Slečna Havishamová a lenokracie Západu
Slečna Havishamová je postava z románu Charlese Dickense „Nadějné vyhlídky“[1]. Je to bohatá žena, která byla v den své svatby podvedena a opuštěna. Od toho dne nedopustila, aby se něco změnilo. Svatební hostina tam leží, tekutiny se vypařily, stříbrné příbory zašly, dorty a jídlo shnilo a prorostlo havětí i pavučinami. Stále nosí své svatební šaty, špinavé a potrhané. (Svatební) den zůstal zachován, ztrouchnivělý a obludný. Čas a události kolem ní plynou dál, ale její minulost je její přítomností a její žalostnou budoucností.
Bude to za padesát let Západ? Obklopený rozkladem a špínou, ale stále lpící na své minulosti? Vykřikující o svých stále tak cenných hodnotách, hlásající mezinárodní řád založený na pravidlech, chlubící se, že je nejlepší v tom a nejvíc v onom, vynášející soudy nad špatným chováním ostatních, sankcionující nevěřící, koupající se ve své mediální zpětné vazbě. Stále nejvyšší HDP v USD! (Teď stojí Big Mac Cricketburgery 1000 dolarů za kus, v každé kapse je spousta dolarů!)
Ale nikoho ve zbytku světa to nezajímá. Už se posunuli dál. Žádný turista nenavštěvuje plesnivý dům a jeho vykolejené obyvatele. Raději křižují vysokorychlostní železnici z Kapského Města do Pekingu s vedlejším výletem na Bajkal. Kdo by se chtěl nechat okrást v galérkových přestřelkách Amsterdamu, ve stanových městečkách New Yorku a mačetovými gangy Londýna? Pokud je úterý a nepokoje, musí to být Paříž. Mladí absolventi Harvardu omdlévají ve svých slumech a sní o tom, že se stanou uklízeči záchodů na letišti v Omsku – to víte, plné dávky. Navíc zubař. A z platu si můžete dovolit malý byt.
Směřuje Západ právě sem? Rozdal svou výrobu, jeho ekonomikou je finanční prestiž a honba za rentou. V Edelmanově indexu důvěry dosahuje nejhorších výsledků. (Jak může fungovat volební demokracie, když lidé pochybují o poctivosti voleb a věří, že jejich politici a soudci jsou koupení? Co zbývá bez důvěry?) Bude Západ upadat do budoucnosti, která je jen minulostí a žádnou budoucností? Hnijící svatební dort?
Po neúspěšných válkách se ostatní Západu nebojí, neváží si ho – pokud si ho vůbec někdy vážili – a nedůvěřují mu. Kdo mohl tušit, že Niger povede a bude blafovat? Existují jiné, atraktivnější a – což je nejdůležitější – úspěšnější příklady, které lze následovat. Koho zajímá slečna Havishamová a její mauzoleum minulosti?
~~~
Samozřejmě je to jen jedna z mnoha možných budoucností – budoucnost Havishamové není nevyhnutelná. Nic není předem dáno, Západ se může změnit.
Stále má spoustu zdrojů a talentů. Dole se může stát nahoře. Ale nevidím kolem sebe mnoho věcí, které by naznačovaly, že se trend obrátí. Je to příliš velký úkol pro jednoho vůdce nebo skupinu vůdců. Upadnout je vždycky snazší než znovu vstát. Ale pokud to nesrazí celý upadající Západ k zemi, myslím, že je třeba vsadit na budoucnost slečny Havishamové.
Doporučuji další četbu: Lenokracie. [2]
[2] Nejen Helmholtz Smith si povšiml tohoto článku, ale také Simplicius v příspěvku, který jsme převzali pod titulkem „Yellenová prosí Čínu o zpomalení pro záchranu tváře USA“ – viz odstavec:
„Mimochodem, John Michael Greer právě napsal nový sloupek … o neologismu, který vymyslel: Lenokracie, což je odvozeno od latinského „leno“ pro pasáka / kuplíře; tj. vláda řízená pasáky, neboli pimpokracie.“
Za hranicemi lenokracie
Myslím, že většina lidí má zkušenost s tím, jak se změť neuspořádaných myšlenek najednou seřadí do mřížky významů, přičemž jediné slovo plní roli zárodečného krystalu. Mně se to stává snesitelně často. Velká část směru mého života byla například určena jednoho dne v mých dvaceti letech, kdy se takovým semínkem krystalu stalo slovo „úpadek“ a pomohlo mi pochopit, že budoucnost, která se kolem mě utváří, není ani pokrok, ani úpadek, ale společný osud všech civilizací.
