Revoluce v americké zahraniční politice

Nahrazení chamtivosti, militarismu a pokrytectví solidaritou, diplomacií a lidskými právy

USA: Kapitol ve Washingtonu, D.C. (leden 2024)
foto: Leah Millis / Reuters

Smutnou skutečností washingtonské politiky je, že o některých z nejdůležitějších otázek, kterým Spojené státy a svět čelí, se málokdy vede seriózní debata. Nikde to neplatí více než v oblasti zahraniční politiky. Po mnoho desetiletí existoval v zahraničních záležitostech „bipartajní konsensus“. Je tragické, že tento konsensus byl téměř vždy chybný. Ať už se jednalo o války ve Vietnamu, Afghánistánu a Iráku, svržení demokratických vlád po celém světě nebo katastrofální kroky v oblasti obchodu, jako bylo uzavření Severoamerické dohody o volném obchodu a navázání trvalých normálních obchodních vztahů s Čínou, výsledky často poškodily postavení Spojených států ve světě, podkopaly hodnoty, které země vyznává, a byly katastrofální pro americkou pracující třídu.

Tento vzorec pokračuje i dnes. Poté, co Spojené státyČesky vydaly miliardy dolarů na podporu izraelské armády, brání prakticky osamoceně na světě pravicově extremistickou vládu premiéra Benjamina Netanjahua, která vede kampaň totální války a destrukce proti palestinskému lidu, což má za následek smrt desítek tisíc lidí – včetně tisíců dětí – a hladomor dalších statisíců lidí v pásmu Gazy. Mezitím je při vyvolávání strachu z hrozby, kterou představuje Čína, a při pokračujícím růstu vojensko-průmyslového komplexu snadné vidět, že rétorika a rozhodnutí vůdců obou hlavních stran se často neřídí respektem k demokracii nebo lidským právům, ale militarismem, skupinovým myšlením a chamtivostí a mocí korporátních zájmů. V důsledku toho se Spojené státy stále více izolují nejen od chudších zemí rozvojového světa, ale i od mnoha svých dlouholetých spojenců v průmyslovém světě.

Vzhledem k těmto selháním už dávno nastal čas zásadně přeorientovat americkou zahraniční politiku. To začíná uznáním selhání dvoustranného konsensu po druhé světové válce a vytyčením nové vize, která se soustředí na lidská práva, multilateralismus a globální solidaritu.

HANEBNÁ BILANCE

Již od dob studené válkyČesky využívají politici obou hlavních stran strachu a otevřených lží k tomu, aby Spojené státy zapletli do katastrofálních a nevítězných zahraničních vojenských konfliktů. Prezidenti Johnson a Nixon poslali téměř tři miliony Američanů do Vietnamu, aby podpořili antikomunistického diktátora ve vietnamské občanské válce na základě takzvané teorie domina – myšlenky, že pokud jedna země padne na úkor komunismu, padnou i okolní země. Tato teorie byla chybná a válka skončila naprostým neúspěchem. Zahynuly až tři miliony Vietnamců a 58 000 amerických vojáků.

Nixonovi a jeho ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi zničení VietnamuČesky nestačilo. Rozšířili válku do Kambodže a zahájili rozsáhlou bombardovací kampaň, která zabila další statisíce lidí a podpořila vzestup diktátora Pol Pota, jehož následná genocida zabila až dva miliony Kambodžanů. Navzdory obrovským ztrátám na životech a vynaložení obrovských finančních prostředků Spojené státy nakonec prohrály válku, která nikdy neměla být vedena. Tím si vážně poškodily důvěryhodnost v zahraničí i doma.

Výsledky Washingtonu ve zbytku světa nebyly v tomto období o mnoho lepší. Ve jménu boje proti komunismu a Sovětskému svazu podporovala americká vláda vojenské převraty v Íránu, Guatemale, Demokratické republice Kongo, Dominikánské republice, Brazílii, Chile a dalších zemích. Tyto intervence často podporovaly autoritářské režimy, které brutálně potlačovaly vlastní obyvatelstvo a prohlubovaly korupci, násilí a chudobu. Washington se dodnes potýká s následky takového vměšování a v mnoha z těchto zemí čelí hluboké podezíravosti a nepřátelství, což komplikuje zahraniční politiku USA a podkopává americké zájmy.

