„Progresivní“ olympiáda bez Rusů, Bělorusů a klimatizace. (Zato s Davidem Černým, laureátem státní ceny Petra Pavla.)

Článek Olympiáda bez klimatizace aneb Třikrát sláva progresivismu! vyšel v deníku Krajské listy 25. července 2024

Foto: Se svolením Českého olympijského výboru
Popisek: Olympijská kolekce českých sportovců

Tak nám dnes začínají další reklamo-kšeftové slavnosti. A ještě k tomu v Macronově Francii…

Zatímco v minulosti se olympijské hry stávaly dějištěm velkorysých činů (například mexický prezident José López Portillo podmínil životně důležitou dodávku uhlí Kubě tím, že mu východněblokové ČSSR vydá Věru Čáslavskou, která se po svém zákazu živila jako uklízečka na pražských sportovištích a byl jí odebrán pas), dnes David Černý (lidovým humorem zvaný „národní umělec D. Č., laureát státní ceny P. P.“) vyměnil zamítnutou sochu onanisty na pražském Národním divadle (Národní se vzácně pochlapilo!) za to, že vytvoří Věru Čáslavskou před českým olympijským domem. O dnes už celonárodně známých nástupových „národních“ kostýmech českého týmu od Liběny Rochové ani nemluvě. Vůbec nejlépe je charakterizoval můj kolega z Krajských listů Bruno Solařík (autor sobotní historicko-etnografické rubriky Pátrání B. S.) svým symbolickým sloganem: „Modrou krev na sobě nezapřeš. Učební obor řezník-uzenář, Paříž 1793.“

Ovšem – dřív měli olympionici taky sochy. Za starověkých olympijských her byla dokonce jejich jediným symbolem socha atleta Apoxyoména, který ze sebe pomocí speciální škrabky jménem stlengis oškrabuje prach a pot. Skutečným symbolem her dneška jsou ovšem desítky korporátů, které soutěž propaguje. Kupříkladu vietnamský tým (ač jde o zemi, kde formálně dosud vládne socialismus sovětského typu, který by na tato spojení neměl reflektovat!) na těchto hrách sponzoruje firma Nestlé – která je proslulá tím, že její ředitel Peter Brabeck-Letmathe se vyjádřil, že voda nepatří k lidským právům, a tak by se její zdroje měly zprivatizovat…

Privatizuje se ovšem nejen voda:

Ač slovo „olympiáda“ existovalo v češtině dřív než v němčině, protože první český olympijský funkcionář Jiří Guth-Jarkovský byl už dva roky před ní (v roce 1894) v přípravném výboru první novodobé olympiády a český olympijský výbor jím byl vytvořen dřív než ten rakousko-uherský (že nebyl Vídní povolen je věc druhá, pro naše dějiny charakteristická), dnes už by se arbitr bontonu Guth-Jarkovský jako vlastenec nechytal. Plnou parou se totiž vracíme do poměrů roku 1861, kdy se narodil a kdy oficiálním jazykem Čechů ještě nemohl být jejich jazyk národní.

Podle olympijského zákona č. 60/2000 Sb. už se klíčové olympijské slovo nejenže nesmí použít třeba ve tvaru „matematická olympiáda“, protože to by byla postižitelná „krádež reklamní značky“, ale olympiády 21. století se už i ve všech českojazyčných oficiálních pramenech podle onoho zákona musely odehrávat v „Beijing“ a „Sochi“ a „Tokyo“, protože české formy přepisu z nelatinských písem „Peking“, „Soči“ a „Tokio“ by mohly znamenat odliv zahraničních diváků (čtěte: nucených konzumentů reklamy), kteří těmto slovům „nebudou rozumět“. Což mimochodem znamená legislativní střet, protože podle ustanovení, existujícího už z dob první republiky, jediným orgánem, který může rozhodovat ve věci státní řeči, je Ústav pro jazyk český!

Ovšem globalizační legislativa je silnější. Podle ní se i šermíř-bronzový medailista z Tokia musí psát Alexander Choupenitch, přestože dle českého pravopisu je prostě Alexandr Šupenič. Má holt tu nevýhodu, že jeho rodiče z Běloruska přišli do České republiky až po její aplikaci – na rozdíl od řecko-římského zápasníka, Rusa Artura Omarova, který to stihl ještě za dob zdravého rozumu, takže se nemusí jmenovat „Omaroff“. S jeho krajankou, gymnastkou Soňou Artamonovovou, mají ale všichni tři štěstí, že mají české občanství, a mohou tak na hrách se vším všudy soutěžit.

Bezprecedentní diskriminace ruských a běloruských sportovců vede k tomu, že na rozdíl od jejich předchozích stohlavých reprezentací bude na hrách přítomno jen 15 reprezentantů Ruska a 17 reprezentantů Běloruska. Těch, kteří soutěží mimo kolektivní sporty (národní týmy jejich zemí nemají povolen start) a kteří svolili, že během slavnostních ceremonií se obejdou bez zakázaných národních symbolů: vlajky a hymny…

Jinak bude ale o soutěžící všestranně postaráno. Po nedávných předčasných volbách a řadě teroristických útoků ve Francii na ně bude dohlížet 35.000 příslušníků tamních tajných služeb – a projektový manažer her Yann Krysinski vítězoslavně sdělil světu, že ubytování sportovců bude „zelené“ – tedy bez standardní klimatizace. Jím vybraný „zelený“ geotermální chladicí systém dokáže místnosti ochladit maximálně o šest stupňů – což se zejména v současných vedrech „hodí“. Jednotlivé národní týmy si ale můžou s sebou přivézt větráky, dal se slyšet manažer s příjmením, znějícím nám Slovanům poněkud charakteristicky.

Black Lives Matter. Ale taky jen některé…

Když už jsme v té Francii a když už jsme probrali aplikaci všech druhů „progrese“ ve stylu zpět do minulosti – jeden tam dosud chybí:

Předevčírem „slavil“ 222. narozeniny nejslavnější historický romanopisec všech dob nejen francouzský ale celosvětový – Alexandre Dumas starší. Jeho příběhy jako Tři mušketýři, Hrabě Monte Christo a Muž se železnou maskou byly první klukovské příběhy celých generací nejen někdejších francouzských, ale přinejmenším ještě i československých kluků. Dumas měl tmavou pleť, protože jeho babička byla černá otrokyně z Haiti.

Stejně kudrnaté vlasy a stejný temperament měl nejmilovanější český herec Vladimír Menšík, jehož předkem, jak se potvrdilo, byl (stejně jako Dumasův otec) Napoleonův černý voják, který sloužil na jižní Moravě v době bitvy u Slavkova.

Pradědeček největšího ruského básníka Alexandra Sergejeviče Puškina byl zase syn kmenového náčelníka buď z Etiopie nebo Kamerunu (o tom se historici nedokáží dohodnout), který byl během tureckých honů na otroky unesen do Istanbulu, odkud ho vykoupil ruský car Petr Veliký, který z něj udělal svého generála (tutéž hodnost měl i otec Dumasův) a udělil mu šlechtický titul hraběte.

Tolik potomci černých bojovníků z doby před atomem. Kořeny v černé Africe (jeho dědeček byl Súdánec) měl ale třeba i egyptský prezident z let 1970 – 1981 Anvar Sadat, který za uzavření války mezi Izraelem a Egyptem získal Nobelovu cenu, stejně jako ji dostal americký baptistický kněz Dr. Martin Luther King mladší, patrně nejslavnější prosazovatel pacifismu ve 20. století. Jak to tak u prosazovatelů míru bývá, oba byli zavražděni svými krajany, kterým je válka milejší, než mír.

