Přinejmenším v evropském kontextu musí text s tímto názvem začít výhradou: když mluvím o socialismu, nemám na mysli socialistické strany, protože ty už socialismus dávno opustily, a totéž bych mohl říci o komunistických stranách ve vztahu ke komunismu. Mimo evropský kontext musím vznést ještě jednu výhradu: nemám na mysli pouze ty verze socialismu, o nichž se v Evropě diskutovalo a které se praktikovaly na počátku 20. století a které pokračovaly v praxi téměř do jeho konce v zemích tehdejšího sovětského bloku a v Jugoslávii. Dokonce ani socialismus, který dnes reálně existuje v Číně, na Kubě, ve Vietnamu nebo v Severní Koreji, už jen proto, že nevím, zda jde o formy socialismu, nebo o formy hrdinného a trvalého odporu proti divokému kapitalismu, který dnes dominuje globální Sever a který se je navíc snaží všemi prostředky zlikvidovat.

Mým cílem je přivolat bojovnou sociologii dějin idejí socialismu za posledních dvě stě let v Evropě a ve světě. Autor je socialista, který se zajímá o srovnání diskusí o socialismu od první čtvrtiny 19. století do současnosti. Důležitou poznámkou je, že pokud byly v prvních desetiletích obzvláště intenzivní v Evropě, rozšířily se poté do celého světa a asijské, latinskoamerické a africké příspěvky měly rozhodující vliv na obohacení socialistického myšlení v průběhu celého dvacátého století. Vzhledem k omezenému prostoru budu srovnávat pouze dva momenty: konec 19. století a současnost.

Včera

Na literatuře k tomuto tématu z přelomu devatenáctého a dvacátého století je nejpozoruhodnější především bohatství a rozmanitost publikací a organizací. Byla to doba vzestupu, která viděla socialismus přicházet. Velmi bohatý svět, dnes již zcela zapomenutý, který však v té době ovládal hovory a dělnické organizace a byl silně zastoupen v lidových knihovnách. Je zvláštní, že postoje Karla Marxe nebyly nejdiskutovanější a v mnoha debatách se na ně neodkazovalo, přestože vliv jeho díla byl zřejmý. Diskutovalo se o předchůdcích socialismu, kteří sahali až k Platónovi a raným církevním otcům, jako byli například svatý Klement a svatý Jan Zlatoústý. Ústředními tématy byly individuální vlastnictví a sociální nerovnost. Intenzivně se diskutovalo o rozdílech mezi socialismem, komunismem, kolektivismem a anarchismem. Rozdíly spočívají v míře zespolečenštění vlastnictví a jeho politické podobě. Týkalo se společné vlastnictví pouze výrobních prostředků („půdy, vody, potoků, lesů a průmyslových strojů“), nebo také prostředků spotřeby? Měly se zdroje přidělovat každému člověku podle jeho práce anebo podle jeho potřeb? Politická forma oscilovala mezi libertariánskou a autoritářskou, mezi svobodným sdružováním výrobců a spotřebitelů a totální státní kontrolou.

Oblíbené byly dnes již zapomenuté učebnice. Například knihy Augustina Hamona, zakladatele časopisu „L’Humanité nouvelle“ (1897-1903), anarchisty, považovaného za jednoho z předchůdců sociální psychologie. Jeho kniha Socialismus a anarchismus byla široce rozšířená. Obecnou myšlenkou v diskusích konce století (přítomnou již u Marxe) bylo, že socialismus přijde jako nevyhnutelný výsledek vývoje kapitalistických společností. Cituji Hamona:

Současná kapitalistická společnost je uprostřed těhotenství novou společností, společnosti, která bude socialistická. Všechna fakta to dokazují. Ti, kdo to nevidí, jsou slepí. Socialisté tento stav nevytvořili ani nezpůsobili. Je to nevyhnutelný důsledek ekonomických podmínek, světového vývoje, života obecně. Socialisté neudělali a nedělají nic jiného, než že mu dávají větší aktivitu. Svou verbální propagandou, svými novinami, knihami, brožurami a časopisy nedělali nic jiného, než že harmonizovali a regulovali bouřlivý a neuspořádaný pohyb proletářských mas v jejich boji proti třídě vykořisťovatelů, v jejich snaze o lepší stav věcí. Někteří odpůrci socialistů je obviňují, že jsou strůjci tohoto třídního boje, tohoto útoku proletářské třídy proti třídě kapitalistů. To je velmi mylný názor. Socialisté nejsou tvůrci hnutí, jehož původ tkví v samotné podstatě věcí, v samotném společenském dění. (str. 63).

Celkový tón byl optimistický. Stejně jako v Marxově-Engelsově Manifestu (1848) v sobě buržoazní společnost nesla socialistickou společnost. Zárodky socialismu byly spatřovány v růstu odborů a družstev. Zabývali se podrobnostmi organizace budoucí společnosti, od vlastnictví po práci, od státu a vlády po soudní systém a armádu, od rodiny po náboženství a vzdělání.

Dnes

Uplynulo sto let, sedmdesát let Sovětského svazu, více než jedna a půl miliardy lidí žije v režimech, které si říkají socialistické nebo komunistické, z nichž některé (Čína a Vietnam) jsou dodnes spojenci nejdivočejšího hyper-kapitalismu. V průběhu 20. století socialismus opustil geografické a teoretické hranice Evropy a stal se politickou možností velmi přítomnou v hnutích za osvobození od evropského kolonialismu, s pozoruhodnými inovacemi vedenými Hnutím nezúčastněných zemí, praxí a reflexí José Carlose Mariáteguiho, Ho Či Mina, Kwame Nkrumaha, Julia Nyerere, Frantze Fanona, Aimé Césaireho, Modibo Keïty, Gamala Abdela Nassera, Ahmeda Ben Belly, Waltera Rodneyho, Amílcara Cabrala, Thomase Sankary a mnoha dalších, a vládní zkušeností na Kubě (1959-) a v Chile během krátkého období Salvadora Allende (1970-1973). Z celé této mimoevropské zkušenosti zůstaly z velké části ruiny a především hořké vzpomínky na násilí, s nímž imperialistický kapitalismus (severoamerický i evropský) tyto experimenty ukončil.

Po zániku sovětského bloku socialismus zcela zmizel z politického obzoru globálního Severu. Nejúčinnějším způsobem, jak ho nechat zmizet, bylo nechat lstivě zmizet jeho konkurenta, kapitalismus. Přestali jsme mluvit o kapitalismu a začali jsme mluvit o tržním hospodářství, jediné přirozené formě ekonomiky, jako by celý trh byl kapitalistický a jako by kapitalismus nebyl ani tak tržní, jako spíše protitržní (monopolní). Od roku 2000 se opět začalo mluvit o socialismu, a to v důsledku velmi odlišných politických zkušeností: rozčarování z postkomunismu ve východoevropských zemích, Světové sociální fórum (2001-2016), program Bernieho Sanderse v USA. Nedávno zveřejnil své návrhy participativního socialismu Thomas Piketty (Time for Socialism, 2021).

Znamená to, že se opět nacházíme v inaugurační době podobné konci 19. století? Ve skutečnosti se nacházíme v jeho opaku. S výjimkou Pikettyho není žádný optimismus, natož optimismus založený na nedávném vývoji kapitalismu. Kde jsou ty zárodky socialismu vznikající všude z dělnického aktivismu? Zřejmě je vidí pouze Piketty ve vyvíjejících se vzorcích sociální nerovnosti, růstu sociálního státu a experimentu se spoluřízením velkých podniků v severní Evropě. Obecně vzato vychází nová přitažlivost socialismu z opačného vnímání, ze silného pesimismu ohledně budoucnosti lidstva, pokud bude kapitalismus pokračovat v současných trendech vyloučení, ekologické katastrofy, ekonomiky smrti, eliminace disentu, drancování přírodních zdrojů všemi prostředky, i těmi nejnásilnějšími (sankce, embarga, války, vraždy) k jejich získání. Pikettyho optimismus ohledně univerzalizace socialismu na základě evropských zkušeností (dokonce s politicky korektním dodatkem o antikolonialismu a reparacích) je směšný, pokud jeho země v současnosti vede válku, vždy s pomocí USA, proti některým západoafrickým zemím (Mali, Niger a Burkina Faso), aby si zajistila přístup k vzácnému uranu. Zpráva Oxfamu z roku 2013 cituje nigerijského aktivistu, který říká: „Ve Francii svítí každá třetí žárovka díky nigerijskému uranu. V Nigeru nemá přístup k elektřině téměř 90 % obyvatel. Tato situace nemůže pokračovat“. Odtud nevede žádná cesta k socialismu, je tam zeď.

Je-li pravdou, že pesimistická verze toho, jak kapitalismus vede lidstvo a přírodu do propasti zkázy převládá, není o nic méně pravdou, že, též na rozdíl od konce 19. století, chybí alternativy a činitelé, kteří by za ně mohli bojovat. Piketty tvrdí, že jím navrhovaný participativní socialismus „nepřichází shora dolů“, jak tomu údajně bylo v minulosti s elitním proletářským předvojem (je stále zvláštní představovat si dělníky, dokonce i předvoj, jako patřící k těm nahoře), ale vychází od občanů, a to opětným přijetím kolektivního myšlení prostřednictvím postupných právních transformací. Jinými slovy, sen o evropské sociální demokracii, který Evropa již dávno opustila.

Eurocentrický svět je nyní odsouzen k zániku (jakkoli se může díky Pikettyho brilantnímu pojednání zdát vzrušující), ale chápání a proměna světa je nyní mnohem širší, než se může do evropské představivosti vejít. Zkušenost „těch zdola“, „la gente a pie“, je velmi bohatá, i když na globálním Severu málo známá. Je velmi rozmanitá a do žádného jednotného označení se nevejde. Je to mozaika idejí a praktik, které se vzpírají všem abstraktním univerzalismům, které jim eurocentrický svět od 15. století vnucuje. Jak kdysi řekl Edouard Glissant, kolonizované národy, konfrontované s absolutní mocí a věděním, si již dávno zvykly žít v relativitě. Snad nejvíce je spojuje mnohočetnost tváří nadvlády a rozmanitost bojů a repertoárů, jak jim čelit. Necítí se být zavázány ani termínem socialismus, i když se píše v množném čísle. Společný je jim respekt ke kontinuitě života lidského druhu a všech ostatních druhů.

Socialismus po Babylonu

Socialismus po Babylonu se skládá z mnoha myšlenek a jazyků spojujících způsoby, jak žít svět ekologicky sdíleným způsobem. Ekologie vědění, života, kultur, produktivity a časových rovin. Některé myšlenky a jazyky jsou eurocentrické a jiné nikoli. Mnohé z nich jsou výsledkem nevyzpytatelného míšení různých kulturních vesmírů, které dnes tvoří pluriverzum, pro někoho babylonskou věž mnoha jmen, jež se jednou provždy rozchází s biblickým řádem jediné ideje a jediného jazyka (Boha a náboženství Knihy). Zde jsou některé z těchto pojmů (v abecedním pořadí): agrární reforma, agroekologie, alternativy k rozvoji, anarchismus, antikolonialismus, antirasismus (Black Lives Matter), dobrý život (buen vivir), ekonomika péče, ekosocialismus, feminismus, filosofie Ubuntu, hnutí Swadeshi, hnutí za globální spravedlnost, kooperativismus, komunismus, konstituční moc, kontrahegemonická lidská práva, lidové vzdělávání, naxalitské hnutí, Nové hnutí nezúčastněných zemí, neozapatismus (EZLN), nerůst, Ni Una Más!, nekapitalistické ekonomiky (lidová, rolnická, říční, domorodá, feministická, družstevní, komunitní), osvobozené zóny, Pačamama, panafrikanismus, panarabismus, politická ekologie, potravinová suverenita, práva přírody, sebeurčení, socialismy (africký, asijský atd.), sekularismy, společenský majetek, sumak kawsay/suma qamaña, swaradž, transformativní konstitucionalismus, ujamaa, umělecký aktivismus, univerzální základní příjem, voda jako veřejný statek, vymezení území předků (původních obyvatel, a potomků zotročených národů), zdraví jako veřejný statek, znárodnění strategických odvětví.

