Není jen Sachs, Walt, Hudson, Buchanan…, existují i jiní a jsou i v Rusku. A jejich analytické a esejistické články se kvalitou vyrovnají jmenovaným. Akorát alternativní weby v České republice většinou přebírají Američany. Důvody jsou především taktické. Různí strážci svobody, kteří nás tak vehementně ochraňují před ruským vlivem, se totiž renomované americké zdroje a autory zpochybnit neodvažují.

Vzniká z toho ovšem poněkud pokřivený dojem, jako by nezávislý úsudek v Rusku neexistoval. Jako by neměli nikoho významnějšího, koho by stálo za to přetiskovat. Ale tak tomu opravdu není. A jeden z poměrně dlouhé řady autorů tohoto typu je Andrej Fursov, ten je celkem znám na Slovensku, u nás už mnohem méně.  Myslím, že ruští autoři představují pro nás určité obohacení. Už s tím, že píší o světu z jejich pohledu. A navíc s nimi máme i leccos společného. Přinejmenším nás spojuje éra Sovětského svazu.

Takže tolik úvodem a teď, aby nebylo portfolio ruských autorů tak chudobné, následuje melanž z částí článků Andreje Fursova. Z nových, které jsou vepředu i starších.

NYNÍ SE ROZHODUJE

Když si vezmeme historii, tak například Atény a Sparta. Proč Sparta porazila Athény? Protože Sparta měla archaičtější systém, vytvořila situaci, kdy sociální propast, sociální nerovnost nebyla příliš silná. Nebo proč kočovníci po dlouhou dobu poráželi farmáře? Jedním z hlavních důvodů bylo, že moc a lid nomádů byli sjednoceni. Nebo jiný příklad: ve franském státě pocházely vládnoucí dynastie Merovejců a Karlovců z nejchudší oblasti. Tam byly úřady a lidé sjednoceni. To je základ sociální spravedlnosti. Proto je sociální spravedlnost tou nejmocnější sociální zbraní těch, kteří se nyní staví proti ultraglobalismu.

Společenský systém založený na sociální spravedlnosti je velmi těžké podkopat. Společnost, kde je silná státní moc, která realizuje sociální spravedlnost, může být sice, ostatně jako každá jiná, zničena, ale nemůže být poražena. A pokud je to společnost, ve které jsou silně zakotveny tradiční hodnoty, pak je to neporazitelná společnost. A boj za tradiční hodnoty je nyní do značné míry počátkem nadcházejících hlavních bitev postkapitalistické společnosti.

Pokud si feudální pán přivlastnil půdu a kapitalista zhmotnil práci, tak nyní se stane hlavním výrobním prostředkem duchovní sféra. A i proto lidé se o ní nebudou chtít nechat ochudit…

Každopádně prožíváme fantastické období v historii. Tak nebezpečné, tak vypjaté, tak zajímavé období jako nyní – mám na mysli období 1975–2025 – ještě nikdy nebylo. Jestliže dvacáté století začalo pod heslem Ortegy y Gasseta The Rise of the Masses (1929), tak skončilo pod heslem knihy Christophera Lasche The Revolt of the Elites (1996). A právě nyní se rozhoduje o osudu západní střední třídy, kapitálového systému a možná i celé pozemské civilizace.

HLAVNÍ KONFLIKT

Můj velký učitel, sovětský vědec Vladimir Krylov, už koncem 70. roků minulého století tvrdil, že hlavní sociální konflikt prvé poloviny 21. století nebude mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, ale mezi organizovaným a neorganizovaným obyvatelstvem. Podívejte se: lidé, kteří žijí ve slumech, už tvoří 20 % světové populace. Většinou jde o populaci takových regionů, jako je Indie, Brazílie, západní Afrika, část Latinské Ameriky.

