TAM JSOU LVI. Ano, území, o kterém se nic neví, území, kde vládnou barbaři. A tak je to s psaním o Rusku. Stále nám hrnou do hlavy, že Putin je barbar a diktátor a že Rusko není stát, ale zločinecká organizace… Uveřejňují v podstatě jen co je protiruské, téměř ustavičně klamou a skutečnost upravují. Vše je jim v tomhle ohledu dobré. Ale že bychom se třeba dověděli, co tam vychází za literaturu, jaké filmy natáčejí nebo jaké divadelní kusy se hrají, o tom nás nespraví. To je jako za závojem.

Eduard Bojakov

Ruská kultura však žije. A pochopitelně ten, kdo je zvídavý, chce vědět čím. A tak my to vezmeme tentokrát odjinud… Konkrétně si představme film RUSKÝ KŘÍŽ, který přišel do ruských kin v květnu 2023, a s ním hlavního protagonistu, režiséra Eduarda Bojakova. Nápomocen nám bude jeho kolega Levan Vasadze. Bude to možná trochu kostrbaté, ale jde nám hlavně o obsah, takže čtenář to snad omluví.

Nejprve stručné představení aktérů:

E.B., 59 let, muž štíhlého inteligentního obličeje, otec šesti dětí. Umělecký ředitel Nového divadla v Moskvě.
L.V., 53 let, skvělý publicista a podnikatel rusko-gruzínského původu.

Na jejich setkání vzpomíná Vasadze:

Když jsme seděli v restaurantu vedle jeho divadla, byl jsem v jednu chvíli náhle zasažen. V tom nej\prozaičtějším okamžiku našeho rozhovoru se Eduard najednou nějak zázračně uklidnil, vytáhl mobil, zavolal svému asistentovi a řekl: „Jegore, dojdi prosím do našeho knihkupectví a přines pro Levana knihu Archimandrity Sofronije o starci Silvánovi.“ Pak se ke mně otočil a téměř šeptem řekl: „Toto je teď možná nejdůležitější kniha pro Rusko a budu se moc těšit na vaši recenzi.“ A toto je celý fenomén Bojakovovy osobnosti. V každodenním životě, bez přerušení na vteřinu, žije v Rusku a prostupujte celou svou existencí jeho kulturou. Kniha Archimandrity Sofronije je opravdu úžasná a pro každého, kdo hledá Ducha svatého, je největší útěchou. Ale dnes bych chtěl upozornit na film Ruský kříž, který Bojakov natočil podle předlohy Nikolaje Melnikova. Je to snad nejvýznamnější film pro moderní Rusko.

Tolik na úvod Vasadze, a než ho necháme pokračovat, řekněme, že Bojakov není filmař, je divadelník, dlouhá léta byl uměleckým ředitelem Moskevského uměleckého divadla M. Gorkého a že Ruský kříž byl jeho filmový debut. A ještě dodejme, že film má velmi úzký vztah k přítomnému dění. Rozsáhlá epická báseň Melnikova byla sice napsána už před sedmnácti lety, ale nic neztratila na své naléhavosti. Spíš naopak.

A opět tedy Vasadze:

Do kin šel film přímo uprostřed největší a nejtragičtější války od Velké vlastenecké války a nelze si představit včasnější a duši více uzdravující odpověď na výzvu ruského Chrona. V době zpochybňování všeho, samotné epistémy myšlení, v době, kdy se vede první vyhlášená válka proti sodomii, kdy tragicky umírají statisíce Rusů a Ukrajinců, kdy celý svět drcený monopolem, umlkl a s napětím sleduje, kdo zvítězí, v době, kdy je pro Gruzínce do morku kostí morálně nemožné nejen postavit se na jednu stranu této bratrovražedné války, ale ani mluvit rusky, a zbývá jen jediné: Modlete se za urychlený mír… Ale teď shořelo vlastně všechno: jazyk, myšlenka i forma. A kde v takové poušti najít opěrné body, kde zachránit oživení kulturního kódu ze zapomnění?

