Rovný člověk Zdeněk Troška ještě žije aneb Slunce, seno, dezolát

Článek Slunce, seno, dezolát aneb Na okraj legendárních filmů a jejich možného pokračování vyšel v deníku Krajské listy 5. září 2024

Foto: Se svolením společnosti Falcon
Popisek: Zdeněk Troška

… a já musím začít od hlavního tvůrce filmu. Zdeněk Troška. Jedni ho milují, druzí nenávidí. Někdejší rozdělení oněch prvních a druhých na lid versus estéty poněkud narušil jeho politický postoj, když před 10 lety v době štěpení národa na pro- a protirežimní postoje (Schwarzenberg versus Zeman, pro a proti umělé migraci, vaxeři a antivaxeři, a nejnověji válka versus mír) výrazně vstoupil na onu úzkou cestu „proti“, na níž z naší kulturní fronty stojí jen pár statečných, kteří se k tomu jasně hlásí (kromě Z. T. Ivan Vyskočil mladší, Marek Vašut, Jaromír Nohavica a Pepa Nos). Ačkoli většina národa Zdeňka Trošku stále uznává až miluje, od té doby o něm slýchám odsudky i od mnohých příslušníků lidových vrstev, zejména těch co pravidelně sledují mainstreamová média…

Zdeněk Troška přitom na téhle úzké cestě alternativních postojů stál vlastně od začátku. Bylo to možná dáno už tím, že zatímco všichni kolem něj v rodu, který byl stovky let sedlácký, hrál na klavír a varhany a od prvního stupně ZŠ se chtěl stát filmovým režisérem. Když se pak během Pražského jara 1968 obnovil provoz družby s legendárním Carnotovým lyceem v Dijonu (kterou během svých tamních studií založil Edvard Beneš a během let jej absolvovali například Jiří Voskovec, Raoul Schránil nebo ministr školství z 60. let Čestmír Císař), stal se tamním abiturientem i Zdeněk Troška. Frankofilem se ale nestal. šlechtický naturel Francie mu byl cizí – zamiloval se do lidové Itálie. Během studia FAMU (možná i proto, že v době kolem absolutoria pro svou znalost jazyků dělal asistenta Barbře Streisandové na jejím skvělém hudebním filmu Yentl, který se natáčel v Mostě) byl sice po vzoru svého učitele režie Petra Weigla připraven stát se filmovým adaptátorem oper – z toho ale zbylo jen to, že si je „pro radost“ inscenuje v divadle (jeho klasická pohádková Rusalka v Národním divadle, která napřesrok oslaví už dvacet let od premiéry, je jednou z posledních tamních koukatelných inscenací a diváckým zájmem přímo válcuje převažující inscenace, diktované dnešní vládnoucí divadelní odnoží ničivého progresivismu – režisérskou interpretační dekonstrukcí…).

V textech některých kavárenských estétů, kteří ve svých recenzích sice nadšeně doporučují nejhorší hollywoodské s.ačky, ale dílo i osobnost Zdeňka Trošky ze zásady nenávidí, se občas objeví překvapení i nad tím, jak můžou lidi mít rádi Trošku i jako osobu. „Lid“ má přece většinou sklon ztotožňovat či neztotožňovat se s lidmi podle jejich vnějšího zařazení ve stylu: Já jsem Čech – on je Rus/Ukrajinec. Já jsem obyčejnej člověk – on je umělec. Já jsem „normální“ – on je homosexuál. U Zdeňka Trošky tohle dělení (zaplaťbůh) nefunguje…

Já (který jistě taky nejsem nijak nadšený z některých kýčovitých děl, jako jsou Troškovy Kameňáky a Babovřesky, ale umím pochopit, co je výdělek – zejména od umělce, který se sám netají, že nejde o díla jeho srdce) bych jim na to odpověděl, že je to tím, že Zdeněk Troška vyzařuje NĚCO, co se nám dnes denně ztrácí pod rukama natolik, že na ty, kdo to mají, se dnes čím díl víc zaměřujeme a ceníme si jich jako šafránu. A že to NĚCO (co oni nemají) se jmenuje SELSKÝ ROZUM. A že TO je o to užitečnější, když se onen čím dál vzácnější fenomén snoubí i s efektem CÍSAŘOVY NOVÉ ŠATY (= Když vidím, že je něco pravda, nevydržím to neříct, i když vím, že mě to bude leccos stát). Pro použití téhle kombinace si pak Zdeněk Troška před pěti lety (když se rozhodl pro plnohodnotný důchod, v němž už nemusí nic točit) „zinscenoval“ tu nejlepší pozici – pozici důchodce, který už nemá co ztratit.

Od té doby si vyhledávám každý jeho rozhovor, protože vím, že v něm najdu další ne(auto)cenzurovanou pravdu o dnešním umění i společnosti. Od příhod o tom, jak jistá veřejnoprávní televize zničila natáčení pohádky, pro níž už byly vyrobeny kostýmy a kulisy, jen pro režisérovo politické přesvědčení, anebo jeho vyjasnění záhady, proč jeho díla i v komerčních televizích vidíme míň a míň: protože pan režisér je poslední Mohykán, který v rámci smlouvy do svých děl nedovoluje vkládat každých deset minut reklamy…

Někdy mi přijde, že se Zdeňkem Troškou myslíme úplně stejně. Konkrétně jsem to zažil během rozhlasového přenosu k jeho sedmdesátinám, během nějž k Troškovi, již sedícím na pódiu, přicházeli „jeho herci“ za zvuku písně „Happy birthday to you…“ Přesně ve chvíli, kdy jsem u monitoru zařval: „Proč anglicky?“ řekl Troška svým blízkým nasupeně: „A česky to neumíte?“

Jako vyznavač „protipříběhů“ (prokreslenějších vyprávění, která jdou proti černobílému kánonu dnešní historické doktríny) mě zase Zdeněk Troška potěšil, když v pořadu Supraphon podcast mezi jiným řekl:

„Musím říct, že moje babička, matčina matka, byla první selka ze vsi, o které všichni říkali: Jéžišmarja, ta Hudová se zbláznila, co vona dělá!? Ona si nechala jen jednu krávu, ale všechny koně a ovce, co měli, dobrovolně dala do stájí JZD. Ona říkala: Škoda, že to nepřišlo dřív. Tady se člověk sám jenom dřel na těch šuliperkách, na těch kamenitejch stráních šumavskejch, a nic. A to, že to táhnou všichni společně, bylo pro ni naprosto fajn. Konečně si odpočinula…“

Tenhle fenomén radosti z osobnosti, v níž je propojen selský rozum a „fenomén císařovy nové šaty“, někdy pociťuji i v případech, kde se Zdeňkem Troškou nesouhlasím. Cením si ho, že svou homosexualitu netají nejpozději od konce 80. let, ale mrzí mě, že v některých případech zastává pozice LGBT aktivistů progresivistického střihu – jako když v pořadu Show Jana Krause řekl, že souhlasí s tím, aby homosexuální páry měly právo vychovávat děti. I to ale doplnil souvislostí, která zklidnila prvotní naštvání – dodal, že ví, že taková výchova má jistě své meze, ale že je otázka, co je lepší pro tisíce dětí v dětských domovech. Následovala jeho úvaha na téma ne-dětství a ne-manželství v dnešní době, kdy rodiče, aby uživili rodinu, nemají na ni čas ani minutu, protože musejí vykonávat až tři zaměstnání. Se zdůrazněním, že v tomhle jsou na tom dnešní hetero- i homopartnerství úplně stejně…

Z toho, co jsem napsal, by čtenář mohl mít pocit, že se Zdeňkem Troškou souzním víc jako s osobností veřejnou, nežli jako s tvůrcem – a částečně by měl pravdu. Až na jednu výjimku – a tou je právě jubilující série Slunce, seno… S tou Troška už při schvalovacím promítání narazil v režimu minulém i současném. Za „totáče“ si na něj příznačně stěžovali ze zemědělského oddělení ÚV KSČ i z (naší společné mateřské) církve římskokatolické. Z prvního filmu série („…jahody“) musel tedy za přítomnosti příslušníků StB deset minut vystříhat. Chystaný čtvrtý díl Slunce, seno, ufoni ovšem za dnešního „sametu“ už nedokázal vůbec natočit, protože (po „…erotice“) mělo jít už o druhou část točenou soukromě – a herci stižení klausovsko-tranformačním podnikatelským fantasem, se nedokázali dohodnout o svých „investičních podílech“…

Série Slunce, seno… jasně navazuje na Papouškovu homolkovskou sérii z 60. let (včetně zvolení stejné hlavní ženské hrdinky, Heleny Růžičkové), ale mnozí jí nemohou zapomenout její „pop-nádech“: na rozdíl od tvůrce Homolkových Jaroslava Papouška Troška netočil v experimentálních záběrech a na rozdíl od invenční Papouškovy šedesátkové hudby od Karla Mareše si Troška v seznamu nejpopulárnějších autorů prostě našel Karla Vágnera, jehož motiv Slunce, sena… je sice krásně zapamatovatelný, ale třeba na poslední díl už neměl příliš čas, protože to už taky spěchal privatizovat organizaci OSA (která se posléze stala sama o sobě problémem).