Trend se vyvíjí tak, že v blízké budoucnosti pravděpodobně vznikne společnost 20/80, tj. 20 % bohatých a 80 % chudobných bez střední třídy. Ale pro Indii by to bylo řekněme pět a devadesát pět, pro Brazílii tři a devadesát sedm. Pro Rusko to bude maximálně deset a devadesát. Mluvíme o silné tendenci vymývat střední třídu. Ale už Toynbee v roce 1947 napsal: „Budoucnost Západu je do značné míry určena osudem jeho střední třídy.“ Její kolaps povede ke kolapsu západních společností. Globalizace totiž odřezává nejen jednu zemi od druhé. Ale jde i napříč celými zeměmi, protože můžete být součástí globální komunity žijící v Moskvě, Petrohradu nebo Nižném Novgorodu. A můžete žít ve stejném městě, ale nikdy nebýt součástí globální komunity a nemít k ní přístup – ne ve formě informací, ne ve formě dávek, ne ve formě drog… Hranice mezi globálními a lokálními mohou procházet po stejném schodišti v jednom domě. Ale dříve nebo později se tyto světy musí střetnout. Jeden z hlavních rozporů zřejmě nebude spočívat ve vztahu mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, ale ve vztahu mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými na straně jedné a všemi ostatními na straně druhé. Ti se zeptají: Vezmete nás? A budou bojovat za to, aby se stali vykořisťovanými.

PROBLÉM KAPITALISMU

Kapitalismus by nutně potřeboval expandovat, a to z jednoho prostého důvodu. On je vykonstruován jako extenzivní systém a vždy, jakmile se snižovala světová norma zisku, kapitalismus vytrhával kousek z nekapitalistické zóny a přeměňoval ji na svou periferii. Tj. zónu levné pracovní síly a odbytový trh a zónu, ze které se odčerpávaly suroviny. Ale globalizace ukončila i tento proces. Už neexistují nekapitalistické zóny, které by bylo možné přeměnit na periferií kapitalismu.

Kapitalismus by tedy měl přejít od extenzivního rozvoje k intenzivnímu. Ale problém je ten, že kapitalismus je vytvořen jako extenzivní systém. „Intenzivní kapitalismus“ – to je historický nonsens. Celá řada institucí kapitalistického systému funguje pro to, aby bylo exploatováno ne vlastní obyvatelstvo, ale cizí. A v cestě k intenzifikaci kapitalismu stojí instituce politicko-občanské společnosti, národní stát a systém masového vzdělávání.

Když se podíváme, co se událo během posledních třiceti let, uvidíme, že se ničí právě tyto nosné konstrukce kapitalismu. Občanská společnost se soustavně likviduje, politika se přeměňuje na kombinaci šoubyznysu a administrativního systému. Co se děje se školstvím, vidíme také. To, co probíhalo u nás v Rusku během prvního desetiletí 21. století, kdy tým ministra školství Fursenka pod záminkou reforem ničil školství, v USA úspěšně proběhlo už v 70.–90. letech. Stačí se podívat na současné školství, abychom pochopili, že tento proces je v USA úspěšně završen. Mluvím o tom jako člověk, který přednášel na prestižních amerických univerzitách a jehož syn se vzdělával na amerických školách.

TŘICETILETÍ CHAOSU

Kapitalismus se vyčerpal a už si nemůže dovolit zachovávat ony zmíněné instituce, které zabezpečovaly jednotu kapitalistického světa vůči ostatnímu světu. Pozdní kapitalistická společnost demonstruje situaci, kdy rozhodující úlohu již hraje kontrola duševních faktorů výroby nebo informačních toků. Proto je potřeba zničit systém vzdělávání, tj. všechny přivést k nízké informační úrovni. A za druhé, zkoncentrovat reálné znalosti ve velice úzkých kruzích, tak jak to bylo v systémech žreců (veleknězů) starověké Indie a Egypta.

