Proč Evropa obětovala Ukrajinu

Zdá se, že politika Západu vůči Ukrajině dosáhla bodu zlomu. WashingtonČesky a BruselČesky již na válku vynaložily více než 200 miliard dolarů – částka, která po zohlednění inflace značně převyšuje veškeré náklady na Marshallův plánČesky, který obnovil Evropu po druhé světové válce.

Po loňském neúspěchu tolik opěvované ukrajinské protiofenzívy se pro lídry na obou stranách Atlantiku stává přidělování nových peněz na válečné úsilí stále obtížnějším úkolem. Evropská unie minulý měsíc konečně prosadila finanční balíček pro Ukrajinu ve výši 50 miliard eur (54 miliard dolarů), ale stalo se tak po měsících odporu ze strany Maďarska. Mezitím v několika zemích v průzkumech prudce rostou válečně skeptické strany podporované voliči, kteří se vzpamatovávají z vážné krize životních nákladů, kterou válka a západní sankce rozpoutaly.

Válka na Ukrajině byla pro kontinent také strategickou katastrofou, která zmařila veškeré přetrvávající snahy Evropy o dosažení skutečné strategické autonomie, učinila Evropu vazalem Spojených států a učinila ji nejslabší od konce druhé světové války. Bez ohledu na to, jak konflikt na Ukrajině nakonec dopadne, Evropa – zejména západní Evropa – prohrála.

Proč tedy evropští představitelé zůstávají vůči diplomatickému úsilí o ukončení války tak nepřátelští? V posledních týdnech zašel francouzský prezident Emmanuel Macron tak daleko, že navrhlČesky, že by na Ukrajině mohly být nasazeny evropské jednotky nebo jednotky NATO, a poté, když jeho výroky vyvolaly kritiku, své tvrzení přitvrdilČesky a trval na tom, že válka je pro Evropu „existenční“ a nic by nemělo být „vyloučeno ze hry„. Taková tvrzení se však nezakládají na realitě. Evropská bezpečnost není „v sázce“Česky: Rusko není schopno dobýt a udržet ani polovinu Ukrajiny, natož expandovat za její hranice. A na Západě rozšířený mýtus, že Putin usiluje o obnovení sovětského impéria, je právě jen mýtemČesky: hyperbolickou mytologií odtrženou od reality.

Přesto je angažovanost elit EU na Ukrajině bez ohledu na náklady příliš promyšlená a systematická, než aby ji bylo možné odmítnout jako šílenství nebo pouhou neschopnost. Pod voláním po evropské jednotě se skrývá politický boj za zavedení nadnárodní suverenity EU – projekt, který překračuje všechny ostatní úvahy, včetně strategické autonomie Evropy. Macronova obava, že ruské vítězství na Ukrajině (která není státem EU) by zničilo „důvěryhodnost“ Evropy, dává smysl, když si uvědomíme, že on a další vedoucí představitelé jsou účastníci komplexního projektu budování státu shora dolů, v němž ukrajinský osud hraje zásadní roli.

Ukrajina se stala ústředním bodem programu přeměny Evropské unie z regionálního a institucionálního sdružení mnoha národů na suverénní administrativní superstát – „Spojené státy evropské„. Evropský establishment má k Ukrajině ontologickouČesky vazbu: V představách mnoha evropských technokratů „Evropa“ vždy zahrnovala východní Evropu, ale vylučovala Rusko. Konflikt na Ukrajině tak potvrzuje koncepční územní hranice jejich představy kontinentálního státu. Ještě důležitější však je, že narativ vybudovaný kolem tragické situace na Ukrajině je instrumentem etatistických ambicí Evropské unie a její snahy o získání politické legitimity.

Vzhledem k převládajícímu modelu národního státu a víře v národní suverenitu jako základu státní legitimity se všechny moderní státy – dokonce i ty zdánlivě nadnárodní a imperiální – musí legitimizovat prostřednictvím identifikace s lidem. Moderní Leviathan je parazit živící se mýtem démosu[1]. Nemůže existovat bez hostitele, z něhož by žil a kterého by nakonec pohltil.

V moderní době, kdy suverenita a politická legitimita závisí na „identitě„, ospravedlňuje moc spíše kdo je ovládaný, než konkrétní vlastnosti vládců. Invazivní, stále se prodlužující chapadla moderního státu se schovávají za hypostatickým, sebelegitimizujícím „my“ (lid), za vykonstruovaným nebo vyprojektovaným monolitem, který vládnoucí třída rituálně a rutinně adoruje, aby dala zelenou každému překročení svých pravomocí. Moderní státy tak jsou nejen neosobní a beztvárné, ale tvořené stí mýtů a národních příběhů.

Nejenže však neexistuje žádný historický evropský „lid„, který by projektované Spojené státy evropské ztělesňovaly, ale technokraté EU romantickou myšlenkou národa, která moderní státy z již existujících tradic a kultur Evropy 19. století vytvořila, niterně pohrdají. Místo toho se pozdně moderní pokus o budování evropského národa opírá o vytvoření společné občanské identity. Jinými slovy, aby nový superstát získal legitimitu, musí jeho aspirující vládnoucí třída spoutat a sociálně zkonstruovat pseudomýtický, abstraktní a ahistorický démos založený na liberálních kosmopolitních hodnotách, tedy na těch, do kterých byla po válce socializována.

