Ctihodný ekonom John Kenneth Galbraith ve svých pamětech „Život v naší době“ poznamenal, že politiku začal vnímat nikoli jako „umění možného“, ale spíše jako volbu mezi „katastrofálním a nepřijatelným“.

Za současného stavu věcí se zdá, že podobná volba – mezi katastrofální eskalací a nepřijatelnou dohodou – je pro Ukrajinu jedinou možnou volbou. A díky řadě událostí v průběhu posledních dvou týdnů je stále jasnější, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj a jeho sponzoři ve Washingtonu jsou stále více odhodláni volit první možnost místo té druhé – a to i přesto, že díky zprávě agentury Reuters z 24. května vyšlo najevo, že sám Putin „je připraven zastavit válku na Ukrajině vyjednáním příměří, které by uznalo současnou bojovou linii“.

Vzhledem k tomu, že se průběh války obrátil, možná natrvalo, ve prospěch Ruska (což je samo o sobě zcela předvídatelný vývoj navzdory zbožným přánímČesky, která jsou charakteristickáČesky pro většinu toho, co se zde ve Washingtonu považuje za informovanou analýzuČesky), západní sponzoři Ukrajiny se snaží najít způsob, jak zastavit ruskou razanci. Biden, Blinken a Sullivan se rozhodli zvrátit kurs – navzdory veřejným ujištěním o opaku – a tajně vyslali do Kyjeva dálkové ATACMS a zrušili (moudrý) zákaz použití amerických zbraní k úderům na ruském území – zákaz, který podobně zrušiloČesky i Německo.

Kromě toho bylo 30. května oznámeno, že Washington brzy nabídne Kyjevu dvoustranný bezpečnostní pakt, který je prýČesky „nejvýznamnější z řady dohod, které Ukrajina se zeměmi NATO uzavřela“, přičemž Washington souhlasí s poskytnutím dlouhodobé vojenské a finanční pomoci Kyjevu, včetně, jak uvádí Financial Times, vojenského výcviku, sdílení zpravodajských informací a ekonomické pomoci.

Ještě více se očekává, že Francie brzy na Ukrajinu pošle „vojenské nohy“ v podobě vojenských instruktorů. Zpráva přichází v době, kdy začal předseda sboru náčelníků štábů Charles Q. Brown Jr. veřejně připravovat půdu pro to, co podle jeho slov bude postupným vysíláním amerických vojenských instruktorů na UkrajinuČesky. Zdá se, že si Biden a jeho hlavní poradci osvojili přání těch, kteří – podobně jako zneuznaný bývalý generál a ředitel CIA David Petraeus – administrativu vyzvaliČesky, aby „přestala otálet“ a „začala jednat“. Mezitím vyzval odcházející generální tajemník NATO Jens Stoltenberg minulý pátekČesky členy NATO, aby na vyzbrojování Ukrajiny vyčlenili 43 miliard dolarů ročně.

Uprostřed tohoto přívalu aktivit nikdo, od Sullivana přes Stoltenberga až po jejichČesky písařeČesky ve Washington Post a Foreign Affairs, nedokáže jasným a jednoznačným jazykem vysvětlit, proč otázka, kdo vládne v Chersonu, Záporoží, Luhansku, Doněcku (nebo dokonce v Oděse a Charkově), stojí za přímou, možná i katastrofickou konfrontaci s Ruskem. Jak a kdy se stalo prvořadým národněbezpečnostním cílem Spojených států a NATO pomáhat haličským etnonacionalistůmČesky znovu získat kontrolu nad národem, který si ani nijak zvlášť nepřáli a který ani nerespektujíČesky?

Jak už to tak bývá, (ne)důvody našeho desetiletého angažmá na Ukrajině se příliš neliší od (ne)důvodů amerického neúspěchu ve Vietnamu. Historička Barbara Tuchmanová v knize „The March of Folly (Pochod bláznovství)“ zprostředkovává odpověď jednoho z úředníků Bílého domu, který na otázku, jak byly v roce 1961 definovány americké zájmy v jihovýchodní Asii, odpověděl, že „to bylo prostě dané, předpokládané a nezpochybnitelné“.

Stejně tak (údajný) americký zájem na Ukrajině: daný, předpokládaný a nezpochybnitelný.

V diskusi o nedávné vlně iniciativ, jejichž cílem je podpořit Ukrajinu, skutečně chybí – a to je zásadní – americký národní zájem. Tuchmanová se ve svých dějinách politického bláznovství ptá: „Proč držitelé vysokých funkcí tak často jednají v rozporu s tím, co jim doporučuje rozum a vlastní racionální zájem? Proč inteligentní duševní procesy tak často nefungují?“.

Část odpovědi, jak Tuchmanová zjistila, že část odpovědi spočívá v jevu, který označuje jako „beraní hlava“ neboli sebeklam, a který podle jejího výkladu,

spočívá v posuzování situace z hlediska předem daných pevných představ a ignorování nebo odmítání jakýchkoli opačných projevů. Je to jednání podle vlastních představ a zároveň nesmí připustit jejich ovlivnění fakty. Ztělesňuje ji výrok historika o Filipu II. španělském, největší „beraní hlavě“ všech panovníků: „Žádná zkušenost s neúspěchem jeho politiky nemohla otřást jeho vírou v její zásadní dokonalost.“

Tváří v tvář opakovaným a veřejnýmČesky varovánímČesky ze strany Rusů však pokračujeme ve své hlouposti – v podstatě si zahráváme s jadernou velmocí kvůli zemi, která pro Spojené státy nemá naprosto žádný strategický význam.

James W. Carden je členem představenstva a hlavním poradcem společnosti ACURA (American Committee for US-Russia Accord). Předtím působil jako poradce bilaterální prezidentské komise USA-Rusko a zvláštní zástupce pro mezivládní záležitosti na ministerstvu zahraničí USA. Je redaktorem časopisu The American ConservativeČesky a jeho články se objevují v publikacích na levici, pravici i ve středu, mimo jiné v časopisech The Quincy Institute for Responsible Statecraft, The Nation, The Spectator, The Guardian, The Los Angeles Times, Quartz, Brave New Europe a Asia Times. Je členem správní rady Centra Simone Weilové pro politickou filozofii, organizace 501(c)3, která se věnuje podpoře mezinárodního dialogu v „postliberálním“ světě.Vystudoval Johns Hopkins University (SAIS – School of Advanced International Studies) a postgraduální studium na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů (MGIMO).