To, co pozorujeme během posledních třiceti let, je jedna ze součástí liberální revoluce. Neoliberální revoluce – to je chaotizace ekonomických procesů. Ale současně probíhá i chaotizace lidského vědomí. A posledních třicet let můžeme nazvat třicetiletím chaosu. Během těchto let západní specialisté řešili úlohu, jak prorazit zeď. Ale zjistilo se, že tu zeď je možné obejít, pokud působíte na psychologii, která je provázaná ne s kulturními kódy, ale bezprostředně s psychikou. A tak začalo působení přes Flash a smartmobily, působení přes blogosféru – to jsou způsoby, které jsme viděli už během „arabského jara“… Projekt se na Západě nyní poměrně úspěšně realizuje. Vždyť jen když se podíváme na generace západních lídrů, tak vidíme, jak se snižuje jejich intelektuální a osobnostní laťka a jak každá další generace politiků je průměrnější než ta předchozí. Mám teď na mysli veřejné politiky, ne ty, co stojí v pozadí. Ačkoli to vypadá, že ti také neprožívají nejlepší časy. Mimochodem už jenom příchod těchto šedivých lidí do politiky, svědčí o tom, že sám systém velice dobře reguluje. Oni fungují jenom v rámci možností, jsou to čistě takoví papíroví vojáčci, kterým pouze oznamují, co mají udělat.

FENOMÉN SSSR

Na Sovětský svaz, tedy systémový antikapitalismus, se musíme dívat jako na systém, který vznikl na průsečíku dvou vektorů vývoje dvou velkých systémů – kapitalismu a Ruska. Je to levý, jakobínský projekt moderny… A z tohoto pohledu, a tedy především z úhlu pohledu obyvatelstva Ruska, byl SSSR prostředkem k přežití ruského národa a jiných národů, původních obyvatel Ruska, v podmínkách světového kapitalismu. A je nutné říct, že zabezpečil 70 let života, vítězství nad Hitlerem i start Gagarina do vesmíru. Dá se říct, že se díky němu povedlo vyskočit z historické pasti. V roce 1991 se Rusko však v mnohých parametrech vrátilo ke stavu v mezinárodním rozdělení práce, ve kterém bylo na konci 19. a počátku 20. století. Ohromná propast mezi bohatými a chudými, surovinová specializace v mezinárodním rozdělení práce, finanční závislost na Západu, morální rozložení všech vrstev, hrozba ztráty suverenity a rozpadu státu. Tj. společnost odhozená o 100 let zpět. Přesněji ekonomicky jsme odhozeni ne na periferii, ale na poloperiferii kapitalismu. Ale dokud vlastníme jaderné zbraně a můžeme učinit USA „nepřijatelné škody“, zůstáváme velmocí. Ale je reálná nesrovnalost, stejná jako na konci 19. století, mezi velmocenským postavením a surovinovou orientací. A je stejná, jaká vznikla na hranici 60.–70. let, kdy se Sovětský svaz začal přeměňovat v ropného dodavatelé světové ekonomiky, a současně zůstával velmocí. Buď velmoc, ale potom už ne surovinový statut, anebo surovinový statut, ale potom už ne velmoc.

Domnívám se, že v nejbližší době Rusko tak či onak tento rozpor musí rozřešit. Buď se otočíme na kolej budování nového historického Ruska – třetí struktury po samoděržaví a komunismu. Nebo se Rusko přetvoří jen na surovinový přídavek a rozpadne se na jednotlivé části. V tomto případě by nastal pod heslem dekolonizace rozpad ruského světa jako kulturně historického typu a jako matrice archetypů. Dnes se velice mluví o novém levém projektu SSSR-2, ale v historii vůbec nejde cokoli restaurovat. SSSR trpěl vážnými rozpory. Jeho systém řízení se rozpadal. V pozdním Sovětském svazu začaly soukromé zájmy převažovat nad státem, úzce skupinové, a dokonce i osobní – nad klanovými. Ve skutečnosti se jednalo o onkologické onemocnění systému. Jak poznamenal G. Smirnov, rakovina „nastává, když se vlastní cíle specializovaných systémů stanou vyššími než cíle celku, samo přežití orgánu se stává důležitějším než jeho normální fungování. Můžeme mluvit nejen o rakovině lidí nebo zvířat, ale také o rakovině… odvětví výroby, státu“. Nerovnováha se projevovala nejen v plánování hospodářství, ale také na linii moci. Sílící konfrontace mezi těmi, kdo se v postsovětské éře nazývají „siloviki“, se přelila i do zahraniční politiky. KGB a související část vnějšího obchodu začaly hrát jednu hru, GRU – další, Mezinárodní oddělení Ústředního výboru KSSS – třetí. Tyto hry byly poháněny touhou získat svůj vlastní podíl z „ropných miliard“. Tyto boje se nakonec skončily a tím i vyřešily smrtí Sovětského svazu. Nebo spíše jeho vraždou. Zánik SSSR nebyl nutností, ale byl zákonitosti.

KDO JE VAROVANÝ

V roce 1956 měl Jean Gimpel na univerzitě v Yale přednášku, ve které předpověděl začátek ekonomického úpadku USA za 15 až 20 roků. Vyvolal jen shovívavé úsměvy. Za prvé, Spojené státy byly na vzestupu. Za druhé, Gimpel formuloval svoje závěry na základě porovnávání mezi USA poloviny 20. století a Francií 14. století, takže jeho myšlenky byly považovány za výstřední. Ale v 70. letech se jeho předpovědi začaly naplňovat a Paris Match tehdy označil Gimpela za Nostradama 20. století.

Co může mít společné Francie 14. století a USA 20. století? Gimpel by ve zkratce řekl toto: Všeobecného antitechnologického a antiindustriálního ducha, nárůst zájmu o mystiku, o okultizmus, vytvoření kontrakultury atd. Mimochodem, podobné jevy byly charakteristické i pro Británii v letech 1860–1880. Zdá se, že máme co do činění so všeobecným vzorcem: úpadek hegemonie se vyvíjí jako proces určitých posunů ve vědomí veřejnosti, v šíření například „přírodocentrických“ (ekologie) a „ženo-centrických“ (feminismus) hnutí a myšlenek.

Patrick Buchanan ve své knize „Smrt Západu“, publikované na samém počátku 21. století říká, že jsou to tyto generace, které ničí moderní Ameriku a její křesťanské hodnoty. Hovoříme o generacích, které nezachází s Amerikou jako se státem, ale jako s postzápadní postkřesťanskou entitou. Máme co do činění s Amerikou jako s nejrozvinutější částí globálního světa, kde vůbec nedominují křesťanské hodnoty, kde se praktikuje multikulturalismus, kde jsou liberální hodnoty dovedeny na nejzazší hranici možností. Co je to za svobodu, když se nemůžete vyjadřovat k menšinám, ženskému hnutí, rasovým otázkám? S pomocí všemožných aktivistů byla tradiční morálka rozbita. Totéž se děje s „tržním fundamentalismem“. Přivádí trh do situace, kdy se mění v monopol – tedy v jeho opak. Mimochodem, kniha „Smrt Ruska“, napsaná z Buchananových pozic, by byla jistě možná. A nejen možná, ale i velice užitečná, neboť „kdo je varovaný, je ozbrojený“, jak říkával knižní hrdina mého dětství kapitán Blood…

Tolik Fursov, a je samozřejmě pravdou, že kdo je varovaný, je ozbrojený. A jestliže mohu na závěr osobně a nostalgicky, tak člověka docela potěší, že sovětský malčik z městečka Tomilino na druhém konci světa měl stejného knižního idola jako jeho vrstevník v Brně. Odysea kapitána Blooda anglického spisovatele Sabatiniho vyšla ve slavné KODce (Knihy odvahy a dobrodružství) ve stejné době jako v SSSR v edici Knihy dobrodružství. Tedy na samém počátku šedesátých let… Je možné asi klidně říct, že čestný a statečný kapitán pirátské flotily, doktor Peter Blood, byl nejen jedním z prvních hrdinů, ale neboť jsme chtěli být jako on, i vzorů naší generace.

A ještě o Andreji Fursovovi: narozen 16. 5. 1951, vědec, sociální filosof, sociolog, historik, esejista, publicista. Ale řekl bych, že hlavně… kerani. Ano, kerani. Pokud totiž měl rád Sabatiniho, tak zřejmě i Rudyarda Kiplinga, který v SSSR v dětské edici taktéž vycházel. A Kipling tak nazýval toho, kdo píše perem po papíře a není ve službách vlády. A v těch Fursov není a ani nebyl.