SOKRATES, spravedlnost, ctnost a naše doba

Bayreuth, Eremitage, Sokrates

K zamyšlení nad životem starověkého řeckého filosofa Sokrata, mimořádné osobnosti i ve vztahu k současnosti, mě vedou především stále neutuchající, nové válečné konflikty ve světě, zveřejněné výsledky maturitních zkoušek, kdy daleko větší procento studentů neuspělo, což může signalizovat zhoršení schopnosti učit se, schopnosti myšlení, a další narůstající množství závažných celospolečenských jevů. Máme jich k přemítání více než dost. Člověk je bytost v první řadě myslící, je to jeho nejbdělejší činnost a prvořadý požadavek k úspěšnému zvládnutí vzdělávání, života vlastního i celospolečenského, dnes globálního. Jsme schopni správně myslet a posuzovat své jednání sama sebe i ve vztahu ke světu?

Z těchto důvodů mě – mimo jiné historické prameny – zaujala kniha britského autora Paula Johnsona : „Sokrates, člověk pro naši dobu“[1], autor si v pohledu na život starověkého filosofa Sokrata a život  tehdejších athénských obyvatel klade otázky, jak najít pravdu, jak žít dobrý život, co je to spravedlnost. Nemusíme samozřejmě se všemi myšlenkami a poznatky autora souhlasit,  přesto se o historii vývoje vědomí člověka, způsobu myšlení vzhledem k realitě a jejich dopadech na lidský život hodně dovíme.

Volně zpracováno z obsahu knihy :

Sokrates byl neobyčejný muž, bystrý myslitel – filosof, který měl to štěstí, že se narodil do Athén v 5.st.př.Kr., neobyčejně příznivé doby pro génie nové epochy, kteří obohatili a inspirovali celý kulturní svět na mnoho staletí a inspirují nás po dnes[2]. Sokrates, syn kameníka a zedníka, matky, která byla vyhlášenou porodní bábou, se stal jedním z největších filosofů, jehož myšlenky, ideje a morálně etické úvahy nás nutí k zamyšlení i dnes. O jeho způsobu myšlení a práce se dozvídáme pouze prostřednictvím žáků a přátel, kteří dialogy a rozpravy s ním na zvolená témata zapsali, protože Sokrates sám žádné dílo nesepsal[3]. Jak našel své poslání a životní úkol ?  K tomu říkal: „V mysli, duši žije síla, která vede duši a ona může vnímat své vnitřní spojení se světovým rozumem“. Sokrates tuto sílu nazývá Daimonion, hlas Boží[4], který jej vede a dokonce nabádá k jeho povolání, učit své spolubližní vlastnímu myšlení, probouzet myšlenkový život, říká mu také, aby se nestal politikem. Sokrates se nikdy nepovažoval za „akademika“, zajímali ho všechny jevy se kterými se ve svém okolí a životě společnosti setkával, ať už šlo o řemesla, umění, vědu, právo, spravedlnost, politiku, zrovna tak, jako o životy a starosti nejprostších athénských občanů. Miloval Athény a miloval lidi, byl sice často ironický, avšak vždy laskavý a nikoho nechtěl urazit. Do dnešních dnů patří mezi nejpřednější osobnosti řeckého a  „Periklovského období“, které nám zanechali velké kulturní bohatství.

Na počátku každého poznávání, úsilí o nalezení pravdy, stojí hluboká otázka,  v tomto tázání se a v rozhovorech s bližními, získávání životní moudrosti, se počíná odvíjet Sokratův osud i život. Pěstování ctností a téma spravedlnosti patří mezi jeho stěžejní otázky. Etické a morální požadavky, které zastával především ke sklonku života vzhledem k otázce odplaty zla zlem nebo válkou,  byl  označen pojmem „morální absolutismus“.

Téma SPRAVEDLNOSTI :

Lze při úvahách o dobru a zlu, válce a míru, hovořit vůbec o nějakém dobru? Spravedlnosti? :„Pravděpodobný výrok Sokrata zněl: „Proto Bůh nemůže být mírou všech věcí, ale pouze dobrých věcí. Zlých věcí není příčinou[5].“

 

Také o lidech Sokrates smýšlel optimisticky. Domníval se, že naprostá většina lidí si přeje konat dobro a zlé činy jsou obvykle důsledkem neznalosti nebo nesprávného učení. Jakmile člověk pozná pravdu, jeho instinktem je dělat to, co je správné. Proto podle Sokrata  poznání vedlo přímo ke ctnosti. Tím byl zdůrazněn význam vzdělávání, zejména onoho druhu představovaného jeho technikou zkoumání, formou křížového kladení otázek, která byla vytvořena k tomu, aby jedinci ukázala, že vládne mnohem menším poznáním, než si myslel, a tím ho povzbuzovala, aby si osvojoval další vzdělání.

Jedním zásadním tématem, o němž se vědění v té době nedostávalo, byla spravedlnost. Všichni Řekové přáli spravedlnosti. Velmi málo z nich, pokud vůbec někdo, však vědělo, co to je. Ba co hůř, Sokrates zjistil, že mnozí pokládali za spravedlnost něco, co ve skutečnosti bylo jejím opakem. Existovalo jedno téma, v jehož případě bylo řecké vědění o ctnosti naprosto mylné, byla to spravedlnost. Aristoteles správně zdůrazňoval Sokratův význam při poukazování na potřebnost definice, pojmů a idejí, protože právě když se člověk pustí do důkladného zkoumání definic, začne se nořit do hlubin neznalosti, především v případě spravedlnosti …

Z těchto a dalších úryvků knihy Paula Johnsna, můžeme vyrozumět, že Sokrates si myslí, že každý problém by měl být hodnocen podle konkrétní situace a že ctnostnému člověku nečiní potíž rozlišit mezi spravedlností a nespravedlností. Zcela jasně, opakovaně a co nejnaléhavěji říká, že spravedlivé jednání má přednost před jakýmkoli jiným ohledem. Je lepší, praví, něco vytrpět, ba i smrt, než abych jednal nespravedlivě. Jediné, na čem v mém konání záleží, je, zda jsou mé činy spravedlivé nebo nespravedlivé, zda jsou to činy dobrého nebo zlého člověka. Sokratův důraz na prvotní důležitost spravedlivého jednání byl široce přijímán.

Abstraktní spravedlnost Sokrata nezajímala. Jedním z řeckých názorů běžných v jeho době, jak naznačoval Thrasymachos bylo, že spravedlnost je určitá forma vlastního zájmu. Kdyby se nějakého Řeka otázali: „Kdo je spravedlivý člověk?“, odpověděl by: „Člověk, který činí dobro svým přátelům a zlo svým nepřátelům“. To by Sokrates odmítl: „Spravedlivý člověk je zajisté ten, kdo činí dobro svým přátelům, ale také činí dobro těm, kdo mu ukřivdili, čímž se snaží získat si nepřítele za přítele“. Tento názor se objevuje v několika verzích, a tématem vždy je odplácet zlu dobrem. Sokrates v Platónovu dialogu Kriton jasně říká: „Nikdy není dobré konat zlo či odplácet zlé zlým nebo, když je nám činěno zlo, bránit se tím, že se dopouštíme zla na oplátku.“ A právě tímto jasným stanoviskem se Sokrates obrací zády k morálnímu relativismu, v jakékoliv podobě a za jakýchkoliv okolností, a rozhodně se přiklání k „morálnímu absolutismu“. Pokud je nějaká věc nesprávná, nikdy se jí nedopouštějte.

Tímto pravidlem Sokrates dospěl k dalšímu historickému morálnímu předělu, k absolutnímu odmítnutí jednoho z nejhlouběji zakořeněného pravidla řeckého chování, ať už jedinců, nebo států – zákona odplaty / bohaté zkušenosti pro svoje závěry získal Sokrates právě během válek /. Odplata pochopitelně nebyla jen řeckou záležitostí. Toto pravidlo je společné většině, ne-li všem společnostem rodícím se z divošství a kmenového uspořádání a klestícím si cestu k civilizované podobě . Sokrates si byl plně vědom přelomovosti tohoto odmítnutí tradiční řecké morálky a spravedlnosti, protože ihned po vyjmenování těchto zásad dodává, že : „je jen velmi málo těch, kdo v toto věří nebo budou věřit. A ti, kdo v to věří, a kdo nikoliv, spolu nemohou najít společnou řeč a vzájemně sebou pohrdají.“

„Jeho myšlenky byly ve své době převratné“, říká  o Sokratovi Rudolf Steiner v knize věnované dějinám myšlení a vývoji filosofických světových  názorů „Záhady filosofie“[6]. A o zlu ve svých přednáškách a knihách Steiner často zdůrazňoval: „zlo v sobě nemá tvůrčí, plodný charakter, který by vedl do budoucnosti“. To znamená, že jen myšlenky lidí, které směřují k nesobeckému dobru, kráse, pravdě, podporují život, protože v sobě nesou plodné, tvůrčí síly.

„Jak člověk uspořádá svůj život, uvědomí-li si svoje probuzené myšlení“, ptá se Steiner dále v Záhadách filosofie? „Můžeme-li o sofistech říci, že přivedli řeckého ducha, který se vyjadřuje slovy – Poznej sama sebe –  na nebezpečné úskalí, pak v Sokratovi musíme spatřovat osobnost, která tohoto ducha vyjádřila s vysokým stupněm dokonalosti. Samotný Sokrates je těmi, kteří se domnívají, že ho znají, brán jako důkaz tvrzení : v lidské duši vzniká myšlením pravda, je-li lidská duše se svojí základní podstatou spojena tak, jako u Sokrata… Zrozením myšlenky se člověk obrátil ke své duši. Vzniká nyní otázka, co říká duše, jestliže začíná mluvit a vyjadřuje to, co do ní vložily světové síly? Ze způsobu, jak se Platón, Sókratův žák, staví k Sokratovi, vyplývá odpověď: V duši vyslovuje světový rozum to, co chce říci člověku. Můžeme mít důvěru  ve zjevení lidské duše, pokud se v této duši vyvíjí myšlenka. Sókratova postava se objevuje ve znamení této důvěry…

Obrazy  mluvily z vnějšku… Myšlení mluví k nitru duše. Tím je duše odkázána sama na sebe. S jinou duší se nemůže cítit spojena tak, jako tomu bylo ve starých dobách s výroky kněžské věštírny / kde si lidé vyprošovali rady Bohů /. Myšlence musel člověk přenechat vlastní duši. Cítil, že myšlenka je obecným majetkem lidstva….

Vliv tohoto světového názoru vrhá zvláštní světlo na „ctnost“. Podle toho, jak Sokrates oceňuje myšlenku, musí předpokládat, že pravá ctnost lidského života se projevuje myšlenkovému životu. Pravou ctnost je nutno v myšlenkovém životě najít, protože člověku propůjčuje jeho hodnotu. Ctnosti je možno se naučit[7]… Sokratovi jde o to, aby ujasnil žákovi, že záleží na tom, aby měl správné myšlenky a ctnosti. To, co říká Sokrates o ctnosti, směřuje k tomu, aby vyvolal důvěru v duši, která v myšlenkových zážitcích poznává sama sebe. Musíme více důvěřovat správné myšlence o ctnosti, než všem jiným motivům. Ctnost dělá člověka hodnotným, prožije-li ji v myšlenkách.

Roku 427 př.n.l. v Athénách narozený Platón pociťoval jako Sokratův žák, že jeho vlivem se v něm upevnila víra v myšlenkový život. Celý dosavadní vývoj té doby dosahuje v Platónovi vrcholu. Tímto vrcholem je představa, že v myšlenkovém životě se jeví světový duch… Filosofie je pro Platóna věda o ideách jako o pravém jsoucnu. A idea je zjevením světového ducha prostřednictvím zjevení myšlenek… Platónovým žákem se stal další mimořádný filosof Aristoteles, který přinesl definice pojmů a logiku a tím navázal tvůrčím a nutným způsobem na předchozí filosofy i učitele.

