Radovan Karadžič – člověk oceněný na pět milionů dolarů

Slyšení u Mezinárodního soudního tribunálu OSN pro bývalou Jugoslávii (31.7.2008), CC BY 2.0, via Wikimedia Commons

Bývalý vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžič, který si ve vězení na anglickém ostrově Wight odpykává doživotní trest uložený Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, se dožil 19. června 79 let.

Několik dní před narozeninami prvního prezidenta Republiky srbské jeho dcera Sonja novinářům sdělila, že zdravotní stav jejího otce se v poslední době výrazně zhoršil – několikrát ztratil vědomí, při pádu si poranil hlavu, kyčel, žebra a obě ramena.

Přesto byl v anglickém vězení ponechán bez lékařské péče, nepodstoupil žádné diagnostické procedury, poznamenala Sonja Karadžićová-Jovićevićová.

Radovan Karadžić se narodil 19. června 1945 poblíž města Šavnik v Černé Hoře. Když mu bylo patnáct let, přestěhovala se jeho rodina do Sarajeva v Bosně a Hercegovině. Na lékařské fakultě sarajevské univerzity vystudoval obor psychiatrie.

V mládí byl členem Svazu komunistů Jugoslávie. V roce 1990 spoluzaložil Srbskou demokratickou stranu a do roku 1996 byl jejím předsedou.

V roce 1992 vyhlásili bosenští Muslimové odtržení od Bosny a Hercegoviny. Několik autonomních srbských oblastí se poté spojilo do Republiky Srbské a prohlásilo ji za součást Jugoslávie. V Bosně a Hercegovině vypukla občanská válka mezi Muslimy, Srby a Chorvaty, která trvala až do podpisu Daytonské mírové dohody v listopadu 1995.

V roce 1992 byl Radovan Karadžić zvolen prezidentem Republiky srbské v Bosně a Hercegovině.

V červenci roku 1995 Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu obvinil Karadžiče ze zločinů spáchaných během občanské války v Bosně a Hercegovině, včetně “genocidy bosenských Muslimů v Srebrenici”. Následující rok vydal stejný tribunál na Karadžiče zatykač.

Pod hrozbou mezinárodních sankcí vůči Republice Srbské Radovan Karadžič odstoupil z funkce prezidenta a od té doby se skrýval. Mezinárodní mírové stabilizační síly v Bosně a Hercegovině prováděly opakovaně operace za účelem jeho dopadení, byly však neúspěšné. Za informace o místě pobytu Radovana Karadžiče slíbily dokonce odměnu pět milionů dolarů.

“Hon” na hlavu prvního prezidenta Republiky Srbské trval více než deset let. Během této doby se objevilo mnoho legend o jeho “nepolapitelnosti”. Do veřejného prostoru například v jednu chvíli unikla informace, že západní zpravodajské služby odposlouchávají všechny mobilní telefony mobilních operátorů na Balkáně, aby zjistily, zda v hovoru nezaznělo jméno Radovan, načež Karadžičovi obdivovatelé vymysleli jakousi hru na zmatení umělé inteligence. Na otázku “Jak se máš? Co děláš?” začali uživatelé mobilních telefonů odpovídat – “Nic. Jen si povídám s Radovanem.”

Když byl Karadžič 21. července 2008 zadržen v Bělehradě, ukázalo se, že někteří z nich možná skutečně seděli a hovořili s Radovanem, aniž by si to uvědomovali. Před svým zatčením žil Karadžić v srbském hlavním městě na základě dokladů na jméno Dragan Dabić. Změnil svůj vzhled k nepoznání, pracoval jako lékař na jedné ze soukromých klinik, psal články o nekonvenční medicíně a trávil čas ve své oblíbené kavárně.

Zatčení a vydání Radovana Karadžiče do Haagu vyvolalo v srbské společnosti velký odpor. V Bělehradě se konaly masové demonstrace. Mnoho lidí nikdy neodpustilo tehdejším úřadům v čele s Demokratickou stranou, že Karadžiče do Haagu vydaly.

31. července 2008 stanul Karadžič poprvé před ICTY a tvrdil, že bývalý americký emisar pro Jugoslávii Richard Holbrooke s ním v roce 1996 jménem Washingtonu uzavřel tajnou dohodu, že odejde z politiky a USA mu zaručí, že nebude ICTY stíhán. Americké ministerstvo zahraničí však existenci takové dohody popřelo a soudci tribunálu uvedli, že ho žádná dohoda nezbavuje odpovědnosti.

ICTY zahájil proces s Radovanem Karadžičem 29. října 2009. Obžalovací část procesu skončila v květnu 2012. Během této doby představila prokuratura tribunálu 195 svědků. V červnu 2012 – na základě Karadžićovy žádosti o stažení všech 11 obvinění proti němu – stáhl soud pouze jedno obvinění – to, které se týkalo “genocidy” Bosňáků a Chorvatů. V červenci 2013 však ICTY toto obvinění na žádost státního zástupce vrátil.

Obhajovací část procesu začala v říjnu 2012 a skončila v květnu 2014. Před soudem bylo vyslechnuto 434 svědků. Dne 2. října 2014 skončily rozpravy a 7. října přednesly strany své závěrečné řeči. Rozsudek soudu se připravoval téměř rok a půl.