Člověk jako já (který je zvyklý pozorně poslouchat a nahlížet pod povrch) ale všechny tyto důvodné námitky odkládá stranou, když v Troškově sérii slyší věty, které až v dnešní době tekutých hodnot a vztahů nabývají své kanonické hodnoty („Já vím že můj starej stojí za ho.no – ale je to můj muž!“) anebo když po 35 letech pochopí, že film Slunce, seno, erotika je fakticky první (a v roce 1990, kdy byl točen, vlastně vizionářskou) diagnózou našeho dnešního zřízení – včetně toho morálního. Vzpomínáte si na příběh o italském družstvu, který z JZD Hoštice udělá skanzen, nad čímž jásá Škopková ve svém závěrečném projevu (parodicky podmalovaném tklivým zpěvem Karla Černocha o Evropě):

„Všechno bude, čeká nás budoucnost, vo který se nám ani nesnilo. To jasně vidim. Zemský ráj to na pohled, budoucnost šťastná: tři auta tady budou stát, bazén s klimatizací a telefon si necháme zavíst až do maštale. A celej svět se bude divit, co my Češi sme zač! My už se neztratíme, a kor teď né, když stojíme jednou nohou v Evropě.“ Načež si o trávu utře nohu od slepičince.

Tento konec trilogie je i koncem základní syžetové linie příběhu všech tří dílů – která je fakticky parodií na starý český archetypální příběh o vůdci, co nás Čechy z našich slepičinců zachrání. Jeho tvář ve filmu a na obrazovce se měnila, ale naše doufání v něj je neochvějné:

Asi dvacet let; prakticky celá 50. i 70. léta, to byl muž, který přicházel na zaostalý a zpátečnický venkov prosadit pokrokové techniky, jejichž zavedení by bylo ku prospěchu všech. Musel přitom od kulaků a později i od družstevníků snášet hodně ústrků, většinou se přitom zamiloval do dcery svého největšího nepřítele, a tu si nakonec vzal. Nosil přitom různá jména a tituly, z nichž poslední byl Nejmladší z rodu Hamrů, křestním jménem Jan.

V 80. letech začalo tvůrcům svítat, že některé vynálezy jako předradlička a traktor mohly vesnici v minulosti zajisté prospět, ale jinak se v ní (a v celé naší společnosti) převratné myšlenky z barevných plakátů vyjímají stejně jako muž ve sněhobílém žaketu s šálou na návsi jihočeské vesnice: pyrotechnický agronom Ticháček z filmu Trhák, který rozprašuje hnojivo po poli dynamitem, zatímco se kolem něj parodicky prohání Balet Československé televize. Právě jeho parodickým bratrem (který na to jde přesně opačně) se v sérii Slunce, seno… stal psychologický zootechnik Šimon Plánička, jehož „převratná moderní metoda“ spočívala v tom, že kravám po několika desetiletích vykydal hnůj a vybílil jim chlévy (!).

V novém režimu se pak na vesnici, zmoženou dotacemi a řepkou (a na západě už i masovými sebevraždami sedláků, přemoženými tímto nepřirozeným hospodařením, což dokládá například ekonomický redaktor deníku Novinky.cz Matěj Široký), uchylují už jenom přepracovaní prchající městští inženýři-ajťáci, Honza z Cesty z města a tatínek Kudrna z Ranče U Zelené sedmy, kteří se i se svými blízkými přestěhovali do neprodejných zbořenin na kraji vesnice, kde se museli naučit všechno od píky: jak se seče tráva, dojí koza, okopává řípa i kouří tráva… Zatímco městům svými převratnými inovacemi vládnou inženýři lidských duší původně z venkova, kteří vymýšlejí, v kolika svetrech člověk bez paliva nezmrzne, o kolik levnější je dnes Nutella, dovezená z Mnichova (vzpomínáte, jak tam Škopková jela kupovat počítač?) či kam nejlíp zavřít všechny Rusy, co uprchli před Putinem.

Série Slunce, seno, je nejen dokumentem doby, ale její neskutečná popularita pramení z toho, že její tvůrci (včetně spoluautora scénáře Petra Markova, jehož ruská rodina, pocházející z oblasti dnešních ukrajinských bojů, k nám před sto lety taky uprchla a který v nedávném rozhovoru řekl hezkou větu: „Peníze jsou stejně krutý cenzor jako Komunistická strana Československa“) se dotkli esence českých dějin a z nich vyrůstající české národní povahy. Tak jako kdysi Jaroslav Hašek, který svým rodem i domovskou obcí mimochodem pocházel z od Hoštic dvacet kilometrů vzdálených Mydlovar a nejarchetypálnější (i pro dnešek nejaktuálnější) scény jeho Švejka se odehrávají ve stejně blízké Putimi…

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).