O generaci později, po teroristických útocích z 11. září 2001Česky, Washington zopakoval mnoho stejných chyb. Prezident George W. Bush angažoval téměř dva miliony amerických vojáků a více než 8 bilionů dolarů na „globální válku proti terorismu“ a katastrofální války v Afghánistánu a Iráku. Válka v Iráku, podobně jako válka ve Vietnamu, byla postavena na naprosté lži. „Nemůžeme čekat na konečný důkaz – kouřící zbraň, která by mohla přijít v podobě hřibovitého mraku,“ varoval nechvalně Bush. Žádný hřibovitý mrak však neexistoval a neexistovala ani žádná kouřící zbraň, protože irácký diktátor Saddám Husajn žádné zbraně hromadného ničení neměl. Proti válce se postavilo mnoho amerických spojenců a jednostranný a samostatný přístup Bushovy administrativy v období před válkou vážně podkopal americkou důvěryhodnost a narušil důvěru ve Washington po celém světě. Navzdory tomu hlasovaly pro povolení invaze v roce 2003 nadpoloviční většiny v obou komorách Kongresu.

Válka v Iráku nebyla výjimkou. Ve jménu globální války proti terorismu Spojené státy prováděly mučení, nezákonné zadržování a „mimořádné vydávání“, kdy chytaly podezřelé po celém světě a dlouhou dobu je zadržovaly ve věznici Guantánamo na Kubě a na „černých místech“ CIA po celém světě. Americká vláda zavedla zákon Patriot Act, který vedl k masovému sledování na domácí i mezinárodní úrovni. Dvě desetiletí bojů v Afghánistánu si vyžádala tisíce mrtvých nebo zraněných amerických vojáků a způsobila mnoho set tisíc obětí z řad afghánských civilistů. Dnes se navzdory všemu utrpení a výdajům Tálibán opět dostává k moci.

CENA ZA POKRYTECTVÍ

Kéž bych mohl říci, že zahraničněpolitický establishment ve Washingtonu se po neúspěších studené války a globální války proti terorismu poučil. Ale až na několik pozoruhodných výjimek se tak nestalo. Navzdory svému slibu zahraniční politiky „Amerika na prvním místě“ prezident Donald TrumpČesky zvýšil počet neomezených válečných operací dronů po celém světě, nasadil více vojáků na Blízkém východě a v Afghánistánu, zvýšil napětí s Čínou a Severní Koreou a málem se dostal do katastrofální války s Íránem. Některé z nejnebezpečnějších tyranů na světě – od Spojených arabských emirátů po Saúdskou Arábii – zasypal zbraněmi. Ačkoli Trumpova značka sebeklamu a korupce byla nová, měla své kořeny v desetiletích americké politiky, která upřednostňovala krátkodobé jednostranné zájmy před dlouhodobým úsilím o vybudování světového řádu založeného na mezinárodním právu.

A Trumpův militarismus nebyl vůbec nový. Jen za posledních deset let se Spojené státy zapojily do vojenských operací v Afghánistánu, Kamerunu, Egyptě, Iráku, Keni, Libanonu, Libyi, Mali, Mauritánii, Mosambiku, Nigeru, Nigérii, Pákistánu, Somálsku, Sýrii, Tunisku a Jemenu. Americká armáda má přibližně 750 vojenských základen v 80 zemích a zvyšuje svou přítomnost v zahraničí, protože Washington zvyšuje napětí s Pekingem. Spojené státy mezitím dodávají Netanjahuovu Izraeli miliardy dolarů na vojenské účely, zatímco on vyhlazuje Gazu.