Ano, to byl také jeden z nejtěžších úkolů, před kterým Bojakov stál. Navíc v předvečer natáčení byl hospitalizován s těžkou diagnózou srdečního onemocnění a byl urgentně operován otevřením hrudního koše. Šlo o přežití, avšak přežil a pak, k hrůze svých kolegů rozhodl, že po dvou týdnech od operace se film neprodleně začne natáčet. Ale dejme zase slovo Vasadzemu:

Ve filmu, vědomě či nevědomě, je základní kámen otázky přežití národa položen naprázdno. V éře městského matriarchátu, kde se miliardy lidí hrnou za pekelného vytí do lůna babylonské nevěstky, devastují své země a stěhují se do betonové džungle, kde se rozprostírají do všech stran teorie politické moderny, nekonečně bojující mezi sebou i se sebou samými, kde je mýtus pokroku všudypřítomný a kde obětování dětí Molochovi je podstatou každodenního života, dochází k povstání patriarchátu venkova…

A tohle je výstižné: film o povstání patriarchátu venkova… My musíme ovšem říct aspoň základní o ději filmu: Hrdinou je rolník Ivan Rostock, který přišel o milovanou ženu a při úrazu o ruku. Dostal se do moci zeleného hada. Ale stejně jako on, pije celá vesnice, dovedená k úpadku „tržními“ Jelcinovými reformami devadesátých let. Hromadné veselice místní opilců se odehrávají na troskách opuštěného chrámu, který se proměnil v žumpu.

Jediná naděje na vykoupení z pádu se objeví s pomocí svatého Jiří a Ivan pochopí, že musí žít konečně život muže. Následně sbírá síly, aby se zvedl ze dna, a klade si opravdu vznešený cíl – obnovit zchátralý vesnický chrám, zapomenutý a zničený už za sovětských časů. Může se člověk zásadně změnit? ptá se ruský distributor na plakátu k filmu.

A nyní už slovo pro Bojakova:

Děj je jednoduchý, přímočarý. My se však nejdřív potřebujeme vypořádat s jednoduchými věcmi. Věci často komplikuje a přikrášluje ďábel…

Cítil jsem, že nás všechny, nejen moji generaci padesátníků, spojuje společný osud, cesta uvědomění a pokání. Taky to dopadlo tak, že v natáčecím štábu jsme všichni byli vrstevníci. Od kameramana po klapku. Mnoho z nich se předtím zabývalo rekonstrukcí chrámů. Ale asi nastal čas obnovit ztracené nejen cihlou a cementem, nýbrž i poezií. Proto náš film není jen přepis předlohy, je to hold celé naší generace našim rodičům, spojený s naší společnou pamětí, a s pochopením, že cesta k víře může být provázena bolestí, strachem a trápením.

Začátek všeho je ovšem Strach Boží. A ve filmu je na začátku také. Nám se jako dětem často nechce věřit, že budeme muset nést odpovědnost, a chceme ještě i jako dospělí se schovat pod peřinu a říct: „Jsem přece v domě.“ Ale tak to není! A opravdu se bojím být před Bohem, když už nemůžu nic napravit. A náš hrdina se taky strašně bojí, že už to nestihne! Strach Boží by nás měl podněcovat k tomu, abychom na sobě pracovali. Je to nutné, protože člověk, který se nebojí Boha, se stává Luciferem – jeho pýcha vítězí nad vším dobrým v něm.

V posledních scénách filmu se přeneseme o dvacet let dopředu. A vidíme, že venkovský chrám, na který hlavní hrdina, nesoucí svůj těžký kříž, sbíral dary, je nejen dostavěn – v tomto chrámu je spousta lidí. Nejrůznějších věkových kategorií. Toto je Svatá Rus! Modlitební jednota všech lidí žijících na základě přikázání, starajících se o chrám a společně přijímajících krev Páně… A svatá není proto, že by všichni byli svatí, ale proto, že všichni mohou vstoupit do tohoto území svatosti.

A na závěr opět Vasadze, popisující léčivý výsledek filmového umění:

Městská Klava se svým přítelem, venkovský Ivan, prostý lid a krásná uklízečka, která v Ivanovi uviděla muže, jehož postrádala, a kající se dcery u rakve Ivana se svědomitým zetěm, a starý poustevník a tváře kněží naslouchajících zpovědi, to vše tvoří dokonalou mozaiku obrazu obrození Ruska nebo jakéhokoli země, která si váží svých kořenů.

… A na konci této mozaiky plačící publikum (byl jsem na třech projekcích a třikrát jsem ronil slzy)… Diváci v rozhovorech po filmu říkali: „Tohle by měli vidět všichni“, a pak mlčeli v myšlenkách, vyplňujících bolavé vakuum moderní kinematografie. To vše je velkým požehnáním Utěšitele, parakleta, kterého bylo autorovi dáno získat.

Co ještě doplnit? Už jenom zmínit podivuhodnou kameru Maxima Osadčije-Korytkovského a snad dodat, že film je ve všech základních rysech vskutku ruský duchovní. A že ukazuje, jak i současné generace Rusů stále hledají životní étos. Řečeno jinak, hledají, pro co jim stojí za to žít i trpět. Zatímco my jsme se takového hledání ve většině už vzdali.