Nedávno mi do mysli spadl další takový slovní perličkový krystal. Ten nebyl ani zdaleka tak světoborný, jako se ukázal pojmem úpadek, a měl také jednu zajímavou vlastnost; pojem jsem pochopil okamžitě, ale musel jsem pro něj vymyslet slovo. Slovo, které jsem vymyslel, je „lenokracie“. První část tohoto slova pochází z leno, latinského výrazu pro kuplíře, pasáka. Ano, to slovo znamená vládu pasáků.
Pojďme si toto slovní spojení trochu rozložit. Pokud je, jak se říká, prostituce nejstarší profesí na světě, pak pasáctví musí být v nejstarším půltuctu. Pasák je ekonomicky zajímavý tím, že nepřidává žádnou hodnotu ke směně, z níž má zisk. Sám žádné zboží ani služby neprodukuje. Jeho role je zcela parazitní. Vměšuje se do transakce mezi sexuální pracovnicí, která službu poskytuje, a zákazníkem, který je žádá, a bere si podíl z ceny výměnou za to, že transakci umožní uskutečnit.
Tento druh parazitické interakce není v ekonomii zdaleka neobvyklý, ale nebyl vždy tak běžný jako nyní. Existují společnosti a epochy, v nichž většinu ekonomických aktivit zprostředkovávají pasáci různého druhu, a jiné společnosti a jiné epochy, v nichž jsou taková ujednání poměrně vzácná (a často tvrdě trestaná). Právě teď, v moderním průmyslovém světě, žijeme v ekonomice, kde téměř všechny směny podléhají vymáhání ne jednoho pasáka, ale celých pasáckých regimentů, z nichž každý musí být zaplacen, aby se směna mohla uskutečnit. Navíc je tato orgie kuplířství sponzorována, řízena a na všech úrovních nařizována vládou a obecněji držiteli politické a ekonomické moci. Tedy lenokracie.
Jedním ze způsobů, jak vidět lenokracii v akci, je projít se starým centrem jakéhokoli malého nebo velkého města v dnešní Americe. Najdete tam spoustu prázdných výloh. Pokud se zastavíte v místním baru, dáte si pár piv a položíte několik dobře zvolených otázek, zjistíte dvě fascinující věci. Tou první je, že ve městě žije spousta lidí, kteří by radostně uvítali celou řadu podniků, které už město nenabízí. Druhá věc je, že existuje spousta lidí, kteří by si tyto podniky rádi otevřeli a provozovali, kdyby mohli.
Podle tradičního ekonomického myšlení je to absurdní situace. Máte obchodní prostory, které žadoní o nájemce, máte zákazníky, kteří touží utrácet peníze, máte lidi bez práce, kteří by si rádi našli práci, a máte začínající podnikatele, kteří by si stejně rádi pronajali prostory, otevřeli podniky, poskytovali zboží a služby a najímali zaměstnance. Zdá se, že zákon nabídky a poptávky vyžaduje příliv nových podniků. Nic takového se však neděje, respektive neděje se to již mnoho let. Proč? Odpovědí je lenokracie.
Vezměte si, jaké překážky musíte překonat, abyste si mohli podnik otevřít. Nemůžete se prostě domluvit s majitelem, sjednat si rozumný nájem, přijít s nějakým zařízením a produkty, které potřebujete, a vyvěsit si štít. Hned zkraje, nájemné samozřejmě nebude přiměřené. Kdyby fungoval zákon nabídky a poptávky podle teorie, všechny ty prázdné výlohy by snížily cenu komerčního pronájmu natolik, aby si ho začínající podnikatelé mohli dovolit – ale nájemné se nesnížilo. Plejáda finančních triků zprostředkovaných federální, státní a místní byrokracií umožňuje velkým korporátním pronajímatelům zisk, i když jsou jejich budovy většinou prázdné, takže jsou vůči tržním tlakům imunní.
