Spojené státy se musí připravit na likvidaci Turků v Sýrii

Turecký president Recep Tayyip Erdoğan (foto: Shutterstock) via MEF

Turecko svým jednáním již překročilo Rubikon a ohrožuje americké jednotky a zájmy

Oslavy, které ukončily více než půlstoletí trvající tyranii Asadovy rodiny v Sýrii, skončily. Z krátkodobého hlediska jsou Rusko a Írán poraženými, Turecko je vítězem. Koneckonců Turecko bylo hlavním podporovatelem povstalecké skupiny Haját Tahrír aš-Šám, která se přehnala přes Sýrii.

Washington, D.C., má stále svůj podíl roztleskávačů. Údajná síla Turecka přitahuje ty, kteří se chtějí svézt na jeho chvostu nebo na něm vydělat. Stejně jako američtí úředníci katapultovali koncem 20. století své pracovní zkušenosti ze Saúdské Arábie do lukrativních zlatých padáků, tak i američtí úředníci se službou v Turecku. Think-tanky a univerzity, aby si udržely přísun finančních prostředků, se také snaží sát ze zlatého struku a přitom předstírat, že jejich práce zůstává čistá a že neprovádějí autocenzuru nebo že si výzkumná témata nevybírají.

Mnoho odborníků na obranu se k Turecku stále hlásí kvůli jeho roli v NATO. Bylo jednou ze dvou zemí NATO, které během studené války se Sovětským svazem hraničily, a má druhou největší armádu ze všech zemí NATO. Počty vojáků jsou však bezvýznamným měřítkem; důležitějším je potenciál jejich využití pro mise NATO. Strategický význam letecké základny Incirlik s otevřením alternativních základen v Řecku a Rumunsku a také s modernějšími obojživelnými plavidly schopnými přepravovat letouny F-35 téměř kamkoli na světě sice poklesl, ale byrokratická dynamika v Pentagonu zůstává, a ten se nerad vzdává jakéhokoli přístupu na základnu. Turecko, podobně jako Katar v případě letecké základny al-Udeid, využívá Incirlik jako propustku z vězení, aby se vyhnulo zodpovědnosti za řadu škodlivých jednání. Odborníci na obranu tvrdí, že turecká radarová stanice včasného varování v Malatyi je nezbytná k odhalení případného odpálení íránské jaderné zbraně.

Příliš mnoho západních představitelů a analytiků se v souvislosti s Tureckem dopouští dvou základních chyb. Zaprvé, vidí Turecko takové, jaké bylo, nebo jaké by si přáli, aby bylo, a ne takové, jaké je. Dvě desetiletí erdoğanismu zemi nenávratně proměnila. Za druhé se domnívají, že Turecko představuje pozitivní sílu, protože není Íránem nebo Ruskem.

Vztah Íránu s Bašárem Asadem představoval hrozbu. Islámská republika přijala syrské alavity jako mechanismus svého vlastního revolučního vývozu. Jeden extremismus však nesmaže hrozbu jiného. Podpora radikálních sunnitských hnutí ze strany Turecka je dobře zdokumentována. Prezident Recep Tayyip Erdoğan se otevřeně hlásí k Hamásu, ale existují důkazy o jeho diplomatické a ekonomické, ne-li vojenské spoluúčasti s nejradikálnějšími prvky sunnitské islamistické opozice, a to až po Al-Káidu a dokonce skupiny napojené na Islámský stát.

Je prostě chybou, když Turecko, iridentistická mocnost, je silou zajišťující v regionu stabilitu. Turecko destabilizuje Kypr, dodává bezpilotní letouny a další zbraně islamistům v Libyi a pak využívá Libyjce jako žoldáky v dalších svých bojích. Turecká podpora islamistických a nedemokratických frakcí v Somálsku stále více ohrožuje křehkou stabilitu v oblasti Afrického rohu. Jeho podpora Hamásu hodila záchranný člun skupině, která je výhradně odpovědná za zvěrstvo ze 7. října 2023, největší jednodenní masakr Židů od dob holocaustu.

Tureckým programem v Sýrii není syrská stabilita nebo samotná Sýrie s mírem ve vlastní zemi a se svými sousedy; Turecko spíše využívá páky syrských islamistů proti menšinovým skupinám, zejména arménským křesťanům v Aleppu a syrským Kurdům na severovýchodě Sýrie. Erdoğan z důvodů zřejmě stejně iracionálních jako rasistických jednoduše odmítá tolerovat syrskou samosprávu a existenci autonomní správy severní a východní Sýrie. Ti z washingtonské komunity think tanků, kteří papouškují turecké řeči o regionu jako teroristické základně Strany kurdských pracujících (PKK), která ohrožuje Turecko, nebo proíránské satrapii, jsou výhradně ti, kteří region nenavštívili a často odmítají navštívit, aby se o něm přesvědčili na vlastní oči.

Zatímco Abú Muhammad al-Džawlání hovoří o toleranci a dokonce o volbách, Turecko požaduje, aby Haját Tahrír aš-Šám plnil jeho rozkazy a zaměřoval se na Kurdy. Turecko v podstatě vnímá Hay’at Tahrir al-Sham stejně jako Írán Hizballáh: skupinu, která si nárokuje místní legitimitu a nosí nacionalistický plášť, ale ve skutečnosti jedná jako zástupce cizí mocnosti. Erdoğan dává přednost touze zabíjet ozbrojené Kurdy – stejnou skupinu, která se spojuje a spolupracuje se Spojenými státy na zadržování a porážce Islámského státu – s rizikem zabíjení Američanů, kteří s nimi spolupracují.

Když turecký dron v dubnu 2023 neúspěšně zasáhl generála Mazlouma Abdiho, velitele Syrských demokratických sil na mezinárodním letišti Sulajmáníja v iráckém Kurdistánu, jen deštěm podmáčená půda zachránila doprovázející Američany před smrtí, protože střela se před explozí zaryla hlouběji do země.

V následujících týdnech, kdy Turecko své letecké údery proti kurdským regionům v Sýrii zintenzivnilo, došlo k několika těsným incidentům, při nichž turecké údery mohly snadno zabít americké vojáky nebo humanitární pracovníky.

Turecko mezitím nasazuje do Haját Tahrír aš-Šám a dalších zástupných skupin své vlastní speciální síly a zpravodajské služby, čímž fakticky paralelně plní úlohu mnoha íránských poradců, o nichž Teherán tvrdí, že v Sýrii žádnou bojovou roli nehrají.

Možná je diplomaticky nezdvořilé říci to přímo, ale pokud Tureckem podporované síly podporují terorismus a nadále představují hrozbu pro americké síly bojující v regionu proti Islámskému státu, je vhodné, aby Spojené státy zahájily rozhovor o tom, zda by v regionu nebylo nutné zaměřit se na turecké sponzory terorismu. Turecko je členem NATO, ale úder na jeho síly mimo hranice Turecka by nevedl k uplatnění klauzulí NATO o sebeobraně. Taková diskuse by neměla vyvolat ani rozhořčení, zejména když Turecko svými kroky již překročilo Rubikon a ohrožuje americké síly a zájmy.

Nejlepší příležitostí, jak se vyhnout přímému konfliktu, by bylo uznat, že trajektorie turecké agrese za hranicemi země a dopad jeho salámové taktiky by mohly ohrozit Američany, a v zájmu vyhnutí se konfliktu dát Turecku najevo, co budou Spojené státy ochotny pro ochranu vlastního personálu udělat. Pokud je Turecko ochotno zabíjet Američany operující v rámci prosazování oficiální americké politiky uvnitř Sýrie, pak by Spojené státy měly přijmout stejnou politiku a být ochotny zabíjet Turky mimo vlastní hranice Turecka. Je to těžký úkol, ale je stále více nezbytný.

Michael RubinČesky (*1971) je historik a vedoucí pracovník American Enterprise Institute, kde se specializuje na země Blízkého východu, zejména Írán a Turecko. V minulosti působil jako úředník Pentagonu a získal zkušenosti v Íránu, Jemenu a Iráku a před 11. zářím 2001 se zabýval Talibanem. Vyučoval jednotky amerického námořnictva a námořní pěchoty o regionálních konfliktech a terorismu. Jeho vědecká práce zahrnuje několik klíčových publikací, například Dancing with the DevilČesky (Tanec s ďáblem, 2014) a Eternal IranČesky (Věčný Írán, 2006). Má doktorát a magisterský titul z historie a bakalářský titul z biologie na Yale University. Seznam svých příspěvků z let 2000-2017 publikoval na svém webu, který již neudržuje, novější příspěvky publikuje především v Middle East ForumČesky, kde je také šéfredaktorem čtvrtletníku Middle East QuarterlyČesky. V roce 2017 požadovalo Turecko od TwitteruČesky, aby kvůli urážlivým výrokům o Erdoğanovi Rubinův účet zrušil.