Článek Byl potomek krále, co umřel těsně před svou korunovací aneb K raportu, rotný Škvorecký! vyšel v deníku Krajské listy 30. září 2024

Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josef Škvorecký v talk show Marka Ebena Na plovárně

O pár dnů později, na jaře 1990, jsme s otcem před obchodním domem Máj potkali středněvěkou manželskou dvojici, od pohledu z Texasu. Zaujal mě zejména on. Měl na hlavě široký klobouk borsalino a voněl cizozemským parfémem.

„Tati, to je ten pán z televize!“ vykřikl jsem (bylo mi tehdy dvanáct).

„Vidíš, říkal jsi, že tě tady nikdo nepozná, a přitom tě tu znaj i malí kluci,“ smála se paní Salivarová.

A oba se mi (ještě na Rudé právo, které si táta předtím zakoupil) podepsali.

Hned potom se staly dvě věci. Šel jsem na gymnázium a v životě mém a mých spolužáků, kteří stejně jako já cítili, že Spojených států je u nás najednou nějak nebezpečně moc, se objevila sympatičtější a (tehdy) mile neimperiální Takyamerika jménem Kanada. Začal to náš kanadský učitel angličtiny Brian Clausi, který se z rodného Toronta a z tamní univerzity s Josefem Škvoreckým znal a učil nás to, co i on své studenty, vyrůstat v první řadě ze svého rodného jazyka a kultury. Sloužila mu k tomu Škvoreckého knížečka sice útlá, ale mezi námi spolužáky tehdy vrcholně populární. Jmenovala se Ze života české společnosti a dělala si srandu především z naší národní vlastnosti, kterou jsme všude kolem sebe viděli – českého kulturního korouhvičkářství. Až moc povědomá nám byla hlavní postava, český pan Macháně, který se v 50. letech nechal přejmenovat na Machonin, po své emigraci do USA se pojmenoval MacHane a začal mluvit a uvažovat tímto způsobem:

Brzo jsem vyrost rád pro Mrs. Hrda. Byla ritajrovaná asistentka veřejné hygieny, jak ji popsal Mr. Hardy, M. D., když přišel s oznámením, že Mrs. Hrda povolili v Praze emigrejšn. Ale ona sama mi řekla, že po únoru budovala socialismus dvacet let jako hajzlbuba, prvně v Alcronu, později v Jaltě, co je originální povolání maminky mé dívčí přítelkyně Nanette d´Orléans z Lake Tahoe, Nevada. Její maminka pracovala jako hákovkyně, až se jako madam etabišovala ve vlastním businessu a napsala knihu How I Helped Many Men Find Their Masculinity…

Naši narůstající příchylnost ke Kanadě umocnili českoslovenští Kanaďani, které jsme tehdy znali a obdivovali a které v době našich gymnaziálních studií prožívali druhý vrchol slávy, hvězda filmů z 60. let Vladimír Pucholt z Thornwillu, přednosta z Ostře sledovaných vlaků, scenárista a herec Vladimír Valenta z Edmontonu, kreslíř tehdy stejně populárních anekdot Pavel Kantorek a „Jiří Šlitr“ za klavírem populárních televizních pořadů Milana Markoviče, skladatel Peter Breiner (oba z Toronta). Později k nim přibyl ještě můj kolega z Britských listů, geolog Jiří Jírovec z Chalk River, a japanolog z Vancouveru Antonín Líman, který s námi dělal Kulturní noviny, a když vyšla kolektivní sbírka nás všech, co Česku a na Slovensku píšeme verše ve stylu haiku, přišel s tím, že ji přeloží do angličtiny a do japonštiny (to už bohužel nestihl…)

Vzpomínám si, že první větu ze Škvoreckého díla (o níž jsem tehdy ještě nevěděl, čí je) jsem si jako citát bez uvedení autora ještě za minulého režimu přečetl v normalizační knížce Karla Štorkána Dočkáme se maturity? Povolení autoři tehdejší doby zákazů ovládali metody, jak v paměti čtenářů provětrat své zakázané kolegy (to se bohužel dnes už tak často nedělá). Josef Škvorecký, který byl až na zlatá liberální léta 1965 až 1969 v československých médiích zakazovaný vždycky (když o něm a jeho zakázaných Zbabělcích v roce 1958 rokovaly stranické orgány, přišla mu to zvěstovat jeho tchyně se slovy: „Rychle, dřív než tě zavřou, dej mi do úschovy spořitelní knížky!“), a když v 90. letech konečně najednou „mohl“, pročež jsme se tehdy namísto americkým šoubyznysem dobrovolně nechali kulturně okupovat Josefem Škvoreckým:

První československý porevoluční soukromý film byl jeho a Olmerův Tankový prapor (katalog projevů nesmyslnosti armády a lampasácké blbosti), v televizi běžely jeho Dušanem Kleinem v přímém přenosu inscenované Hříchy pro pátera Knoxe a jeho případy Detektivní kanceláře Ostrozrak v režii Karla Smyczka, opakovaly se jeho staré filmy z 60. let, počínaje pod taktovkou Evalda Schorma vzniklým Farářovým koncem (nadčasovým podobenstvím o tom, že jakmile i ta nejskvělejší myšlenka přeroste v monopolní organizovaný systém, je vražedná). Ani ten, kdo by se tehdy cíleně chtěl Škvoreckému vyhnout, nedokázal by to. Do našich seznamů povinné četby patřily Hemingwayovo Sbohem, armádo, Lewisův Babbit a Millerův Prezydent krokadýlů, které kongeniálně přeložil na přelomu 50. a 60. let, kdy nesměl být spisovatelem, a tak byl „aspoň“ překladatelem…

Vyhnout se ale bohudík nešlo ani seriálu Prima sezóna, natočenému podle Škvoreckého knihy, ve kterém jsme jednak poprvé uviděli své dnes slavné vrstevnice, které byly tehdy stejně mile nezkušené jako my (Andrea Elsnerová, Táňa Vilhelmová, Aňa Geislerová, Lenka Vlasáková a Jitka Ježková), a vlastně i první explicitní návod k „balení“. Můj milostný život v devadesátých letech dvacátého století na gymnáziu v okresní Čáslavi byl dvojí retro a vypadal podle toho – inspirován devadesátými lety devatenáctého století a okresním gymnáziem píseckým, na kterém prožil svá první milostná dobrodružství můj milovaný Fráňa Šrámek, a pak těmi čtyřicátými dvacátého století na okresním gymnáziu v Náchodě, když na ně chodil a s děvčaty přitom (ne)chodil Josef Škvorecký. Respektive v „Kostelci“ Danny Smiřický.

Mimochodem, milí (spolu)milovníci historie, přemýšleli jste někdy nad tím, proč se Danny jmenuje Smiřický stejně jako slavný český šlechtický rod z doby mezi husitstvím a Bílou horou? Josef Škvorecký přiznal příbuzenství v jedné malé větičce svého Samožerbuchu a já jsem se díky tomu a díky svému příteli, genealogovi Mgr. Zdeňku Hornerovi dostal ke kompletnímu rodokmenu všech generací, stojících mezi osnovatelem stavovského povstání českých protestantů a kandidátem na českého krále Albrechtem Janem Smiřickým (který ale zemřel těsně před korunovací v roce 1618 na tuberkulózu, a tak musel být místo něj z Falce povolán jistý Fridrich, pozdější český Zimní král), a jeho následovníkem, katolíkem PhDr. Josefem Škvoreckým.

Husitský rod, pocházející ze Smiřic (ležících na půl cesty mezi Hradcem Králové a Náchodem), koupil v roce 1522 i hrad ve Škvorci (asi tři kilometry východně od dnešní Prahy). O ten v pobělohorské době sice Smiřičtí přišli stejně jako o své šlechtictví, ale ti z nich, kteří tam žili, si Škvorec zachovali alespoň ve svém příjmení. Škvorečtí pak (opět v rodném východočeském kraji Smiřických, v Hořicích v Podkrkonoší) pracovali jako písaři. Všichni se časem zřejmě psaním uživit nemohli, takže tři z předků Josefa-Dannyho se v 19. století živili soukenictvím. Ale už od jeho dědečka Karla dál jejich povolání opět znělo úředník. Dědeček Karel (1860 –1938) to dotáhl na ředitele oblastní berní správy a tatínek Josef Alois (1897 – 1967) byl na vrcholu své kariéry bankovní disponent. Jak už jsme zmínili, oba mezníky rodu ovšem dostáhly ještě výš. Albrecht Jan (1594 – 1618) měl na dosah korunu českého krále a Josef (1924 – 2012), který se jako první člen rodu po několika stech let opět začal živit psaním, si vysloužil korunu krále české literární satiry. A vlastně i krále českých exilových nakladatelů:

Nakladatelství ’68 Publishers mě odjakživa fascinovalo jednak tím, že bylo nejúspěšnějším československým exilovým nakladatelským „koncernem“, přestože mělo jen tři zaměstnance (Škvorecký, Škvorecká a jejich kočka Jůlinka), a jednak svou počáteční jágrovskou číslicí, evokující zázrak Pražského jara 1968. O něm sice Josef Škvorecký napsal ironický román Mirákl, ale celý svůj pozdější život z energie tohoto ironizovaného zázraku vycházel a „na něj jel“, tak jako mnozí další pamětníci.

Kdykoli jsem pak osobně či korespondenčně potkal aktéry onoho zázraku 60. let v kultuře, vždycky jsem si je představil i jako Škvoreckého postavy. Ať už to byli románoví spisovatelští kolegové Otčenáš (Zdeněk Mahler), Nabal (Vladimír Páral), Vrchcoláb (Pavel Kohout) nebo „světoznámý dramatik Hejl“ (Václav Havel). Redaktorku a spisovatelku Dášu Blumenfeldovou (Hedu Margoliovou), jejíhož manžela režim v 50. letech popravil, jsem už nepoznal, zato jsem si na sociální síti začal psát s jejich synem Ivanem, který se tak stal prvním z příbuzných obětí procesu se Slánským a kol., jež jsem oslovil.

Předobraz chladné Lizetky, Škvoreckého spolužačku, profesorku Marii Štichovou, jsem pak poznal alespoň z vyprávění své spolužačky Petry Stypové, kterou předtím učila na vysoké škole. Na stáří to prý byla laskavá žena, vyznávající ideály buddhismu, která i zloději, který jí vykradl byt, odpustila statisícový dluh. V tom se vzácně shodla s ideály svého odmítaného nápadníka z mládí. Posuďte sami: My, kamarádi z (už třetí) generace fandů J. Š., jsme krátce před jeho smrtí prostřednictvím šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka (jehož otec se Škvoreckým studoval anglistiku na FF UK) ke svému idolu vznesli jednu otázku, týkající se Tankového praporu, kterou do nás zasela filmová adaptace románu.

Otázka: Utopili vojáci majora Borovičku v nádrži na kuchyňský odpad záměrně, anebo to byla nešťastná náhoda?

Autorova odpověď zněla v tom smyslu, že to samozřejmě byla nešťastná náhoda a film celou věc příliš zvulgarizoval. Danny, ač komunisty neměl rád, by nikomu, ani Malinkatýmu ďáblu Borovičkovi, na život nesáhl…

Tak to má být. Člověk nemá druhému sahat na život ve jménu systému nesnášenlivosti světa, ale měl by sahat do ran, systémem způsobených. O to víc, pokud je satirik = chirurg slova, který řeže i léčí svými postoji a slovy:

Všechno české, co je hodnotné, se dělá doma na koleně po práci, takže je to tak trochu ostuda. To ale není ostuda těch, co to dělají, nýbrž těch profesionálních organizací, co se toho nikdy profesionálně neujmou…

(z dopisu Josefa Škvoreckého)

Velké říše nežijí válkami; těmi bohudík umírají.

(J. Š: A Tall Tale of America)

Udávaj se už i Češi Čechům. A kvůli vobyčejnýmu cucfleku. To sme to dopracovali.

(J. Š: Prima sezóna)

Já si můžu dovolit ten luxus, že mě zajímá pravda.

Jaroušku, voni po tobě pudou! Neměl bys radši přejít do geniality?

(J. Š. – Jan Zábrana: Případy detektivní kanceláře Ostrozrak)

Dnes se mi zdál následující sen: Josef Škvorecký je zároveň žalován svou ženou a zároveň ženou svého kamaráda pro jedno a totéž provinění. Nevěnoval se svým ženám, protože neustále svým autem (byl to renault šestnáctka) vozil z letiště, vítal a ubytovával krajany. Co je na tom zajímavé: Ze snu nebylo patrno, zda to bylo u nás doma a ti krajané se z emigrace vraceli, anebo v Kanadě, kam pořád houfně emigrovali…

(T. K: deník z 23. ledna 2023)

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).