Politika Spojených států vůči ČíněČesky je další ukázkou neúspěšného skupinového myšlení v oblasti zahraniční politiky, které vykresluje americko-čínské vztahy jako boj s nulovým součtem. Pro mnohé ve Washingtonu je Čína novým zahraničněpolitickým strašákem – existenční hrozbou, která ospravedlňuje stále vyšší a vyšší rozpočty Pentagonu. Na čínské historii je toho hodně, co lze kritizovat: krádeže technologií, potlačování práv zaměstnanců a tisku, obrovský rozmach uhelné energetiky, represe vůči Tibetu a Hongkongu, hrozivé chování vůči Tchaj-wanu a krutá politika vůči Ujgurům. Existenční hrozbu změny klimatu však nelze vyřešit bez spolupráce mezi Čínou a Spojenými státy, dvěma největšími producenty emisí uhlíku na světě. Bez americko-čínské spolupráce nebude ani naděje na seriózní řešení příští pandemie. A namísto rozpoutání obchodní války s Čínou by Washington mohl vytvořit vzájemně výhodné obchodní dohody, z nichž by měli prospěch pracovníci v obou zemích – nejen nadnárodní korporace.

Spojené státy mohou a měly by pohnat Čínu k odpovědnosti za porušování lidských práv. Obavy Washingtonu o lidská práva jsou však spíše selektivní. Saúdská Arábie je absolutní monarchie ovládaná rodinou s majetkem přesahujícím bilion dolarů. Neexistuje tam ani zdání demokracie; občané nemají právo vyjádřit nesouhlas nebo volit své vůdce. Se ženami se zachází jako s občany druhé kategorie. Práva homosexuálů prakticky neexistují. Přistěhovalci v Saúdské Arábii jsou často nuceni k novodobému otroctví a nedávno se objevily zprávy o masovém zabíjení stovek etiopských přistěhovalců saúdskými jednotkami. Jeden z mála prominentních disidentů v zemi, Jamal Khashoggi, opustil saúdské velvyslanectví po částech v kufru poté, co byl zavražděn saúdskými agenty při útoku, který podle závěrů amerických zpravodajských služeb nařídil korunní princ Mohammed bin Salman, faktický vládce Saúdské Arábie. Navzdory tomu všemu Washington nadále poskytuje Saúdské Arábii zbraně a podporu, stejně jako Egyptu, Indii, Izraeli, Pákistánu a Spojeným arabským emirátům – tedy zemím, které běžně pošlapávají lidská práva.

Nejen vojenské dobrodružství USA a pokrytecká podpora tyranů se ukázaly jako kontraproduktivní. Stejně tak mezinárodní obchodní dohody, které Washington v posledních desetiletích uzavřel. Poté, co bylo obyčejným Američanům rok co rok opakováno, jak jsou komunisté v Číně a Vietnamu nebezpeční a strašní a jak je Spojené státy musí porazit za každou cenu, se ukázalo, že korporátní Amerika má jiný pohled na věc. Velké nadnárodní společnosti se sídlem v USA si zamilovaly myšlenku „volného obchodu“ s těmito autoritářskými zeměmi a přijaly možnost najímat chudé pracovníky v zahraničí za zlomek mzdy, kterou platily Američanům. Proto Washington s podporou obou stran a jásotem korporací a mainstreamových médií uzavřel dohody o volném obchodu s Čínou a Vietnamem.

Výsledky byly katastrofální. Během zhruba dvou desetiletí, která následovala po těchto dohodách, bylo v USA uzavřeno více než 40 000 továren, přibližně dva miliony pracovníků přišly o práci a pracující Američané zažili stagnaci mezd – i když korporace vydělaly miliardy a investoři byli bohatě odměněni. Kromě škod způsobených doma tyto dohody obsahovaly také málo norem na ochranu pracovníků nebo životního prostředí, což vedlo ke katastrofálním dopadům v zahraničí. Odpor k těmto obchodním politikám mezi pracujícími Američany pomohl Trumpovi k jeho počátečnímu vzestupu a těží z něj dodnes.

LIDÉ NAD ZISKY

Moderní americká zahraniční politika nebyla vždy krátkozraká a destruktivní. Po druhé světové válce, navzdory nejkrvavější válce v dějinách, se Washington rozhodl poučit z trestních dohod uzavřených po první světové válce. Namísto ponižování poražených válečných nepřátel Německa a Japonska, jejichž země ležely v troskách, vedly Spojené státy rozsáhlý program hospodářské obnovy v hodnotě mnoha miliard dolarů a pomohly přeměnit totalitní společnosti v prosperující demokracie. Washington stál v čele založení Organizace spojených národů a zavedení Ženevských úmluv, které měly zabránit opakování hrůz druhé světové války a zajistit, aby všechny země dodržovaly stejné standardy v oblasti lidských práv. V 60. letech 20. století prezident John F. Kennedy založil Mírové sbory na podporu vzdělávání, veřejného zdraví a podnikání po celém světě, které budují lidské vazby a podporují místní rozvojové projekty. V tomto století Bush zahájil prezidentský plán pro mimořádnou pomoc při AIDS, známý jako PEPFAR (President’s Emergency Plan for AIDS Relief, pozn. redakce), který zachránil více než 25 milionů životů, především v subsaharské Africe, a prezidentskou iniciativu proti malárii, která zabránila více než 1,5 miliardě případů malárie.

Pokud je cílem zahraniční politiky přispět k vytvoření mírového a prosperujícího světa, musí zahraničněpolitický establishment zásadně přehodnotit své předpoklady. Utrácení bilionů dolarů za nekonečné války a obranné zakázky nevyřeší existenční hrozbu změny klimatu ani pravděpodobnost budoucích pandemií. Nenakrmí hladové děti, nesníží nenávist, nevzdělá negramotné ani nevyléčí nemoci. Nepomůže vytvořit společné globální společenství a snížit pravděpodobnost války. V tomto klíčovém okamžiku lidských dějin musí Spojené státy stát v čele nového globálního hnutí založeného na lidské solidaritě a potřebách bojujících lidí. Toto hnutí musí mít odvahu postavit se chamtivosti mezinárodní oligarchie, v níž má několik tisíc miliardářů obrovskou ekonomickou a politickou moc.

Hospodářská politika je zahraniční politikou. Dokud budou mít bohaté korporace a miliardáři moc nad našimi ekonomickými a politickými systémy, budou se zahraničněpolitická rozhodnutí řídit jejich materiálními zájmy, nikoli zájmy drtivé většiny světové populace. Proto se Spojené státy musí zabývat morální a ekonomickou nehorázností bezprecedentní příjmové a majetkové nerovnosti, kdy jedno procento nejbohatších obyvatel planety vlastní více majetku než dolních 99 procent – nerovnosti, která některým lidem umožňuje vlastnit desítky domů, soukromých letadel, a dokonce celé ostrovy, zatímco miliony dětí hladoví nebo umírají na nemoci, kterým lze snadno předcházet. Američané musí vést mezinárodní společenství k odstranění daňových rájů, které umožňují miliardářům a velkým korporacím ukrývat bilionové bohatství a vyhýbat se placení spravedlivého podílu na daních. To zahrnuje sankce vůči zemím, které slouží jako daňové ráje, a využití významného ekonomického vlivu Spojených států k omezení přístupu do amerického finančního systému. Podle odhadů organizace Tax Justice Network se dnes v daňových rájích nachází finanční aktiva v hodnotě 21 až 32 bilionů dolarů. Toto bohatství nepřináší společnosti žádný prospěch. Není zdaněno a není ani utraceno – pouze zajišťuje, že bohatí bohatnou ještě více.

Washington by měl vypracovat spravedlivé obchodní dohody, z nichž budou mít prospěch zaměstnanci a chudí všech zemí, nejen investoři z Wall Street. To zahrnuje vytvoření silných, závazných pracovních a environmentálních ustanovení s jasnými mechanismy prosazování a také odstranění ochrany investorů, která usnadňuje outsourcing pracovních míst. Tyto dohody musí být vyjednány za přispění pracovníků, amerického lidu a Kongresu USA – a ne pouze lobbistů velkých nadnárodních korporací, které v současné době dominují procesu obchodních jednání.

