Rodinova cesta Slováckem

Se souhlasem autora převzato z jeho blogu na Divadelních novinách, 23. dubna 2023

Mám před sebou pěknou knížku, která vznikla v Brně a je z půli o Praze. A z půli o Moravském Slovácku, o Hodoníně, o Hroznové Lhotě. O Brně je tam jen pár vět. Brněnští radní i podnikatelé a intelektuální smetánka neprojevila totiž o francouzského sochaře Rodina zájem, bylať tehdy, koncem devatenáctého a z počátku dvacátého století z valné míry německy orientovaná, s německými, či rakouskými kruhy uměleckými spjatá. A návštěva Auguste Rodina byla ryze český politický tah, kterým pražský spolek Mánes, mladočesky naladěn, chtěl posílit svou nezávislost na německém politickém a uměleckém světě…

Kovový věk. Dominanta pražské výstavy, socha Kovový věk je nyní vystavena v Brně. Kovový věk doprovázejí i nejznamenitější obrazy Úprkovy, ukázky dobových tiskovin, krojů a tehdejšího městského a venkovského  života… Foto: autor textu

Tento úvod předznamenává zajímavou výstavu, která právě probíhá (od 29. 3. do 3. 9. 2023) v Moravském zemském muzeu v Brně. Má název Pražská Pallas a Moravská Hellas. 1902: Auguste Rodin v Praze a na Moravě, a vznikla ve spolupráci Galerie hlavního města Prahy, Galerie výtvarného umění v Hodoníně a Moravského zemského muzea. A to při této příležitosti vydalo knížku téměř stejného názvu. Je psaná s lehkým nadhledem a hovoří o dávném českém a moravském soužití… i hledání.

Auguste Rodin navštívil Prahu koncem května roku 1902, aby se podíval na velkou výstavu svých děl, kterou mu spolek Mánes uspořádal. Z návštěvy, pro Rodina v podstatě studijní, zvídavé i odpočinkové, stala se ale velkolepá akce, v níž české umělecké a politické kruhy „chtěly manifestovat svou kulturní vyspělost, schopnou přijmout aktuální západoevropské umění v jeho nejnáročnějších příkladech a tvůrčím způsobem na ně navázat,“ píší autoři knížky o níž je svrchu řeč, Hana Dvořáková, Magdalena Juříková, Helena Musilová a Vít Janas (což všechno jsou historici umění se zaměřením na kulturní dějiny, etnografii a vědy příbuzné, působící dílem v Moravském zemském muzeu, dílem v Galerii hlavního města Prahy, též na Karlově i jiných universitách a společnostech a projektech zahraničních a tuzemských.)

Myšlenka pozvat Rodina do Prahy se zrodila ku konci XIX. století, jasnějších obrysů získala po návštěvě dvou „mánesáků“ Miloše Jiránka a architekta Jana Kotěry na soukromé výstavě Rodinově v Paříži, v čase tamní Světové výstavy: Jsme mimořádně hrdi na to, že budeme první Slované, kteří budou poctěni zasláním Vašich děl, bude to epochální čin (…) vzhledem k Čechům, jakožto prahu slovanského Orientu musí výstava zasít semena do panenské půdy moderního slovanského umění…, píší mu, a sochař Josef Mařatka, žák Rodinův, v soukromém dopise svému příteli, sochaři Stanislavu Suchardovi říká: už si nás nebudou plíst s Maďarama…

Popravdě, Mařatkova poznámka nebyla nadsázkou. Vždyť ještě počátkem dvacátého století psali západní novináři a esejisté o Praze jako o městě spíše jižního typu, kde nacházejí stopy divokosti – nicméně, nejsou nebezpeční jako Madaři… A české ženy z nižších společenských vrstev prý: Pod neměnným šátkem, jejž nosí na hlavě, vidíme někdy ploché, široké tváře, připomínající Kalmyky… A jiní litují, že i zde, po vzoru západních měst, pomalu vítězí šedá uniformita občanských oděvů, a že zde už nenacházejí domorodce v krojích a laptích… a s nimi i dávno ztracený ráj…

A přitom už velká Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895 představila Prahu, Čechy i Moravu jako místa plná života, rozvoje nejen národního, ale i průmyslového a kulturního, a české země měly už dávno nejméně negramotných v Rakousko-Uhersku, a v Praze v té době probíhala velká asanace, bouraly se staré domy a uličky, stavěly fabriky, regulovala Vltava… a podporovala to velká radnice, která tehdy, až na jediného radního, byla všechna česká… rozvoj byl bouřlivý a často nekoordinovaný, takže už v roce 1897 napsal Vilém Mrštík manifest Bestia triumphans, Triumfující bestie, jíž myslel nenasytné majitele stavebních firem a podnikatele, kteří necitlivě bourali starou Prahu…

Rodinova cesta do českých zemí stala se manifestací, která měla ukázat nejen, že už rozumíme umění veskrze modernímu, syrovému výrazem i obsahem, jinému, nežli uhlazená tvorba akademiků, ale též, že jsme jiní nežli němečtí spoluobčané, svébytní, že tedy v rámci Rakousko-Uherska máme právo i na více samostatnosti politické. A kde jinde tu svébytnost hledat, nežli na Moravě, kde žije lid oplývající svérázem, se svými písněmi, tancem, malbou, vínem a zabíjačkovými specialitami. Lid, který sic Rodinovu tvorbu neznal, ale byv poučen a lákán médii i mnohými svými představiteli, vítal Velkého Francouze jako představitele světa, který je nám nakloněn…

A tak Rodinova cesta, která počala v Praze 28. května roku 1902, pokračovala  1. června na Moravu. Rodin se svým doprovodem jel rychlíkem se zastávkou v Blansku, přes Brno, do Břeclavi, odtud osobním vlakem do Hodonína a pak kočárem do Hroznové Lhoty a dalších dědin na Slovácku.  A pak zpět, do civilizace, do Vídně.

Tak jak to probíhalo:

Konečně ve středu 28. května 1902 Rodin dorazil na nádraží císaře Františka Josefa I. vlakem přes Lutych, Kolín nad Rýnem, Dráždany a Děčín. Na cestě do města, o němž sochař netušil, kde vlastně leží, jej doprovázeli čeští umělci, Josef Mařatka, Jan Dědina, Rudolf Vácha a Viktor Stretti. V Drážďanech do vlaku nastoupila další skupina, vedená malířem Ferdinandem Herčíkem, v níž byli Miloš Jiránek a Alfons Mucha, vyslaný z Paříže napřed, aby zajistil Rodinovo přijetí na Moravě. Od této chvíle věnoval denní tisk značnou pozornost zejména výčtu jmen prominentů, kteří měli to štěstí pohybovat se v geniově blízkosti,

píší autoři… V knize je popsán snad každý okamžik Rodinova pohybu a to na základě studia novinových a časopiseckých článků, archivních materiálů muzejních i soukromých, korespondence úřední i soukromé… Navíc, vše bylo dokumentováno tehdejším známým momentním fotografem Rudolfem Brunnerem – Dvořákem, který zachytil jak Rodinův pobyt pražský, tak moravsky.  Historikové přesně vědí, kudy cesta vedla, kde Rodin nastoupil do vlaku a kde vystoupil, kým byl provázen, s kým jel v kočáře, kde poobědval, s kým si potřásl rukou, kdo tam i onde promluvil, kde musel Rodin odpovídat, kdy a kde odpočíval… a kdo to všechno platil… A kolik.

A tak si připomeňme, že Rodinova návštěva v Praze se zadrhla hned při přípravě, nedařilo se totiž sehnat odpovídající prostory pro tak významný akt. Nakonec nechali mánesáci za podpory pražského magistrátu, vystavět zcela nový pavilon, který během nedělního odpoledně v horečce vyprojektoval Jan Kotěra, a během čtyř týdnů byl postaven v Kinského zahradě… a při otevření a na výstavě se dlouho a vzletně řečnilo, neb funkcionáři a zástupci jednotlivých spolků vzdělávacích a sokolských museli připomenout nejen sebe, ale i ducha umění francouzského: Až nyní můžeme troufati si poznávat, aniž bychom se obávali ztráty své individuality, až nyní můžeme upřít své oči na zářivé vrcholy, které se zvedají mimo naše hranice a hledati síly a odvahy, abychom mohli sledovat cestu uměleckého pokroku… konstatoval za umělce seřazené v Mánesu malíř Arnošt Hofbauer. A už tehdy vyskytli se kazisvěti, kteří vnášeli disharmonii do národní jednoty tak dlouho a v obtížích hledané: Rodin nucen vyslechnout různá lichocení před četnou společností, odpovídá stejně bezobsažnými větami, hanbě se v srdci za prázdný obřad, jenž mu byl vnucen… ceremonie podobné budou se nyní všude pořádati i za příležitosti nižšího řádu…, píše se v novinách…

A pak se jelo na Moravu… přes Blansko a Brno, kde Rodin přestoupil na rychlík do Vídně a v Břeclavi na vlak do Hodonína…

Zastávka v Blansku konala se v neděli 1. června dopoledne pod patronací brněnského Klubu přátel umění, ředitele Vesny Františka Mareše a dalších  činovníků. (Členy Klubu, založeného v roce 1900, byli tehdy Leoš Janáček, Joža Úprka, architekt Dušan Jurkovič, Jan Štursa, Max Švabinský, Adolf Kašpar, Franta Úprka, Stanislav Lolek, Alois Kalvoda… vesměs všichni toužili se odpoutat od Vídně a přimknout se ku Praze…) Blanenští organizátoři vsadili na očistné působení lesa (z nějž v příhodnou chvíli vyběhla sokolská četa a pozdravila Rodina několikerým hromovým Nazdar, jejž násobily přilehlé stráně… ) Rodin nahoru k Macoše nešel, zůstal u vývěru Punkvy a odpoledne setrval v blanenském hotelu, kde místo odpočinku absolvoval nesčetně přípitků a proslovú… K večeru odjel do Brna, kde se k jeho úlevě nic nekonalo. Pak dorazil do Hodonína, tam byl přesazen do kočáru a vezen do Hroznové Lhoty k Jožovi Úprkovi…

A po celé trase čekaly ho a hosty zástupy obyvatelstva v krojích, vítán byl chlebem a solí, střílelo se z hmoždířů, doprovázely ho selské jízdy, absolvoval přehlídku malovaných žuder, v Blatničce pan starosta pozval všechny na košt do svého sklepa, přijel ministr veřejných prací vídeňské vlády dr. Otakar Trnka a patrně i proto tu byli novináři na osmi automobilech a v šesti velkých povozech z pražských i brněnských listů, a krátce nato Jára Beneš sepsal o tom všem operetu U svatého Antoníčka. Byla to dokonalá komercionalizace folklorních projevů, říká etnografka Hana Dvořáková, ale ta nenastala až touto událostí, začalo to už na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895…