Kam tímto výčtem mířím? Jmenoval jsem pět mužů s kořeny na černém jihu, kteří žili na bílém severu, vešli do jeho dějin a získali si jeho lásku. Najdete je ale denně v našich wokistických mainstreamových médiích? Kdepak! „Těmi správnými“ černými ikonami dnešní doktríny jsou ti, kteří vedli a vedou ne jednu, ale řadu válek – ministři zahraničí Collin Powell a Condoleeza Riceová, prezident Barack Obama, ministr obrany Lloyd Austin a viceprezidentka (a nově kandidátka na prezidentku) Kamala Harrisová.

Tak jako všechno ostatní, i boj za práva a propagace lidí černé pleti (Black Lives Matter, wokismus) je dnes obrácený naruby. O těch z nich, kterým za mnoho vděčíme a máme je rádi, se nemluví, zatímco ti, kteří svým kořenům dělají globální ostudu, jsou propagovaní a vystavovaní.

„Pohrdám většinou lidí této doby. Jediné, na čem jí záleží, jsou peníze. Všechno tady je falešné. Ať přijde můj den, budu vědět, že bez lítosti opouštím tento svět…“ shrnul nedávno dnešní dobu v týdeníku Paris-Match legendární francouzský herec Alain Delon.

Abychom ale nebyli tak pesimističtí – skončeme jiným francouzským výročím. Včera oslavil v plné síle své devadesátiny režisér Claude Zidi, v pozici scenáristy i režiséra hlavní duch někdejší skvělé francouzské satiry proti globálnímu korporativismu – jako byly filmy Křidýlko nebo stehýnko nebo Jeden hot a druhý čehý s Louisem de Funès, „bažantích“ filmů v čele s geniálním Velkým bazarem, Zvířete s Jeanem-Paulem Belmondem, Hořčice mi stoupá do nosu a Náhradníka z Pierrem Richardem nebo třídílné policejní série Prohnilí, která v hlavní roli s Philippem Noiretem ukazovala fungování státní správy i ve „staré demokracii“ jako je Francie zcela bez pověr a iluzí. Zidiho filmy byly prvotřídní i řemeslně (také byly vytvářeny v době, kdy kupříkladu Belmondo nepotřeboval k nebezpečným scénám nejen počítačovou inteligenci, ale ani náhradníky z řad kaskadérů), což dnešní filmy vytvářené v době, kdy to „jediné, na čem záleží, jsou peníze“ zkrátka být nemůžou – a tak jsou Zidiho kvalitní filmy i v českých televizích neustále opakovány. Doporučuji všem, kdo se na ně už pokolikáté dívají, aby na sebe tentokrát nechali více působit jejich poselství. Pak budeme přece jen mít o trochu větší šanci, že dnešní svět, který charakterizoval Alain Delon, nás úplně nezhubí.

Namísto zítřejšího reklamního: „Ať žijí 33. novodobé olympijské hry!“

tedy zakončuji dnešním smysluplnějším (a zcela upřímným) vinšem:

„Všechno nejlepší, pane Zidi – a za všechno moc dík!“

Zdroje: Seznam.cz, Sport.cz, Olympics.com, Olympijskytym.cz, Atletika.cz, Parismatch.com, Nla.london, iDNES.cz, Wikipedia

Tomáš Koloc (*1977) je novinář z periferie. Muž, který se vedle psaní dlouhodobě věnuje sociální práci, a zná tvrdý život lidí na okraji z první ruky. Pracoval jako učitel, knihovník, festivalový, deníkový, časopisecký, rozhlasový i knižní redaktor, překladatel a sociální terapeut. Osobně zakusil i exekuci a tématu se poté začal důkladně věnovat. Nejen k exekucím v Česku nabízí pozoruhodné postřehy. Vyšly mu tři sbírky básní a krátkých poetických próz: Osek (2001), Někdy je to blízko (2003) a Nárožní výbor (2021).