Spojené státy musí také snížit nadměrné vojenské výdaje a požadovat, aby totéž učinily i ostatní země. Uprostřed obrovských ekologických a ekonomických problémů a problémů v oblasti veřejného zdraví nemohou velké země tohoto světa dovolit, aby obrovští dodavatelé obranných zařízení dosahovali rekordních zisků, když dodávají světu zbraně, které se používají k vzájemnému ničení. I bez dodatečných výdajů plánují Spojené státy v letošním roce věnovat na armádu přibližně 900 miliard dolarů, z čehož téměř polovina připadne malému počtu dodavatelů obranné techniky, kteří jsou již nyní vysoce ziskoví.

Stejně jako většina Američanů se domnívám, že je v životním zájmu Spojených států a mezinárodního společenství odrazit nezákonnou invazi ruského prezidenta Vladimira Putina na Ukrajinu. Mnozí dodavatelé obranných zařízení však vidí ve válce především způsob, jak si namastit vlastní kapsy. Společnost RTX Corporation, dříve Raytheon, zvýšila od roku 1991 ceny svých raket Stinger sedmkrát. Dnes stojí Spojené státy náhrada každého Stingeru vyslaného na Ukrajinu 400 000 dolarů – což je nehorázný nárůst cen, který nelze ani zdaleka vysvětlit inflací, zvýšenými náklady nebo pokrokem v kvalitě. Taková chamtivost nestojí jen americké daňové poplatníky, ale i ukrajinské životy. Když dodavatelé navyšují své zisky, dostává se k Ukrajincům na frontě méně zbraní. Kongres musí omezit tento druh válečného zisku tím, že bude důkladněji zkoumat smlouvy, odebírat platby, které se ukáží jako nadměrné, a zavést daň z neočekávaných zisků.

Mezitím by Washington měl přestat podkopávat mezinárodní instituce, pokud jejich činnost není v souladu s jeho krátkodobými politickými zájmy. Pro země světa je mnohem lepší diskutovat a projednávat své neshody než shazovat bomby nebo se pouštět do ozbrojených konfliktů. Spojené státy musí podporovat OSN tím, že budou platit své příspěvky, přímo se angažovat v reformě OSN a podporovat orgány OSN, jako je Rada pro lidská práva. Spojené státyČesky by se také měly konečně připojit k Mezinárodnímu trestnímu souduČesky, místo aby na něj útočily, když vynáší rozsudky, které Washington považuje za nepohodlné. Prezident Joe Biden učinil správné rozhodnutí, když se znovu připojil ke Světové zdravotnické organizaci. Spojené státy nyní musí do WHO investovat, posílit její schopnost rychle reagovat na pandemie a spolupracovat s ní na vyjednání mezinárodní smlouvy o pandemiích, která by upřednostňovala životy chudých a pracujících lidí na celém světě – nikoli zisky Big Pharma.

SOLIDARITA PRÁVĚ TEĎ

Přínosy této změny v zahraniční politice by výrazně převýšily náklady. Důslednější podpora lidských právČesky ze strany USA by zvýšila pravděpodobnost, že špatní aktéři budou čelit spravedlnosti – a snížila pravděpodobnost, že se vůbec dopustí porušování lidských práv. Zvýšené investice do hospodářského rozvoje a občanské společnosti by vyvedly miliony lidí z chudoby a posílily demokratické instituce. Podpora spravedlivých mezinárodních pracovních norem ze strany USA by zvýšila mzdy milionů amerických pracovníků a miliard lidí na celém světě. Přimět bohaté, aby platili daně, a potlačit offshorový kapitál by uvolnilo značné finanční zdroje, které by mohly být využity k řešení globálních potřeb a pomohly by obnovit důvěru lidí v to, že demokracie mohou přinést výsledky.

Spojené státy jako nejstarší a nejmocnější demokracie na světě si musí především uvědomit, že naše největší síla jako národa nepochází z našeho bohatství nebo vojenské síly, ale z našich hodnot svobody a demokracieČesky. Největší výzvy naší doby, od změny klimatuČesky po globální pandemie, budou vyžadovat spolupráci, solidaritu a kolektivní akci, nikoli militarismus.