alicie Pattersonové.
Pogue dělí svůj čas mezi Los Angeles a dalekou severní Kalifornii. Když zrovna nepracuje na úkolu, rád rybaří, cvičí brazilské jiu jitsu, pracuje na obnově přírodních stanovišť a pěstuje původní západní rostliny. Můžete ho sledovat na X a Instagramu.
[VB]
Prosím o prominutí, neboť se mi stala nemilá věc. Po vyslechnutí besedy pana Hájka s panem Novotným, jsem četl úvahu…
Obdivuji pana Kratochvíla a protože jsem první československý občan, který jel prokazatelně jako první, vlakem, po 21. srpnu 1968 spolu…
Vynikající článek. Měl by jej číst každý.
Článek pravdivě popisuje situaci, ale nevěřím závěru ohledně válek. Evropa přece nemůže existovat bez čínského zboží a ruského plynu. Válku…
Polská intenzivní podpora Ukrajiny byla nesena prvotním přesvědčením, že Rusko bude válkou těžce poškozeno nebo dokonce se rozpadne. Poláci niterně…