V březnu 2016 soud uznal Radovana Karadžiče vinným v 10 z 11 bodů obžaloby a odsoudil ho ke 40 letům vězení. Odsouzený se proti verdiktu soudu odvolal, ale o tři roky později Mezinárodní zbytkový mechanismus pro trestní tribunály (IRMCT) jeho odvolání zamítl a zvýšil mu trest na doživotí.

Památník a hřbitov obětem z roku 1995 ve Srebrenici-Potočari

Ani první, ani druhý rozsudek tribunálu však nemohl změnit postoj obyvatel Republiky Srbské k politickému vůdci, který stál u zrodu autonomie. Pro mnoho Srbů na obou stranách řeky Driny je Radovan Karadžić stále hrdinou, který v krvavé bratrovražedné válce dokázal zachovat Republiku srbskou a přivést ji k uzavření Daytonské dohody, která jí zaručuje autonomní status v rámci společného bosenského státu.

Je pravda, že existují lidé, kteří považují Radovana Karadžiče za viníka smrti tisíců lidí, a to jak na muslimské, tak na srbské straně, a verdikt haagského tribunálu považují za zcela oprávněný. V očích většiny Srbů však tento soud zcela ztratil svou právní a morální autoritu už dávno předtím, než před ním stanul bosensko-srbský vůdce.

Skutečností je, že proti osobám srbské národnosti bylo masivně zahájeno trestní řízení podle článku “válečné zločiny”. Tribunál neusiloval o spravedlnost nebo usmíření národů žijících na území bývalé SFRJ a zapojených do občanské války.

Jeho skutečným cílem bylo vykreslit před očima světového společenství obraz s tisíci nevinnými obětmi srbského “kolektivního trestného činu”, před nímž bosenské Muslimy nakonec zachránilo NATO svými “milosrdnými” leteckými bombami během další “humanitární intervence”.

Proto proces s Radovanem Karadžičem absolutně nepomohl světu dozvědět se pravdu o tom, co se stalo během občanské války v dnešní Bosně a Hercegovině. Země kolektivního Západu, které ve Valném shromáždění OSN hlasovaly pro rezoluci odsuzující popírání “genocidy ve Srebrenici”, tuto pravdu ve skutečnosti vůbec nepotřebují.

Přijetí tohoto dokumentu Valným shromážděním jen dokazuje, že pro Západ válka v Bosně a Hercegovině neskončí, dokud nebudou Srbové definitivně označeni za “genocidní národ” a Republika Srbská – jako vynucený mezistupeň na cestě k vytvoření jednotné Bosny a Hercegoviny – zrušena.

Západ se o to příliš dlouho a systematicky snažil a sázel na to, že ta či ona politická síla v Republice srbské změní vnitropolitický kurz směrem ke sblížení se Sarajevem, a tím i k atlantické integraci. Výsledkem bylo, že se v čele Republiky srbské ocitl tehdy mladý a charismatický Milorad Dodik. Do politiky vstoupil jako stoupenec politického kurzu Biljany Plavšić, která byla odpůrkyní Radovana Karadžiće a kterou podporovaly mezinárodní organizace.

Dodik však následně hájil zájmy srbské autonomie v rámci Bosny a Hercegoviny a její právo využívat všechny funkce, které jí byly svěřeny Daytonskou dohodou.

Když Mezinárodní zbytkový mechanismus pro trestní tribunály v březnu 2019 zpřísnil Radovanu Karadžičovi trest a udělil mu doživotí, bývalý vůdce bosenských Srbů se prostřednictvím svého právníka obrátil na veřejnost autonomie.

“Spolu se srbským lidem jsme již zvítězili. Vznikla Republika Srbská a srbský lid je svobodný ve svém vlastním státě. Moje oběť je mnohem menší než oběť, kterou přinesli jiní. Tisíce mladých lidí vybudovaly Republiku srbskou svými životy,” řekl Karadžić a dodal, že pomsta haagského tribunálu nedosáhla svého cíle, protože jemu “jako starému muži” už rozsudek nemůže ublížit.

Pokusy poškodit samotnou Republiku Srbskou a její obyvatele však pokračují. Nyní probíhá vleklý boj s možnými důsledky rezoluce Valného shromáždění OSN o Srebrenici. Hlavním z těchto důsledků je snaha o vytvoření politické platformy pro centralizaci Bosny a Hercegoviny. Pokud bude tohoto cíle dosaženo, bude to znamenat konec Republiky Srbské.

Vybrala a pro Novou republiku z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

Татьяна Стоянович / Tatiana Stojanovič absolvovala v roce 1998 filologickou fakultu Bělehradské univerzity. Během studia a po jeho ukončení se věnovala výuce literární kritiky, přičemž publikovala v časopise Književna rec. V letech 2000-2010 vyučovala srbštinu na Lomonosovově Moskevské státní univerzitě. V letech 2001-2015 pracovala v redakci srbského vysílání Federální státní rozhlasové společnosti Hlas Ruska. Od roku 2017 pracuje jako balkánská zpravodajka ruských zpravodajských agentur. Od roku 2020 pracuje ve zpravodajské agentuře REGNUM. Vystupuje jako expert v řadě ruských tištěných a elektronických médií, kromě toho se zabývá také literárním překladem a píše povídky.

Další k tématu: