Analýzu Scott Ritter: Russia, Israel, and the Law of War Regarding Civilians publikoval server Sputnik International 3. listopadu 2023

Po útoku Hamásu na izraelské vojenské základny a osady v okolí Gazy 7. října se hodně diskutovalo o otázkách legitimní sebeobrany a legálnosti izraelského použití síly v reakci na útok.

Diskuse nevyhnutelně vede k pokusům srovnávat jednání Ruska ve zvláštní vojenské operaci s dosavadním jednáním Izraele ohledně Gazy. Konkrétní příklad Mariupolu je často uváděn jako předmět srovnání s probíhající izraelskou operací v Gaze. I když je příliš brzy, než aby bylo takové přímé srovnání dvou bitev možné, lze zkoumat základy mezinárodního práva, o které se při ospravedlnění svých vojenských operací jak Rusko, tak Izrael opírají. Bohužel je výsledkem, že Izrael ho nenaplňuje.

Rusko jako ospravedlnění pro zahájení své vojenské operace uvedlo přirozené právo na individuální a kolektivní sebeobranu, jak je zakotveno v článku 51 Charty OSN.

Článek 51 zní takto:

Dojde-li k ozbrojenému útoku proti některému členu Spojených národů, nic v této chartě není na překážku přirozenému právu na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Opatření, učiněná členy při výkonu tohoto práva sebeobrany, oznámí se ihned Radě bezpečnosti a nedotýkají se nikterak touto chartou stanovené pravomoci a odpovědnosti Rady bezpečnosti, aby kdykoli podnikla takovou akci, kterou považuje za potřebnou k zachování nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti.

Ruský prezident Vladimir Putin ve svém projevu oznamujícím zahájení speciální operace uvedl důvod pro preventivní opatření a podrobně popsal hrozbu, kterou pro Rusko představují expanze NATO na východ stejně jako pokračující vojenské operace Ukrajiny proti rusky mluvícímu lidu Donbasu.

NATO a Ukrajina, prohlásil Putin,

nám [Rusku] neponechaly jinou možnost obrany Ruska a našeho lidu, kromě té, kterou jsme dnes nuceni použít. Za těchto okolností musíme přijmout odvážná a okamžitá opatření. Lidové republiky Donbasu požádaly Rusko o pomoc. V této souvislosti, v souladu s článkem 51 Charty OSN, se svolením Rady federace Ruska a při výkonu smluv o přátelství a vzájemné pomoci s Doněckou lidovou republikou a Luganskou lidovou republikou, ratifikované Federálním shromážděním dne února 22, jsem se rozhodl provést speciální vojenskou operaci.

Ruský prezident předložil jasné tvrzení v rámci doktríny předpokládané kolektivní sebeobrany, vycházející z článku 51, a uvedl pokračující, bezprostřední hrozbu pro rusky mluvící obyvatelstvo Donbasu brutálním osm let trvajícím bombardováním, které zabilo tisíce lidí.

Izrael ze své strany, když ospravedlňoval své pokračující vojenské operace v Gaze, opakovaně citoval přirozené právo na sebeobranu. Ale ruský velvyslanec při OSN Vasilij Nebenzia toto tvrzení odmítl a prohlásil, že „jako okupační mocnost [Izrael] takový nárok nemá“.

Nebenziův argument je založen na poradním posudku z roku 2004, který vynesl Mezinárodní soudní dvůr (ICJ). „Článek 51 Listiny“, psal soud, „tak uznává existenci přirozeného práva na sebeobranu v případě ozbrojeného útoku jednoho státu proti jinému státu. Izrael však netvrdí, že útoky proti němu lze přičíst cizímu státu.“

ICJ neshledal, že by „Izrael musel čelit mnoha nevybíravým a smrtícím násilným činům proti svému civilnímu obyvatelstvu“, a nedodal, že Izrael „má právo a vlastně povinnost reagovat, aby ochránil životy svých občanů“. ICJ však zjistil, že jakákoli opatření přijatá Izraelem musí být „v souladu s platným mezinárodním právem“. Vzhledem k tomu, že Gazu a velkou část území, která v současnosti území Izraele tvoří, lze podle mezinárodního práva považovat za „okupovaná území“, a že hrozba, na kterou Izrael reaguje, pochází z tohoto okupovaného území a nikoli zvenčí, nemůže se k popření protiprávnosti okupace palestinského území dovolávat práva na sebeobranu podle článku 51 Charty OSN, podloženou tvrzením o „stavu nouze“

Právo Izraele na bezpečnost „může být plně zaručeno pouze v případě spravedlivého řešení palestinského problému na základě známých rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Nepopíráme právo Izraele bojovat proti teroru, ale bojovat proti teroristům a ne civilistům,“ poznamenal velvyslanec Nebenzia.

Po zjištění, že Rusko ve svém konfliktu s Ukrajinou jednalo v souladu s mezinárodním právem tím, že splňuje požadavky stanovené v článku 51 Charty OSN týkající se sebeobrany, a že Izrael vzhledem ke svému postavení okupační mocnosti jedná v přímém rozporu s mezinárodním právem a pro ospravedlnění svých činů nemůže legitimní sebeobranu podle článku 51 uplatnit, přesouvá se otázka k tomu, zda Rusko nebo Izrael plní své vojenské mise způsobem odpovídajícím standardům daných mezinárodním humanitárním právem.

Faktor „rozlišení“ se stává prvořadým, když se diskutuje o jakékoli otázce „vojenské nutnosti“. Pojem „rozlišení“ zajišťuje, že strany ozbrojeného konfliktu musí „vždy rozlišovat mezi civilním obyvatelstvem a bojovníky a mezi civilními objekty a vojenskými cíli, a v souladu s tím musí své operace směřovat pouze proti vojenským cílům“. Toto rozlišení zakazuje „nerozlišující útoky a používání nerozlišujících prostředků a metod válčení“, jako je kobercové bombardování nebo dělostřelecké ostřelování postrádající konkrétní vojenský účel. „Vojenská nutnost“ a „rozlišení“ slouží jako základní principy, kolem kterých mezinárodní společenství kodifikovalo konkrétní činy představující válečné zločiny ve formě Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, zejména článku 8 (Válečné zločiny).

Tyto zahrnují:

• Záměrné řízení útoků proti civilnímu obyvatelstvu jako takovému nebo proti jednotlivým civilistům, kteří se přímo neúčastní nepřátelských akcí;
• Záměrné nasměrování útoků proti civilním objektům, tj. objektům, které nejsou vojenskými cíli;
• Záměrné vedení útoků proti personálu, zařízením, materiálu, jednotkám nebo vozidlům zapojeným do humanitární pomoci nebo mírové mise v souladu s Chartou Organizace spojených národů, pokud mají nárok na ochranu poskytovanou civilistům nebo civilním objektům podle mezinárodní právo ozbrojeného konfliktu;
• Úmyslné zahájení útoku s vědomím, že takový útok způsobí náhodné ztráty na životech nebo zranění civilistů nebo poškození civilních objektů.

Pokud jde o bitvy o Mariupol a Gazu, Rusko i Izrael byly obviněny, že se zapojily do činnosti, která všechny výše popsané činy naplňuje. Hlavním bodem, který Rusko od Izraele v tomto ohledu odlišuje je, že ruská doktrína popsaná jednání výslovně zakazuje. Izraelská doktrína, psaná i mluvená, je obsahuje.

Během války v Libanonu v roce 2006 zavedl velitel izraelských severních obranných sil Gadi Eisenkot vojenskou strategii, která se snažila zaměřit a zničit celé civilní oblasti, spíše než aby se zapletla do obtížných a nebezpečných pozemních bojů nezbytných k jejich dobytí. Cílem strategie bylo více než jen snaha minimalizovat izraelské oběti – deklarovaným účelem tohoto nového přístupu bylo připsání odpovědnosti za činy bojovníků Hizballáhu celému civilnímu obyvatelstvu. Požadavek mezinárodního práva rozlišovat mezi vojenskými a civilními cíli Eisenkot zrušil. Nová doktrína byla poprvé použita v západobejrutské čtvrti Dahiya a převzala odsud svůj název – doktrína „Dahiya“. Doktrína „Dahiya“ vyzývá k záměrnému zaměření na civilní obyvatelstvo a civilní infrastrukturu za konkrétním účelem způsobení vážného utrpení. Současně bylo cílem zničit v cílové oblasti jakéhokoli nepřítele, zastrašit cílové obyvatelstvo před ochranou militanty (v tomto případě Hizballáhem), a  ostatní populační centra od jeho podpory odradit. Doktrína „Dahiya“ byla široce používána proti Gaze od roku 2008 a zabila tisíce civilistů. Doktrína „Dahiya“ ze své definice a svého provádění nepředstavuje nic menšího než státní terorismus, což znamená, že izraelská armáda se prostřednictvím této politiky stala státním sponzorem terorismu.

Jak se objevují fakta o postupu ruské armády během bitvy o Mariupol, je zcela zjevné, že se ruští vojáci chovali příkladným způsobem a sami se vystavovali riziku, aby zásady rozlišování a vojenské nezbytnosti uplatňovali liberálně a v duchu litery mezinárodního práva.

Nic podobného nelze tvrdit o izraelských obranných silách a Gaze, kde je doktrína „Dahiya“ uplatňována jako pomsta.