Z této nesmírné rozmanitosti vyplývají čtyři klíčové myšlenky:

1. Neexistují žádná historická témata. Všichni lidé, kteří bojují proti třem hlavním dominantám eurocentrické modernity – kapitalismu, kolonialismu a patriarchátu – tvoří dějiny. Tento boj musí být společný. Tragédií naší doby je, že zatímco tyto tři dominance působí ve shodě, odpor proti nim je roztříštěný: antikapitalistická hnutí, která jsou rasistická a sexistická; antirasistická hnutí, která jsou prokapitalistická a sexistická; feministická hnutí, která jsou prokapitalistická a rasistická. Kterýkoli z těchto bojů, pokud je izolovaný, je snadno uchvácen politickými silami, které udržují nadvládu a které se v eurocentrickém světě nazývají pravicové politické síly. Nový identitarismus pravice se živí myšlenkami identitární sounáležitosti (rasové, genderové, náboženské) zbavené touhy změnit kapitalistický svět.
2. Příroda nepatří nám, my patříme přírodě. Na úsvitu kapitalismu legitimizovala dichotomie lidstva a přírody individuální přivlastňování přírody a její totální podřízení užívání a zneužívání určené „zájmy rozvoje“. Využívání přírodních zdrojů bez respektu k přírodním cyklům a časům obnovy vytvořilo to, co Karel Marx nazval metabolickou trhlinou, degradací rovnováhy metabolismů, která v naší době dosahuje extrémních rozměrů: poprvé je ohroženo přežití lidského druhu. Ve všech kulturách, s nimiž Evropané od moderní koloniální expanze přišli do styku, patřili lidé k přírodě, kterou respektovali a které se báli. V těchto představách spočívá klíč k našemu přežití jako druhu. Vzhledem k tomu, že nekapitalistické formy vlastnictví jsou k přírodě potenciálně nejšetrnější, nemělo by být kapitalistické vlastnictví chráněno státem více než všechny ostatní formy vlastnictví (rolnické, rodinné, domorodé, družstevní, komunitní, sdružené). Ekocida je novým zločinem proti lidskosti.
3. Musíme obnovit časovou suverenitu a autonomní užívání času. Zkušenosti s časem, rytmem a trváním v různých kulturách světa jsou velmi rozmanité. V posledních dvou stech letech se kapitalistické společnosti zaměřily na technologie, které šetří čas a urychlují procesy. Úspora paradoxně nevedla k tomu, aby bylo více času, se kterým by bylo možné volně nakládat, stejně jako zrychlení vedlo pouze k většímu nedostatku času. Chronologický čas je pro prožitý čas tím, čím je hrubý domácí produkt pro bohatství národů. To nejdůležitější se nepočítá. Zrychlování času se opakováním stalo formou stagnace. Národy, které unikly a stále unikají kapitalistickému únosu času, jsou stigmatizovány jako zaostalé a jsou vystaveny všem druhům kapitalistického intervencionismu (od rozvojové pomoci přes drancování zdrojů, změny režimů a války až po sankce a embarga). Znovuzískání časové suverenity znamená bojovat proti falešné autonomii (jako je uber-autonomie), autonomii bez možnosti být autonomní. Kapitalistický čas je monochronní, socialistický čas bude polychronní, protože je definován sám sebou.
4. Je sice pravda, že nemůžeme žít bez biodiverzity, ale neméně pravdivé je, že nemůžeme žít bez demodiverzity. Dlouho jsem definoval socialismus jako demokracii bez konce. A určil jsem hlavní časoprostory, v nichž by měla demokratizace probíhat: časoprostor rodiny, obce, výroby, občanství, mezinárodních vztahů. Každému časoprostoru odpovídá specifický typ demokracie. Tvrdit, že liberální zastupitelská demokracie je jedinou možnou formou demokracie, znamená přijmout jako fatální skutečnost, že demokracie v časoprostoru občanství je demokratickým ostrovem v souostroví despocií. Bez dalších demokratických ostrovů, které by ji podporovaly, bude ostrov liberální demokracie stále více pustým ostrovem zaplněným pouze autokratickými pastmi.