Evropské elity si emocionální sílu ukrajinského boje proti ruské nadvládě uvědomují a přivlastňují si jej, aby hlásaly ideologické zásady reprezentující pro ně „evropanství“ a vlastně i samotnou civilizaci. Zdánlivě přes noc se Ukrajina stala symbolem osvícených „evropských hodnot“ – svobody, demokracie, tolerance, dobrého vládnutí atd. – zatímco Rusko se proměnilo v protiklad civilizované Evropy, v barbarskou hordu před branami. Jak napsalČesky sociolog a přispěvatel časopisu Compact Frank Furedi, Ukrajina je nyní zdrojem morální autority a kolektivního vykoupení, kdy „víru v ‚Západ’ potvrzují ‚hrdinové na Ukrajině‘„.

Hlubším zdrojem fixace evropského establishmentu na Ukrajinu je právě její postavení jako oběti „agrese“Česky většího a mocnějšího nepřítele. Jak jako první pochopil Nietzsche, modernita je epochou, v níž je svět zakoušen především optikou útlaku a identity se formují z „etiky resentimentu„: Utiskovaní jsou považováni za od přírody spravedlivé a je jim přisuzována nejvyšší morální hodnota. V tomto uspořádáníČesky se obrana „utlačovaných“ stává základní ideologií státotvornosti, sloužící vládnoucí třídě k získání a upevnění moci, posvěcuje její nadřazenost a zasévá semínko její budoucí moci coby velkých osvoboditelů.

Tento „viktimismus“ se stal organizačním principem velké části sociopolitické agendy Evropské unie: podpora multikulturalismu, rozmanitosti a práv LGBTQ, politika v oblasti nenávistných projevů, přistěhovalectví a vzdělávání se točí kolem identifikace obětních beránků a sakralizace sociálně zranitelné a „neprivilegované“ menšiny. Záchrana ctnostné obětiČesky vytváří morální hodnotu a slouží jako legitimizační mechanismus Bruselu, který mu zajišťuje pokračující institucionální a byrokratické posílení. Ukrajinské utrpení nabízí novou příležitost k rozšíření viktimistického narativu, který je již nyní hnacím motorem tvorby politiky EU. „Ukrajina“ (jako mytologie) začíná hrát hlavní roli ve schématu, jak vyřešit hranice nové Evropy s vyloučením Ruska; a při formování identity – základu, na němž se evropské neofeudální elity snaží vytvořit své nové, kosmopolitní evropské občany.

Vůle vymyslet a vyrobit takový démos vyžaduje demolici, nivelizaci a nakonec resocializaciČesky skutečných historických národů, které již Evropu obývají, ale jejichž komplikované dějiny a přetrvávající důrazČesky na odlišnost a specifičnost je činí nechutnými, neotesanými a zastaralými v myslích establishmentu EU, který dává přednost Evropě izomorfnější a homogennější. Jejich představa státního zřízení je abstraktní, nadnárodní a legalistický „národní stát„, jehož občané jsou primárně vázáni univerzálními hodnotami a oživováni globální sociální spravedlnostíČesky a utopickou snahou o odstranění útlaku jako takového.

Vzhledem k tomu, že historická vzpomínka na nacistická zvěrstva, která kosmopolitní unii v Evropě původně inspirovala, slábne, je emotivní obraz bezbranných Ukrajinců, statečně bojujících za svá práva a svobodu proti fašistickým utlačovatelům, v mnoha ohledech ideálním zakladatelským mýtem pro ambiciózní imperiální národ, který doufá, že svůj nový démos pokřtí v očistných vodách lidského utrpení. Jako utlačované oběti, které mají být zachráněny osvíceným humanismemČesky „dobrých Evropanů“ nastupujícího impéria, jsou Ukrajinci pro tuto tragickou mýtickou poezii a vykonstruovanou jednotu ideálním subjektem.

Evropský závazek vůči Ukrajině je kolosální strategickou chybou, kterou evropské elity obhajují z přesvědčení, že tamní probíhající tragédii lze využít k prosazení svých trvalých politických aspirací na federální evropský stát a vytvoření „evropské“ politiky shora dolů – nejambicióznějšího a nejabsolutističtějšího cvičení v budování národa a formování identity, o které se kdy pokusily. Vypadá to však, že cenou za dosažení takové nezpochybnitelné politické suverenity Evropy je rezignace na její další dlouhodobý cíl: geopolitickou nezávislost na Washingtonu.

Vyprávění o „jednotě Západu“ v otázce Ukrajiny bylo vždy přeludem, „ušlechtilou lží„, která měla zakrýt imperiální povahu amerického aliančního systému, jeho zakořeněnou nerovnováhu vychýlenou v neprospěch Evropy a jeho požadavky na evropské ekonomiky. Evropský etatistický projekt je proto na první pohled paradoxní: Žádný moderní stát nemůže tvrdit, že je skutečně suverénní, a zároveň být podřízen jinému státu – i když se tento jiný stát vyvíjelČesky podobně propozičně, imperiálně a ideologickyČesky. Zatím se však zdá, že jsou ambiciózní představitelé EU na tuto oběť připraveni, neboť se domnívají, že vytvoření pevných základů pro jejich nový kontinentální „národní“ stát stojí za to, aby se na jedno či dvě desetiletí stali faktickým protektorátem Washingtonu, než získají základní schopnosti určovat svůj vlastní směr.

V konečném důsledku se vládnoucí elity Evropské unie snaží centralizovat moc v Bruselu a zbavit členské státy práv. Pokud jde snaha o tuto byrokratickou a totalitní ambici politické suverenity na úkor hospodářské prosperity a strategické autonomie, je to zřejmě cena, kterou jsou ochotny zaplatit. V tomto vnitřním boji je Ukrajina pouhým pěšákem: Ukrajinci jsou sice motivováni obranou vlastní národní suverenity, ale ve skutečnosti jsou obětováni, aby nové pány Evropy povýšili a podpořili jejich donkichotské sny o evropském superstátu.