I když se vám podaří sehnat peníze na výlohu, je to jen začátek vašich problémů. Jakmile začnete dávat dohromady obchod, přiběhne s nataženou rukou již zmíněný regiment pasáků. Každý z nich požaduje podíl. Jsou tu bankéři, pojišťovací agenti, realitní makléři, prodejci, zprostředkovatelé a mnozí další a vedle nich samozřejmě i státní úředníci, místní, státní i federální, s rozpisem poplatků, který je s každým dalším rokem nevyhnutelně delší a tíživější. Jen málo členů právě popsaného regimentu, pokud vůbec nějací, poskytuje výměnou za svůj podíl něco hodnotného, ale jednoduše ignorovat je nemůžete. Právě to dělá z naší současné situace lenokracii: státní moc dodává jejich nárokům sílu zákona.
Vzpurný ekonom E. F. Schumacher před lety upozornil, že jedním z rozhodujících, ale opomíjených faktorů v ekonomice jsou náklady na zajištění pracovního místa pro každého zaměstnance. Tam, kde jsou nízké, dochází k rozmachu zaměstnanosti a tím i k růstu nejnižší roviny ekonomiky, protože je zde dostatek pracovních míst, a tudíž i dostatek lidí, kteří mají peníze na utrácení za zboží a služby. Tam, kde jsou tyto náklady vysoké, obyčejní lidé chudnou, ale bohatí bohatnou, protože mohou ty, kdo peníze mají, nutit, aby je utráceli v jejich vlastních podnicích. Je to částečně proto, že tento faktor byl v konvenční ekonomii ignorován, a proto se ovládnutí státní byrokracie korporacemi stalo pro tržní ekonomiku takovou pohromou.
Výsledná situace trpí zjevnými problémy. Všechny ty prázdné výlohy obchodů po celé Americe svědčí o jednom z největších: lenokracie není účinně vyvažována tržními silami, a tak se, pokud není kontrolována, může poměrně snadno šířit, až produktivní ekonomickou aktivitu úplně udusí. Na papíře vykazují Spojené státy po desetiletí téměř ve všech čtvrtletích hospodářský růst – ale to platí pouze tehdy, pokud do něj zahrneme i příjmy sektoru FIRE (Finance, Insurance and Real Estate – finance, pojišťovnictví a nemovitosti), který je srdcem dnešní americké lenokracie. Pokud ho vynecháme, je hospodářský obraz mnohem méně růžový. Pomineme-li také ekonomické důsledky expanze vládní byrokracie na všech úrovních a explozivní financializace zdravotní péče, která následovala po zavedení Obamacare, je bolestivě jasné, že z hlediska produktivní ekonomické činnosti se Spojené státy již několik desetiletí propadají do vážné deprese.
Lenokracie také vede k nezdravé centralizaci ekonomické moci v rukou velkých a politicky dobře napojených korporací. Dobrým příkladem je případ, který v současné době řeší Nejvyšší soud USAČesky. Kongres před mnoha lety povolil federálním byrokratům dosazovat na rybářské lodě inspektory, ale úředníci se jednoho dne vzchopili a rozhodli, že vládního inspektora musí mít na palubě každá rybářská loď v USA a její majitel mu musí hradit plat a požitky. Tento detail nepředepsal Kongres schválením zákona; byl to dekret vydaný nevolenými byrokraty z Washingtonu, kteří se veřejnosti nezodpovídají. (Pokud vám to připomíná jisté staré komentáře o zdanění bez zastoupení[1], milý čtenáři, vězte, že v tom nejste sám).
Zamyslete se na chvíli nad rozdílným dopadem tohoto nařízení na velké rybářské lodě vlastněné korporacemi a na malé rodinné lodě. Korporátní rybářské lodě mají na palubě běžně desítky členů posádky, takže jeden další navíc velkou zátěží není; korporace mají také vliv a finanční páky, aby zajistily, že inspektor bude, řekněme, povzbuzován k tomu, aby hlásil, že všechny federální předpisy jsou dodržovány, ať už je to pravda, nebo ne. Naproti tomu menší hráči nemají ani vliv, ani peníze na úplatky a na moře se mohou vydat jen s pěti lidmi na palubě; přidejte šestého za plat podle federální vlády, a velmi pravděpodobně jste se přehoupli přes hranici zisku do ztráty. Regulace je tak jedním z mnoha tlaků, které z odvětví vytlačují malé vlastníky a rodinné firmy a omezují ho na obrovská korporátní seskupení. Vzhledem k tomu, že malé podniky jsou mnohem efektivnějším motorem tvorby pracovních míst a inovací než velké korporace, přenáší to náklady na ekonomiku jako celek.
A konečně, jakmile lenokracie metastázuje dostatečně pokročile, znemožňuje společnosti jakkoli efektivně reagovat na krizi. V roce 1942, kdy se Spojené státy náhle ocitly ve světové válce, zahájily masivní program průmyslové expanze s cílem vyrábět tanky, letadla, děla a munici v takové míře, jaké dosud žádný národ nedosáhl, a uspěly. Dnes? Dochází nám zbraně a munice, které můžeme dodat ukrajinské armádě, a to nejlepší, co americký obranný průmysl dokážeČesky, je mírné zvýšení výroby plánované na rok 2025. Jakákoli včasnější reakce vázne na tom, že i ta nejjednodušší vojenská zakázka musí projít celou lenokracií senátorů, zástupců, asistentů v Kongresu, úředníků Pentagonu, vedoucích pracovníků obranného průmyslu, konzultantů, dodavatelů, subdodavatelů, opravářů, manažerů, mikromanažerů a dalších, kteří se všichni postavili mezi továrníka, který zbraň nebo dělostřelecký granát vyrábí, a vojáka, který je potřebuje, a všichni si z vojenského rozpočtu tak či onak vydobývají svůj podíl.
Mezitím ruský obranný průmysl vyrábí tanky, bomby a munici několikanásobně rychlejším tempem než celá aliance NATO dohromady. Rusko má své vlastní problémy s lenokracií – mají je téměř všechny moderní národy – ale má také dostatečně nemilosrdné vedení, aby každý lenokrat, jehož excesy by vojenské výrobě stály v cestě, riskoval náhodný pád z okna v desátém patře. Současní ruští představitelé zažili rozpad Sovětského svazu, a proto si dobře uvědomují, že mohou prohrát. Našim vůdcům toto užitečné povědomí chybí, a tak se zde lenokracie šíří bez kontroly – alespoň zatím.
Osudovou slabost lenokracie ostatně ukazují s pozoruhodnou názorností výsledky sankcí, které Spojené státy a jejich spojenci zavedli proti Rusku poté, když rusko-ukrajinská válka před necelými dvěma lety začala. Tyto sankce, které si, ak věřím, čtenáři pamatují, měly podle očekávání západních politiků a znalců ruskou ekonomiku ochromit natolik, aby ruský lid proti Putinovi povstal a přijal rozparcelování a znesvobodnění své země, o kterém západní elity po celá desetiletí tak veřejně snily.
To se nestalo, protože Západ ruské ekonomice žádné zásadní zboží ani služby neposkytoval. Téměř všechno, co poskytoval, byly různé druhy pasáctví. Většina západního zboží, které ruští spotřebitelé kupovali, nebyla vyrobena v západních zemích; některé bylo vyrobené na globálním Jihu, opatřené západními etiketami a vysokými přirážkami a poté prodávané Rusům, zatímco další bylo vyrobené franšízami západních firem přímo v samotném Rusku. Když vstoupily sankce v platnost, ruští dovozci si jednoduše zařídili, aby se na stejné výrobky místo toho nalepily čínské etikety, a ruská vláda přijala zákon, který franšízantům západních firem umožnil od franšízové smlouvy odstoupit, změnit si značku a vesele pokračovat v podnikání. Mezitím neměl ruský export, který je mnohem hmatatelnější – ropa, uhlí, plyn, obilí a podobně – kupců mimo Západ nedostatek.
Tento obrat událostí světu ukázal, že se bez pochybných „služeb“ západních lenokracií lze obejít. Důsledky tohoto zjištění teprve začínají světovou ekonomikou otřásat. Již je pociťujeme v Africe, kde se národy Mali, Nigeru a Burkiny Faso lenokratické kontroly své bývalé koloniální nadvlády Francie zbavily. Například Niger dostával až do nedávného státního převratu, který svrhl Francií podporovaného prezidenta, za uran ze svých bohatých dolů asi 87 amerických centů za kilogramČesky. Běžná cena uranu na světovém trhu se pohybuje kolem 217 USD za kilogram. Znatelný rozdíl mezi těmito dvěma čísly vysávali pod různými záminkami francouzští lenokraté. (Díky tomuto rozdílu se francouzský systém jaderné energetiky jevil jako mnohem výnosnější a životaschopnější, než ve skutečnosti je, ale to je na jinou diskusi).
V širším měřítku však jde o pomalý rozpad celosvětové lenokracie, podporující Spojené státy jako globálního hegemona i jako bájnou pohádkovou zemi absurdně rozmařilé spotřeby. Role amerického dolaru jako globální rezervní a obchodní měny je mechanismus, na kterém záleží. Ekonomická globalizace, podporovaná a často tolerovaná dvouhlavým monstrem americké korporátní a vládní moci, donutila téměř všechny státy na planetě hromadit americké pokladniční poukázky a další investice denominované v dolarech, aby podpořily tok úvěrů pro globální obchod. To umožnilo vládě USA vytvářet obrovské rozpočtové deficity a tlačit pokladniční poukázky do zbytku světa, čímž se podpořily vládní a podnikové výdaje, které nemohly být zaplaceny poctivě.
Nyní je však po všem. Rusko jednou provždy ukázalo, že je možné, aby se národ západním lenokraciím vysmíval a přitom prosperoval. Ostatní země se různou rychlostí od amerického dolaru stahují, připravují se svými sousedy dohody o obchodování v místních měnách nebo uzavírají dohody s Ruskem a Čínou. Přebytečné dolary se začínají hromadit v různých koutech americké ekonomiky a způsobují prudkou inflaci. Známky hospodářských turbulencí se objevují všude kromě oficiálních statistik. (Jak před čtyřiceti lety předpověděl Bernard Gross ve své prozíravé knize Friendly Fashism (Přátelský fašismus), ekonomické ukazatele se v dnešní Americe staly ekonomickými hlasateli, tvrdícími vše, co si vládnoucí režim přeje, aby tvrdily). Mimo lenokratickou třídu se většině Američanů žije hůře, a dokonce i uvnitř lenokracie naráží soustavná metastáze systému na nečekané překážky.
Vezměme si osud hnutí DEI[2], donedávna předního představitele americké lenokracie. Podle jeho zastánců znamenají iniciály DEI diverzitu, rovnost a inkluzi; jeho odpůrci tvrdí, že přesnější překlad je “Didn’t Earn It” („Nezasloužili si to“), ale zde si tento spor můžeme nechat na jindy. Hnutí má své kořeny v politice afirmativních akcí v 60. a 70. letech 20. století, a to prostřednictvím řady školicích programů zaměřených na diverzitu, které se rozšířily v podnikovém životě v 90. letech 20. století a po roce 2000.
V tomto nejnovějším projevu téhož trendu se od korporací, neziskových organizací a vládních byrokratů očekávalo, že na své vlastní náklady zřídí a obsadí oddělení DEI, čímž všem uloží další finanční zátěž, aby jim vnutili stále se rozšiřující soubor mandátů, které mají v kulturní politice vynucovat slepou konformitu s nejnovější módou. Jako program plného zaměstnání pro absolventy univerzit s diplomem z Kritické teorie[3], což byl samozřejmě jeho hlavní účel, fungoval DEI docela dobře. Stejně jako většina podobných projektů však udělal jen velmi málo pro lidi, kterým měl údajně pomáhat, a jeho dopad na ziskovost nebyl zdaleka tak příznivý – fráze „Go woke, go broke“[4] odráží dopad DEI na podnikání obecně.
Ještě v roce 2020 se přesto zdálo, že DEI je připravena se neochvějně etablovat jako další vrstva dobře placených byrokratů profitujících z ekonomické činnosti všeho druhu. Dnes? Vlády některých států programy DEI zakázalyČesky na svých úřadech a univerzitách a některé korporace od DEI ustupujíČesky a místo toho se věnují tak staromódním záležitostem, jako je tvorba zisku. Taková dobře medializovaná fiaska, jako sebezničení Bud Light[5], se dostávají na titulní stránky novin, ale ve hře jsou i hlubší trendy. Šíření lenokracie v americké společnosti naráží na tvrdé limity. Některé jsou vnější – například oslabení statusu dolaru jako světové rezervní měny – a jiné vnitřní – například vzestup populistického politického hnutí, které si stále více bere na mušku celou lenokratickou strukturu – ale všechny naznačují, že status quo v dnešní Americe selhává.
Mám podezření, že právě zmíněné tvrdé limity jsou příčinou onoho tónu zoufalství, který se v těchto dnech lenokratickými kruhy zřejmě šíří. Mám na mysli kromě mnoha jiných příkladů i nedávný příval tiskových zprávČesky o studii prokazující, že pěstování vlastní zeleniny na zahrádce škodí klimatu. Pochybné předpoklady a pozoruhodné úvahy, které toto tvrzení podporují, by vydaly na samostatný příspěvek, takže je zatím můžeme nechat stranou. Chci zde říci, že skutečným problémem pěstování vlastní zeleniny – skutečným problémem vlastně čehokoli, co děláte pro sebe nebo pro svou rodinu, přátele a komunitu – je, že na tom pasáci nemohou vydělávat. Je to, jako kdyby se lidé spárovali a šli se spolu vyspat aniž by si předávali peníze, a nechali tak pasáky bezradně stát a přemýšlet, kde vezmou na nájem na příští měsíc.
Samozřejmě je také relevantní, že hlavní reakcí veřejnosti, které se, jakmile se dostala do mainstreamových médií, studie dočkala, byl bouřlivý posměch. V dnešní době většina lidí ví, že vědecké studie většinou říkají přesně to, co po nich požadují jejich zdroje financování, a že věřit seriózním výrokům mainstreamových médií je na stejné úrovni jako věřit chlápkovi z Nigérie, který vás žádá, abyste mu pomohli vyvést ze země deset milionů dolarů. Zhroucení důvěry si lenokratický systém bohatě zaslouží. Historie napovídá, že v nepříliš vzdálené budoucnosti ho pravděpodobně bude následovat obecnější zhroucení samotného systému.
Jak přesně se tento proces bude vyvíjet dál, můžeme jen hádat. Vzhledem k tomu, že se federální vláda potácí pod nesplatitelným státním dluhem ve výši 34 bilionů dolarů, vlády jednotlivých států stále více podporují ideu ústavního dodatku o vyrovnaném rozpočtu, který by si vynutil masové propouštění federálních úředníků. Republikánská strana připravuje plány na zrušení celých oddělení federální vlády a americká armáda je tak viditelně slabá, že nepřátelské země už krouží jako žraloci a rozhodují se, kdo si ukousne první krvavé sousto. Existuje celá řada způsobů, jak by se konečná krize současného lenokratického systému mohla projevit.
Stále však platí, že pokud je situace neudržitelná, dříve či později se neudrží. Národ, který nedokáže vyrobit dostatečnou zásobu dělových nábojů na obranu svých zájmů, protože příliš mnoho lidí je příliš zaměstnáno těžením nezaslouženého bohatství z procesu zadávání veřejných zakázek, je národem, který se buď svých parazitů zbaví, anebo půjde ke dnu. Zatímco budeme čekat, co se stane dál, je pravděpodobně dobrý nápad založit si na dvorku zahrádku nebo se věnovat jiným věcem, které nejsou na lenokracii závislé. A pokud se, milý čtenáři, živíš poskytováním nějaké služby, za kterou by ti nikdo nezaplatil, kdyby ji systém nevyžadoval, možná by sis měl najít nějaký jiný způsob obživy, než z tohoto způsobu trhu odpadne samotné dno.
Poznámky:
John Michael GreerČesky (nar. 1962) je americký spisovatel a blogger.
Vyznámím je druid, který píše o ekologickém přežití, ekologické ekonomice, vhodných technologiích, vyčerpání zásob ropy, společenském kolapsu, ekocentrismu, panteismu a okultismu.
Viz též:
[VB]
Lenokracie je přiléhavý název. Jak je možné, že téměř celá Evropa je lenokratická. Nic nevyrábí, všechno kupuje a dokonce nebude mít ani zemědělskou produkci. Všechno se dováží. Jak můžeme mít takovou slušnou životní úroveň. Odkud to bereme?
„… myslím, že je třeba vsadit na budoucnost slečny Havishamové.“
Nevěřím, že stará slečna Havishamová má nějakou budoucnost – uzavřela se do klece, ze které nenašla žádného úniku. Zdravý rozum si zachovala její dcera Estella – a nová budoucnost je před Pipem (obdivovatelem Estelly), který má podle svého poručníka londýnského právníka Jaggerse nadějné vyhlídky – nikoliv však díky odkazu ze strany slečny Havishamové, ale ze zcela jiného pramene …
Dickens ve své knize Pipa za jeho dobrý čin po zásluze odměnil – nevím ale, zda kolektivní Západ vykonal vůbec nějaké dobré skutky, za které by měl být spasen.
Západ přinesl světu vynikající jedince – ale kolektivní Západ je překonaný model.