„Athénská škola“, Raffaello Sanzio da Urbino
Wikimedia Commons

Gregory Vlastos, je dalším autorem, který se věnoval Sokratovi a kterého nám John Paul ve své knize doporučuje. Sokrates prosazoval něco výjimečně nekompromisního, jedná se o nejpřísnější morální absolutismus. V podstatě říká:

Pokud něco, co děláte, ublíží někomu jinému, a což teprve velkému počtu lidí, je to samo o sobě natolik špatné a natolik špatné pro vás, že žádným dobrem, kterého by takto bylo dosaženo, nemůžete takové zlo vyvážit. Může vám vyhrát vítězství nebo i válku, může vám přinést vše, čeho si ceníte, radost, pohodlí, bezpečí a dlouhý život, může vám získat uznání těch, které milujete, vaší rodiny a přátel, můžete se domnívat, že je to nutné pro jejich a vaši sebezáchovu, ale pokud je to nesprávné, tak to nesmíte udělat. I kdyby vám to získalo celý svět, tak to nesmíte udělat Váš život nemá cenu žít, pokud si ho můžete zachovat jen ubližováním ostatním.

Je to tvrdé učení a není překvapivé, že v posledních dvou a půl tisíci letech ho svět často, či dokonce obvykle shledával příliš tvrdým, nesplnitelným, aby ho následoval, byť ho v zásadě přijímal. … Platon ho považoval za obtížné,  Aristoteles ho nemohl strávit. Domníval se, že pomsta je trvalým podnětem lidské přirozenosti, stejně nevymýtitelná jako hněv, který ji rozpoutával… Tento nový morální zákon – zákon Boží, na rozdíl od lidského – byl od doby, kdy ho Sokrates vytyčil či objevil, porušen nesčetněkrát, politiky, generály a demokraciemi, nemluvě o diktaturách a absolutistických  panovnících, jakož i bezpočtu mužů a žen v soukromém životě…

Od časů, kdy v Řecku žil Sokrates, který již svým způsobem předjímal Krista, uplynulo 2500 let, od příchodu Krista, který nabádal, aby spolu lidé žili v míru a bratrství uplynulo 2023 let, a stále to nestačí???

Ježíš Kristus: „Nepřišel jsem na tuto Zem, abych odvedl od Země mír, ale abych odvrhl meč“

Tato nejkrásnější slova míru Ježíše Krista byla během časů a nesprávného překladu zcela převrácena, říká Rudolf Steiner a tvrdí, že slova :

„Nemyslete si, že jsem přišel, abych na Zemi přinesl pokoj. Nepřišel jsem přínést pokoj, ale meč.“ (Matouš 10:34  Bible Kralická) byla a jsou nesprávně přeložena.

S názorm R.Steinera se osobně ztotožňuji, neboť člověk, který zná slova Kristova může těžko překlad v Bibli Kralické přijmout. Jak by mohla největší bytost kosmické lásky říci něco tak hrozného[8]?

Na závěr: Domnívám se, že současné zkušenosti lidstva jsou tak bohaté neblahými a ničivými dopady všech válek malých i světových, že je neodpustitelné, aby se dále konflikty mezi státy řešily jakoukoli válkou. Škoda, která vzniká ze lží, nenávisti, strachu, zmaru životů, utrpení, zničení krajiny, je vždy obrovská. Této skutečnosti si byli vědomi Sokrates i Platón, onoho nikdy nekončícího kola odplaty a pomsty i za cenu sebezničení. Po Peloponéských válkách řeckou zemi zasáhl mor, zemřelo velké množství obyvatel, rozběhly se procesy s viníky, kteří byli nařčeni ze zrady, státní systém se zhroutil. Země se již nikdy nevrátila k takovému rozkvětu jako v době periklovské.

I my máme šanci usilovat o odzbrojení alespoň v Evropě, učinit ji neutrální a jít ostatním národům za příklad. Tak nás tomu učili v historii naší země moudří panovníci i filosofové… Sv.Václav, Jiří z Poděbrad, Komenský, a mnoho dalších žen a mužů.

 Poznámky:

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

Poznámka osobní , Rudolf Steiner vždy vyzýval ty, kdo se zabývají duchovní vědou – Anthroposofií, aby poznatky ověřovali sami svým poznáním a životními zkušenostmi., aby je včleňovaly do praktického života, aby osobnosti usilovali o svobodu, pěstovali cnost nezištnosti a rozvíjeli lásku k lidem i stvoření.

Související: